Mravenec a moucha

V Tajných zápiscích 1836 – 1837 (připisovaných Puškinovi), o kterých mi řekla Pampeeliška, jsem se setkal se jménem ruského básníka Ivana Semjonoviče Barkova (1732 – 1768). Jeho Luka Mudiščev se v mnohém vyrovná Vrchlického Rytíři Smilovi, ale je to také báseň podobně rozsáhlá, a tak jsem hledal něco kratšího, na co bych si se svou hrubou znalostí ruštiny mohl překladatelsky troufnout. Nakonec to odnesla tato báseň, která není sice erotická, ale zato je celkem moudrá.

(originál zde, poslední dva řádky jsem kvůli jejich nad- a zbytečnosti nepřekládal)


Mezi mravencem a mouchou rozhořel se spor,
který z jejich hmyzích druhů šťastnější je tvor.
Slovo si vzala moucha a takhle promluvila:
„Není na světě nic, v čem bych tě nepředčila!
Jím všechno, co mi chutná, třeba i pokrm bohů,
obývám svatá místa a všechno vidět mohu;
když zachce se mi, sednu si klidně na carovu pleš
či zlíbám carevnu a zlochtám koho chceš –
pak spokojená, bez starostí sednu si někam na kliku.
O tom se ti ani nezdá, co? Ty balíku…“
„Je bezesporu skvělé mít dobrou společnost,
ale za čest si to klást je trochu troufalost,
neb carům ani bohům nejsi moc po chuti,
a tak jen hodně těžko závidět mohu ti.
Zmiňuješ velká jména, líbání krásných žen,
chvástáš se svými činy, jež odporné jsou všem;
každý se s velkou vervou po tobě ohání,
proto celý tvůj život je samé létání;
a i když neznáš trudy a netrápí tě bída,
přece to tvé blaho občas i hlad střídá.
Vídávám tě často, jak se s hovnem laskáš,
krmíš se tou mrvou a ještě při tom mlaskáš.
Bzučíš jenom v létě, však jak uhodí zima,
umlkneš a tvůj život nikoho nezajímá.
Já v teplé chýšce žiju v míru a pokoji,
tak hubu drž a vrať se k životu na hnoji.“

mljt

Poslední zvonění

Z letošního posledního zvonění jsem zažil jen jeho dozvuk. Včerejší vernisáž se totiž protáhla až do jedenácti, a tak jsem ráno ocenil, že mám až od desíti. Ale gulášek bodnul a migréna odezněla celkem rychle. A trochu jsem si zavzpomínal na to naše poslední zvonění...

Oktáva na trampském vandru
Miči a polní gulášek (výbornej!)

Pasované béčko (zřejmě nějakým tím tužidlem)

Tajemný nápis...

... a jeho autor se Sončou...

Odvrácená strana duhy

Pod tímhle názvem vydala své paměti irská zpěvačka Moya Brennan, sestra Enyi. Obě hrály s kapelou Clannad, která zpopularizovala irskou muziku po celém světě. V roce 1977, kdy vznikla tahle písnička, se narodily moje dvě milé sestřičky, a tak jsem si na ně dneska vzpomněl.

mljt

***

Olga Bergolltsová
(originál zde)

To všechno je lež. Tě miluju.
Navždy mým zůstaneš.
Nic ti neprominu.
Tvé něžné ruce ti nikdy neodpustím.
Nikdo mi tě nevezme,
nikdo mě nepobouří ani nerozpláče.
Vidím, jak trnitou cestu sis vybral,
skrytou a utajenou před tvým srdcem.
Jen zatím nemám sílu po té cestě
kráčet s tebou.

