Až přestanu tě milovat

Volně podle básně Modrooká Anička od Tobiase Smolletta 
pro Věrušku a sobotní svatebčany...

Až sníh napadne na Sahaře
a přestane téct Golfský proud,
až sopka Fudži zmizí v páře
a Bajkal vyschne jako troud,
až racci přestanou se smát,
já přestanu tě milovat.

Pak přestanou se rojit včely
a růže přijde o svůj trn
a zblbnou ti, co rozuměli,
a moře bude prosté vln,
o hlavu přijde mistr kat,
až přestanu tě milovat.

Po lásce zmizí taky víra,
krása ustoupí nevkusu,
z komínů bude prýštit síra,
dostaneš roušku přes pusu
a sny se přestanou ti zdát,
až přestanu tě milovat.

Zima nepřijde po podzimu
a sobota zas po pátku,
král bude sloužit podkonímu
a podkoní zas hovádku,
a lidi přestanou si lhát,
až přestanu tě milovat.

Paříž /13/

Z Jardin des Plantes jsme se šli podívat na Slavkovské nádraží, pro které bylo škoda zabírat místo na paměťové kartě foťáku, a tak jsme si jenom našli, kolik by stálo dojet vlakem do Remeše a rychle jsme zmizeli ve stanici metra Austerlitz. Byl to snad Boris Vian, kdo si stěžoval, že kdyby Napoleon tolik nevyhrával bitvy v Německu, byla by Paříž ušetřena spousty tvrdých názvů ulic a stanic metra. Tady je další příklad.

Věruška jakoby tou plastovou láhví ukazovala, kam se povezeme. Jejím dávným snem bylo vyjet se svým životním partnerem na vrcholek Eiffelovky. Na oko jsem se nebránil, ale zároveň jsem si dokázal připustit, že nejvyšší štafle, na které jsem kdy vylezl, byly tak čtyřmetrové. Uvidíme, jak se budu cítit pod těmi pařížskými štaflemi.

 Na dálku to nebylo tak špatné, i když mraky vypadaly čím dál nevlídněji.

 Ale to hemžení v bráně dávalo tušit, že to nebude nic pro mě.

 

 Svět se semnou točil...

 ... a nejradši bych, aby celá Eiffelovka odletěla jako raketa.

Zklamal jsem. Nemám ani snad tolik strach z výšky jako z toho, že je z vrcholu jediná rychlá cesta, jak se dostat rychle zpátky na zem, a po jejím absolvování už bych tohle asi psát nemohl. Mám taky hrůzu z plných výtahů, lanovek a třeba i autobusů. Věruška mě zná. Chtěla to zkusit, ale nezlomila mě. Přesto mě ale nepřestala mít ráda a já ji za to ještě víc miluju.

Časomet

Dr. Seuss (kterého mi představil James Weston)

Tak nějak brzy se dnes připozdilo
a příliš překotně pak přišlo ráno.
Ještě než setmělo se, už se rozednilo,
ještě než poznal jsem tě - nashledanou.
Tak nějak brzy se dnes připozdilo.

To snad nemyslíte vážně, pane Felzmanne!

Bylo jednou jedno Lounské divadlení. Ono vlastně nebylo jen jedno, ono jich bylo už sedm. Čtyř z nich se účastnilo i divadlo Navenek. Zpočátku jsme zažívali zklamání z ostré kritiky, dvě poslední zkušenosti už ale byly naprosto jiné. Ne snad proto, že bychom nesklidili ostrou kritiku, ale proto, že jsme z ní nebyli zklamaní. Ano, je to dáno více souvislostmi, mj. třeba i tím, že jsme mírně zkušenější, méně nervózní, víme, že si v Lounech chceme zahrát a podobně. Já bych chtěl zdůraznit jinou věc, která se na tom podílí a která mi stojí za víc než jen zmínku. Není to vlastně věc, je to osobnost. A to sám předseda poroty, Rudolf Felzmann. Byl předsedou poroty před dvěma lety, pak stejně jako naše divadlo rok vynechal, a letos byl předsedou znovu.

