Není kalich hořkosti jako kalich hořkosti

Kráčet ve šlépějích Vznešených a Dokonalých může být někdy celkem oříšek. Naštěstí většinou sami přišli na to, že tudy cesta nevede.

A sestupoval jsem pak, Sariputto, když byli honáci pryč, ke stádnům dolů, k přivázaným kravám, a sbíral jsem trus od mladých sajících telat a žil z toho. A co ze mě samotného nestráveného vyšlo, také to jsem jedl a pil. A to byl, Sariputto, můj velký kalich hořkosti.

(Sútra Zježené vlasy /Mahásíhanádasuttam/)
xxx

Malování v nemocnici pokračuje

(více fotografií zde)
...

U kořene věcí

Celá sútra s názvem U kořene věcí (Múlapariyáyasuttam) nás přesvědčuje o tom, že se nám něco líbí, máme to rádi, těšíme se z toho anebo si to dokonce přivlastňujeme pouze proto, že to neznáme. Zároveň se zde tvrdí, že touha po libosti je kořenem utrpení. Vše odpovídá původnímu buddhistickému učení, ale na konci je věta (jíž končí nejedna další sútra), která celou sútru paradoxně neguje a připravuje půdu pro takové pojetí buddhismu, jaké přežilo na Východě a dále se rozvíjí v západní Evropě, jak se můžete dočíst v posledním čísle Reflexu č.13 v článku Jana Renische Buddhistický jarmark.

Spokojeně těšili se mnichové ze slov Vznešeného.

xxx

Pohybové divadlo

Dnes jsem se s částí divadla Navenek junior zúčastnil prvního dne dílny pohybového divadla a moc jsem si to užil. Hlavně setkání s Jiřím Jurášem Prasetaunem, jednou z čelných postav divadla Continuo, jejichž ohnivou show jsem viděl onehdy na Rožmberku. Dnes jsme se seznamovali, učili trochu pracovat s prostorem, zahráli pár vlastních etud, pohybovali se poslepu, zpevňovali těla a něco málo zachytili o úmyslu pouličního představení, na který to vlastně budeme následující dny trénovat. Přišel mi novej fotoaparát (starej jsem v první chvíli nerad, ale pak celkem rád daroval někomu na hlavním nádraží v Praze), a tak se tu zase začnou objevovat nějaký ty obrázky. Za jeden stála i cesta domů posledním, no řekněme, mikrobusem.

...

Svatý cíl

V sútře Svatý cíl (Áriyapariyésanasuttam) jsou velice zajímavé úvahy připisované samotnému Buddhovi. Vnitřní hlas mu například tvrdil něco, co platí i dnes a u nás v Evropě tisíckrát víc než na Dálném Východě:

Co s velkou námahou jsem nalezl
teď vykládat by bylo zbytečné,
chtivost a nenávist vládne lidem
a k mému chápání se jistě nekloní.

Ten, kdo jde proti proudu
hluboce ve svém nitru skrytý,
neviditelný je všem žádostivcům,
jak hustou tmou je oděný.

A když se mu pak dostane povzbuzení, začíná kázat a tam vidím velikou podobnost se slovy Kristovými z evangelií a apokryfů:

Otevřeny jsou brány věčnosti.
Kdo má uši k slyšení, přijď a poslouchej.

Závěr sútry je Buddhova cesta k nirváně, která potvrzuje mou hypotézu o zastínění přírody, tedy všeho stvořeného příklonem k říši nebytí, „není tu nic“, tedy před kosmologický počátek dle bráhmanismu.

xxx

Jestli potkáš Buddhu, zabij ho!

Na pondělní večerní buddhistické seanci mi jedna pohledná lama (čti „láma“) otevřela dveře kóanů, které se mi staly takovými lítačkami do zen-buddhismu. Hned jsem se začetl a některé jsou opravdu zajímavé. Krom toho, že jsem se dověděl, že Buddha je vyschlá mrva nebo tři libry setého lnu, jsem si západoevropsky zameditoval nad dvěma nádhernými kóany, tím v nadpisu a tímhle:

Mnich jednou požádal Džó Šua: „Právě jsem vstoupil do kláštera. Mistře, prosím, pouč mě.“
Džó Šu se zeptal: „Už jsi snídal?“
„Ano,“ odpověděl mnich.
„Tak si běž umýt misku,“ ukončil rozhovor mistr.
Mnich byl náhle osvícen.

