Procento nepředstavitelného z Poznaně

Jeden případ, který přinesly noviny, mě inspiroval k zamyšlení. Před deseti lety Robert Zwoliński ukradl z Národního muzea v Poznani obraz Pláž v Pourville od Clauda Moneta. Věčně nezaměstnaný, čerstvě rozvedený polský údržbář se na jediný Monetův obraz v Polsku upnul se živočišnou vášní. Z jeho bydliště, města Olkusz nedaleko Krakova, je to do Poznaně 400km, přes pět hodin cesty. Přesto kdy mohl, cestu podnikl a v muzeu pak trávil před obrazem celé hodiny. V noci kvůli němu nespal. Udělal si tajně fotografii, ale její prohlížení ho neuspokojovalo ani v tom nejlepším rozlišení. Naopak mu těch 400km znásobilo na 4000km,  což je neskutečně trýznivá vzdálenost mezi milencem a objektem jeho lásky. Navíc mu ho denně očumovaly stovky cizích lidí. Od ředitele muzea získal korespondenčně povolení k malování v muzeu na jméno Jacek Walewski, záminku, kterou využil při krádeži. Na oko si chtěl pořídit skicu holandského mistra, který visel naproti Monetovi, a když se kustodka vzdálila, vyřízl nechráněné plátno z rámu a nahradil ho kopií, kterou si nechal namalovat od ukrajinského pouličního malíře v Krakově za 300 zlotých. Po krádeži obraz ukryl tajně v bytě u rodičů za skříní.

Deset let se všechny stopy míjely s cílem, až loni policie zatkla Roberta Zwolińského a obžalovala ho z krádeže, za niž lze dostat trest až deset let. Obžalovaný se přiznal. Rodina byla překvapena víc než samotnou krádeží tím, že se Robert vůbec zajímal o umění. Otec ani matka o umění zájem nejevili a u syna nikdy neviděli ani obrázek. Bývalá manželka si myslela, že jediný Robertův koníček je fotbal. Robert sám to vysvětlil tím, že obrazy jsou od toho, aby se na ně hledělo a ne aby se o nich mluvilo.

Co je podle mě na celém případu nejzajímavější, je fakt, že se Robert za celých těch deset let na obraz nepodíval. Hřál ho snad pocit, že se na originál může podívat jen on a nikdo jiný? Nebo co v tom všem vězí.

Je to rys člověčenské povahy. Něco nás vzrušuje a chceme to mít nejlépe jen pro sebe, ale jakmile to máme, vzrušení opadne. Možná se Robert opravdu po večerech bavil fotbalem a na plátno za skříní, jehož cenu různí odborníci odhadovali na miliony dolarů. si už ani nevzpomněl. To procento nepředstavitelného si s sebou odvezl v batohu vlakem z Poznaně do Olkusze a přestalo ho vzrušovat, hned jak ho šoupnul u mámy za kredenc.

Nejvíc by mě ale zajímalo, jaký vztah k Monetovi a k umění vůbec cítí teď po těch deseti letech. Možná o tom bude mít čas dalších deset let přemýšlet za katrem, ale to moji otázku nezodpovídá. Jestli to náhodou čteš ty, Tadku, sleduj prosím ten případ a někdy v létě se sejdeme u vás v Polsku a půjdeme se Roberta zeptat.

Proč Hitler nenáviděl Židy

Existuje populární teorie, že Hitler začal nenávidět Židy ve chvíli, kdy po smrti své matky šel poděkovat rodinnému lékaři, který ji do poslední chvíle léčil, a místo odpovědi dostal účet. Ten lékař se jmenoval Eduard Bloch, byl to opravdu Žid a historka se snaží popsat jeden z předsudků tehdejší rakouské společnosti vůči Židům. Nicméně přání je zde zřejmě otcem myšlenky. Hitler mu totiž svůj dík mnohokrát opakoval a dokazoval i různými dary a protežováním. Bloch byl dokonce jediný Žid pod ochranou Gestapa v Linci, ne-li v Rakousku či celé Říši. Jiný Žid, Hugo Gutmann, zase navrhl pro Hitlera válečný kříž prvního stupně, který pak hrdě nosil i jako Vůdce. Oba zmínění Židé prchli před nacismem do Ameriky, onen lékař dokonce s Hitlerovou pomocí (ten druhý zase pobíral díky Hitlerovi armádní penzi i po zavedení norimberských zákonů).

