Kocour

Měkký nezničitelný robot. Ambrose Bierce

IAU se zbláznila /?/

Román Scaramouche, který mám zrovna rozečtený, začíná krásnou větou: „Byl mu vrozen dar smíchu a přesvědčení, že svět se zbláznil.“ Nevím, jestli se zbláznil svět, ale někteří jeho astronomové určitě. Přitom stačilo, kdyby přestali žít v zajetí teleskopů a podívali se na věc otevřenýma očima. Proč mezi planety ještě přidružovat plutony a trpasličí planety, když už máme asteroidy a transneptunoidy? Dobře, dobře, rozčiluji se předčasně, hlasování bude až 24. srpna, ale návrh je na stole a Praha bude chtít nějaký výsledek. 12 planet, brzy rozšířených na 24 s tím, že kritéria definice už nyní splňuje 53 objektů v sluneční soustavě a stovky jich zřejmě ještě v pásu za Neptunem objevíme, to je pro mě nicméně důkaz, že se někdo zbláznil. Těch devatenáct vyvolených astronomů a poté sedm statečných astronomů, historiků a literátů, kteří návrh předložili, riskuje, že se jim svět vysměje, protože dar smíchu nám žádná komise nevezme!

Na celý tento problém padne češtinářská hříčka, kterou jsem letos učil své studenty, jako prdel na hrnec: Nicméně méně je někdy víceméně více!

Pan Tadeusz a Ingonator

Letošní kurz češtiny pro cizince v Praze mi poskytl velmi zajímavou skupinu. Během prvního týdne se v ní vystřídalo hned několik studentů z různých končin světa, ale věrni nakonec zůstali jen potomci starého dobrého mocnářství, a tak jsme se sešli u jednoho stolu Čech ze Sudet, Polák z Lublinu a Rakušan z Vídně, abychom si pohovořili o světových problémech česky. Myslím, že buditelé by uronili slzu. Vzpomínám si, že když jsem v roce 2003 začal s touto Bohu a národu milou činností, po úvodním výletě vltavským parníkem jsem v staročeském hostinci zasedl ke stolu s Italem, Britem a Němcem a všichni se mezi sebou bavili plynně česky. „Jde si přát nějaké lepší odčinění Mnichova?“ pomyslel jsem si tehdy i přes absenci galského kohouta. Hned následně jsem si uvědomil, co dělá pro náš národ hudba, neboť jsem zjistil, že mnozí studenti studují češtinu každým rokem jen proto, že milují Dvořáka, Martinů, Janáčka apod. a chtěli by rozumět jejich operám. Zastyděl jsem se, když jsem si uvědomil, jak málo naši muziku znám.

Letos jsem tedy během konverzace v nejpokročilejší skupině docela dobře poznal Tadeáše a Inga, a protože nás nebavilo, učit se jen ve studijní místnosti na koleji Kajetánce, občas jsme si vyjeli do pražských zahrad, kde lze k učení využít i zajímavý terén. Zde je fotografie z reinstalace kopie sochy Adriaena de Vries Jak si násilím podmanit český jazyk. Kluci ani moc násilí nepotřebovali.

Slíbil jsem sám sobě, že letos konečně připíšu jednu apokryfní kapitolu k překladu románu Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád a pokusím se slib dodržet. Zatím nechávám látku v hlavě uležet a vymýšlím rámec, do kterého své vlastní poznatky ze zákoutí češtiny vložím. Snad brzy přijdu s výsledkem.

Ingo mi poslal fotografii, kvůli níž jej ve Francii coby Schwarzeneggerova sourodáka přezděli Ingonator a od Tadka jsem kromě komentáře v polštině dostal mj. krásnou fotku Prahy s duhou. Zde jsou:

...

Tosca na trampolíně

Po Bohémě pronikám do tajů další Pucciniho opery. Tosca je vlastně tragedie milenců zamotaných do nijak zvlášť nespecifikovaných (a proto nadčasových) politických bojů, které je dovedou na hranici smrti, kterou nakonec přes malování si svobodné budoucnosti oba překročí. Mario Cavaradossi je popraven a Tosca skočí z hradeb Castello Sant'Angelo. Zatím mám oposlouchané první jednání, které končí krásným TeDeum s árií šéfa policie Va, Tosca.

