Bezžesťový džez

Včera jsme s Věruškou poslouchali kadaňskou swingovou a jazzovou kapelu Nakafe Band, jež má v repertoáru skladby z desek, které mají čestné místo v dědečkově polici. Po těch dvaceti minutách jsme dostali chuť na přídavky a při brouzdání internetem jsme narazili na jeden z prvních plnostrunných jazzbandů - Quintette du Hot Club de France, v němž hrál i houslista Stéphane Grappelli, jemuž by dnes byla rovná stovka. Nikdy jsem si nepředstavoval, že lze hrát džez bez žestí a perkusí, a tak mě překvapilo nejen, že to vůbec lze, ale že je to tak krásná hudba.

Vozítko

Tenhle víkend asi strávíme s Věrkou částečně i teoretickým výběrem samochodu, jak tomu říkají Poláci. Bude to o dvou autech, o nějakým, který bychom chtěli, a o nějakým, který si snad brzo pořídíme. Čtu občas soběpisník Martina Fendrycha, protože mi párkrát děda četl z jeho knížky Jako pták na drátě a bylo to úžasný. V jednom z posledních článků to bylo napsaný jasně. To, co si teď chceme koupit, bude „nic… Něco jako tramvaj. Nasednu a vezu se na nákup. Přibližovadlo... nutnost, možná ani to ne.“ Tím se tady ani chlubit nebudu. Ovšem, na to, že se o auta nezajímám, mám myslím i něco jako vkus. A tak jsem docela zvědavej, jak to dopadne s tím druhým, o kterým Láďa říká:

„Auťák, kamaráde, to neni jen tvoje vizitka, auťák, to seš ty. Auťák máš, jakej seš. Ženskou si tak úplně vybrat nemůžeš, nezávisí to tak úplně na tobě. Ale auťák jo. A bacha: nejde vo cenu, de vo vkus.“

A ta následující pasáž o šukání a svěřování se na blogu je taky bezvadná.

Hořící žirafa

Když jsme na vysokoškolských kolejích experimentovali s LSD (podobně jako armáda v 70. letech - zvláště poslední věta celého klipu vystihuje, o co jde), pamatuju si, že jsem se s kamarádkou domluvil, že zkusíme pochopit obrazy Salvadora Dalího. Zážitek to byl hodně intenzivní, ale samozřejmě jsme nepochopili o nic víc, než když jsme byli čistý. Ale přece, možná jsme na to šli opravdu tak, jak by na to šel sám Dalí, odzadu, od detailů v pozadí, od toho, co není vidět na první pohled… A to byla lekce, kterou jsem sice zaplatil, ale v podstatě byla k nezaplacení…

Dneska jsem si psal se svojí polskou kamarádkou, která, ač neumí žádný cizí jazyk, mi pomohla s překladem jedné polské básničky od Stanislawa Grochowiaka inspirované obrazem Salvadora Dalí (to je ten s tim sradnovnim knírkem). Z celé básně jsem básnicky ovšem zvládl přeložit jen její závěrečnou barokní strofu.

Neboť žít
Znamená

Kupovat maso, Čtvrtit maso
Zabíjet maso, Milovat maso
Plodit maso, Proklínat maso
Učit maso a pohřbívat maso

A dělat z masa A myslet masem
Ve jménu masa Navzdory masu
Na zítra maso nebo jen pro případ
Především ale pak za maso bojovat

A ono se pálí!

Nepřetrvá
Nestydne
Nevydrží ani v soli
Vysychá
A hnije
Odpadává
A bolí

Poklesek abbé Moureta

Ačkoli nevěřím v převtělování, v jednom z minulých životů jsem byl zcela jistě knězem. Proto když mi přišla kniha Émila Zoly Prohřešek abbého Moureta a já se do ní začetl, bylo a je to, jako bych si připomínal něco, co jsem sám prožil. A je neuvěřitelné, že vím, co je na dalších stránkách… teď jsem na straně 121 a to co čtu, jsem věděl už na straně 60, a teď vím, co nastane o nějakých třicet stránek dál…