Podívejme se do knihy Mein Kampf, která je opravdu tak zoufale napsaná, až je tím psychologicky poměrně čtivá. Zoufalosti původního slohu zřejmě odpovídá i český překlad, který zjevně neviděl žádný jazykový korektor, a tak je zde naprosto popřená interpunkce, o překlepech nemluvě.

Proměnu na antisemitu popisuje Hitler jako „nejtěžší proměnu vůbec“. Troufám si říct, že každého, kdo čte tenhle článek, někdy soužil trapný pocit, že nechápe, jak se Židé poznají a jak je tedy poznávali nacisti. Ani Hitler je zpočátku, dle svých slov, nerozeznal, vůbec si vlastně nebyl vědom toho, že jich po Vídni pobíhají desetitisíce, ve skutečnosti téměř každý desátý. Považoval je za Němce. Pak si občas všiml „zjevu v dlouhém kaftanu“. (47)

Na začátku kapitoly, jejíž konec je věnován Židům, se Hitler vysmívá domnělé sečtělosti ostatních a mluví o své čtenářské vášni a hlavně o své schopnosti číst správně! (33)
Proto nás překvapí, když se o pár stránek dál dozvíme, že jeho nenávist k Židům povstala z čtení novinových článků a antisemitských brožur (sic!!!). (46)

Jedna věc, která by za normálních okolností nutila k smíchu, ale protože stála životy miliony lidí, donutí snad každého člověka, který nenosí černou helmu a v ní hnědou náplň, k opravdovému nasrání. Hitlera totiž při těchto úvahách „trápila obava, aby se nedopustil bezpráví“. (47) Načež dochází k názoru, že Žid se pozná podle „zevnějšku, i když člověk přimhouří obě oči“ – „nejednalo se o žádné milovníky vody“, „později mi bylo někdy i zle ze zápachu těchto kaftanářů“, „k tomu ještě musíme přičíst jejich špinavé oblečení a málo rekovný vzhled“. (48)

„Ze starého světoobčana jsem se stal fanatickým antisemitou“. (52)

To, že sám Hitler vypadá ve skutečnosti jako prototyp sralbotky, což dokázal i útěkem před policií při pivním puči pár měsíců před sepsáním těchto svých řádků (čin, kvůli němuž jím pohrdl i jeho komplic generál Luddendorf), čtenáři vlastně nedojde.

Zároveň se Židy podrobí nenápadně kritice i samotný základ demokracie, totiž parlament – ten německý říšský označí za „nejslabší instituci a žvanírnu všech dob“ (46). A tím se čtenáři má do šedé kůry vetřít myšlenka že smrdutý Žid a prohnilá demokracie spolu bezprostředně souvisí. Pak do toho přimíchá marxismus a na závěr už mluví jako novodobý prorok:

„Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.“ (53)

Nutno ovšem dodat, že Hitler ve Stvořitele a v Pána nevěřil. A tak jako mu nelze věřit v tomto, nelze mu samozřejmě věřit ani v jeho vysvětlení nenávisti vůči Židům. Spíš bych se přikláněl k názoru, že Hitler byl takovým Pejskem a Kočičkou, kteří se rozhodli vařit dort a tak do hrnce nenávisti s názvem Mein Kampf naházel, co se mu namanulo. Že se pak převtělil v Zlého psa, který si ten dort vyžral až do dna, to je další kapitola téhle odporné pohádky. A tu si povíme zase někdy příště.

Nashledanou v pátek, přirozeně po smrti

Před sto lety přeletěla nad hlavami pozemšťanů Halleyova kometa. V mnoha končinách lidé věřili, že přijde konec světa, srážka s kometou anebo zamoření plyny z jejího chvostu. Mark Twain si prý předpověděl, že když se narodil po posledním přeletu komety v roce 1835, tak zemře při tom v roce 1910. A taky že ano.

Nyní se mnozí lidé upínají k roku 2012 (seznam dalších 219 letopočtů, kdy měl přijít konec světa najdete zde). Mojí skeptické povaze odpovídá nejlépe vtípek, který jsem přepsal do nadpisu a který pochází z jednoho dopisu, jenž psal v roce 1910 svému příteli Amedeo Modigliani.

