28. května 2011

Dcera

K. Sačidanandan (originál zde)

Vidím svou třicetiletou dceru
znovu jako šestiměsíční batole.
Koupu ji, omývám
z ní prach a bláto
těch třiceti let.

Už se zase leskne
jako krátká židovská báseň
v průzračném svitu nebes.
Utírám ji, až je ručník
celý mokrý od Času.

Beethoven zvedá ruce
(to jsou více než pouhé lidské ruce)
a mění tabulky oken
v klávesy svého klavíru.

Má dcera
povstává ze symfonie,
aby mě objala
a já cítím její ruce
jemné jak okvětní lístky růže.

Venku zpívá déšť
hlasem Kišori Amonkar.

(básníkova dcera Sabitha trpí roztroušenou sklerózou)

Hetéry pro starce

Náš praktický, reálný život je nudný a fádní, není-li prodchnut vášněmi. Je-li však jimi prodchnut, stává se brzy bolestným. Proto jsou šťastni jenom ti, kterým se dostalo větší dávky intelektu nad míru, které vyžaduje jejich vůle k svým službám. Neboť tím prožívají vedle svého skutečného života ještě intelektuální život, který je udržuje a zaměstnává ustavičně a bez bolesti… Podle toho, zdali je nadbytek (duševních sil) větší či menší, existuje množství stupnic onoho intelektuálního života, od pouhého sbírání a popisování hmyzu, ptáků, kamenů, mincí až k nejvyšším výkonům poesie a filosofie. Takový intelektuální život nechrání pouze před nudou, nýbrž i před jejími zhoubnými následky. Stává se tedy ochrannou hrází proti špatné společnosti a proti té spoustě nebezpečí, nehod, ztrát a rozmařilostí, do něhož člověk upadá, když hledá své štěstí docela jen v životě reálném. Tam mi např. moje filosofie nic nevynesla, ale velmi mnoha věcí mne ušetřila.

Schopenhauer staví reálný a intelektuální život téměř do opozice. Sice pak dělí lidi na (1) „normální“, tzn. duševní ubožáky, (2) intelektuální diletanty, což jsou oni sběratelé a systematici vědy, a (3) genie, ale ani v druhém případě nejde o nějaký kompromis mezi starostmi o přežití a zábavu na jedné straně a tvůrčími a intelektuálními schopnostmi na straně druhé. V tom je Schopenhauerova filosofie v zajetí 19. století, ještě před realismem a naturalismem. Po Freudovi a Einsteinovi přibyla ona čtvrtá skupina, do níž bych se ochotně zařadil i já, skupina, která podléhá vášním přirozeného života a čerpá z nich sílu pro život intelektuální.

Schopenhauer skrze svou filosofii dochází k závěru, že pro člověka moudrého je nejlepší život o samotě a vyhýbání se společnosti. Eminence ducha vede k nedružnosti… z čehož plyne, že každý je v té míře družný, jak je duševně chudý a vůbec sprostý. S tím nesouhlasím. Proč by se ze setkávání s lidmi nemohla získávat moudrost. Ano, člověk si asi musí vybírat společnost, s kterou komunikovat, ale dle mého je to přirozený, nenásilný proces a naopak z pestrosti povah a osudů se dá načerpat potrava pro intelekt a podpora pro nadhled. Když se Schopenhauer zamýšlí nad druhým extrémem, tedy nad lidmi, kteří hledají společnost a kratochvíli, ukáže se rovněž, jak moc je zabředlý v předsudcích 19. století:

Nejdružnější ze všech lidí jsou prý negři, jako jsou právě duševně zaostalí. Podle zpráv ze Severní Ameriky ve francouzských časopisech, zavírají se černosši, svobodní i otroci, ve velkém množství v těsných místnostech, poněvadž se nemohou dosyta vynadívat na své černé, ploskonosé obličeje.

Dnešní úryvky z díla Arthura Schopenhauera uzavřu citátem, který možná dobře vystihuje, proč je na mnohých koncertech a divadlech v Kadani (a nejen zde) tak skromné obecenstvo.

… umělecké krásy a duševní díla všeho druhu jsou jiným asi tolik (i když jich mají kolem sebe hromady) jako hetéry pro starce.

Další předsudek: já myslím, že mi hetéry nebudou cizí ani na stará kolena.