<3

Miluješ mě?

Včera jsem sem dal písničku, která mi nedala spát, dokud jsem ji celou nepřeložil (včetně třetí sloky, jež v klipu chybí). Její text, který v originále napsal Nick Cave, mi asi nedá spát do konce života.

Tu noc plál oheň a dav kolem kvílel,
nebem se rozezněly divoké zvony
a já jsem věděl od té první chvíle,
že milovat ji budu, než mi srdce zlomí;
tisíce slz jsem z krásné tváře slíbal
mé dámě sedmi různých bolů,
některé ukradl, některé vyžebral, jiné vyhrál
a šetřil na dny, až zase budem spolu.
Té nekonečné noci stříbrné hvězdy plály
a zvony z kaple se málem ubimbaly!

Byla mi dána, abych poznal nepoznané,
všechno, co jsem dělal, kladl jsem jí k nohám
a pořád jsem se cítil nemístně a male;
našel jsem v ní všechny ďábly a jediného Boha.
V posteli strhávala sněhovou bouři,
falešné slunce nad hlavou jí plálo,
byla tak plná ohně, že v jeho kouři
její stín zubatěl a chlupatěl, až se mi zdálo,
že naše lásky se do sebe zamotaly
a zvony z kaple se málem ubimbaly!

Srdce měla láskyplné a tak oddané,
mysl zas krutou a strachuplnou,
snažil jsem se, opravdu, snažil, Pane,
ale dělám chyby, slzy se pro ně do očí mi hrnou,
tak si mě najdi, moje drahá,
jsem na dně usedlý špinavý lidský kal.
Slunce se ztrácí, už po mě sahá,
krevní oběh se jí do bot zasoukal,
měsíc svou zjizvenou tvář do oblaku halí,
a zvony z kaple se málem ubimbaly!

Všechny věci se berou ke svým koncům.
Věděl jsem, že ji ztratím, dřív než jsem s ní byl,
a udělal jsem všechno, na co mi zbylo sil,
abych byl na ni hodný, abych ji netrápil;
náramky na zápěstích bláznivě tancovaly
a zvony z kaple se málem ubimbaly!

mljt

Egon Bondy †

Včera v Bratislavě zemřel Egon Bondy. Objednal jsem si jeho monografii o Buddhovi. A připomněl si pár něžných básní.

Epitaf

Teď už ležím v hrobě
teď už je pozdě

S něžnou opatrností prdím
abych se neposral
Venku je tma
na nebi mléčná dráha
je pod mrakem
Včerejší den
až na to že jsem jedl ty fazole
se nevyznačoval ničím

mljt

Nickův pláč

Buddhistický pláč

Buddha mluví: „Čeho, myslíte, mnichové, že jest víc: proudů slz, které jste prolili… anebo vod ve čtyřech velkých moří?“
„Slz.“
„Dobře, mnichové, dobře jste tedy pochopili nauku, kterou jsem vám přednášel. Dlouho jste, mnichové, prožívali smrt matčinu a dalších příbuzných, vždy znova jste prožívali bolest pro příbuzné, bolest pro statky, bolest pro nemoc, a jak jste lkali a plakali pro spojení s nemilým a pro rozloučení od milého, prolili jste víc proudů slz, než jest vody ve čtyřech velkých mořích. A proč to? Bez konce a bez začátku jest toto bloudění z bytí do bytí. Neznáme východiska, od kterého bloudí a putují bytosti stižené závojem nevědomostii a poutem chtivosti.

(Samjuta Nikaja)

Nechutné a plny utrpení jsou rozkoše smyslů, není horšího utrpení nad rozkoš.
Jako nabroušený meč, nemilosrdná dýka, nůž vražený do prsou – ano ještě horší jsou utrpení smyslové rozkoše.