 Letos byl již 7. ročník Lounského divadlení, ovšem tato fotografie je ze 7. ročníku Mezinárodního festivalu poesie, který se konal přesně před 40 lety; pan Felzmann je ten pán s brýlemi vlevo

Herec, režisér, pedagog, porotce a ředitel divadla v. v., letos v říjnu již sedmdesátiletý Rudolf Felzmann, je člověk, který dokáže mluvit stejně květnatě o poslání ochotnického divadla jako třeba o šukání. Myšlenka stíhá druhou, řeč se nikdy nepřetrhne a hlas nezakolísá. Přestože se nepovažuju za dobrého herce, pod panem Felzmannem bych strašně rád hrál a věřím, že by ze mě něco dostal. Několik vzkazů z deset let starého rozhovoru:

… musím přiznat, že mě nikdy nelákalo snít o tom, jak to dotáhneme na Hronov. Pro mě to byla vedlejší záležitost, protože vždycky, a dodneška to všem souborům připomínám, bych měl dělat především pro vnitřní potřeby ansámblu, pro své domácí publikum, a pak teprve pro světskou slávu. Směřovat k Hronovu nebo k jakémukoliv vrcholnému festivalu mnohdy znamená nehrát úplně uvolněně. Psychicky musíte překonávat jisté hranice, co tomu řekne porota, že i publikum se začne ke mně chovat poněkud jinak, natož když jsem třeba i jistým favoritem. Prostě, nejde mít plnou pohodu ke hře. To byl důvod, proč jsme se do soutěží netlačili…


Coby lektor se snažím poradit a sdělit toto: Aby amatérské divadlo nebylo jenom divadlem roztomilého neumětelství, kde se víc cení, že místo chození do hospody se plácáme na jevišti, ale aby to byla tvořivá činnost, která přináší jak osobní potěšení, tak zároveň snese jistá umělecká měřítka. Aby divadelní konání kultivovalo estetické cítění uvnitř souboru a pak dál i publika. Tedy asi k tomu jsem došel během dvou desítek let a několika Hronovů.

Nepovažoval jsem hronovský festival za jakousi vrcholnou metu kariéry. A soubor jsem k tomu taky tak trošku vedl. To nejhezčí pro nás bylo zkoušení a hraní. Musím ale přiznat, že nejhezčí zážitky mám, když jsme objížděli různé nižší soutěže, kde nebyla cítit žádná řevnivost,


Pro někoho budu velký umělec, a pro někoho budu věčný šmírák a nešťastník, ale z toho si zase hlavu nemusím dělat. Nerozhoduje to o mém bytí a nebytí. Nehledě na to, že právě v tom je ta obrovská svoboda amatérství. Když se amatér oklepe ze smrště názorů, může si říct: „Příští inscenace by měla mít nějaký nový rozměr, aby byla v něčem lepší, hezčí. Aby spokojeno bylo jak publikum, tak i trochu já. A když budou spokojeni i odborníci, bude to úplně prima.“


To víte, že jsem měl taky inscenace, které prostě nebyly zrovna ty vrcholky, ale s těmi jsme pokud možno moc daleko nelezli. Věděli jsme, že je to spotřební zboží, ale nikdy to nebyl podpásový průlom. Dělali jsme v průměru dvě až tři inscenace v sezoně, a tak když z nich byla jedna špičková a jedna taková jako že dobrá, tak ta třetí mohla být někde jinde, ale myslím si, že žádnou jsem Malému divadlu ostudu neudělal.


Taky se mluví o tom, jak naše dnešní doba zhrubla. V celku asi opravdu jsme hrubší, jsme placatější v názoru. Kumšt se v posledních letech opět dostal absolutně na okraj zájmu společnosti. Jenže kolem divadla se setkávám s lidmi, kteří říkají: „Ne, ne, ne. I kdyby peníze nebyly, tak chuť dělat divadlo nezahyne.“ Tak vidíte, tohle je dobrá porce optimismu!

Letos jsme si z Loun odvezli cenu za mužský herecký výkon (Jiří Nebeský) a čestné uznání za ženský herecký výkon (Zuzka Bartošová). Jinak jsme se umístili na chvostu. Rozhodně jsme ale neztratili ani chuť hrát dál Sex a něco na něm možná ještě zlepšit ani elán do dalších her a počinů. Díky Vám, pane Felzmann!

PS: Výsledky a fotografie z představení naleznete zde.

PPS pro p.S. (myšleno p. Sk. nikoli P.P.S.): Letos jsem políbil Veroniku Valešovou.