Nevím, jestli hodnotit Kirwitzerovy dny z pohledu organizátora nebo diváka, neboť to těžko rozliším. Každopádně mě potěšila letošní hojná účast, hladký průběh a milí hosté. Budu teď už vědět, který graf nebo chcete-li obrázek lze nakreslit jedním tahem a kde ten tah začít; trochu víc jsem pochopil Green-Taovu větu (a zjistil, že Green je starej jako moje mladší sestry); kochal jsem se záběrem na alej baobabů na Madagaskaru; žasnul nad přechodem Tadeáše Haenkeho přes Jižní Ameriku, aby stihl loď, která mu v Evropě ujela; už vím, kolik je na světě popsaných rostlin a že sám Linné jich zvládl zařadit něco přes devět tisíc; zaujala mě Descartova myšlenka, že zvířata jsou mechanické věci – tedy, když kopnete do kočky a ona zaječí, je to podle tohoto zakladatele racionalismu stejné, jako když šlápnete na měch od varhan – brrr; večerní představení mělo hodně diváků a spokojenost byla cítit z podia i z hlediště; dnes jsem byl mile překvapen, kolik lidí zajímal Buddha a Kristus, lidem asi chybí kostel nebo co?;) překladatel Diamantové sútry nám přiblížil prázdnotu a získal zásluhy stejně jako jeho posluchači – čímž jsme si všichni trošinku vylepšili karmu; malgašské reálie jsem vnímal napůl, protože jsem se věnoval neustálému umravňování diaprojektoru, který se mnou zápasil jako nezkrotný býk; na závěr mě moc pobavila botanická procházka na Rašovické skály, ale o tom dále.