27. května 2011

Dnes večer

Premiéra nové hry divadla Navenek je na spadnutí. Před rokem jsem se rozhodl, že bych chtěl něco sehrát s herci, kteří se ocitli v herecké záloze jako rezervní síly v případě potřeby a pořádná role se pro ně již dlouho nenaskytla. První mi vyvystala na mysli Havlova Audience, ale přeci jen: srovnání s dvojicí Havel - Landovský a Abrhám - Landovský by bylo příliš svazující. Vzápětí mě napadla Vernisáž, která mě před třemi lety nadchla v rozhlasovém zpracování (psal jsem o tom tehdy takto). A bylo rozhodnuto.
Audience ve své době vzbudila velký ohlas daleko za hranicemi předpokládaného obecenstva, které měli tvořit především a vlastně pouze autorovi přátelé. Text a nahrávka Audience se živelně šířily socialistickou republikou a dodnes je Havlova divácky úspěšnější část díla reprezentována touto jednoaktovkou. Mnoho lidí ani jinou hru nezná a celou Havlovu tvorbu tím uzavírá do prostředí pivovaru, odkud už je jen krůček do hospody. Právě pro tu divnou hospodskou morálku jej také mnozí odmítají uznat jako dramatika, který má co říct dnešní době. Popularitu si nedobyl ani nekritickým doslovem za svým dílem v podobě hry Odcházení. Přesto ale mnohé Havlovy hry mají co říct právě dnešku, ačkoli byly napsány před více než třiceti lety.
Vernisáž byla napsána bezprostředně po úspěchu Audience. Je to hra o štěstí plynoucím z konzumního způsobu života. Lze skrze hmotné statky a život podle nepsaných pravidel společenské hierarchie dosáhnout štěstí? Filosofové tvrdí že ne. Ale proč potom tolik lidí tohoto štěstí zdánlivě dosahuje a proč jim tolik méně úspěšných lidí to štěstí závidí? A nepodmiňují se pocity obou těch skupin? Nejsou náhodou ti první šťastní právě a jen proto, že jim ti druzí závidí? Vernisáž není z prostředí pivovaru a nefiguruje v ní Ferdinand Vaněk, přesto však bývá řazena mezi tzv. vaňkovky. Své si v ní najdou jak fanoušci Audience, tak ti, které hra irituje svou intelektuálností nebo sere svou vulgaritou (i protiklad těchto rezistentních argumentů je havlovsky absurdní).

Hrají:
Bedřich................ Pavel Šindelář
Michal................ Michael Došek
Věra................... Markéta Peti

24. května 2011

Co je žen, kterých nepotřebuji

První hry divadla Navenek se setkávaly se zvláštním přijetím od lidí, kteří se kolem divadla nějakou dobu pohybovali. Dalo by se to shrnout do věty: „Měli jste pěkné kostýmy.“ Tím bylo eufemisticky řečeno mnoho o kvalitě hry. Bylo nám asi jako Formanovi, když dostal za Valmonta cenu akademie za nejlepší kostýmy. Taky čekal něco jiného.

Asi je to zvláštní, ale nikdy jsem neviděl fimové Nebezpečné známosti. A nikdy jsem nečetl román. Vím, o čem je, díky Valmontovi a díky zpracování kláštereckého Zdrhovadla, ale nijak zvlášť mě ten příběh nezaujal (možná jen, že patří do kategorie textů, které se nemají /jelikož nedají/ přenášet na jeviště či na plátno). Včera jsem byl konfrontován s dramatickým zpracováním Heinera Müllera s názvem Kvartet, který je psán podle Laclose, a ten text si mě získal. Rozhodl jsem se z díla ocitovat pár pasáží (s malými úpravami, protože autor nepoužíval otazníky, intonaci chtěl zřejmě nechat plně v moci režiséra) a vyvážit tak Schopenhauerovu Životní moudrost trochou svůdnické filosofie, ovšem té nejvyšší úrovně. Dnes dávám slovo paní Merteuil:

Zamilovaná? Myslela jsem, že jsme zajedno v tom, že to, co vy nazýváte láskou, je hájemstvím sluhů. Jak mi můžete připisovat tak nízké pohnutky? Největším štěstím je štěstí zvířat. A tak zřídka nám padne do klína…