1940

mljt

Hřbitovní kvítí VIII

mljt

Goyovy přízraky

Tak jsem zhlédl Goyovy přízraky. Jednomu věřím – že Forman byl fascinován Goyovými obrazy, především těmi temnými, válečnými a rozmarnými (caprichos)… Myslím, že odtud vane vítr té podivné mozaiky, kterou bohužel velmi ploše předložil divákům. Ano, film správně relativizuje povahy… kdo jsem dnes, nemusím být zítra a za patnáct let je ze mě někdo jiný. A zároveň si nesu něco z toho, čím jsem byl předtím, a ponesou si to i moje děti, i když třeba ani nebudou vědět, že jsou moje. Pak už se projevila posedlost dobou a Goyovým dílem, a tak se vše děje v jakémsi prvním plánu, jak to nakombinovat, aby to mělo úspěch, když obsadím dobré herce. Začátek á la Kladivo na čarodějnice, ale v takové zkratce, že divák nestačí pochopit, zda jde o osobní úchylku nebo znázornění principu inkvizice, pak trošku vykalkulovaná pomsta, s níž divák musí splynout, ačkoli je to historický nesmysl – i na mně ovšem zabrala. Nicméně to, co se odehrávalo po patnácti letech, to už mi přišlo jako s prominutím slátanina, ve vší úctě k tvůrcům. Dalo se na ni koukat, ale panu Formanovi musí být jasné, že jen málokomu by se na ni chtělo koukat víckrát než jednou, což jej jako tvůrce Přeletu, Vlasů a Amadea musí mrzet. Ani u jedné postavy se člověk neztotožní s jejím jednáním, neboť může být vypočítavé a to i vůči vlastnímu svědomí (Goya není ve své touze pomoci Ines, když jí před pár lety zbaběle nepomohl, vůbec přesvědčivý). Nechci jen hanět, ten film si to nezaslouží. Na konci jsem myslím pobral i určité poselství (a možná vše, co jsem svrchu vytýkal, byl tak trochu i záměr). Ale bylo na mě příliš křečovité, příliš jednominutové a ze sedačky jsem se zvedal se zvláštním pocitem, že to mohlo být lepší.

Ono si stačí přečíst oficiální text distributora a porovnat ho s filmem – ten co psal onen text, film stoprocentně neviděl a nebo si ho nechal vyprávět od kamaráda. Kdo film viděl nebo se chystá, toho by mohla zajímat tahle mnou sestavená galerie Goyových děl.

mljt

Mamince

Když rozkročilas nohy k prvnímu porodu,
brečelas a já se třásl strachy,
srdíčko tlouklo a zvonilo u vchodu
čekaje na zázraky.

Pak objalas mě, když stříhali mi šňůru,
a políbila jemně na nosánek
a bylas se mnou ve dne v noci vzhůru,
i když už přemáhal tě spánek.

I dnes, od zdroje lásky odstřižen,
čekám, co život přichystá mi
– život, jenž nepřestal být zázrakem
a za nějž děkuju ti, mami!

<3

Pro lepší náladu při učení

mljt

Tahák za jedna

Tak takhle vypadá tahák, který by u mě měl za jedna s celkem vysokou hodnotou. Jméno majitele jsem slíbil uchovat v anonymitě, ač není z naší školy. Kromě pěkného ukrytí stojí za ocenění i stručnost - jsou to vlastně jen přepsané výsledky z Headway Teacher's Book. Je to sice proti myšlence mé lounské doktríny, ale přístup učitele k tomu prostě důvtipného studenta vybízí. Proto si raději všechny testy připravuju sám.

...

Birlibán

Vždycky když se mě někdo zeptá na moji nejoblíbenější dětskou knihu, vedle Alenky v říši divů jmenuju Birlibána a většina lidí na mě zůstane koukat, jako bych si zase něco vymyslel, abych byl zajímavější. Tu knížku jsem od dětství neviděl, a tak jsem se z té sebestřednosti začal sám podezírat. Ale vždyť si pamatuju, jak Birlibán musel vylézt na houskovou horu, která byla ze ztvrdlých housek, co děti nedojedly, a pěkně mu znesnadnila jeho putování za ztraceným Janečkem (to je jeho oblíbený maňásek). No, a minulý týden mi příběh od Eduarda Petišky přišel poštou i s ilustracemi Václava Sivka. Tak teď už se ze sebestřednosti obviňovat nemusím, neboť o mé dětské výjimečnosti není pochyb:-)

xxx

Pěkná fraška

Tak Pražské preciosky bych přeci jen rád nazkoušel, připomněly mi začátky divadla Navenek s Kráskou a zvířetem. Už přemýšlím o obsazení a jen doufám, že to do Hasištejnských hradních hrátek stihneme. Text je pěkně košatý a občas velmi romantický. A chvílemi to připomíná Světáky.

Jan (k Petrovi): Blbe, nemůžeš se hned do slečny Idy zamilovat?
…
Petr: Nejvnadnější, spanilejší nad kvetoucí hrušku, dovolte, abych vás jícnu tygra uchvátil! Má láska je od narození mrzák, je totiž němá, ale pravá láska jest láska beze slov.
…
Petr: Ukrutná, necitelná tyranko srdce mého, ukrutná vražednice života mého, žhářko mého pokoje, kterou těší cit můj v prach a popel zvrátit – hyéno! slone!

Markéta: Ten nadává jako dryáčník, jakživa jsem podobné vyznání lásky nečtla.