Jako jáma zdéli muže naplněná žhavým uhlím, jako radlice rozpálená sluncem – ano ještě horší jsou utrpení smyslové rozkoše.

Jako jed, jako vroucí olej, jako roztavená měď nebo železo – ano ještě horší jsou utrpení smyslové rozkoše.

(Jataka)

mljt

Pradžapatiův pláč

Protože k tajům buddhismu existuje spousta klíčů ve starším bráhmanismu, obrátil jsem pozornost i k pramenům tohoto náboženství. Pro Buddhu sice nebylo vůbec podstatné stvoření světa (tak jako je tomu téměř u všech ostatních náboženských systémů), nicméně ten příběh musel znát a já v něm dokonce nacházím velký klíč k zámku Nirvány. Na počátku totiž nebylo nic, v Satapatabrahmaně se dokonce píše, že svět ani nebyl ani byl, do jisté míry byl a do jisté míry nebyl. A to, čím byl, bylo myšlení a to myšlení si řeklo „chci být“. Vyznavači bráhmanismu viděli cíl životů a stěhování duší právě v rozplynutí duše v univerzálním myšlení (atman, paramatman nebo brahman, pro nás Evropany na tom tolik nesejde), kdy už se individuální duše nemusela do nikoho vtělovat. Buddhisté v atman nevěří a dokonce v něm vidí hlavní zdroj utrpění. A co je tedy za atmanem, za myšlení, které mělo být u zrodu existence? Právě ono nic, kam se pokouší dojít každý buddhistický mnich. Ovšem Buddha by to takhle neřekl, neboť on mluví o neexistenci počátku a konce… Vidí-li ovšem v tom, co učí (totiž v dharmě), konec utrpení, musí připustit i jeho začátek, před nímž nebylo nic. Ale nechci zde unavovat svými vývody, chci se podělit o nádhernou legendu o stvoření světa z upanišády Taittiriya:

Svět byl vodou, mořským vodstvem. Tu plakal Pradžapati: „K čemu jsem se zrodil, pro takový nepevný základ?“ Slza, která padla do vody, stala se zemí, co setřel stalo se vzduchovým prostorem, co setřel nahoru, stalo se nebem. Poněvadž plakal (arodit), odtud pochází jméno Rodasi (nebe a země). Kdo to ví, v toho domě lidé nepláčí. To je tedy počátek všech světů. Kdo tedy zná původ světů, tomu se na tomto světě nepřihodí neštěstí. Nalezl na zemi podklad. Když v ní nalezl podklad, řekl si: Rozplodím se! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svého zadku zrodil démony a nadojil jim pokrm do hliněné nádoby. A toto své tělo odhodil: z toho povstala temná noc! Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svého pohlavního údu porodil tvory. Proto jsou tak četní, že je zrodil ze svého pohlavního údu. I nadojil jim mléka do dřevěné nádoby. I odhodil toto své tělo, a z toho povstala měsíční zář. Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Z obou podpaží zrodil roční doby. Těm nadojil do stříbrné nádoby tuku a odhodil toto tělo, i stalo se z něho přítmí mezi dnem a nocí. Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svých úst zrodil bohy, těm nadojil soma do zlaté nádoby, i odhodil toto své tělo, a to se stalo dnem. To jsou doby Pradžapatiovy. Kdo to ví, vydojuje tvory. „Pro nás povstal den“, pravili bohové, odtud jméno bohů (déva od diva – den). Kdo zná původ jména déva, stane se sám přítelem bohů.

Ve dvou větách je obsažen i zajímavý rozdíl mezi východními a západními filosofickými a náboženskými náhledy. Pro Orient je důležité vědět = znát původ (třeba i etymologický původ slova) – a pak jsou blízko spáse. Pro západního člověka je pro spásu důležité věřit (třeba právě jen v tu spásu).

