Říkanky

Kuba dneska psal o Plíhalovi a všiml jsem si, že zapomněl napsat to, co chtěl. Plíhal totiž přišel na začátku koncertu na podium a protože si nešel rovnou sednout na židli, ale ještě chtěl něco z druhé strany jeviště, zastavil se na středu a řekl do diváků nesměle, jak je jeho zvykem „Já přijdu“ - což je přesně ten nechtěnej humor, kterej se nám s Kubou líbí.

A protože Kuba odkazuje na moje stránky se říkankama, a ty už jsou dneska o pár článků dolejš, přidám sem dvě, co mě před chvílí napadly, jako malej bonus:

Setkání s Brucem Leem

Přistála mi na rtu
hrana jeho nártu.


Rozjímání nad zprávou z Blesku

Čtrnáct let už nikdo nespal
s Mickey Rourkem.
Nechtěl bych se nosit s jeho
plným šourkem.

Masopust a půst aneb Jak na krizi

Dneska je v Kadani Masopust. Terezka ze mě udělala mediální hvězdu a pořídila se mnou rozhovor pro všechny Hitradia světa. Na všech těch Faktorech, Apollech a Orionech budou prý poslouchat moudra, který jsem vyčet z Čeňka Zíbrta a zalil svojí omáčkou. Kdybyste to náhodou slyšeli, můžu vám prozradit, že jsem při natáčení telefonického rozhovoru zrovna seděl na míse.

Už ani nevím, o čem jsem mluvil, ale v souvislosti s Masopustem mě moc zaujal článek, kterej mi přeposlal Hynek ze Žatce. Tomáš Sedláček v něm hodnotí krizi a přestože je to ekonom (na univerzitě v Yale ohodnocenej jako jeden z pěti nejnadějnějších mladých ekonomů světa), zamýšlí se nad ní spíš filosoficky. Článek Další biftek už je moc určitě stojí za přečetní. Já tady jen tu myšlenku malinko rozvedu.

Včera jsem byl na večeři s belgickou delegací z Halle. Jsou to zajímaví starší pánové, kteří si v Kadani užívají anonymity a děsně je po večeři bavili Tata Bojs v Orfeu a pivo na Pohodě. Padla řeč i o jejich karnevalu, kterej je jedním ze tří největších v Belgii. Tam masopust na rozdíl od toho našeho nedodržuje termín odvozený od Velikonoc, neboť se tam lidi přežírají tři dny a tři noci v druhé půli března. Za tu dobu tamní nemocnice vypumpuje zhruba čtyřiceti lidem žaludky. Ti se rovnou z kliniky vracejí do ulic dál popíjet a žrát. Je to vlastně moderní forma pavího brku v krku římských patricijů.

Když si tedy půjčím myšlenku Tomáše Sedláčka, že současnej stav západní ekonomiky je jako stav toho přežranýho Vláma na karnevalu – jsou dvě možnosti. Tu, po který všichni volají – vypumpovat žaludek a začít nanovo, a tu, kterou navrhuje autor – totiž zamyslet se nad sebou a zkusit dobrovolně půst. Postícímu se člověku chutná pak i chleba s máslem, přežranému nechutná ani kančí s dančím na medu a máku. Všichni věříme, že po zvrácení jídla se zase můžeme pustit do hostiny, ale jak dlouho se to tak dá dělat, než si zničíme žaludky?

Za sto let karnevalu v Halle se jen jeden člověk přežral a opil tak, že usnul v parku a než ho našli kamarádi, zmrznul. Přeju si, aby to nebyl osud Evropy.

K čemu jsou taky dobrý šachy

Co víte o Korejský lidově demokratický republice? Hlavní město Pchjongjang, největší armáda na světě, vládne tam Kim Ir-senův syn Kim Čong-il a vyznávají tam čučche. Asi tak by se daly shrnout moje vědomosti.

O to zvědavější jsem byl, když jsem zahájil online šachovou partii se Severokorejcem. Na otázku, jak se má, odpověděl, že normálně jako každej den. Překvapilo mě, že může na chat, na což mi odpověděl, že to nesmějí, ale šachy jsou jedinou možností, jak komunikovat se světem. Internet mají dvě hodiny denně a letos už i ve škole, samozřejmě s omezeným přístupem. Hrál proti mně Ponzianiho hru.

