Svatební kecičky

Měl jsem dneska zase tři svatby. Protože byly možná moje poslední, složil jsem pro každou z nich originální řeč. Moc se mi líbilo, co jsem vymyslel pro tu úplně poslední, moji jedinou v zahradě Františkánského kláštera.

Tato zahrada vypadá jako zahrada zámecká, ale patří ke klášteru, jehož obyvatelé dříve dodržovali řeholi sv. Františka. I sv. František měl jednou pokušení, aby se vzdal mnišského života a vstoupil do manželství. Když nepomohlo bičování, vyšel za zimní noci do klášterní zahrady, lehl si pouze ve spodním prádle na zem a kolem sebe nahrnul několik hromádek sněhu, aby si uvědomil, o co všechno by se musel v manželství starat. Pokušení v tu ránu zmizelo a on se spokojeně vrátil do kláštera.

Vy jste se dnes rozhodli v klášterní zahradě naopak manželství uzavřít. Nebude to vždy jen procházka francouzsky upravenou zahrádkou jako je tato, ale pokud se budete milovat a vzájemně ctít, přestojíte i ty chvíle v životě, které nebudou tak radostné jako dnešní den.

Při první svatbě na hradě jsem zase citoval Chalíla Džibrána, jehož slova o manželství jsou aktuální pro každé manžele v kterémkoli stadiu manželství, tedy i pro nás s Věruškou.

Milujte se navzájem, ale nečiňte z lásky pout:
nechať je spíše mořem, vlnícím se mezi břehy vašich duší.
Naplňte navzájem své číše, ale nepijte z jediné číše.
Dejte si navzájem ze svého chleba, ale nejezte ze stejného krajíce.
Zpívejte a tančete spolu a veselte se, ale nechte jeden druhého, aby byl sám,
právě jako samy jsou struny loutny, třeba se chvějí stejnou hudbou.
Dávejte své srdce, ale ne tak, aby druhý z vás jím vládl…
A stůjte při sobě, ale ne příliš blízko při sobě,
neboť pilíře chrámu stojí odděleny,
a dub neroste ve stínu cypřiše a cypřiš neroste ve stínu dubu.

Někdy si připadám jako ten ošklivý dub, v jehož stínu neví milovaná cypřiš, kam natáhnout větve. To by mě mrzelo. Jedno manželství už jsem zvoral. Zítra máme první výročí svatby ve Valči.

Prostřední řeč byla úplně jiná a na míru šitá pro Míšu F. (včera ještě Ch.) a byla o chlapci v rudé šále, o hřebenech z želvoviny, o řetízku na kapesní hodinky, o slonech, kteří nespěchají s pářením, o sudičkách a tak, prostě klasika. Jen doufám, že jsem to Míše nezkazil. Počasí jim ale vyšlo, tak na nějaké ty kecičky určitě zapomněli.

Paříž /1/

Včera jsme s Věruškou rozečetli román Émila Zoly, který se jmenuje Paříž. Začíná v bazilice Sacre Coeur na Montmartru a já teď tuším, že jste se lekli, že zase budu psát nějaký vyčtený cintáty a že se to zase nebude dát číst. Ba ne, usnuli jsme na třetí straně a to se ještě ani nestačili shrnout předchozí dva díly Zolovy trilogie. O ní tedy jindy. Dnešní článek je první pohlednicí z Paříže.

První imprese byly z noční cesty metrem. Jeli jsme ze severního nádraží (Gare du Nord) do stanice Oberkampf a odtud osm stanic do Porte de Montreuil. První zážitek: stanice pařížského metra jsou pár metrů od sebe, souprava se ani nestačí rozjet a už brzdí, přičemž v obou případech všechno strašně skřípe. Druhý zážitek: stanice Oberkampf, důkaz, že má Boris Vian ve svém Průvodci pravdu, když tvrdí, že to Napoleon přeháněl s tím přejmenováváním pařížských ulic a náměstí podle vyhraných bitev, které vedl převážně v Německu. V Paříži to opravdu praští přes oči a svým způsobem je to pro Němce neznalé historie pocit spíš vítězný, tedy opačný, než jaký ho chtěl malý velký imperátor v protivnících vyvolat. Třetí zážitek: stejně jako v Londýně a v Římě, pařížské metro má patinu, to nám v Praze chybí.

