Věrušce

Už nejsem Adam, abych před hříchem
své Evě stal se čistým ženichem,

však jako předmět připoután je k stínu,
poutá mě láska k srdci nevěstinu,

láska jak Lúna, která nebem pluje
a nikdy nemizí, jenom se obnovuje.

Etna

Cestou zpátky z Nicosie jsem z kamionu pořídil jediný snímek Etny.

Taky ji nevidíte? Ale je tam! Ve škole pro mě Etna byla něco jako synonymum ke slovům sopka a vulkán. Až do chvíle, kdy jsem stál pod ní, jsem ji měl v hlavě jako strmý kopeček naťuknutý svrchu jako vajíčko natvrdo, odkud se šine čmoudík. Ono se vlastně pod Etnou moc stát nedá, spíš vedle ní. Stačí si prohlídnout sopku v Google Maps a zjistíte, že ten kopeček má základnu o průměru 32km a jeho plocha je větší než celé Doupovské hory (čímž se mi jejich vznik celkem vysvětluje). Etna má sama na vrcholu asi čtyři krátery a dost často vybuchuje i na svazích. Že je to sopka činná, o tom svědčí už pět erupcí za 21. století.

Tu noc a den, které jsme v okolí téhle matky sopek strávili, byl klid. Ale zrovinka městečko Mascali, z kterého byl náš řidič, bylo v roce 1928 vymazané z mapy lávou, ale znovupostavené opodál režimem Benita Mussoliniho s fašistickou pochodní na kostele nad sochou Ježíše Krista.

A taky mi to připomnělo zlomky z Empedokla a tu básničku o něm.

Příliš málo a trochu příliš

Na tuhle francouzskou básničku mě samozřejmě přivedla náhoda. Našel jsem ji jako motto ke sbírce básní australského básníka C. J. Dennise s názvem Písně sentimentálního chlápka. Ta básnička je ve francouzštině, ale tak jednoduché, že jsem si ji během chvilky přeložil a zjistil, že je vlastně nepřeložitelná. A to mě zlákalo, abych to zkusil. A ještě jedna věc: o jejím autorovi se nedá zjistit víc, než že to byl Belgičan a jmenoval se Léon Montanaeken.

La vie est vaine:
Un peu d'amour,
Un peu de haine...
Et puis--bonjour!

La vie est breve:
Un peu d'espoir,
Un peu de reve...
Et puis--bonsoir!

Teprve později jsem našel, že básničce byli připisovaní různí jiní autoři, např. známý Alfred de Musset, a tím si mě získala úplně. Dokonce se k ní někdy přidává ještě třetí sloka, a tak jsem ji přebásnil i s ní, i když básnička, která vznikla, má úplně jiný rytmus a trochu i obsah. V originále se jmenuje Peu de chose et presque trop.

Každý mladý člověk jednou zjistí,
že život palčivý je jako planý křen,
trochu té lásky a trochu nenávisti,
a potom - dobrý den!

Pro člověka, který už mladý není,
život je jako zhoupnutí na oprátce,
trochu té naděje a trochu toho snění
a potom - spěte sladce!

I toho, kdo už nežije,
tak trochu tahá a trochu tlačí:
život je takový, jaký je,
a tak to stačí!

Svatebčané na Eiffelovce

Četl jsem dadaistickou hru s tímto názvem od Jeana Cocteaua Věrušce v autě cestou do Mostu, protože má Eiffelovku ráda. Na rozdíl od Prsů Tiresiových (o Tiresiovi jsem tu nedávno psal) od Guillauma Apollinaira jsem tuhle divadelní hříčku dočetl do konce a docela mě uchvátila. Jak jsem ji ale deklamoval mezi prvním a druhým dnem na Dočesné, docela jsem se z ní pomátl a při příjezdu zpátky do Žatce jsem byl zralý pro Kosmonosy.

Ve hře totiž mluví jen dva fonografy, které ze stran forbíny komentují, co se děje na jevišti, které představuje první plošinu Eiffelovy věže. A to, co se tam děje, není zdaleka normální. Začíná to tím, že po plošině proběhne pštros. Za ním lovec, který ale místo pštrosa zastřelí depeši. Vše vysvětluje až příchod fotografa, kterému pštros vyletěl z aparátu, když prohlásil, že vyletí ptáček. A tak dál a tak podobně.

Pro vás mám ale pár stravitelnějších citátů z Cocteauových esejů:

Snílek je vždycky špatný básník.

Určitá omezenost je nutná. Encyklopedisté jsou základem té inteligence, která je transcendentní formou omezenosti.

Když se básník prodírá do popředí, selže mu hlas.

Věta vyslovená Pierrem Reverdym: „Není lásky. Jsou jen důkazy lásky.“ Dodávám: „Není poezie. Jsou jen důkazy poezie.“

Diváci si přisvojují včerejšek jen jako zbraň, jíž by udeřili na dnešek.

Zdá se, že veřejnost pohlížela na poezii shovívavě, protože ji považovala za synonymum lži. Od Baudelaira je báseň podezřelá. Čtenáři se bojí poezie, čím víc objevují, že skrývala pod lichotivým zdáním lži jednu z nejtrapnějších forem pravdy.

Veledílo je šachová partie ukončená matem.

Přetnout gordický uzel neznamená rozvázat jej. Děti a blázni roztínají to, co se básník celý život trpělivě snaží rozplést...

Dočesná

Prasopes z Tleskače nezapřel kořeny z Požáru mlýna

Měl jsem takovou mušku, že jsem z dvaceti ran trefil jednadvacet špejlí...