Jeho táta byl před 30 lety v Československu. Bydlí v Pchjongjangu, ve svých pětatřiceti ještě u rodičů, dělá řidiče, rozváží potraviny. Aniž bych to věděl, zvolil jsem si Jaenischovu variantu obrany, která údajně vede ke klidné hře.

Cenzury v chatu na šachovym serveru se nebojí. Anglicky se naučil ve škole. Bratr je voják, ale o armádě se mnou mluvit nechce, takže se asi přeci jen bojí.

Přišel o několik figur a hra se pro mě vyvíjela podle prognózy celkem klidně. Konec rozhovoru myslím pochopí i ti, co anglicky neumí:

NK: brother is trooper
Lojza: you have got a large army, haven´t you?
NK: yes, no talk army, please
NK: já už na to seru Lojzo, asi jsi vyhrál, to vypadá
Lojza: tak to bylo dobrý:-)
NK: :-DD
NK: fakt jsi tomu věřil, nebo jsi pochyboval?
Lojza: věřil... když jsem hrál tuhle s člověkem ze Středoafrický republiky... tak jsem si představoval, že má před stanem naporcovanýho černocha... :-)
NK: kdybys viděl, jak mi to žerou Amíci, těm navykládám takový story o KLDR, že u toho div neexnou... :-)
NK: doufám, že se nezlobíš, čéče
Lojza: no, ani ne... jen nevím, proč to děláš, jestli jen kvůli vlastní srandě nebo to pak vyprávíš v hospodě:-)
NK: oboje :-DDD
Lojza: elegantní mat... mi spravil náladu :-D
NK: jj

Dostal mat pěšcem, ale stejně jsem z toho měl divnej pocit. Vůbec ne proto, že mě napálil – to jsem si zasloužil, mělo mi dojít, že v KLDR mají jen intranet, ale jsem důvěřivej a tak hezky se mi povídalo. Jen jsem se už nestihl zeptat, jestli se těm Amíkům nakonec taky odhalí. Pochybuju o tom, protože oni by mu asi ani nevěřili, že je Čech, spíš by to brali za nějakej úhybném manévr před tajnejma. Co si o tom myslíte vy?

Na květen jsme na Střelnici objednali film Vítejte v KLDR, chceme ho promítnout venku na zahradě. Přijďte se podívat, podle popisku to bude určitě moc zajímavej dokument a aspoň si z vás nikdo nevystřelí jako ze mě. I když, není náhodou ten film taky humbuk?

Za zásluhy

Četl jsem si o víkendu v Živé historii o výstavě 100 000 let sexu, která je nyní k vidění v Brně na Špilberku. V pondělí mi z ní Lukáš přinesl katalog. Zaujala mě tam mj. jedna dýmka a jedna medaile (pro rub si klikněte).

Inspiracek

Včerejší koncert byl přes všechny pořadatelský nervy, který za to nestály, parádní. Inspiroval mě i k několika říkankám, které mě napadaly před spaním a nedaly mi usnout...

***

Už se lidmi plní hala,
plný je i sál,
všichni chtějí od Plíhala,
aby zaplíhal.


Setkání se Sylvestrem Stallonem

Prohmatal mě rutinně
pěstí v ústní dutině.


***

Oční optik chtěl mu
svést panenku v bělmu;
zdrojem svodů prý je
jedna dioptrýje.


Z rozhovoru kyselin

Na nic se mě neptej,
prostě žer a leptej.

Beneš a Hitler byli krajani

Mám na spoustu věcí jinej názor než Jiří Gruša, ale on i ty, který nesdílím, umí zformulovat tak, že mu je věřím.

Některý rozhovory vydaj za knížku esejů. Tak i ten poslední s předsedou Mezinárodního PEN klubu, v němž se dozvíte i ten jednoduchej fakt, že se vlastně Hitler a Beneš oba narodili v jedný zemi, Rakousku-Uhersku, jen si pak každej zvolil jinou vlast.
Ještě dvě další sousta:

(o Entropě) Ostuda je dnes užitečná strategie, takže ten mládenec, co to dělal, měl velké titulky a jistě mu to zvýší odbyt jeho děl.

(Masaryk) kdysi v Brně na německém gymnáziu, kde ho šikanovali, vzal pohrabáč a křičel: „Tak se mnou takhle ne!“ Beneš by se zeptal: „Je to ve stanovách? Smí se to?“ A svolal by konferenci o funkci pohrabáčů.

