Věděli jste, že...

... většina francouzských králů z rodu Bourbonů skládala královský slib na tzv. remešsko-sázavský evangeliář, středověký slovanský rukopis psaný hlaholicí a cyrilicí?

Mým osmnáctým heslem, které se na 6 hodin objevilo na titulní straně anglické wikipedie jsem si splnil přes patnáct let starý sen. Tehdy jsem si totiž půjčil od kamaráda Víti Š. knížku Františka Bílého Od kolébky našeho obrození a zamiloval jsem se do ní. Jeden sen spojený s tou knížkou jsem si už splnil, když jsem vydražil Hammerschmidovu Allegorii. Ovšem vydražit remešsko-sázavský evangeliář, který snad psal sv. Prokop v 11. století, to vím, že by se mi asi nepodařilo. Ani faksimile z 19. století pro mě zřejmě nebude finančně dostupná a o žádné novější nevím.

Překvapuje mě převelice, že se této památce v české kultuře nedostává vůbec povšimnutí. A přitom její stopy vedou do Čech a i kdyby se do naší oblast nepřiznal původ jejích nejstarších částí, existuje dodnes díky péči Karla IV. a pražského kláštera Na Slovanech. Na wikipedii existuje toto heslo v ruštině, ukrajinštině, bulharštině, francouzštině a teď tedy i v angličtině. V češtině nikoli. A věděl někdo z Vás, čtenářů, o tom, že král Slunce Ludvík XIV. při své korunovaci v remešské katedrále držel prsty na knize, jejíž část napsal český mnich ve 14. století a jejíž starší část se připisuje sv. Prokopu? Vsadil bych si, že rovněž nikoli. A už vůbec asi nikdo z odchovanců českých škol netuší, že Václav Hanka nejen že v záchvatech vlastenectví padělal staré rukopisy, nejen že upravil český pravopis, ale pořídil také první veřejnosti dostupný tisk tohoto evangeliáře, za nějž dostal od cara Mikuláše Řád sv. Anny a od rakouského císaře Ferdinanda briliantový prsten.

Poškole

Fakt se docela těšm na tu únorovou suplovanou hodinu dějepisu.

Dokonce jsem se přistihl, že se mi stýská i po škole, po smradu krmení pro rybičky ve sborovně, po umělohmotných tácech v jídelně, po tupém hluku zvonku.

Občas se ptám, proč jsem tady, když bych měl být tam. Ale já nevím, kde mám být. Možná bych měl být někde jinde. Co když ale tady?

Jaroslav Rudiš, Nebe pod Berlínem

Bratr Hitler

Takhle provokativně nazval svůj esej z roku 1938 spisovatel Thomas Mann, tehdy československý státní občan žijící v Kalifornii (z Německa emigroval hned po Hitlerově nástupu). O Hitlerovi mluví jako o umělci, tedy kolegovi, a hledá v tomto jeho rysu podstatu Třetí říše. Hitler byl ovšem umělec ztroskotaný. A nejen umělec.

„Hitler se nikdy nenaučil, dokonce se ani nechtěl naučit a zřejmě ani nebyl fyzicky a technicky schopen toho, co uměl každý jiný muž, jezdit na koni, řídit auto nebo pilotovat letadlo, dokonce ani zplodit dítě“, zato ovšem dokázal svojí „nesmírně nízkou výřečností ovládat masy“.  

Jak tak čtu Mein Kampf, docházím k závěru, který by se dal shrnout do čtyř tezí. Kdybych chtěl vystihnout, kdo byl Hitler, řekl bych, že to byl

neúspěšný malíř, který chtěl být architektem
herec před zrcadlem, který chtěl být režisérem
impotent, který se chtěl stát Otcem národa
falešný prorok, který se chtěl stát Bohem

Napadá mě ještě jedna teze:
Hitler chtěl být, a do veliké míry byl, svým vlastním uměleckým výtvorem.