Skákat z hradeb či z čehokoli jiného za účelem sebevraždy je pro divadlo vždy zajímavá výzva. Viděl jsem zatím jen skok Dostojevského Něžné s mikroportem u něžné pusinky z okna v karlovarském divadle. Okno nebylo, skákalo se do suterénu či do orchestřiště. Ivanka Uhlířová (partnerem jí tehdy byl třiadvacetiletý Honza Budař) si tehdy musela docela užít. Pravděpodobně dopadla na matraci. Podobně měla Tosca doskočit do matrace i v chicagském Lyrické opeře, ale divadelní technici tehdy vymysleli zlepšovák. Místo matrací pod padající Toscu naaranžovali trampolínu. Dovedete si asi představit finále dramatické opery, kdy hlavní hrdinka v sebevražedném odhodlání skočí z vyvýšené hradní makety do fiktivního hradního příkopu, z něhož se ještě dvakrát třikrát (jistě se smrtelnou grimasou) vrátí před zraky diváků.

Podobný problém mají herci s umíráním po násilné akci. Umřít rychle nebo v smrtelném nervovém třesu? Padnout na bok nebo na břicho? Vydávat zvuky nebo raději mlčet? Kdo zažil smrt na jevišti, ví, o čem je řeč. Já jsem zatím jen zabíjel a doufám, že u toho zůstane. Ale smrt Tomáše Vydareného v Lásce dona Perlimplína zůstane pro pár zasvěcených legendou. V Pucciniho opeře Tosca zabije již zmíněného policejního ředitele barona Scarpiu ve slavné scéně il bacio di Tosca – Tosčin polibek.


Mám nahrávku s Marií Callas. S ní hrál a zpíval barona Scarpiu Tito Gobbi, a tak byl při každé repríze znovu a znovu probodáván od slavné řecké sopranistky. Maria Callas byla krátkozraká, což při zpěvu samozřejmě nevadilo, ale když na premiéře poprvé neměla na scéně brýle, nemohla po polibku zasunovacím nožem do zad najít cestu z jeviště do zákulisí. Tito Gobbi již ležel probodnutý na zemi a začal zoufalé divě ukazovat cestu nataženou rukou, při čemž se dusivě rozesmál. Druhý den si divadelní kritika nemohla vynachválit realistický výkon italského barytonisty na konci druhého dějství.

Qual altro al mondo può star di paro al culetto tuo bello!

Je žížala had?

Žížala je docela věda. Dnes jsem vyslechl přednášku na téma Kalifornská žížala hodí humus do gala od předního českého půdoznalce Josefa S. Jde o to, že se v trávicím traktu kalifornských žížal přetvoří půda na kvalitní biohumus zvaný vermikompost. Josef S. ale ví, že herci z Hollywoodu nejsou o nic lepší než ochotníci z Kadaně, a tak místo kalifornských žížal začal s odchovem českých dešťovek. Připravil jim na zahrádce stejné podmínky, na jaké bývají zvyklé žížaly v kalifornských velkochovech. A vida, zahráli mu prý velmi dobré divadlo. Snad se mu to samé podaří s herci v Mandragoře divadla Navenek. Teď už jen čekáme na ty podmínky.

...

Skromný návrh astronomických rozměrů

Pár lidí se podivilo, proč že nejsem v Praze, kde od včerejška probíhá 26. kongres Mezinárodní astronomické unie (není to poprvé, už se zde konal v roce 1967), když se zajímám o astronomii a organizuju Kirwitzerovy dny. Nějak jsem si Prahy užil až až a teď budu rád dění na kongresu sledovat ze zanedbatelné vzdálenosti 0,00000000001 světelného roku. Prý se bude rozhodovat, zda Pluto zůstane planetou, či zda jich ještě pár přibude, mezi nimi Lila čili Xena (a možná jí v Praze pomazané hlavy vymyslí nové jméno). Pravda, v tomhle sporu jde především o školáčky a jejich paměť, takže bych se přimlouval za vyškrtnutí Plutona a z historického hlediska by se dalo uvažovat i o Neptunu a Uranu. Jsou sice svou velikostí v soustavě patrné, ale jde jen o dva uzlíčky plynů dostatečně vzdálených, abychom kvůli nim v první třídě dostávali špatné známky. Těch zbylých šest planet má tradici už od starověku, dobře se učí a člověk je od sebe i rozezná podle barvy, prstenců a tak. Neptun, Uran, Pluto, Lila, Sedna a další objekty by mohly být nadstandardním přepychem pro šprty. A abych zde připomněl Kirwitzerovy dny, ten člověk, co na spodním obrázku představuje program celého kongresu, byl před dvěma lety v Kadani. A přiznejte se, kdo si přišel poslechnout přednášku o galaxiích v kosmické síti? Schválně jsem si dělal čárky...

...

Den po sv. Kajetánu

Na koleji Kajetánce,
kde studenti jsou ze všech stran,
zastavil se na kus žvance
i kocour jménem Kajetán.

Toulá se a nikdo neví,
kde může pes být zakopán,
který ho zahnal ke koleji,
po níž má jméno Kajetán.

