Mor

Jsem rád, že jsem si mohl v prvním měsíci letošního roku zušlechtit politické smýšlení důstojnou volbou, která sice nebyla úspěšná, ale dala člověku (nikoli lidu) naději, že volit nemusí být vždy o hledání menšího zla – nejde totiž o názorovou, ale etickou shodu. Vůbec si nemyslím, že byl špatný výsledek, jestliže 45% voličů dalo přednost etice před ideologií. Na vítězství to asi nikdy nebude, stejně jako v jiných volbách nemá kultura šanci proti ekonomice, ale je dobré, že se ty hlasy ozývají a nebyly vůbec málo slyšet.

Když jsem se smířil, že už se rozdíl nedá dohnat (a že v Kadani je to 62:38), ulevil jsem si – tak i tak, a šel jsem si pro inspiraci pustit druhý díl Camusova Moru, jehož první díl jsem si poslechl ráno před svatbou, která byla velmi příjemným okamžikem dnešního dne.

Mor jsem četl ještě v Lounech za studií. kdy jsem sám měl v úmyslu napsat velký román o španělské chřipce a počátcích létání. Samozřejmě mi román o epidemii v Oranu tenkrát vyfouknul vítr z plachet. Moje cesta za románem by ale stejně skončila asi tak, jako snaha oranského úředníka Granda, který neustále přemítal nad první větou své knihy, aby už po jejím přečtení nakladatele úžasem posadil do křesla.

Rozhlasové výkony Ivana Trojana řadím k tomu nejlepšímu, co se dá slyšet v mluveném slově! A tak i jeho ztvárnění hlavní role dr. Rieuxe stálo za to. I další obsazení bylo povedené. Náboženská katarzní úvaha otce Panelouxe o dobru a zlu v konfrontaci se smrtí dítěte v podání Michala Pavlaty mi dnes odpověděla na ranní modlitbu i na význam volební porážky. Její příčinu možná vystihla i slova kriminálníka a příživníka Cottarda v podání Tomáše Töpfera: „Když mají lidé plné ruce práce, aby přežili dnešek, nebude přece nikdo vyšetřovat staré případy.“

Vytěsnění Němců

Ač nejsem historik nebo bych se tak nikdy neměl odvahu označit, byť mi tento obor vzhledem k celoživotnímu zájmu a studiím není cizí, rád bych se vyjádřil k Benešovým dekretům. Možná jen cítím potřebu sám si ve věci udělat jasněji, ale hlavně bych se rád na toto téma podíval jinými sklíčky, než je běžné. V otázce těchto dokumentů a jejich vztahu k dnešku jde totiž zejména o volbu slov a její psychologický dopad.

Začnu hned slovem odsun. Používáme jej jako neosobní právní termín, který v jiné souvislosti vlastně ani neexistuje. Bráníme se, když se mluví o vyhnání, často jsme nervózní i při vyslovení slov vystěhování nebo vysídlení. Bráníme se, protože ta slova mají barvu a obsahují v sobě obvinění. Proto je také logicky používají zejména ti vyhnaní. Masný závod zní rovněž neutrálněji než jatka nebo závod na zabíjení zvířat, přestože jde o totéž. Odsun připomíná slovo vytěsnění, v tomto případě vytěsnění z národní paměti – odsouváme tuto otázku někam do podvědomí, kde pak existuje jen jako časovaná strach budící puma, která tiká nahlas zejména v časech předvolebních. 

Další dvě slova, která k sobě mají zdánlivě blízko, jsou správný a spravedlivý. Vezmeme-li za bernou minci starozákonní oko za oko, pak byl odsun spravedlivý, protože jako Němci pohlíželi na ostatní etnika z hlediska kolektivní viny nebo spíš kolektivního cejchu národně nečistých, pohlíželi poté Čechoslováci na Němce ze stejného hlediska jako na státně nespolehlivé (výraz z dekretu 5/1945). Ale jsou zde dvě velká ALE: 1) je princip oko za oko správný? 2) je princip kolektivní viny správný? Oba tyto principy byly historicky podmíněné a posvěcené vítěznými mocnostmi. Přesto nejen z dnešního hlediska, ale z hlediska humánnosti, humanity tedy česky lidskosti, NEJSOU správné.