Z druhé kapitoly vyjímám nejzajímavější pasáže. Již v této kapitole vysvitne Hitlerova posedlost slovem „brutální“, nevím, jestli někdo počítal, kolikrát se v Mém boji objeví, ale na každé stránce je minimálně jednou.

Teprve až jednou přijde doba nezatížená stínem pocitu vlastní viny, dostane se jí klidu a zároveň vnitřní síly k brutálnímu a bezohlednému vyřezání divokých výhonků a k odstranění plevele. (29)

Byl jsem přesvědčen, že se stanu renomovaným stavitelem. (32)

Na stavbě pracoval, ovšem jako stavební dělník, a se svými kolegy se hádal o odborech, do kterých odmítl vstoupit, protože o nich nic nevěděl a nelíbilo se mu, že na něj všichni tlačí, aby tam vstoupil. Po čase začal dělníky přesvědčovat o svých vlasteneckých názorech a kritizovat jejich názory levičácké.
Až jednoho dne byl použit prostředek, který ovšem nejsnáze vítězí nad rozumem: teror a násilí. Několik protivníků mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že mě shodí z lešení. Poněvadž jsem byl sám a odpor byl beznadějný, dal jsem přednost první radě. (36)

Tuhle pasáž považuji za stěžejní a podrobil bych ji samostatnému rozboru, ale na ten teď po ránu není čas. Nicméně doposavad člověk Hitlera mohl považovat za zneuznalého člověka na poli uměleckém a společenském, který touží společnosti dokázat, co v něm je, aby ho uznala; od této chvíle ovšem touží po pomstě. Přestává toužit po tom být pro společnost jedním z dobrých, talentovaných a vynikajících, začíná chtít být nejlepší. A toho nedosáhne skrze umění, ale jedině skrze politiku. Jen o dvě stránky dál představuje svůj politický program, když mluví o sociální demokracii.

Davy milují více vládce než prosebníka a vnitřně je spíš než učení liberální uspokojuje učení, které vedle sebe nestrpí žádné jiné; neví většinou, co si se svobodou počít a cítí se dokonce trochu opuštěné. Nestydatost duševního terorismu si uvědomují jen málo, podobně jako pobuřujícího zneužívání lidské svobody, a vůbec netuší vnitřní nesmyslnost celého učení. Vidí jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevědomých výroků a před tou se nakonec vždy skloní.
Bude-li sociální demokracie konfrontována s učením pravdivějším, ale stejně brutálně realizovaným, toto učení, i když po těžkém boji, zvítězí. (38)
…
Je to taktika, která kalkuluje se všemi lidskými slabostmi, která musí skoro matematicky vést k úspěchu, pokud se ale i protivník nenaučí bojovat proti jedu zase jedem. (39)

Příště o tom, jak a proč začal Hitler nenávidět Židy.

Chudoba cti netratí, polibte mi ... bohatí

Skotský písničkář Matt McGinn se narodil 17. ledna 1928 jako jedno z devíti dětí chudé rodiny ve městě Glasgow. Žilo jich 11 v jednom pokoji s kuchyní. My se dneska s Věruškou bojíme, aby nám ve třech (+2 kocouři) stačilo 2+1.

Matt McGinn se narodil ve stejný den a rok jako můj děda, kterému věnuji tuhle veršovánku inspirovanou McGinniho protestsongem Rich Man's Paradise.

Rajský pocit boháče, chudákovo peklo,
tenhle život proskáče, tomu se to smeklo.
Vždy, když přijde neděle, chudí poslouchají
o bohatých v kostele, že nebudou v ráji.
Nebudou tam, jelikož v ráji jsou už nyní,
kdo má prachů plný koš, prach ho neušpiní.

Děda mě naučil skromnosti. Z luxusu je mi fyzicky špatně, a tak se mu musím ze zdravotních důvodů bránit. Zatím se mi to daří. Přesto si ale připadám bohatý a ze strachu z pekla rozdávám almužny. Tuhle jsme potkali takového toho kadaňského indiána z kmene tolueňáků před Kauflandem a udělali jsme mu s Věruškou nákup, že se skorem nevešel do igelitky, a ještě dostal dvacku na pivo. Věruška říká, že jsem se ho bál. Ale já se nebál jeho, já se bál pekelných kotlů. A jeho asi taky, trochu. Trochu víc. Ale pak už ne.

