Vzkaz v soběslavské knihovně

Po podzimní cestě do Soběslavi se mi zdál sen. Prohlížel jsem se sestrou dědovu soběslavskou knihovnu a hledal tátovy dopisy z vojny. Kolem běhaly naše děti, vedle teta vařila oběd. I ve snu se projevila moje úchylka, a tak jsem jako v antikvariátu prohlížel hřbet po hřbetu všechny knížky v knihovně. Byly tam ty, které jsem čekal, spousta stranické literatury, kriminalistické příručky a pak klasici české literatury vydané většinou v 50. letech. I z nich mě spousta zaujala. Nicméně pak se tam objevila kniha, která do té knihovny nepatřila. Byla úplně z jiného soudku, něco, co by s. major SNB snad v knihovně ani mít neměl. V tom jsem ale v šuplíku objevil tátovy dopisy, a protože jsem si nebyl jistý, jestli můžu, a moc jsem chtěl, strčil jsem je pod košili a běžel s nimi o patro výš s nějakou originální výmluvou. Když jsem je nahoře vyndal, náhle jsem se probudil a celý sen vyprávěl Věrušce. Na titul té knížky jsem si ale nevzpomněl.

Před čtrnácti dny jsme se vrátili ze Soběslavi, kde jsme byli jen s tetou. Dovolila mi prošmejdit dědovu knihovnu a vzít si, co se mi bude líbit. V šuplíku se opravu skrývaly dopisy z vojny a ještě další z 80. let, z období mého dětství. Také jsem si vzal náčrt rodokmenu, který zpracovával jistý Václav Losenický z Českého Krumlova a vystopoval můj rod snad až k Marii Terezii – už se těším, až to budu dávat dohromady. Když jsem si prohlížel police v knihovně, opravdu tam bylo zejména to, co jsem čekal, ale jedna kniha byla v přední řadě nahoře a vůbec s ostatními nehrála, tvořila jasnou disharmonii. Vytáhl jsem ji a oněměl úžasem: Egon Hostovský – Listy z vyhnanství.

Jednak jsem žasnul nad tím, že měl děda v knihovně autora, kterého komunistický režim zatratil a odsoudil k zapomnění. A jednak, že to byl autor, jehož román jsem četl ve chvíli, kdy mi umřel táta. Hostovský už tenkrát na mě zapůsobil jako blesk z čistého nebe, autor světového formátu, Kafka české literatury. Děda knihu koupil rok před svatbou mé babičce Ludmile, tehdy ještě Chovančíkové. Ještě než jsem si ji odvezl do Kadaně, přečetla si ji teta a moc se jí líbila. Teď ji čtu já. A budu z ní číst i vám. Ale zase až příště.

Jsem rád, že se Julinka poznala s tetou i se strejdou.

Konec světa

Němci byli vždy dobří pohádkáři. Dnes jsem objevil Clementa Brentana, jehož příbuzní měli vazby i na Čechy (a on, druhým jménem Wenzeslaus, také spolupracoval s Josefem Dobrovským na své divadelní hře Založení Prahy). Jedna z jeho básní mě inspirovala k aktuální milostné úvaze o konci světa, kterou věnuji své Věrušce:

Letos prý bude konec světa,
jak tvrdí mayský kalendář:
snad v prosinci, snad koncem léta
vyhasne navždy slunce zář.

U Mayů došlo k pochybení,
slunce už vyhaslo, je černé nebe
a svět už také dávno není,
pro mě už není nic – krom tebe!

Pátrání ve Stříteži

Z Dolních Vilímovic, kde jsme po místním rodáku Vladimíru Tomanovi ani po jiných Tomanech nenašli ani stopy, jsme se rozjeli do nedlaké Stříteže (někdy i Stříteze či Stříteře), kde Vladimír Toman bydlel. Z dopisů, které vlastníme, jsme vyčetli, že pravděpodobně bydlel ve škole, protože když jednou cestou z fronty zaspal ve vlaku, musel jít pěšky domů z Okříšek (nebo Okříšků?) a když v jednu hodinu po půlnoci dorazil, „zaklepal na dveře školy“ a otevřela mu maminka.

Vesnici jsme projeli tam a zpátky a nevypadala vůbec vlídně – nikde ani kaplička, žádná budova připomínající školu, žádná náves. Z historie, která našeho Vláďu pamatuje, snad jen jedny Boží muka mezi dvěma domy. Zastavili jsme tedy uprostřed vsi a vydali se nejdříve směrem k obecnímu úřadu. Je středa, to by měl být úřední den. Ale stejně jako ve Vilímovicích úřad nedobytný. Jdeme tedy hledat starší usedlíky.