Často se používá právě ten argument, že odsun posvětily vítězné mocnosti. Ale Mnichovskou dohodu nejen posvětili, ale dokonce i podepsali zástupci vítězných mocností, a přesto ji historicky za správnou nepovažujeme, i když se jistě minimálně signatářům zdála spravedlivá.

Bráníme se tedy obvinění, že náš národ v historii udělal něco nesprávného. Proto si dekrety prezidenta republiky, kterými se tehdy vykonávaly rozhodnutí vlády, označujeme familiérním termínem Benešovy dekrety a je nám dokonce možná líto, že to nemohly být Masarykovy dekrety, protože Masaryk by byla ještě větší záštita proti pocitu viny. Ale ani Masarykova autorita by neměla zastřít nesprávnost kulek v tělech horníků Kříže a Ševčíka v době mostecké stávky nebo nesprávnost velké pozemkové reformy z 20. let. V druhém případě se ještě z určitého pohledu může uvažovat o jakési historické spravedlnosti, protože pozemková reforma alespoň nebyla provázena krveprolitím.

Odsun však přinesl více než jednotlivé případy lidí nespravedlivě zavražděných, byly jich bohužel stovky a tisíce, a další statisíce byly nespravdlivě zbaveny svých domovů (i kdyby to byly jen děti). A z tohoto důvodu dospívám k názoru, že vyhnání Němců bylo historicky podmíněné, bylo zákonité a díky dekretu i zákonné, ale nebylo správné ani spravedlivé.

Jako národ můžeme tuto strach a výčitky budící pumu zlikvidovat jen tím, že ji vytáhneme na světlo a přiznáme svůj díl národní viny. Nepovažuji to za zradu národní pýchy, ale naopak za znak národní hrdosti.

O Bruncvíkovi

Julinka je trochu marodná, a tak využívám toho, že je přístupnější klidnému čtení v posteli. Vytáhl jsem z knihovničky poklad v podobě Špalíčku našich nejkrásnějších báchorek z roku 1941. První báchorka vypráví o Bruncvíkovi a jeho lvu.

Bruncvík, syn knížete Žibřida, často vzpomínaje na rekovné činy svého rekovného otce, zatoužil po hrdinské slávě…

Následně odchází s třiceti rytíři do světa, aby si dobyl znaku lva, tak jako se jeho otec domohl znaku orla. Za hranicemi zažije mnohá dobrodružství a získá meč, který funguje proti nepřátelům.

… Potom se bral Bruncvík dále, až spatřil svou krásnou českou vlast. V nejbližším okolí Prahy se oděl poustevnickým rouchem a provázen lvem stoupal k svému hradu, z něhož se ozývalo hlučné veselí… Když pak vjel Bruncvík do Prahy, obyvatelstvo jásalo, že má zase milovaného knížete, jenž se vydal do světa, aby dobyl lva, a skutečně se se lvem vrátil.

Staré proroctví hlásá toto: Až bude českému království nejhůř, probudí se rytíři, spící ve vrchu Blaníku a jsouce vedeni svatým Václavem vtrhnou do Prahy, aby osvobodili zemi. Až pojedou po Kamenném mostě, zakopne bělouš svatého Václava a vyrýpne kopytem Bruncvíkův meč… a pak bude zase v Čechách blaze.

Inu, i díky báchorkám máme doma jasno. I když jsou to jen báchorky, jejich etika je správná.

Do krajnosti

Zkus mě shodit ze všech sil,
srazit mě až ke dnu;
už teď jsem ti odpustil,
natož až se zvednu.

Ježek závodník

Slíbil jsem Julince básničku o ježkovi, protože jí ve vaně pořád leze na záda a protože patří mezi její oblíbená zvířátka na předvádění (ježek přeci dupe!). Včera jsem si ji ještě uchlácholil tím, že jsem se naučil hrát a zpívat Plíhalovu Vosu v kofole, ale dnes už jsem si sám řekl, že musím. Je to básnička taky trochu pro Věrušku, protože když jsme spolu začínali, několikrát nás v romantických chvílích vyrušilo právě toto ostnaté zviřátko.

Ježek ježí bodlinky.
Sáhni, nejsou tupé?
Má závodní holinky,
po silnici dupe.

Cítí se jak šampión,
život si však zpacká:
přejede ho kamion,
zbyde z něj jen placka.

Pro slabší povahy: 

nejde o ježka, ale o rozšmelcovaný kovový kartáč na hrnce.