Asi před čtrnácti dny jsem rozečetl Modiglianiův životopis, ještě jsem ho nedočetl, ale nedá mi to, abych ho dnes nezmínil ještě i v jiné souvislosti. Také se vám stává, že když o něčem přemýšlíte, najednou se o tom mluví víc než doposavad? V pátek jsme v Kadani přebírali archeologické sbírky od mosteckého Ústavu archeologické památkové péče a věhlasná dr. Černá mi začala vyprávět o výstavě Modiglianiho v Praze. Je to prý první jeho výstava v Praze, ale dle paní Černé tristní, jen pár pláten a zbytek kresby. Tak já si začnu číst o malíři, o kterého jsem se naposledy zajímal před dvaceti lety, kdy jsem se na hodinách s profesorem Kotkem dozvěděl o jeho zvláštních dlouhých krcích, a on má zrovna v Praze výstavu. Jsem odhodlán na ni jet, a protože vyznávám teorii, že méně je v galerijním a muzeálním světě více, věřím, že si ji užiju.

V sobotu jsme pak jeli do Loun za maminkou a já jsem chtěl Věrušce číst z Tigridova Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, protože je to tak nějak jako u nás doma. Otevřel jsem knihu na polštáři a čtu:

Jmenuje se Lucie, je jí dvacet čtyři let a je krásná: na dlouhé modiglianovské šíji nádherná hlava...

Myslím, že je to znamení, že konec světa přijde už letos.

Pro prtě

Ukradl jsem mamince její četbu z doby, kdy se připravovala na přijímačky na psychologii. Tedy ukradl s jejím svolením. Sám jsem se z ní taky učil na zkoušku z psychologie a pedagogiky. Už tenkrát mi přišla stejně čtivá jako knížky od prof. Vondráčka. Jmenuje se Ontogeneze lidské psychiky, napsal ji Václav Příhoda a má čtyři díly.

Dočtete se v ní neuvěřitelné věci. Třeba v kapitole o vývojové retardaci:

Oplodněné vajíčko... váží průměrně 0,0006 g. Po desíti lunárních měsících, při narození, váží dítě již 3200g... Za rok nato, ve věku 1;0, váží 9,4 kg... Jak úžasná je počáteční růstová rychlost, můžeme si uvědomit, povážíme-li, že za embryonální doby přibude zárodku na váze o 5,400.000%. Kdyby toto tempo postupovalo dále stejně, vážilo by dítě za rok po narození nikoli 9,5 kg, nýbrž 1 q (metrák, pozn. J-Lo) a za dvacet let by dosáhl člověk váhy zeměkoule...

A proč je miminko v bříšku zrovna deset lunárních měsíců? Podle Empedokla se v době zrození lidského pokolení slunce točilo ještě příliš pomalu, takže tehdejší den trval takhle dlouho... A jeho názor, že živočichové povsatli nejdříve ve vlhku, potom pak jedni z druhých, vlastně koresponduje s Dawkinsonovým Sobeckým genem.

Tak to tak vykládám tomu v tom bříšku, ale asi mi zatím nerozumí. Zkusím tedy raději nějaké říkačky.

Vojtíšku, náš Vojtíšku,

co to děláš v podbřišku?

Mám tu dlouhou šňůru,

šplhám po ní vzhůru.

Co to děláš, Julinko?

Chceš snad prolézt pulinkou?

Jsi ty ale popleta,

musíš počkat do léta.

Co to děláš, Vojtěchu?

Lezu mámě na střechu.

Pak to vezmu komínem

a vyletím z peci ven.

Pro Terezku

Přišla mi pohlednice z Jižní Koreje. Tedy vytištěná byla tam, napsaná byla v Severní Karolíně rukou Terezčinou. Překvapila mě tím a tak jí chci do Ameriky poslat pozdravy a povzbuzení.

Terezko, ten tvůj Asheville, ten tvůj Jasanov, to musí být opravdový ráj! Přečetl jsem si o něm, že je to nejšťastnější město pro ženy, nové americké hlavní město podivínů, město nakloněné vegetariánům, jedno z měst, kde se dá znovuobjevit život, jedno z 25 amerických měst, kam jet za kulturou a z 50, kde žít, a dokonce se honosí titulem nejkrásnějšího venkovského města Spojených států. Máme v Kadani co dohánět. Až se vrátíš, budeš nám radit, jo?

Černá hodinka

Jiří Černý jezdí čtyřicet let po vlastech českých. Většinu všedních dnů stráví na štacích. Včera byl poprvé v Kadani.

Jiří Černý napsal první knihu o Beatles mimo anglosaský svět. Byl to Poplach kolem Beatles z roku 1966.

Jiří Černý si vzal včera v klubu podle našeho přání na paškál Johna Lennona. Celá poslechová přednáška se týkala Lennonovy sólové tvorby a byla pro mě (a myslím, že nejen pro mě) velmi objevná.