Druhý den ráno jsme se metrem vydali do stanice Châtelet, od níž jsme se rozhodli dojít k Louvru. Když jsme se vynořili z podzemí, mírně poprchávalo. Cestou jsme se hned v první ulici utvrdili ve dvou premisách, s nimiž jsme město přijeli poznávat. Že je Paříž metropolí umělců a že pařížská móda je vždycky o krok napřed před Evropou.

Jak jsem si podal ruku s Adolfem Heydukem

Včera mi udělala radost ještě jedna knížka, tu jsem ale čekal, neboť jsem ji vydražil. Je to nejstarší český překlad Romea a Julie z dílny Františka Douchy. Digitálně si jej sice můžete prohlédnout zde, ale není nad to moci takovou knihou svobodně listovat a položit ji těsně před usnutím na noční stolek. Dobře, kecám, noční stolek nemám, utrácím zatím za knížky, a tak to vedle mojí postele vypadá takhle.

Včera tam tedy přistála i tato knížka.

A mě na té titulní straně zaujalo i razítko.

Hned jsem si řekl, jestlipak na Písecké vyšší reálce neučil Adolf Heyduk, přece v Písku nežil jen ze své literární slávy. Dnes jsem se tedy podíval do jeho životopisu a samozřejmě, že „studia ukončil roku 1859, stal se učitelem na pražské reálce, již roku 1860 odešel učit kreslení a stavitelství na vyšší reálku do Písku, kde žil až do své smrti“. Je tedy velmi pravděpodobné, že minimálně držel v rukou knihu, kterou dnes držím v rukou já. Inu, tak jsem si podal ruku s Adolfem Heydukem.

Jako připomínku sem dám Nerudovu Baladu dětskou, kterou Neruda složil poté, co přijel do Písku jako kmotr na křtiny Heydukovy dcery zrovna ve chvíli, kdy mu zemřela. Neruda nemohl smutek přítele vydržet a tak odjel ještě ten den z Písku a večer složil tuhle báseň:

Matka zdřimla na úsvitě.
Dítko vyjeveně hledí -
v nožičkách mu Smrtka sedí.
Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bílý,

ve košilce drobné tílko,
v ručkách drží hravé sítě
jako k honbě na motýly.
A ty ruce jako hůlky,
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré
důlky.

„Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvílečku, jen na krátko!
Zahrajem si na Hélice
andělíčkův při muzice
co dvě bílé holubice.“

„Matička mně nedovolí,
a mne tělíčko tak bolí!“

„Pojď děťátko, holoubátko!
Přišla jsem Ti ku pomoci,
nemoc nemá více moci,
venku ve andílkův kůru
poletíš až k nebi vzhůru.“

„Matička mně jíti nedá -
myslím, že už hlavu zvedá.“

„Pojď děťátko, pojď babátko!
Posílá mne Jezulátko,
posílá královna nebe,
abych přivedla jim Tebe,
posílá mne ta Tvá svatá:
„Ať už jde má dcerka zlatá!“

„Pojďme, pojďme - ale z ticha,
ať se matička nevzbudí!
Něco těžkého ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
ňadro bolestně jí skáče,
a když vzhlédne, ihned
pláče.“

Šuríni se vracejí

Jsem však od rána do noci tak nesmírně zaměstnán, že si to ani nelze představit.
Stále mně dávají samé funkce, nemám už žádného soukromí. Nedá se ovšem nic dělat, je pětiletka a každého zapřahají co nejvíce.
Mám stále plno práce, plno korespondence a filmových starostí. Nemohu se stále dostat k básnění, schůze, návštěvy, schůze a tak to jde dokola.