První paní na pískovišti s vnoučaty žije prý ve Stříteži od narození a o žádných Tomanech ve vsi nikdy neslyšela. Škola je ve Vilímovicích zrušená, mají jen školku. Zeptali jsme se alespoň na kostel a na hřbitov. Ty tu prý mají, ale je to až za rybníkem na vršku. Jdeme tedy za rybník na vršek a cestou potkáváme stařečka, který by za toto označení jistě nebyl rád, ale bylo mu tak kolem sedmdesátky. Celých těch sedmdesát let se ale usmíval, úsměv tvořil přirozenou součást jeho fyziognomie. Po Tomanovi ani vidu ani slechu, ale poradili nám, že by o škole a jejích dějinách mohla vědět víc místní kronikářka, paní Dvořáková. Ta bydlí na opačné straně, než kráčíme, ale začíná to být slibné, protože na té straně má být i náves s bývalou školou, dnes nově přestavovanou na kulturní dům. Šli jsme ale dále ke hřbitovu, doslova cestou necestou.Co když tam bude nějaký ten Toman pochován?

Kostel se hřbitovem je velmi zajímavě umístěn, na zarostlém vršku, ke kterému je přístup z druhé strany, než leží vesnice. Ze vsi není ani vidět.Žádný Toman kolem ale neležel, i když některá jména na náhrobcích zazněla pravděpodobně i v dopisech.

Zkusíme tedy ještě štěstí u paní kronikářky. Bydlí na návsi přes rybníček proti Jednotě. Tak uvidíme, snad bude doma.A vy uvidíte v příštím článku.

Brémští muzikanti

Zavedli jsme doma před pár dny pravidelné čtení pohádek. Vybrali jsme poměrně náhodou jednu přiměřenou Julinčinému věku, kterou teď vyžaduje číst stále dokola. Jsou to Brémští muzikanti ze sbírky pohádek bratří Grimmů. Co já se při pohádce nahýkám, naštěkám, namňkoukám a nakokrhám! Ale Julinka je z toho nadšená, a tak pro mě platí poslední věta pohádky úplně doslova: A kdo vám pohádku vyprávěl, ten si pěkně pusu zahřál.

Dneska mě napadlo, že bych si mohl zase procvičit nějaké to rýmování, a tak se budu snažit postupně pohádku převést do básničky rýmované ve schematu a-a-b-a-a-b, jehož složitost sama posouvá pohádku někam, kam by mě to před začátkem každé sloky samotného nenapadlo, a to uvolnění fantazie mě na tom baví. Zatím tedy první část, další snad budou následovat. Sama pohádka v českém převyprávění od Eduarda Petišky začíná povedeným veršem, který bych si zvolil za motto celého svého pokusu:

Kůže patří na buben,

houslím strunky sluší,

pohádka se povídá

těm, kdo mají uši.

Sedlák už si neví rady,

rodina mu chřadne hlady,
cena chleba vzrostla.
Se sedlačkou u ohrady
dali hlavy dohromady:
„Utratíme osla!“

Osel zrovna spásal trávu,
když se dozvěděl tu zprávu.
„Pro oslího boha!
Nyní nesmím ztrácet hlavu:
než posloužit za potravu,
radši vezmu roha!“

Nasedl si do trabantu,
rozloučil se od volantu
se svým selským dvorem.
„V Brémách, městě exulantů,
budu žíti z proviantu
dle tamějších norem.“

Ve vesnici u Mnichova
potkal oslík u hřbitova
stařičkého pejska.
Skončil chudák bez domova,
vyje pořád jako sova,
asi se mu stejská.

„Pejsku náš, co děláš,
že u nosu nudli máš?“
ptá se osel směle.
„Že se ptáš, prý vyjdu dráž,
než kdyby si pán platil stráž“
děl pejsek osiřele.

„Tak nasedni si do trabantu,
budeme párek muzikantů
a pojedeme do Brém.“
A tak ten párek furiantů,
pádil do města exulantů
v rozmaru velmi dobrém.

Chvíli les a chvíli louka,
pejsek na to všechno kouká,
jako tele na vrata.
Náhle ze stromu se souká
kočka a strašlivě mňouká,
že by měla koťata?