Mšecké Žehrovice all inclusive

Letadlem jsem letěl jednou v životě. Bylo to do Milána. S létáním bojuju odjakživa, protože nemám rád uzavřené prostory, z kterých není úniku. Věrušce létání nevadí, docela ji i baví, tak si pomalu připouštím, že jednou, třeba do toho Řecka… No jo, ale letadlo nemá záchrannou brzdu a to mě ničí. Navíc ani nevidím v cestování do dálek ten smysl, co jsem mu dával v době, kdy jsem chtěl emigrovat do Austrálie. Proč bych měl létat do Egypta, když jsem ještě nebyl v Mšeckých Žehrovicích, kde jsem autem za hodinu. Nevím, co by se mnou udělala záoceánská loď, po zkušenosti s trajektem bych si asi zvykl, ale to by zase prý nepřežila Věruška. Tak asi pojedeme na dovolenou do těch Mšeckých Žehrovic, mají tam rybník, přírodní rezervace, restauraci, smíšené zboží a hlavu Kelta, tak co bychom hledali v Řecku nebo v Egyptě.

Henryho Millera pozval jeden z jeho řeckých přátel k cestě na Knóssos. Tentokrát to však bylo letadlo.

Nikdy předtím jsem v letadle neseděl a pravděpodobně už nepoletím. Připadal jsem si hloupě, když jsem seděl v oblacích se složenýma rukama; člověk na sedadle vedle mne si četl noviny a vůbec si nevšímal mraků, které se otíraly o okenní tabulky. Letěli jsme rychlostí asi sto mil za hodinu, ale protože jsme míjeli pouze oblaka, měl jsem pocit, že stojíme na místě. Krátce řečeno, bylo to nezměrně nudné a hloupé. Litoval jsem, že jsem si nerezervoval místo na lodi Akropolis, které měla zastávku na Krétě. Člověk má chodit po zemi a plavit se po vodě; dobytí vzduchu by se mělo odehrát v pozdější etapě jeho vývoje, až mu vyrostou opravdová křídla a on nabude podoby anděla, jímž ve svém jádru je. Mechanické pomůcky nikterak nesouvisejí s pravou podstatou člověka – jsou to pouze pasti, jež na něho líčí Smrt. (95-96)

Kolos z Maroussi

Proroctví z Dziadů II

Připravoval jsem si včera v noci řeč na dnešní svatební obřad a to vždycky slídím po výročích. Mickiewicze jsem si všiml hned, ale do svatebního projevu se Dziady, jediné jeho dílo, které mám doma, nehodí. Tak jsem nakonec řeč postavil na objevení Tutanchamonovy hrobky a na úvodních verších básně před 115 lety narozeného Coventry Patmora Anděl v domě. Přesto jsem si ale pak do vany vzal Dziady a protože jsem tu už jedno proroctví z nich dával k dobru, dva řádky ocituji i nyní:

...kříž nad Evropou celou rámě rozevírá,

z tří národů vyschlých jak ze tří břeven sbitý...

Tehdy polský básník samozřejmě myslel tři národy, které roztrahly jeho rodnou zemi: Rusko, Prusko a Rakousko. Dnes probíhá dělení Řecka. Nemá podobu územního porcování, ale makroekonomického znevolnění. Které národy jsou dnes ty vyschlé, dobré tak na sbíjení křížů pro ty ostatní, to nechám na každém. Nejsme to ale náhodou i my a Poláci?

Nástřel

Je ve mně kus posery,
mám k zbabělosti vlohy.
Když stříleli mi do dcery,
roztřásly se mi nohy.

Sestřička dobře mířila,
odnesly to jen uši.
A moje dcera rozmilá?
Myslím, že jí to sluší.

Jan Werich Jiří Suchého

Po tátovi jsem slávista, po dědovi obdivovatel Voskovce a Wericha. Obojí ale s malým nadšením, až hanba. Znám Bicana a Pláničku, ale neznám ani jednoho dnešního slávistu, viděl jsem Pudr a benzín, ale už ne Peníze nebo život. Nečetl jsem ani hry Osvobozeného divadla, znám jen úryvky z elpíček. Mám co dohánět. Od doby, kdy jsem začal zbožňovat Holana, Werichovu srandu jsem podvědomě nevyhledával. Byl jsem vůl.

Koupil jsem jako dárek k Vánocům knížku Pan Werich z Kampy od bratří Suchých, že si ji jako ještě před Vánoci třeba stihnu přečíst. Přečetl jsem zatím polovinu od Jiří Suchého (kdo myslí, že jsem zopakoval chybu z nadpisu, není tomu tak, Werich jméno Jiří považoval za nesklonné, což dokumentoval jak na Voskovcovi tak na Suchém, jak vidno z přiloženého obrázku). Jiří má pravdu v mnoha věcech, i v tom, že se situační humor Jana Wericha dá těžko tisknout jako kniha. Dá se spíš předvést, což je také častý styl Werichova humoru, že předváděl jiné v situacích, které jsou směšné. Nahlas jsem se zasmál opravdu jenom jednou a to jsem si musel Wericha představit a pak jsem to také tak šel předvést Věrušce. Taky se zasmála.