<3

Ledové srdce

Jsem teď pořád jednou nohou v Číně, v Praze jsem nakoupil spousty buddhistické literatury, ale také studentské verše čínské básnířky Ping Sin (pseudonym, v překladu ledové srdce) z 20. let 20. století. Celá sbírka je silná, a tak sem přepisuju jen pár veršů náhodně tak, jak otáčím stránky…

Když víra mladé duši pomůže
vystoupit na věž odevzdání,
strhne ji žebřík myšlení.

K východu plyne voda,
k západu klesá měsíc.
Básníku,
můžeš je svým citem zastavit?

Kvítečku v rohu zdi!
Jsi sám, máš jen svou vůni,
ale když vydechneš,
nebe i zem jsou malé.

Pořád mám strach, že zaslechnu šum křídel –
Ptáčku!
Až dorostou ti perutě,
kam uletíš mi?

Půlnoc –
svět pohroužen je do spánku.
Bdím jenom já.
Anebo možná jsem postavou snu?

Vrtkavost nálad –
máme se jí poddat?
Budí nepředvídatelné myšlenky,
z nichž vzcházejí podivuhodná díla.

<3

Z Anakreónta

přebásnil Vojtěch Jestřáb

Učitel lásky

Thrácké hříbě, proč tak kosý
pohled na mne upínáš?
A proč opět uteklo jsi?
Málo, tuším, ještě znáš.

Po překrásné jízdě dychtě
připjal bych ti řemení,
věř, a uzdou řídil bych tě
k cílovému kameni.

Nyní popásáš se v mlází,
tančíš, skáčeš celé dny;
věru tobě jezdec schází,
znalec koňů důkladný.


Zklamání

Házeje míčem z purpuru
po mně zas, Erós, samý smích,
mne svádí, abych začal hru
s děvčetem v pestrých střevíčcích.
Jí však – vždyť znáte Lesbanky –
jí nelíbí se tady ty
vlasy, už sivé nad spánky –
po jiných v touze špulí rty.

mljt

Není Tao jako Tao II

V jednom zen-buddhisticko(-taoistickém) textu z 12. století, který údajně sepsal mnich Kakuan, je sebráno deset obrázků, písní a komentářů o krocení býka. Nejvíc se mi líbil druhý zpěv s názvem Nalezení stop. Volně převedl Václav Cílek.

Pod stromy na říčním břehu
jsem nalezl stopy.
Křehká tráva je neskryla
ani v hloubi vzdálených hor,
ani v temnotě hlubokých údolí,
nezmizí tomu,
kdo sleduje cestu nebe!
Cesta je jako nos uprostřed tvé tváře:
neviditelná a přece
stále na očích.

mljt

Není Tao jako Tao I

Když byl „náš“ Kuba malinkej, fascinovala ho u mě na compu postavička Grovera a neustále chtěl pouštět „o tom modrym ptáčkovi“ – dodnes nevím, co má tahle roztomilá, chlupatá, podivuhodná příšerka společného s opeřenci. Nicméně jsem se teď dopídil, že díky téhle a dalším postavičkám ze vzdělávacího programu pro předškolní děti Sesame Street se stal jakýsi Terry Tao geniálním matematikem. Jeden vědecký časopis poradil světovým matematickým expertům: „Jestli stojíte před nějakým zdánlivě neřešitelným problémem, jednou z cest k jeho vyřešení je nějak zaujmout pozornost Terence Taa.“

Jedna z přednášek na Kirwitzerových dnech bude věnována prvočíslům a právě (dnes teprve jednatřicetiletý) Terence Tao z Austrálie přišel na jistý zákon, jehož prostota mě nepřestane udivovat, jelikož bych řekl, že na něco tak zásadního se přišlo už ve starověkém Řecku – a ono až v roce 2004. Chcete-li vědět, o co jde, přijďte si v sobotu 21.4. dopoledne poslechnout přednášku doc. RNDr. Martina Klazara.

Škoda že jsem s Kubou neměl tolik trpělivosti, teď už je ve škole a ta ho jistě semele jako nás všechny. Třeba se ale aspoň přijede podívat na Kirwidny, slibuje mi to už dva roky.

mljt