24. července 2009

Boží muka


Včera jsem se díval na dokument o Josefu Kemrovi. Některé jeho činy v období totality stojí za zmínku. Na zasloužilé členství ND reagoval dopisem (cituji popaměti):

Nahý jsem přišel na svět, nahý taky odejdu. Nepřivykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, líbal. Josef Kemr

Na pohřbu Jaroslava Seiferta svými slovy o Bohu pohřbil i svoji roli ve filmu Smrt krásných srnců Oty Pavla. Jako socialistickou brigádu si vykazoval opravy kapliček a božích muk. Když po revoluci viděl, že si některé vesnice nechaly své kapličky opravit samy, řekl prý, že už se o nás nemusí bát.

To bylo v jižních Čechách, tady v severních se mnohdy z kapliček i po roce 1989 dělaly garáže. Ale je mnoho lidí, co se opravdu ani tady na severu a dokonce ani dnes neváhá pustit do opravy kostelíčků jako sv. František do opravy Porciunkule. Jedním z takových počinů je i Vintířovská poutní kaple. Pár nadšenců se rozhodlo ji zachránit a sehnali na to peníze. Sehnali je od státu, od různých firem, ale i od jednotlivců, Čechů a zejména Němců, kteří zde mají své kořeny. Nedávno se tam také poprvé rozezněl nový zvon za německé peníze. Nikoho to snad nezarazí, jde o končinu, kde se český a německý živel střetávaly v dobrém i zlém po staletí a tedy je příjmené vidět, že teď je to zrovna v dobrém.

Co zarazí, nebo aspoň mě to zarazilo, je, že si Češi před půldruhým stoletím dokázali ve sbírce nashromáždit dost peněz na stavbu Národního divadla, ale opona od Vojtěcha Hynaise, která tento čin českého národa opěvuje, se nyní opravuje za peníze, které darovala německá faramceutka narozená v Praze Dadja Altenburg Kohl. Je to zase jen dobře, protože to českému národovectví různých národních a dělnických stran dává pěstí do holých lebek.

Málokterý Čech má třeba milion na oponu své národní kapličky, ale na obnovu těch malých kapliček a božích muk by se nás pár složit mohlo, nicméně zdá se že porevoluční nadšení je ten tam a vůbec, je krize, tak na nás nechoďte s ňákejma tradicema a odkazem otců.

23. července 2009

Obrana koster aneb Řezno III.



Několik posledních článků bylo z knihy G.K Chestertona a o výletě do Řezna. Tenhle bude o obou dvou, resp. textem z Obran, obrazem z města na Regenu a Dunaji.


Chesterton dochází k velice zajímavému závěru, že se koster nebojíme ze strachu před smrtí, ale ze strachu z toho, jak komicky budeme jednou vypadat. Kostra se totiž hodí ke smrti jako tovární komín k bankrotu továrny. Stejně tak by mohla být symbolem života. Bojíme se tedy nedůstojnosti a grotesknosti, s jakou se na nás kostra (někdy bezzubě) směje.


Následuje krásná óda na komiku ošklivosti.

Nejvyšší a nejcennější vlastnost přírody není její krása, nýbrž její šlechetná a vzdorná ošklivost... Slyšel básník, pro něhož příroda znamená pouze růže a lilie, chrochtat prase? Je to zvuk, který člověku dělá dobře – silný, frkavý, uvězněný zvuk, deroucí se ven z nezměřitelných žalářů hrudi všemi možnými cestami a prostředky. Mohl by to být hlas samotné země chrápající v mocném spánku. To je nejhlubší, nejstarší, nejzdravější a nejnáboženštější smysl přírody. Její hodnota totiž vyplývá z její nesmírné dětskosti. Je vratká, groteskní, vážná a šťastná jako dítě... A přestože mou tvář halí mraky pochmurné domýšlivosti či barbarské pomstychtivosti nebo opovrženíhodného pohrdání, kosti mé lebky se pod tím vším neustále chechtají.


Cit pro Událost

Na tomhle něco bude:

V Praze je přefestivalováno. Praha je (pa)kulturou zaneřáděná, spousta veřejných prostředků uniká do nicotnosti. Většina těch nepřeberných taškařic se motá Pražanům pod nohama jako psíci podvraťáci a kazí vkus. Jsou to doprovodné akce k procházce mezi matrjoškami, křišťálem, pivem a Kafkovýma ušima a nějakou tou z minulé festivity zapomenutou pomalovanou krávou, to vše pod ohavným metronomem. Ztratil se cit pro Událost. Ztráci se vkus. Kultura v Praze prostě nedává žádný smysl. Žádný smysl nedával ani festival Tanec Praha ´09. Byl lépe mediálně zpropagován než zkoncipován.

Nina Vangeli, Tanec Praha ´09 v mediální bublině

20. července 2009

Na schovávanou

Leničce D.

Svoje modrá očička
schovala jsem pod víčka.


Před postýlkou za postýlkou
nikdo nesmí stát,
na svět jenom tenkou škvírkou
chci se podívat.


Mami, tati, co se děje,
že mě nikdo nezahřeje?


Před postýlkou za postýlkou
musí někdo stát,
nebo začnu třetí škvírkou
strašně nahlas řvát.


Už tu zase nejsem sama,
je tu táta, je tu máma,
a tak jenom tiše kníkám
a zpod víček na ně mžikám
svýma očičkama.


Už jsme doma v Kadani na bahně



Rockfest byl na blátě jako Glastonbury, kdo by si na to stěžoval, je hovno bigbíťák. Buzerace u vstupu je vopruz, na kterej kdo by si nestěžoval, je taky hovno bigbíťák. Ovšem dnešní rebelové už přes ploty skákat nebudou, a tak se prostě musej přizpůsobit jako tenhle vtělenej oxymorón - pankáč v maskáčích.

Nejlepší byl ale stejně Míra Wanek se Znouzectností na tričku. Kdo ho zaspal, je hovno bigbíťák.