Jiří Černý má nádherný hlas, uhlazené vystupování, srdce džentlmena a radost v očích. Jeho projev uhrane, má vážnost i vtip. Takové ticho, jaké bylo pět minut před začátkem v lidmi naplněném klubu, na žádné akci nepamatuju.

Překřtili jsme pro tuto příležitost klub na Střelnici na The Cavern, liverpoolský klub, kde Beatles začínali a který byl podobně zaklenutý. Možná mu ten název zůstane. Pan Černý říkal, že zná už jen dva podobné, ve Valmezu a v Plzni, ale ten náš, že je nejklidnější a tedy nejlépe vyhovuje poslechu dobré muziky.

Z Lennonovy tvorby mě krom všeobecně známých zaujaly zejména písničky God, Mother i Working Class Hero. Věrušce se moc líbily písničky pro Yoko.

V písničce God, kde razí tezi, že Bůh je způsob, kterým měříme svoji bolest, Lennon vyjmenovává, v co nevěří. Mezi pojmy jako jsou kouzla, bible, (bhagavad)gita, jóga či  mantra jsou i ikony jako je Hitler a Ježíš a z Lennonovy současnosti Elvis a samotní Beatles. České ucho trochu poškádlí, když mezi Elvisem a Beatles zaslechne I don´t believe in Cimrman. Je jasné, že jde o nějakého amerického Zimmermana, ale přiznám se, že mě v tu chvíli nikdo tak slavný jako Elvis a Beatles nenapadl. Až doma jsem přišel na to, že jde o Boba Dylana.

Písnička Mother je nejsilnější. Když ji doposlechnete až do konce, poznáte, z jak hlubokého nitra je myšlena:

Mami, ty jsi měla mě,
ale já jsem nikdy neměl tebe.
Já jsem tě chtěl, ale ty mě ne.
A tak jsem ti musel dát sbohem.

Otče, ty jsi mě opustil,
ale já tě nikdy neopustil.
Já jsem tě potřeboval, ale ty mě ne.
A tak jsem ti musel dát sbohem.

Děti, nedělejte to, co jsem dělal já.
Neuměl jsem chodit a chtěl jsem rovnou běhat.
A tak jsem vám musel dát sbohem.

Mami, neodcházej!
Tati, vrať se domů!

Na včerejší večer nikdy nezapomenu.

Z Mahenova zápisníku VII

Nějak nám nevyšly Louny. Myslel jsem si, že jsme se přihlásili dostatečně, ale netlačil jsem na pilu, a tak naše místo obsadili lačnější. Uvidíme, třeba je to nějaké znamení.

Protože jsem se ale kromě Sexu vrhnul do dvou dalších her zase z pozice režiséra, prožívám teď jinak docela příjemné divadelní období. Vrátil jsem se tak po čase (vlastě více než dvou letech) k Mahenově zápisníku.

Poslední zkoušky by měly být vždycky asi čtyři. Se vším příslušenstvím. S maskami, s úplným nalíčením, v plné pohotovosti, jak se to u velkého divadla sluší a patří.

První zkouška: To, čemu se u nás říká vlastní generální zkouška. Všechno hotovo a přece nikoliv hotovo. Opravování "trojúhelníků" na scéně (definitivní rozestavení osob, které se často ruší novými tempy) a práce se sbory.

Druhá zkouška: Přehlídka dějové gradace v jednotlivých scénách. Podrobné přezkoumání závěrů.

Třetí zkouška: Konečné rozdělení temp v dialogu a v celé hře.

Čtvrtá zkouška: Poslední zkouška, při níž se nikde nezastavujeme. Nechat herce se herecky rozplamenit, aby viděl, kam až ho hra může vynést!

Když se pořádně dneska nastuduje hra, bývá to při dosavadním rozdělení práce takové, že premiéra bývá slušnou generální zkouškou, reprisa řadou povolivších, rozklížených scén a teprve třetí představení znamená obyčejně skutečnou zkoušku. 

Velikou chybou je, že se nezkoušejí texty her bez gest, na židli, na pohovce - všichni herci pohromadě jako rodina, která se baví nějakým románem.

A taky mi včera přišel Mahenův Nasreddin, jsem na něj moc zvědav, protože příběhy tohoto moudrého soudce jsem chtěl zpracovat loutkově nebo animovaně s Lukášem G. Začátek je zatím dost zvláštní.