Mnoho z pocitů abbé Moureta je mi známých i ze současného života. Ta neuvěřitelná shoda v přehnané lásce k Panně Marii, téměř až v erotické lásce k matce Krista, která od Krista vlastně odtahuje pozornost a z níž se mladý šestadvacetiletý kněz viní! Vždyť já jsem vždycky v kostele hledal sošky Panny Marie a Ji jsem prosil za všechna dobrodiní. Ještě před křtem jsem jí v kostele Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích zasvětil svůj život a prosil o odpuštění, kdykoli jsem selhal. Dějiny Mouretovy osobní víry jako by byly i dějinami té mé…

Zola byl samozřejmě antiklerikál. Jednou prohlásil: „I kdybych měl spatřil všechny nemocné, jak se uzdravili v Lourdech, neuvěřil bych v zázraky.“ A jindy: „Civilizace nikdy nedojde dokonalosti, dokud poslední kámen z posledního kostela nespadne na posledního kněze.“

Mám jednu zvláštní na hlavu postavenou teorii, kterou tedy nemám patentovanou, ale možná jsem první, kdo s ní přichází na pomyslný filosofický trh. Jako máme my všichni věřící krize víry (a kdo tvrdí, že ji nikdy neměl, onanuje dosud), pak nevěřící mají krizi nevíry, kdy mají veliké nutkání uvěřit (a kdo tvrdí, že ne, nikdy si ho či ji nehonil). Otiskem této krize u Zoly je abbé Mouret. Pro normálního člověka, kterej v minulym životě knězem nebyl, to je kniha naprosto nečitelná.

Ríša mi ráno volal, ať radši píšu na soběpisník ty svoje básničky než citáty a rozbory z děl, ale naštěstí je tohle sobě-pisník, tak si to tady napíšu možná fakt jenom sobě, jako třeba Jacobsenova Mogense, jehož poslední pasáž ještě přijde. Tahle pasáž je ze vzpomínek abbé Moureta na léta strávená v semináři. Přeložil Josef V. Sterzinger.

Nikdy nepoužíval úplné svobody na procházkách, když oba představení konající dozor odešli na návštěvu k nějakému faráři v sousedství, aby si zakouřil někde za křovím nebo si zašel s některým přítelem někam na pivo. Nikdy neschovával románků pod slamník ani nezavíral lahví anýzovky do svého nočního stolku. Ba dlouho neměl ani potuchy o všech hříších, které se páchaly kolem něho, o křídlech kuřat a o koláčích, dopravovaných podloudně do semináře za doby postní, o hříšných dopisech, donášených sluhy, o nekalých rozmluvách, konaných potichu v některých koutech dvora. Proléval horké slzy v den, kdy seznal, že jen málo z jeho soudruhů miluje Boha pro něho sama. Byli tam venkovští synkové, kteří se věnovali kněžství, bojíce se odvodu, lenoši, kteří snili o pohodlném povolání, ctižádostivci, které vzrušovalo již vidění biskupské berly a mitry…

Ouřady

Dneska jsem obcházel úřady a představte si, že i když máte na zřizovací listině napsáno sídlo a je to celé s razítkem zřizovatele, musíte jít na majetkoprávním oddělení, aby vám toto sídlo potvrdilo. Nevím, jak si to chtějí na majetkoprávním ověřit, ale řekl bych, že je bude zajímat zřizovací listina… Připadám si jako ten člověk z Werichovy písničky, co mu doma z vodovodu vyskočil vodník… nebo spíš jako ten vodník…

Došly i anonymní dopisy,
od vodárenské správy spisy.
Od obdržení do osmého dne
ať zaplatím vodné.

Náhle vodník vyzná služce lásku,
drhne za ní šosem schody,
služka sdílí jeho svody,
v noci chodí kolem vody
na procházku.

Na svatbu však ani pomyšlení,
nemá potvrzení daní,
křestní list, konskripční,
ani důkaz tady není, že byl na cvičení.

Nechte si lejstra,
já chci svobodu,
řek vodník
a šup do vodovodu.

Proč jsem tady?

Dneska je to 220 let od narození Lorda Byrona. Už je to celkem dlouho, co jsem objevil jeho politický protestbásně a já dneska na jednu takovou mám fakt náladu, takže jsem se nechal unést koncem XIV. zpěvu jeho Doby bronzové a upravil jsem si ho k obrazu svému.

