Barunka z Kadaně

Tak jsem dnes zase dostal náladu na překládání a nejvíc mě zaujala básnička ze sbírky Kde končí chodník z roku, který je mi něčím blízký, o činnosti, která je mi, stejně jako hrdince té básně, nesmírně vzdálená, na což mám mnoho svědků. Slibuju, že dneska už je vynesu... (originál zde, mp3)

Barunka z Kadaně, uličnice,
neví, na co jsou popelnice!
Vydrhne hrnec, koupí sůl,
oloupe brambory a prostře stůl,
táta však může řvát jako v lese,
Barunka prostě koš nevynese.
A tak se pomalu vrší až ke stropu
nahnilá jablka a zbytky kompotu,
odřezky od sýra a slupky od brambor,
instantní pytlíky Vitana nebo Knorr,
z kuřete chrupavky, kosti a peří
už pokryly podlahu a dosáhly dveří…
piksličky od másla a rostlinného tuku
a taky ulepené klacíky od nanuku,
slupky a pecky všech možných plodů,
a takové ty lepenkové trubičky ze záchodu,
drobky z oplatek a zbytky kremrolí
uvadlá pažitka a šlichta z fazolí,
spálené topinky máčené v kečupu,
kočičí hovínka a láhve sirupu…
odpadky se vrší v pokojích i v hale,
prorazily střechu a vrší se dále…
chuchvalce vlasů a zbytky hnědé omáčky
okolky pizzy a vyplivnuté žvýkačky,
šatičky, které už bárbíně nesluší,
a taky zažloutlé tyčinky do uší,
posmrkané ubrousky, rozplizlé špagety
celofán z kytice a strhané tapety,
zkysané mléko a polosuchá hořčice
skořápky od vajec a prošlé věci z lednice,
studené hranolky, staré párky
červivé houby a žluklé škvarky.
Odpadky se vršily pěkně na sebe,
až nakonec dosáhly skoro až do nebe…
Sousedé se začali kvapem stěhovat
a Bára si najednou neměla s kým hrát;
její tvrdá hlava tak trochu změkla,
„Dobrá, ten koš tedy vynesu!“ řekla.
Jenže už bylo pozdě na silná gesta,
odpadky se dávno vyřítily z města
a zaplavily celý stát
od Aše až do Karpat…
Jak Bára dopadla, to už vám nepovím,
bylo to tak drsné, že pro to nemám rým
(a navíc je pozdě, takže už skoro spím).
Jen doufám, že nejste jako ta uličnice,
a dávno víte, na co jsou popelnice!

Shel Silverstein, 1974

mljt

Jen samá poesie

V roce 1868 byla jakýmsi B. Pelikánem do českého prostředí volně adaptována Moliérova hra Směšné preciozky. Myslel jsem si na ni v rámci Hasištjených hradních hrátek. V první rozmluvě o poezii a próze mezi Petrem, sluhou páně z Tulipánova, a Janem, sluhou páně rytmistra, mě opravdu dostal tento Janův argument:

Blbe! Právě tím vyniká pravá poesie, že z ní nikdo nezmoudří. Ona jest jiskra nebeského bláznovství, a kdo jí zanáší, sezná, že jaksi nebesky blázní.

mljt

Anglie

Na tenhle zájezd budu ještě dlouho vzpomínat. Bohužel jsem nemohl moc fotit, a tak mohu přispět jen omezenou sbírkou, ale možná ji časem doplním o fotografie ostatních účastníků zájezdu.

...

Babel

Zamiloval jsem se. Večer před odjezdem do Anglie jsem šel na film Babel. Bál jsem se, že tak dlouhý film před tak dlouhou cestou bude únavný a že v kině nevydržím. Omyl. Děj byl opravdu rozmanitý a přikoval mě k sedadlu. Řekl bych, že scénárista Guillermo Arriaga dostal nápad, ale celou dobu, kdy jej rozepisoval do těch tří jednotlivých příběhů, nevěděl nejen jejich konec, ale ani vývoj. A stejný proces zažívá i divák. Nakonec jeden příběh (marokánský) skončí tragicky, druhý (japonský) tak napůl a třetí (jak jinak než ten americký) má happyend. Mně se nejvíc líbila mexická vložka – přejezd přes hranice a lidová svatba. A tam lze taky najít odpověď na otázku, do koho že jsem se to zamiloval. Ano, do Gaela Garcíi Bernala. Celkem je mi líto, že nejsem gay. To bych pak určitě sestříhával podobný obdivný medailónky jako je tenhle.

Co se mi ale nepřihodilo v Anglii? Na kraji Londýna jsme měli ubytování a s námi tam byli i jacísi Frantíci. A jeden z nich mi Bernala hozně připomínal. Učil mě tancovat a taky slíbil, že mě naučí lyžovat, když už je z Alp. No, a moc pěkně se poslouchal, a tak jsem chodil spát až nad ránem. A i když jsem včera málem zaspal, průvodcování mě rychle zbavilo únavy a v autobusu jsem ty dvě noci pěkně dohnal.

xxx