Nora

Teď už asi mohu s klidem prohlásit: Nemám rád umělecké filmy o básnících. Naštěstí jsem jich tolik neviděl. Naposledy ve čtvrtek Noru, popisující prvních dejme tomu pět let ze sedmatřicetiletého vztahu mezi Norou Barnacle a Jamesem Joycem (Joyce je pro mě básník v próze, i když psal také poezii). V druhé polovině filmu jsem usnul. Stejně jsem před časem (raději už si ani nevzpomenu, jak dlouhým) usnul u filmu Tom a Viv – o vztahu mezi T.S.Eliotem a jeho první ženou Vivianne. Proč? Prostě jsem se nudil tam, kde vím, že bych se nudit neměl. A režiséři nebo spíš autoři scénářů mi podávali své postavy už předem odsouzené k jasně formulovaným závěrům.

Když Nora udělala Joyce rukou na jedné z prvních schůzek, rozesmála se a řekla: „Nemáte kapesníček, pane Joyci?“ To byla první a (téměř) poslední věta, která mě zaujala, pak ještě jedna o postelích v bordelu ztvrdlých spermatem „těch, co byli přede mnou“. Následoval zhuštěný pohled na Joyce jako na tyrana, alkoholika, neurotika a nepochopitelného autora. Není divu, scénář napsala feministka.

Co je mezi mužem a ženou (stejně jako mezi dvěma muži či ženami), se nedá soudit ani z životopisů ani z korespondence, dokonce ani z deníků a tedy se to nedá ani zfilmovat. Co je mezi básníkem a jeho múzou se nedá ani pochopit, neboť básník nepíše svůj životopis ani deník, ani si nedopisuje se scénáristou.

Pět let vztahu za necelé dvě hodiny? To je, jako bych ukázal evoluci žirafy tak, že vytáhnu krávě krk. „Kdo má oči, viz…“ Kdo chce soudit, suď.
...

Párkař V - Karel Hynek Mácha

Karel Hynek Mácha

Nad oudolím bledojasná lůna
mračným nebem slabě prokmítává.
Ztichla loutna. Zpřetrhaná strůna
zvuky svoje žalně dokonává.
Nad roklinou dívka zarmoucená,
jasná hvězda v chmurné nebes báni,
oko v dálku hledí, do ztracena.
Smutně zní žežhulčí zavolání.
Cizí zem, jež milého jí vzala,
v srdce její žal a smutek psala.

Tam, kde slunce v zlatých střechách plane,
milý její v běloskvoucím šatě.
Sotva jitro v modrých parách vstane,
nosí mísy, plné vrchovatě.
Bělorouška často zraky kreje,
rosná slza po párku mu kane,
jako perla vhlubinách se chvěje.
Žalost chmuří čelo zadumané.
Za vinu juž odpolatu svou vzal,
na Milínu párkařem se stal.

Josef Hiršal
Párkař I - Karel Ignác Thám
Párkař II - Antonín Jaroslav Puchmajer
Párkař III - Ján Kollár
Párkař IV - František Ladislav Čelakovský

Z Mahenova zápisníku V

Středověké střevíce se vážou špatně. Je to nepatrnost, ale i podle toho se pozná herec. Což nestačí podívat se na obrázky a dle toho se zařídit? Antické sandály se vážou jako střevíce do baletu. Krpce, které nosí naši kopaničáři, neumí vůbec nikdo vázat. A je to přece tak prosté. Nebožtík Aleš byl znamenitý kreslíř, poněvadž si všímal všeho na světě. Říkal mi známý, který měl potěšení s ním sedávat, že Aleš dovedl právě krpce vázat šesterým způsobem a o každém věděl, kde je tak vážou. Inu, umělec, který se dívá na život lačnýma očima.

Z Mahenova zápisníku I, II, III, IV

Zajímavý pár

Dal jsem na předposlední hodině dějepisu v jedné nejmenované třídě, kde zrovna probíráme dějiny 1848-1914, dvě fyzicko-proporční nebo spíše disproporční otázky, na které se však i jinak celkem líným studentům nepodařilo nebo spíš nechtělo najít odpověď. Chtěl jsem, aby zjistili obvod pasu císařovny Alžběty Bavorské, manželky Franze Josefa, a délku pyje Grigorije Rasputina, ruského mystika a poustevníka. Obojí totiž patří do oblasti legend, ovšem velmi populárních, a tak jsem si chtěl připomenout nějaká konkrétní čísla. Nakonec jsem musel na webu zalovit sám, a během pěti minut jsem měl odpovědi i se staženými obrázky. Tedy zde jsou:

Sissi měla kolem pasu 47cm, tedy stejnou "tloušťku" jakou má mé stehno těsně nad kolenem, a tudíž jsem měl pravdu, že bych ji objal mezi palci a prostředníky svých tlap:-)

Rasputin měl (nutno zdůraznit, že pouze pokud je exponát v jednom petrohradském muzeu, jenž mu měl po zavraždění a znásilnění ufiknout jistý Jusupov, pravý) penis dlouhý 30cm v klidném stavu.

