Vyprávěl jsem v posledních pár dnech, kdy se moc nedostávám ke kompjůtru, pár lidem postaru, z očí do očí, jak jsem si jeden den poslouchal poprvé ve svých 36 letech britskou pseudokapelu Psychic TV, která drží rekord v Guinessově knize rekordů s největším počtem vydaných alb v jednom roce. Není to sice můj oblíbený bigbít, ale některé kousky se mi líbily. Hned druhý den jsem si volal se slovenským manažerem jedné americké zpěvačky a kytaristky a on mi na závěr řekl, že „Karyn spievala so Psychic TV a príde s ňou zvukár tejto kapely“. Dobře, beru, náhoda.
Měl jsem tu teď pár dní Kubu, vlastně jeden den tady, ten druhý jsem s ním byl v Lounech. Včera dopoledne jsem mu na několika příkladech vysvětlil slovo relativní a pak jsem několikrát za den vyzkoušel jeho pozornost otázkami typu: „Kubí, není ta polívka horká?“ Odpověděl podle očekávání. „To je relativní, proti sluníčku je studená, ale proti tomu chlebu je fakt žhavá.“ Když jsem si v Lounech přečetl jeho slovní vysvědčení, přestal jsem se divit. Paní učitelka prý dětem ve třídě říká, že když něco neví, mají se podívat na internet nebo zeptat Kuby. Když jsem se tak zamyslel nad Pavlisovým článkem, mohl by Kuba klidně převzít otěže KZK, protože během cesty do Loun vlakem celkem s přehledem pochopil rozdíly mezi suprehrubou, hrubou a čistou mzdou a vstřebal i přibližné procentuální poměry při jejich výpočtu, načež se snažil odvozovat platové ohodnocení různých pozic podle náročnosti práce vzhledem k platům v místě obvyklým. Byl jsem rád, když mi doma pak zahrál z donucení na klarinet, párkrát odcek mámě, a tak jsem zjsitil, že je normální, línej a občas i drzej kluk.
Kvůli tomu to ale nepíšu. Cestou ze Sportovní haly na Střelnici jsme se stavili v knihkupectví a já jsem Kubovi koupil knížku Terryho Prachetta Na cestu, která je součástí jiné série než známé Zeměplochy. Večer jsme se koukli na Hercula Poirota, mého prvního. V polovině to Kuba pauznul a hráli jsme si na detektivy. Ačkoli jsme poznali motivy a myšlenkové pochody vraha, za vraha jsme považovali sestru nejvíc podezřelé, která se nám zdála jinak nepravděpodobná. Druhou polovinu jsem zaspal a probudil se jen na konec, kdy se jako vrah ukázal být dentista, který se na záchodě v letadle přestrojil za stevarda, spáchal vraždu a v klidu se zase proměnil zpět v pasažéra.
Ale o tom tenhle článek není. Pak jsem ještě jako vždycky Kubovi před spaním četl. Má sice rozečteno Mayovo Pouští a prérií, ale dohodli jsme se, že zkusíme toho Prachetta.
Nomové jsou malí. Celkem vzato, malé bytosti nežijí dlouho. Ale možná ve skutečnosti žijí rychle.
Dovolte mi, ať to vysvětlím.
Jednou z bytostí s nejkratším životem na planetě Zemi je obyčejná dospělá jepice. Zatímco jepice žije jeden jediný den, tak obří sekvoje tu rostou déle než 4700 let.
To se může zdát vůči jepicím drsné. Ovšem vůbec není důležité, jak dlouhý je náš život, ale jak dlouhý vypadá.
Pro jepici může být hodina stejně dlouhá jako století. Staré jepice možná vysedávají a stěžují si, že v této minutě už život není, co býval tenkrát za starých dobrých minut, kdy svět byl mladý a slunce se zdálo o tolik jasnější a larvy se k nim chovaly poněkud uctivěji. Zatímco stromy, které nevynikají rychlými reakcemi, možná mají právě tak čas povšimnout si, jak den plane a pohasíná, než se do nich dá hniloba a červotoč.
Všechno je jaksi relativní. Čím rychleji žijete, tím víc se čas natahuje. Nomovi rok plyne stejně jako člověku deset let. Pamatujte na to. Ale netrapte se tím. Jim to nevadí. Oni o tom ani nevědí.
Měl jsem tu teď pár dní Kubu, vlastně jeden den tady, ten druhý jsem s ním byl v Lounech. Včera dopoledne jsem mu na několika příkladech vysvětlil slovo relativní a pak jsem několikrát za den vyzkoušel jeho pozornost otázkami typu: „Kubí, není ta polívka horká?“ Odpověděl podle očekávání. „To je relativní, proti sluníčku je studená, ale proti tomu chlebu je fakt žhavá.“ Když jsem si v Lounech přečetl jeho slovní vysvědčení, přestal jsem se divit. Paní učitelka prý dětem ve třídě říká, že když něco neví, mají se podívat na internet nebo zeptat Kuby. Když jsem se tak zamyslel nad Pavlisovým článkem, mohl by Kuba klidně převzít otěže KZK, protože během cesty do Loun vlakem celkem s přehledem pochopil rozdíly mezi suprehrubou, hrubou a čistou mzdou a vstřebal i přibližné procentuální poměry při jejich výpočtu, načež se snažil odvozovat platové ohodnocení různých pozic podle náročnosti práce vzhledem k platům v místě obvyklým. Byl jsem rád, když mi doma pak zahrál z donucení na klarinet, párkrát odcek mámě, a tak jsem zjsitil, že je normální, línej a občas i drzej kluk.
Ale o tom tenhle článek není. Pak jsem ještě jako vždycky Kubovi před spaním četl. Má sice rozečteno Mayovo Pouští a prérií, ale dohodli jsme se, že zkusíme toho Prachetta.
Nomové jsou malí. Celkem vzato, malé bytosti nežijí dlouho. Ale možná ve skutečnosti žijí rychle.
Dovolte mi, ať to vysvětlím.
Jednou z bytostí s nejkratším životem na planetě Zemi je obyčejná dospělá jepice. Zatímco jepice žije jeden jediný den, tak obří sekvoje tu rostou déle než 4700 let.
To se může zdát vůči jepicím drsné. Ovšem vůbec není důležité, jak dlouhý je náš život, ale jak dlouhý vypadá.
Pro jepici může být hodina stejně dlouhá jako století. Staré jepice možná vysedávají a stěžují si, že v této minutě už život není, co býval tenkrát za starých dobrých minut, kdy svět byl mladý a slunce se zdálo o tolik jasnější a larvy se k nim chovaly poněkud uctivěji. Zatímco stromy, které nevynikají rychlými reakcemi, možná mají právě tak čas povšimnout si, jak den plane a pohasíná, než se do nich dá hniloba a červotoč.
Všechno je jaksi relativní. Čím rychleji žijete, tím víc se čas natahuje. Nomovi rok plyne stejně jako člověku deset let. Pamatujte na to. Ale netrapte se tím. Jim to nevadí. Oni o tom ani nevědí.
Dál začíná strhující fantasy příběh, který si budu muset někdy dočíst.