<3

Smrtelná medicína

Výstava s názvem Tödliche Medizin o rasové hygieně za nacistů není možná na první pohled tak působivá jako třeba návštěva Terezína, Lidic nebo výstava o Holocaustu v Imperial War Museum v Londýně, ale když se člověk blíž zadívá a hlavně začte, trhá srdce úplně stejně. Jde o problém eugeniky, z níž se v nacistickém Německu stal problém sterilizace a posléze eutanázie postižených. Když byla tato otázka otevřena při norimberských procesech, nacisti se hájili tím, že eugenická sterilizace byla prováděna i v mnoha amerických státech, a tak se to všechno tak trochu zametlo pod stůl. Čísla jsou to ale šílená: 400.000 sterilizovaných, 200.000 zlikvidovaných postižených (z toho mnoho dětí). V Tiergartenstrasse 4, kde se likvidace fyzicky děla, musí dneska opravdu hodně strašit, a takovej hezkej secesní dům to byl. Na výstavě byl i originál plakátu, kterej jsem znal a kterej mi vždycky přišel opravdu krutej. "60.000 říšských marek stojí společnost život tohoto dědičně postiženého - soudruhu, jsou to i tvoje peníze!"

V souvislosti s výstavou mě pak zaujal i rozhovor s Tomášem Halíkem o výstavě Bodies. První polovina opravdu stojí zato. Vyjímám jednu otázku a odpověď:

LN Jedna z pozitivních interpretací výstavy říká, že výstava dává dnešnímu člověku, zavírajícímu často oči před smrtí, možnost setkat se s tématem smrti. Nedalo by se aspoň toto výstavě přiznat?

Oceňuji vás jako vytrvalého ďáblova advokáta, ale ani na tohle nepřistoupím. Tam přece nejde o konfrontaci se skutečnou smrtí, to je opět taková virtualizace smrti, jíž je dnešní masová zábavní kultura plná. Lidé na jedné straně před tou skutečnou smrtí uhýbají a na druhé straně jsou fascinováni vším tím umělým předváděním smrti. Stačí si večer zapnout televizi a během půl hodiny vidíte nekonečný počet smrtí. Domnívám se, že napreparovat mrtvoly a uspořádat je do různých neobvyklých pozic je prostě součástí téhle banalizace smrti. Kdo se chce setkat se skutečnou smrtí, může jít na brigádu do léčeben dlouhodobě nemocných, tam lidé skutečně a nezábavně umírají - a často sami. Tam fronty nestojí.

...

Leda s labutí

Včerejší výlet začal hodně zajímavě. Kousek za Děčínem, zrovna když jednoho z mých studentů zajali němečtí celníci, když zjistili, že má prošlý pas, jsem já zjistil, že nemám svůj měsíc starý foťák. Trochu mě to vyvedlo z rovnováhy, ale naštěstí jsme jeli do Drážďan na výstavu o Holocaustu, a tak jsem si říkal, že ve srovnání s tím, co zažily Drážďany na konci války a Židé či postižení během ní, je ztráta foťáku štípnutím od Fortuny. Student byl na nádraží předán imigrační policii a uložena mu pokuta 25 Euro + výdaje na fotografii, s níž mu vystaví provizorní pas a alou zpátky. A tehdy se Fortuna začala otáčet druhou stranou. Pokuta byla odpuštěna a student propuštěn. Navštívili jsme všechna tři místa z programu a ještě něco navíc, jen nahoru na Frauenkirche jsme nevylezli, jelikož tam byla fronta jak do mauzolea. Cestou zpátky jsem si ve vlaku z Bad Schandau klekl na pochcanejch záchodcích, pomodlil se všechny tři modlitby, které znám (včetně mé oblíbené Zdrávas Královno) a tu poslední jsem směřoval ke sv. Antonínovi, patronu ztracených věcí, kterej se mnou má opravdu řeholi. Když jsem se pak zeptal paní průvodčí, kde v Děčíně najdu pana výpravčího, že jsem možná ráno nechal ve vlaku foťák, padla otázka: „Jakou značku?“ Odpověděl jsem jen hodně zatajeným hlasem, protože jsem nechtěl uvěřit. „Pojďte, mám ho u sebe v kabině.“ Mrknul jsem směrem, kde jsem tušil, že se Antoníček směje, až se za břicho popadá, a slíbil rozdat nějakou tu almužnu.

Z Drážďan tedy nemám žádné fotky, ale o to víc se chci podělit o jeden z Rubensových obrazů, jenž vždycky ve Zwingeru obdivuju. Jmenuje se Leda s labutí a je to vlastně velmi povedená kopie Michelangelova obrazu (tou labutí není nikdo jiný než Zeus a z vajíček, které Leda snesla, se pak narodili blíženci Kastor a Pollux).

mljt