Jiříkovo černobílé vidění

Do šestého kola krajského přeboru 3. třídy jsme šli včera z posledního místa s odhodláním porazit předposlední klub z Loun-Opočna. Bylo to první kolo po smrti Jirky Lišky. Já jsem na druhé šachovnici dostal jediného hráče soupeře, který má určené Elo. Sám bych už nějaké chtěl, a tak jsem se snažil, sice naprosto bez tréninku, ale s mojí oblíbenou hrou černého, jejíž jméno jsem dokonce už zapomněl. Musel jsem si teď při sepisování tohoto článku osvěžit, že jde o francouzskou obranu. Soupeř v ní trochu plaval, a tak jsem brzy získal pěšce a dobrou pozici. Z pěšce se stala dokonce výhoda věže proti střelci, a tak po 33. tahu bílého vypadala situace takto (viděno mýma černýma očima, nikoli však černě).

Všichni už skončili, a tak jsem si říkal, že to také musím urychlit a okamžitě jsem šel po dalším materiálu. Zahrál jsem největší chybu celé partie 33. … Vb3. Naskočil jsem si na vidle (Sd5), které znamenaly ztrátu věže za pěšce. V sekundě jsem byl z vítězné pozice před jasnou prohrou.

Šachy jsou na naší úrovni především hrou psychologie, a tak jsem si vzpomněl na Jirku Lišku, který se nikdy nevzdával, a rozhodl jsem se ještě chvíli pokračovat a zkusit na soupeře tu samou strategii, tedy zlákat ho k chybě. Nicméně v následující pozici jsem v plichtu už moc nevěřil.

Plán byl: 38. … Ve5 (napadení střelce) 39. Sc8 (jediný logický tah střelcem) e3 a v téhle situaci trnout, jestli soupeř udělá to samé, co já před pár tahy…

… tedy poměrně logicky vezme nekrytého pěšce věží místo toho, aby bral krytého pěšce s tím, že mu dalším tahem ten nekrytý uteče… a soupeř opravdu dlouho nepřemýšlel a udělal to… jenže ani nestačil zmáčknout hodiny a přišel můj smrtící tah 40. … e2!! Bílý už nemůže proti mé cestě za dámou nic udělat. Co tomu říkáš, Brďo?

Vyhráli jsme 4:1, jsme předposlední a moje dosavadní bilance je 2-1-2, což je při znalosti dvou zahájení ze sta docela ucházející výkon:

Losenický Jan 0-1  Bidovský Petr (1617)
Poloprutský Ladislav (1697) 0-1 Losenický Jan
Losenický Jan 0-1 Střelec Eduard (1627) – kontumačně
Mayer Daniel (1595) ½-½ Losenický Jan
Losenický Jan 1-0 Chocholouš Jaroslav (1599)

Druhá maturita

Se zaujetím jsem si přečetl rozhovor s libereckým gynekologem na odpočinku Františkem Kárníkem. Jak mu šestnáctileté holky vyprávěly své zkušenosti a on se tvářil jako odborník, ale pak si musel ty praktiky vyhledat na internetu, aby aspoň příště nebyl za úplného vola. Jak vychází z módy chození a přichází spaní. Jak je mamografie těžký byznys a mnohem důležitější je samovyšetřování. Jak je to doopravdy s tou neplodností a hlavně kam to všechno spěje.

Není žádná správná chvíle, kdy má dítě přijít na svět. A když se ptám Kdy budete mít dítě? zní odpověď Až mu budeme schopni dát všechno. A já se ptám: co to znamená všechno? Co dítě potřebuje kromě lásky?!

Na pátečním maturitním plese jsem si uvědomil, že jsem se dostal do věku, kdy mě po osmnácti letech od maturity čeká další zkouška dospělosti.