Dovedu Kosťu Biebla pochopit, protože ačkoli není pětiletka, zažívám podobný stav. Září je pro mě hrozný měsíc, všechno se nakupí tak, že jedno pro druhé nelze stihnout, a protože jsem šurín a snažím se předběhnout čas, pravidelně z toho onemocním. Nejinak dnes v noci, viróza mi rozklížila kosti a svaly, takže dojít na záchod a hlavně ráno do práce byl výkon hodný opravdového člověka. Po obědě jsem sice zalezl do postele a využil takto neplánovaně tráveného času k sepsání svatební řeči na sobotu, ale napětí v těle ani na duši nijak nepolevuje.

O to víc mi udělala radost jedna neobjednaná poštovní zásilka. Kdo mi to může psát z Loun? Po rozbalení čtu na ústřižku papíru:

Jméno neznám, Brďa se přeci jmenuje Milan. Ovšem titul knihy, jejímž je Jiří Sedláček editorem, vše vysvětlí. Základy bibliografie PhDr. Ivo Markvarta.

Koukám na fotky a pak zjišťuji, že většina článků Ivo Markvarta se dá nalézt v archivech místních periodik na internetu. Tak jsem se začetl hned do prvního, který Ivo napsal k 100. výročí narození Konstantina Biebla a dozvěděl se z něj, že na posledním vysvědčení, které slavětínský básník dostal na reálce v Lounech, stály čtyři nedostatečné: z češtiny (sic!), matematiky, chemie a deskriptivy.

No a tenhle obrázek mi připomněl článek Jak svět přichází o šuríny, který jsem napsal v říjnu 2005 jako vzpomínku na I.M.v divadelním mailu. V pátek to bude pět let, co Ivo opustil tento svět. Rád jsem si připomněl, že za svůj vztah ke knihám vděčím hlavně dědovi a Ivo Markvartovi. Jiří Sedláčku, ačkoli Vás neznám, děkuji!

S paličkou na bohy

Víkend jsem trávil sice po výletech, ale s knížkou, která mě zaujala tak, že jsem ji četl, kdykoli byla jen chvilka. Jmenuje se Cesta černošské dívky k Bohu a napsal ji v roce 1932 G.B. Shaw, místo aby, jak píše na konci doslovu, rozhojnil dramatickou literaturu zase novou veselohrou (česky 1939 v pěkném překladu Zděňka Vančury). Shaw se ukázal jako mistr slova, jehož pro mě předčí snad už jen mistr myšlenky G.K. Chesterton. Jejich debaty, které v roce 1928 byly vydány pod názvem Shodneme se?, bych rád jednou objevil pro české publikum. Jejich rozhodčí Hillaire Belloc sice tvrdil, že za pár let budou stejně staromódní jako krinolíny, ale já si myslím, že se možná vrátí jako ponožky do lodiček.

Ale zpátky k černošské dívce. Jsou to vlastně dvě stati v jedné vazbě, samotný symbolický příběh a autorův doslov, v němž přiznává, že se ve výkladu vlastního díla může mýlit, jako se mýlil Kolumbus, když dorazil na pevninu. Kdybych použil jeho vlastních argumentů, přirovnal bych stať k Evangeliu a doslov k epištolám sv. Pavla, prvnímu teologickému výkladu, s nímž Shaw nesouhlasí. Přiznám se, že v sobě nosím rovněž velké předsudky z doby předkřestní, předsudky k Pavlovým epištolám i k Janovu Zjevení. Víceméně je obojí čítám spíš jako dokumenty doby a psychologie prvních křesťanů něž jako zjevené slovo, z čehož by měl Shaw asi radost a papež o jednu starost víc. V doslovu totiž irský bohobijec píše o bibli jako o knížce, kterou stojí zato si přečíst a zároveň se nad ní zamýšlet jako nad jinými knihami nebo třeba nad článkem v Timesech.

Shaw psal knihu tak nějak jako polemiku se svými protestantskými přáteli, protože katolictví vůbec nebral v potaz jako možného soupeře ve sporu. Katolíci jsou modloslužebníci a basta. Inu, rád z díla ocituji části a pak se pustím do jakés takés osobní apologie.