Až tedy bude v nějakém testu všeobecných znalostí na VŠ oblíbený dotaz, zda se mohli setkat Sissi a Rasputin, pak asi teoreticky ano, ale prakticky mají štěstí, že se nikdy nepotkali;-)

Nefertiti své doby

Američanka africko-indiánského původu, které dostala francouzský válečný kříž, dost bizarní představa, že? O kom je řeč? O Josephině Bakerové, tanečnici, která se narodila před sto lety a na své evropské tour před 80 lety navštívila i Prahu. Odhalovala tehdy v evropských metropolích své poprsí oděna jen v banánové sukýnce. Později ji začal doprovázet ochočený leopard, který bavil obecenstvo tím, že často utekl do orchestřiště a celkem úspěšně vyrušoval hudebníky.

Hemingway nebo Picasso byli jejím zjevem fascinováni. Svou nahotou bojovala proti předsudkům, svým životem proti rasismu. Adoptovala 12 sirotků různých etnik a říkala jim „duhový kmen“.

„Krásná? To je otázka štěstí… Narodila jsem se s hezkýma nohama. A to ostatní – krásné, to ne! Ohromující, to ano!“

Fotogalerie zde.

Indiánské léto

Překvapila mě kniha s tímto názvem od Ludvíka Aškenázyho – jakýsi deníček z cesty po Americe vydaný v roce 1956 (sic!). Je tam také kapitola o komiksu, kde je mj. i malý slovníček:

argh (je-li někdo škrcen nebo škrtí sám)
glugh-ugh (když se někdo topí a pouští bubliny)
bums (rána)
yeow (pro bolest, radost, údiv a zděšení)
A ještě. A jinak.

Kapitola končí slovy, jež by mohla tvořit další motto k mému článku o výuce filmového umění:

To už je generace vychovaná na comic books; za deset centů. Člověk si zvyká na obrázky a pomalu se mu nechce číst.

Herkules a Augiášův chlív

Koupil jsem si knihu o a od Borise Rösnera, první z edice Tváře Národního divadla. Je tam spousta zajímavých příběhů. Při jednom zamrazí:

Součástí předoperačního vyšetření byl rentgen plic. Doktor, známý kardiolog, si prohlížel snímek. Pak, aniž by se na mě podíval, se zeptal:
„Kolik je vám let?“
„Čtyřicet.“
„Aha. V kolika vám umřela maminka?“
„V padesáti třech.“
„A tatínek?“
„Ve čtyřiceti devíti.“
„A kolik že vám je?“
„Čtyřicet?“
„Kouříte hodně, že?“ pokračoval ve výslechu.
„Dost. Asi čtyřicet denně, Proč se ptáte?“
„Koukám na tu pravou plíci.“
„Co je s ní?“
„Kolik že vám je? Čtyřicet. No, tak deset let a máte pokoj.“
Podlomila se mi kolena.
„Já bych třeba to kouření omezil. Mohl bych zkusit kouřit denně tak dvacet.“
„To je škoda! Já taky kouřil. A jak rád.“
Odešel jsem zsinalý Zařekl jsem se, že kouřit nebudu.
Při zkoušce hry Herkules a Augiášův chlív jsem se rozčílil – režisér Václav Hudeček nám nebyl schopen k rolím říct víc, než přijď z leva. Byl nemocný a unavený. Automaticky jsem sáhl po cigaretě a zapálil si.
Vydržel jsem nekouřit dva dny.
„Ještě jsi k tomu nedospěl,“ říkali mi kolegové, kteří toho nechali: Franta Němec, Petr Kostka, Vašek Postránecký.

S kouřením přestal i hrabě Kolowrat.
Jednou s panem prezidentem Havlem seděli v Kolowratském paláci a něco si vyprávěli. Najednou hrabě Kolowrat vytrhl Václavu Havlovi z pusy cigaretu.
„Nekuř!“ zprdnul ho jak malého kluka.
Šéf Ivan Rajmont snaživě řekl:
„Já už toho nechal před třemi roky.“
Kolowrat se na něj s pohrdáním podíval.
„Já nekouřím dvacet pět let.“
Navenek jsme všichni zachovali dekórum, ale smáli jsme se do kapesníku.
Kolowratovi v té době bylo devadesát sedm.

Hřbitovní kvítí III

Porodila rosa kvítek malý
po zářivém slunci prahnoucí -
duch tvůj jarý zrodil ideály
mile čistou myslí vanoucí.

Zahrálo si slunce ranním květem,
a juž kvítek slabou hlavu kloní -
a tvé oko nad zbořeným světem
ideálů hořkou slzu roní.

Co květ toužil, přece vyplněno -
políbením slunce uvadnul -
tobě osud dal však jiné věno -
snové uprchli, ty jsi uchřadnul.

Jan Neruda

Hřbitovní kvítí I
Hřbitovní kvítí II

Krátký proces s Galileim

Metoda Coué

Cítíte se mizerně? Našel jsem mantru jednoho francouzského psychoterapeuta - Émila Couého. Dvacetkrát denně si přeříkejte "Tous les jours à tous points de vue je vais de mieux en mieux" a to by bylo, abyste nebyli šťastní. Český překlad je "Každý den, každým pádem stávám se lepším a lepším". Jdu si opakovat francouzskou verzi, protože to mňoukání na konci mě uklidňuje.
...