Proč tu jsem? Abych v rámci konvence
si na své hrudi hýčkal mravence?
„Buď moudrý a vítej v mraveništi,
můžeš si hrát, ale jen na našem hřišti,
a uč se od nás být ve vhodný čas zticha,
dokud nepoznáš, že hrdost je jen pýcha,
- a že protipohyb nikdy neobstojí
v dobře promazaném hodinovém stroji.“

Chce se mi to řvát hlasem Vysockého!

Co nemám rád

Za pár dní by Vladimíru Vysockému bylo 70 let. Tahle písnička složená v roce 1969 mě donutila listovat rusko-českým slovníkem tak dlouho, dokud jsem nesesmolil aspoň ten usmolený překlad, který následuje. Snažil jsem se, aby se to dalo zazpívat, tak možná zkusím i oprášit kytaru, text i s akrody je zde.

Odkaz na píseň na youtube je zde.

V.D.

Co nemám rád, jsou osudový konce,
já nikdy nebudu ze života zívat.
Co nemám rád, jsou smutný časy v roce,
kdy se mi nechce ani smutně zpívat.

A nemám rád ty, co jsou celý čistý
do všeho nadšený a co taky všechno umí.
Pak nemám rád, když někdo čte mý listy
a stoje na špičkách mi přes rameno čumí.

Co nemám rád, je šikování do řad,
skákání do řeči jen tak z drzosti.
A nemám rád, když někdo střílí do zad
a jsem i proti všem ranám z milosti.

Nesnáším klepy hned v několika zněních,
a salvy k poctě ty mě přímo ničí,
nebo – když někdo se podle větru mění
nebo – když na sklo se jde se železnou tyčí.

A nemám rád, když je všechno zajištěný,
je lepší nebrzdit a jet na plnej plyn.
Proč slovo „čest“ už ve slovníku není?
Ze cti zbyl jenom kopanec do slabin.

Když někde vidím polámaná křídla,
falešná lítost nemá ve mně místa,
nemám rád násilí ale ani vyschlá vřídla,
ba ani pohled na trpícího Krista.

Nemám rád sebe, sebe, když se bojím,
a bolí mě, když mlátěj nevinný,
a nemám rád, když se do duše mojí
vkrádaj jiný duše a jejich zločiny.

A nemám rád vyprodaný stadiony,
z těch miliónů nepadám na hubu,
a ať se zblázněj ty pozdějš narozený,
tohle já prostě nikdy mít rád nebudu.

Brutus poprvé v Kadani

Chtěl bych skrze toto medium poděkovat kapele Brutus za to, jak rozplesala sál a hlavně pravé i levé komory svých kadaňských diváků. Na začátku byly trochu potíže s teplem, takže členové skupiny vytáhli ze svého omnibusu převozné naftové topidlo značky Master a pomohli nám sál vytopit.


Začalo se asi ve tři čtvrtě na devět a končilo, podržte se, v půl třetí a to s jedinou přestávkou. Od poloviny koncertu už snad nikdo neseděl, a seděl-li, šlo pouze o dočerpání paliva, otření potu z čela a výměnu obutí. Byla to bezkonkurenčně nejlepší zábava, jakou jsem kdy zažil. Děkuju také zaměstnancům KZK, kteří zajišťovali chod celého koncertu, členům Kosagymu, kteří se starali o naše bezpečí a v neposlední řadě Věrušce, bez níž by to vůbec nešlo.


Brutus byl v Kadani úplně poprvé, i když jsem toto své tvrzení původně dementoval, když mi Sáša vyprávěl, jak v devadesátym roce v Kadani vylepoval plakáty. Včera si ale vzpomněl, že to byly plakáty na koncert v Klášterci...


A kdo by chtěl jen o jednoho diváka více, tomu bych pro letošek odpověděl slovy klasika. My ostatní jsme si to totiž za ně užili čtyřnásobně, we few, we happy few… (pro statistiky, prodalo se 74 lístků). A já můžu slíbit, že pokud vydržím tam, kde jsem, bude se zábava příští rok opakovat a doufám, že se protrhne hráz na kadaňském stupni a Orfeum zaplaví moře diváků.