Mám úžasnou představu: muzeum našich lásek… Naše paměť potřebuje berle: nikdo si už nevzpomíná na zakřivení ocasů, o tvářích nemluvě: pouhý opar. Tourvelová je urážka. Nepropustila jsem vás na svobodu, abyste se vyhoupl na tuhle obludu, Valmonte. Dovedla bych pochopit, kdybyste se zajímal o malou Volangesovou, o čerstvé výhonky z klášterní zahrady, o mou panenskou neteř, ale o Tourvelovou? Uznávám, že je to řádný kus masa, ale patří choti, který se do něj pevně zakousl, věrnému choti, jak mám všechny důvody se obávat, a to už řadu let, takže co zbude pro vás, Valmonte? Sedlina. Chcete se vážně obírat tímhle smutným zbytkem? Kdyby aspoň byla děvkou, která se vyučila svému řemeslu… ale tahle dáma z lepší společnosti, která je natolik zvrhlá, že našla zalíbení v manželství?... Čím je pustošení krajiny proti drancování rozkoše manželskou věrností?
Hrabě Gercourt však spekuluje s nevinností mé neteře… Ale vy se ho možná obáváte, odloudil vám už Vressacovou, a to jste byl o dva roky mladší. Stárnete, Valmonte. Napadlo mě, že by vás mohlo potěšit projet se potají na panně a to krásné zvíře Gercourta korunovat nepostradatelnými parohy, a to ještě dřív, než nastoupí svůj myslivecký úřad a všichni pytláci metropole vtrhnou do jeho lesa, aby si zajistili účastenství na ozdobení jeho hlavy.


Těště se na Valmontovu odpověď.

23. května 2011

Co je věcí, kterých nepotřebuji

Michael citoval na zkoušce Vernisáže Schopenhauera. To mi připomnělo, že některé knihy, které jsem četl před dvaceti lety a považuju je proto za železobetonový hlubinný základ své životní filosofie, bych si mohl přečíst znovu. Nějak podvědomě jsem se asi bál, že by to mohlo dopadnout jako s některými filmy s Pierrem Richardem, kterým jsem se v patnácti letech smál a teď nedokážu pochopit proč. Schopenhauerovu Životní moudrost jsem ale četl o něco starší, a tak směle do toho. Teď ji navíc mohu předat i dál, a tak jsem se rozhodl ji číst nahlas Věrušce. 

Hned na prvních stránkách je osud smrtelníků determinován třemi faktory: 1. čím jsme, 2. co máme a 3. jak nás vnímají ostatní. Brzy se dozvíme, že první kategorie je nejdůležitějí. Pochopíme kupř., že tatáž příhoda, která se v duchaplné hlavě zobrazí tak zajímavě, by byla v pojetí plochého všedního ducha plochou scénou všedního života. Na jiném místě je to podáno tak, že všechna nádhera a všechny požitky, jež se zrcadlí v tupém vědomí ubožáka, jsou značně chudé proti vědomí takového Cervanta, když psal v nepohodlném žaláři svého Dona Quijota.

Že je úplně jedno, co kdo má, dokumentuje Schopenhauer citátem z Horáce, že jsou lidé, kteří nemají drahokamy, mramor, slonovinu, tyrrhénské pečeti, obrazy, stříbro či purpurové oděvy, ale existují i lidé, kteří po tom všem ani netouží. Byl jsem vychován tak, že pro mě třeba zlato a stříbro nemají hodnotu, ale časem jsem pochopil, že i zlatník musí z něčeho žít. Nevím, proč jsem si nechával pojistit domácnost, když v ní nemám absolutně nic cenného. Rozhlížím se kolem a jestli mezi mými čtenáři je nějaký tipař, mohu mu nabídnout tak maximálně kytaru (málo hranou), notebook a několik prvních vydání českých básníků z 20. až 50. let 20. století. Zámky máme sice dva (nedokázal jsem odmítnout pána, co ten druhý bezpečnostní u nás ve vchodě nabízel, vypadal, že mu nikdo nedá vydělat, a taky že jsem pak zjistil, že jsem mu v celém vchodě podlehnul jen já; ale dveře jsou skoro jako z papundeklu, v klidu byste je vyrazili - nicméně pohodlnější bude, když vám otevřu a vyberete si, co potřebujete).

Brzy budu vychovávat svoje dítě. Jsem zvědav, jak mi to půjde. Ale určitě budeme chodit i do supermarketů a hypermarketů a já budu stejně jako Schpenhauer citovat Sokrata, když šel kolem stánku s přepychovým zbožím. Dneska jsem si to natrénoval v drogerii DM. Chodil jsem po tom obchodě a téměř nad každým regálem jsem s údivem konstatoval:  „To je věcí, které nepotřebuju!“ 

A pak jsem koupil písek pro kocoury a olej na masáž hráze. Už se na ni těším.