To už po dlouhých nocích v trávě
se sluncem přichází další z rán
a s někým před kolejí hravě
zápasí kocour Kajetán.

Ten někdo v telefonu slyší,
hlas té, jíž býval milován...;
že s láskou je to jako s myší,
tuší i kocour Kajetán.

Tak se tam ti dva opuštění
věnují potřeštěným hrám,
v nichž pro šidítka místo není:
jen já a kocour Kajetán.

Však tím pohledem kocouřím
zase jsem k snům o lásce zván
a zase miluji, když přimhouří
své oči kocour Kajetán.
MLJT

Kajetán v Paříži

Křesťan a srdce

Koupil jsem si v Praze mj. také Ďáblův slovník Ambrose Bierce a myslím, že s ním občas rád zpestřím své přípěvky. K mému pojetí křesťana patří mj. odpor k vehementnímu apoštolátu, který se i po nás katolících chce a který tím pádem neplním, jsa na cestě do pekla. Ambrose Bierce to trefil (druhá věta platí Bohu žel i o mně):

KŘESŤAN - Člověk, který věří, že Nový zákon je kniha napsaná z Božího vnuknutí, jež obdivuhodně vyhovuje duchovním potřebám jeho bližního. Člověk, který následuje učení Kristovo, pokud není neslučitelné s životem v hříchu.

Pro odlehčení ještě jedno heslo:

SRDCE - Automatická svalová pumpa. Obrazně je tento užitený orgán prý sídlem emocí a sentimentu - velice hezká představa, jež je však pouhým zbytkem někdejší univerzální víry. Dnes je známo, že emoce a sentiment přebývají v žaludku, kde se vylučují z jídla působením trávicích šťáv. Přesný proces, jímž se biftek přeměňuje v cit, poddajný nebo ne (podle věku zvířete, z něhož byl připraven); následná stadia zpracování, během nichž se se kaviárový chlebíček transformuje do jakési podivné idey a opět se zhmotňuje coby sžíravý epigram; vynikající funkční metody, jimiž se natvrdo uvařené vejce přetvoří v náboženskou kajícnost, či zákusek plněný krémem v povzdech přecitlivělosti - ony jevy trpělivě stopoval pan Pasteur, a rovněž je s přesvědčivou průzračností vyložil. (Viz též mou monografii Zásadní identita duchovních citů a jistých intestinálních plynů uvolňovaných vprocesu trávení - 4 sv., 687 str.) Ve vědeckém díle s názvem, pokud si dobře vybavuji, Delectattio Demonorum (John Camden Hotton, Londýn, 1873) byl tento názor na povahu citů názorně ilustrován; další objasnění viz slavné pojednání profesora Dama, Láska jako produkt vyživovací macerace.

...

Cherche le sage (de Sion)

Všem, kteří četli či viděli Šifru Mistra Leonarda či nějakou podobnou věc a uvěřili v její obsah (tedy ne těm, kteří tyto knihy čtou čistě jako detektivky), bych doporučil poslední ze šesti přednášek pronesených v roce 1993 Umbertem Ecem na Harvardově univerzitě. Občas jeho esejistická bravura sice připomíná vzoreček převádějící Otokara Březinu do složité matematiky a v poslední kapitole se také slévají různě zakalené proudy vod, ale vyleze z toho konstrukce průzračná jako šumavský potůček. Jde o to, na čem plavou různé teorie o strážcích nějakého tajemství, ať už o templářích, rozenkruciánech, zednářích či jiných bratrstvech… Neplavou na vodě, plavou na fabuli, na smyšlence jiných a ti, co na ní stavějí dál, jsou oběti celkem vypočteného klamu, protože nevěřím, že by autoři dnešní bestsellerů nebyli znalí situace. Ovšem je zajímavé, jak jim tato fabule poskytuje dostatek „důkazů“ o smyšlenosti myšlenek (ne faktů). Zřejmě osvědčený recept na dnešní čtenáře: Boj vymyšleným příběhem proti poselství jiného příběhu (ne proti příběhu samotnému).

V Protokolech Mudrců ze Sionu se prý požaduje například zrušení svobody tisku, prohloubení nerovností mezi lidmi či myšlenka nadnárodních korporací. A teď cituji Umberta Eca: „Volají po zákazu studia klasiků a dějin starověku, chtějí podporovat sporty a vizuální výchovu (tj. vzdělávání obrazovými vjemy), aby tak otupovaly pracující masy. A tak dále.“ Z toho soudím, že Mudrcové ze Sionu dávno ovládli svět! A že by za tím vším nebyla žádná žena? Vlastně ano, že Dane Browne... Svatá Máří Magdaléno, oroduj za nás!

....