Na začátku odchází černošská dívka poučena o Bohu křesťanskou misionářkou na pouť, na níž chce Boha najít. Nejdříve potkává mstivého a krvelačného Boha z knih Mojžíšových, posléze nesmyslně argumentujícího Boha Jobova, na oba v závěru vytáhne svou paličku (knobkerry), aby je zahnala. Pak potkává moudrého Kazatele, který káže, aby člověk žil jen svůj pozemský život, aniž by se nad Bohem zamyslel, leda že by se jím sám stal. Po Kazateli přichází prorok Micheáš, který jde ještě dále – Bůh dal člověku vědet, co je dobré, tak to v pokoře konejme a o víc se nestarejme. V podstatě Kazatel a Micheáš předjímá konec příběhu a já sám bych ani dál číst nemusel. Nicméně, autor chce jít dále, protože Micheáš dle jeho názoru bere člověku svobodu:

„Kráčej pokorně a Bůh tě povede,“ řekl prorok. „Co na tom, kam tě vede?“
„Dal mi oči, abych se dovedla sama vésti,“ řekla černoška. „Dal mi rozum, abych ho užívala. Jak bych ho mohla zklamat a prosit, aby viděl za mne a myslil za mne?“

Tohle shození pokory mi není blízké a poprvé jsem se dostal s černoškou do křížku. Bohužel nedořešeného.

Micheášovou jedinou odpovědí byl strašlivý řev…

Dalším, koho mladá černoška paradoxně potkává, je vědec Pavlovova typu. Ten ale stojí za samostatný článek, tak zase příště.

V podzemí a nad zemí

Začalo babí léto, a tak jsme si ho chtěli pořádně užít. Dopoledne jsme vyrazili do Chomutova na vernisáž výstavy fotografií sakrálních staveb na Kadaňsku a Chomutovsku z 30. let 20. století od Hedwigy baronky Korbové z Weidenheimu, která žila ve Vernéřově. Přijeli jsme na chomutovské náměstí až po půl jedenácté, tak jsme se báli, jestli nejedeme pozdě, ale spíš jsme si říkali, že už bude po oficialitách, kterých jsme chtěli být ušetřeni. Hraběnka Margarete von Buquoy, která výstavu uváděla, to však vzala z gruntu a aby divákům vynahradila těch šedesát let, kdy fotografie její příbuzné nemohly být vystaveny, mluvila déle než hodinu. Stojící diváci z velké většiny prchli, my jsme se odhodlali jít s bandou muzejníků a kumštýřů na kafe a vyprošťováka, abychom se pak v poledne vrátili a prohlédli si sami nejen výstavu, ale i naprosto šokující sklepení. Zamluvil jsem si hned nový prostor na Pašije 2011.

Při odklízení suti ze zasypaných sklepů byl objeven i jeden velmi zajímavý artefakt.

Potom jsme se vrátili do Kadaně, kde v klášteře probíhala ukázka vypalování keramiky technologií raku. A protože je to technologie starojaponská, přijel ji předvést starý Japonec Hirohumi Horai.

No a nakonec to, co asi každého, kdo si kdy přečetl složení na etiketě nějakého českého piva, napadne. Ano, Dočesná. Naše kroky nejdříve vedly do nově vybudovaných atrakcí na náměstí Prokopa Velkého. Mnoho Žatečanů na ně nadává jako se od mnoha místních v Kadani nadostává uznání nábřeží Maxipsa Fíka - ale jako turista musím uznat, že právě tohle náměstí dělá z maloměstského Žatce zničeho nic evropské moderní centrum turistiky. I pro Kadaň doporučuji našincům použít přespolní brýle, ačkoli sám bych asi jako architekt nechal na místě více původní přírody, ale i tak se těším na výsledek.

Z vyhlídkové věže a chrámu chmele jsme zamířili nejdříve na rockovou scénu a pak na náměstí Svobody, kde se nám líbil Meky Žbirka, na Vidiek jsme ochutnali pár zajímavých piv, abychom v noci zůstali věrní Černé hoře a užili si s rodinou Kollera a s Pišosem Brutus. Tohole pána jsem musel vyfotit, vzpomínáte?