Jak jsem dělal reklamu

Půjčil jsem si od pana Berana knížku z tímto názvem od Clauda C. Hopkinse. V Čechách (nebo spíš na Moravě) vyšla v roce 1937, deset let po americkém vydání. Netušil jsem, že mě může kniha z tohoto soudku tolik zaujmout.

Claude C. Hopkins byl otcem myšlenky, podle níž se dobrý výrobek propaguje sám – tedy reklamy s ukázkou zboží. Vyšel z poměrně chudých poměrů, do svízelných životních situací ho dostávala i jeho hrdá povaha. A své zkušenosti s prostými lidmi přičítá i své velké znalosti prostředí, v němž má reklama zafungovat.

Když popisuje Swedenburgovu obchodní školu v Grand Rapids, kterou navštěvoval, říká, že to bylo, jako kdyby chodil do univerzitního kurzu mrtvých jazyků – naprosto mimo praxi. Jak by asi hodnotil úroveň dnešních českých škol, kdyby měl tu příležitost?

Brzy odešel, aby se nechal učit životem. Bral u jedné firmy za pomocné práce 4 a půl dolary za týden a při všech výdajích si musel v jídelně dvakrát týdně odepřít jedno z denních jídel. Zkoušel snídani a oběd, ale nešlo to, a tak zaspával večerní hlad.

Tak začala kariéra muže, jenž o pár let později patřil mezi nejlépe placené reklamní agenty v zemi. Typický americký selfmademan, který překypoval pílí a nápady, ve své autobiografii několikrát medituje nad tím, jestli by se neměl líp, kdyby tu kariéru tak nehonil. K jeho cti musím říct, že dochází k názoru, že ano a že by ani vlastnímu synovi svoji dráhu nedoporučil. Nicméně, co je mnohým sport a koníček, jemu byla práce. V kanceláři zůstával často přes noc a nejvíc práce udělal v neděli, kdy ho nikdo neotravoval (tuhle zkušenost už taky mám).

Zatím jsem s Hopkinsem prošel jeho reklamní angažmá v továrně na kobercové smetáky (zřejmě předchůdce vysavačů), kterým dodal použitím vzácných dřev atraktivitu a pomocí korespondenční výzvy obchodníkům (v níž poníženě nenaléhal, ale hrdě nabízel) je začal prodávat ve stonásobných množstvích a žádná hospodyňka se bez kobercového smetáku neobešla.

A nyní jsem s Hopkinsem v chicagské velkouzenářské firmě Swift & Company, kde přes počáteční slabší výsledky s umělým máslem uspěl s trikem o největším koláči na světě, jenž nechal umístit do pátého patra nově otevřeného obchoďáku.

Hopkins má co říct. Přemýšlíme poslední době s Věruškou o průlomu v navyklym způsobu života, proč ho dělat, co ho způsobuje, čím ho motivovat apod. Já tvrdím, že pokud člověk v mládí neudělá nějaké rozhodnutí, které obrátí jeho život aspoň o 90 stupňů, pozdějš už se bude něčeho podobnýho bát a nikdy takový rozhodnutí nebude umět sám udělat – což ho bohužel nechá trpět v soukolí, do kterýho nás život chca nechca uvrhá.

Hopkins by podle mýho názoru nikdy nebyl schopen dělat v životě takový piruety, kdyby se v 19 letech nevzepřel puritánskýmu názoru svojí matky, která z něj chtěla mít kazatele. A neudělal to potměšile. Vzal si za nemocnýho pastora nedělní kázání a celýmu kostelu (čítajícímu na osm stovek návštěvníků) řekl, že na radostech světa nevidí nic špatnýho. S matkou už nikdy neměl vřelej vztah, ale mohl dejchat.

„Opustil jsem několik velkých obchodů a bankovních účtů z podobných důvodů. A pevně věřím, že každý muž má tak učinit. Nikdo se nemůže osvědčit v žádném oboru, kde je nespokojen a proto nešťasten.“

Lestkov

Středověcí stavitelé hradu Lestkova čili Egerberka byli filutové. Postavili ho tak nenápadně na nejnižší z trojice homolí, že jsem ho nemohl najít na google maps (o to víc mě však jako leteckého archeologa amatéra zaujaly zvláštní útvary tvořené lesním porostem v okolí hradu). Hrad byl a je tedy dokonale chráněn před výpravami z kosmu. Před naší výpravou ho však neuchránil ani sníh a mráz.