Záviděl jsem vždycky mamince, že žila v době, kdy tvořili černobílí Suchý se Šlitrem, barevný Suchý už mi přijde moc suchý. Dědovi a babičce jsem záviděl, že žili v době, kdy tvořili černobílí Werich s Voskovcem a záviděl jsem jim i barevného Wericha. My jsme měli barevného Svěráka se Smoljakem, nebyli jsme úplně tratní. Dnes (tedy krom bílého Svěráka) nevím. Snad bude zase co závidět Julince.

Jiří Suchý píše své vzpomínky jako upřímné vyznání. Nebyla v něm místa, kde by se mi znelíbil nebo přešel za hranici trapnosti. Jsem rád, trochu jsem se toho bál. Uvědomil jsem si, že na patetickém vyznání svému vzoru není nic, co by mě odpuzovalo. Vzpomněl jsem si na své vyznání Rudovi Koblicovi. 

Najednou mám pocit, že bych všem svým vzorům měl napsat aspoň dopis. Jeden takový napsal i Jiří Suchý Janu Werichovi ve svých třiceti letech. Komentovaný ho přináší i ve své spolubratrské knize. Já ten dopis těm, co jim ho opravdu chci psát, vlastně píšu, jen ne a ne ho hodit na papír (v tom se podobám panu Suchému, toho donutil, aniž by o tom věděl, v těch jeho třiceti letech až Werich sám).

Co tady musím ještě napsat, je svědectví o době, protože tohle čtou občas možná i mladší ročníky. Wericha a Voskovce znají, to by tohle nedočetli (v nové větě snad už můžu ty ročníky oživit) až sem. Jiří Suchý píše, že když byla rakev s tělem Jana Wericha vystavena v sále strašnického krematoria, ležely pod ní dva velké věnce, jeden od prezidenta Gustáva Husáka, který se s Werichem sotva poznal, a druhý od Jiří Voskovce. Ještě, když byla ve smuteční síni jen rodina a Jiří Suchý jako čestný host a lidé, kteří se přišli poklonit památce velkého člověka, přistoupil k rakvi estébák a obrátil stuhu na věnci se jménem Jiří Voskovce rubem nahoru. Psal se rok 1980 a já jsem měl zrovna přes slibem Jisker.

Kohoutka a slepičkin

Nevzpomněl jsem si na Karla Jaromíra Erbena před čtrnácti dny, kdy se slavilo 200. výročí jeho narození, tak jsem si ho připomněl teď o víkendu v Lounech, kde jsem Julince přečetl několik pohádek pro nejmenší z Kytice pohádek, kterou vydal Albatros v roce 1980 a my ji máme obalenou v televizním programu z roku 1985 – ten na mě působil stejně hrůzostrašně jako ty pohádky. Paradoxem tohoto vydání je, že předmluvu k němu napsala Marie Majerová, tehdy již 13 let po smrti, která v ní vyzdvihuje především Erbenův jazyk, jenž, jak se dozvíme v doslovu editora, vůbec nebyl zachován a byl upraven, aby mu moderní děti rozuměly. Julinka, zdá se, rozuměla moc dobře a celá vyděšená nenažraným otesánkem a jezinkami spolu s velkoformátovými kresbami Antonína Strnadela spala devět hodin v kuse.

Já jsem naopak nemohl usnout, protože jsem stále musel myslet na kohoutka a slepičku. Nešlo mi do hlavy, že kohoutek, který v pohádce přece nutně musí zosobňovat mužský princip, poté, co se s ním slepička rozdělí o svůj oříšek, chce oříšek, který našel on, jen sám pro sebe. A pak celá ta řada těch sobců, od studánky, přes švadlenku, ševce a svini až po louku! Jediná slepička z toho vychází se ctí, no a pak nebe, které sešle louce rosu zcela zdarma, zřejmě v rámci nějaké vánoční akce. Koukal jsem ještě do Němcové, tam se sice pojídají jahody, ale zápletka je stejná, jen s tím rozdílem, že kohoutek, než mu ta slepice donese něco k pití, chcípne. Naštěstí jsem ještě našel verzi od bratří Grimmů, kde se o oříšek nepodělí slepice, které je to, přiznejme si to, víc podobné. Jak už je to u Grimmů pravidlem, slepička nejen chcípne, ale když ji kohoutek chce odvézt do hrobu a svolá si na to půl lesa, cestou se všechna zvířátka utopí v potoce. Kohoutek slepici pohřbí sám a uvzlyká se na hrobě k smrti.

Nakonec jsem tedy rád, že jsem sáhl po tom Erbenovi, ta jeho verze je tak akorát, jen jí teď vyprávím Julince pod upraveným názvem, který jsem dal i do titulku. Dnes jí ale budu vyprávět o tom, jak pan Erben třel bídu s nouzí, zdědil po mamince tuberu a umřel. Stalo se tak před 141 lety. A neplakej, víš, kolik sesbíral pohádek?

Po kom to může mít?

Kouknětě na Juli,

po kom jí to tak sluší?

Po mně má kebuli

a po mamince… duši.

Další fotky z našich nejútlejších věků (1974-5, 1988-9) najdete zde.

Chocholouš a ti druzí

Kdo to v tom vzduchu dovádí?
Čejky? Budníčci? Strnadi?
Hejna králíčků, skřivanů či hýlů?
Jste beznadějně na omylu!
Právě tihle ptáci
se z našich končin ztrácí.

Člověk se ani nezapýří:
Až všechno ptactvo zhyne,
naši genetičtí inženýři
nám vynaleznou jiné!

19. listopadu 2011 po přečtení tohoto článku