Věděli jste, že...

... pozdněgotický architekt Benedikt Rejt stavěl na Pražském hradě a zkonstruoval klenbu chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře?

Pravděpodobně jste o tom už někde slyšeli. O Benediktu Rejtovi bylo na anglické wikipedii několik řádečků, a protože je to další moje srdeční záležitost, stal se mým 19. zářezem na pažbě s intarzovaným nápisem Did you know... Kromě Vladislavského sálu a Barbory se zřejmě alespoň částečně podílel na klenbě lounského Mikuláše, mého rodného kostela (tam jsem sice nebyl křtěn, ale skrze jezuitu pátera Duška jsem tam poprvé přišel s křesťanstvím do styku).

Zarazilo mě, jak málo se o Rejtov ví z přímých pramenů. A pak taky, jak se hledá ten architektonický rukopis a když se od něj něco odlišuje, už je to bráno za důkaz, že to zřejmě Rejt nebyl (jako třeba v Mostě, který se ale přeci jen nakonec etabloval jako dílo s jeho účastí). Taky mě při čtení literatury překvapilo, že stanové střechy, které se mu připisují jako charakteristický znak jeho stylu, byly užívány v jeho době poměrně často a jen proto, že se zachovaly na Barboře a byly nasazeny na Mikuláše, tak se tím spojily právě se jménem Beneše z Loun, jak se mu za obrození začalo říkat, než Zikmund Winter dokázal, že byl původem etnický Němec. Pístov, místo jeho domnělého původu, by spíše než česká vesnice mohl být rakouský Piesting u Vídně, ale ještě spíše úplně jiné místo. A poslední zajímavost: ve stejné době jako Benedikt Rejt působil v Polsku Benedykt Sandomierski, který stavěl na krakovském Wawelu. Existují i hlasy, že by mohlo jít o jednoho a toho samého stavitele, což je ovšem velmi nepravděpodobné. 

A ještě moje vlastní teorie, drzá, protože prostá jako sůl. Jako získal Petr Parléř  své příjmí v souvislosti se svou profesí (parléř neboli palír byl zaměstnanec stavební hutě), tak se mi zdá, že dva velcí rivalové vladislavské gotiky získali svá příjmení od stejného základu. Oba byli projektanti, jeden při staroměstském kamenickém cechu a druhý jako člen hradské hutě, dvou spolků, co se moc nemusely. A projektanti rýsují, produkují nárysy. Jeden tedy dostal příjmí Rejsek (rýsek, drobný rys) a druhý Rejt (rýt, rýsovat) - možná s přeahem k německému raten (er riet = radil), protože působil v mnoha sporech (třeba zrovna se Rejskem) jako soudní poradce pro architekturu.

Ale tohle jste určitě nevěděli! U Václava Mencla (český historik architektury, který má ovšem svůj profil jen na slovenské a - podržte se - maďarské wikipedii) jsem se dočetl, že když král Vladislav začal hledat architekty pro své stavby, jak oprvní mu byl doporučen jakýsi Erhart Bauer z Aistetu (Eichstädtu), který stavěl v Chebu a - podržte se - v Kadani! Vladislavovi o něm prý řekl Jan Hasištejnský z Lobkovic, který jej zaměstnával od r. 1473 na stavbě kadaňského františkánského kláštera.

Rožmberk po stu letech

Osm sezón, které jsem strávil na hradě Rožmberku coby průvodce a průkopník divadelních nočních prohlídek a představení na nádvoří, by mělo mít za následek, že mě už máloco překvapí. Záhadou pro mě vždy byla jen věž zvaná Jakobínka, jediná zachovaná z horního (kupodivu mladšího) hradu, která tam zbyla jako jediná upomínka na středověk. Nikdy jsem se do ní nepodíval.

V sešitovém vydání mi došlo několik svazečků s názvem Po troskách české slávy. Mile mě tam potěšil článek o Rožmberku. Již tehdy, v roce 1913, vypadal interiér zámku stejně jako dnes, což jsem sice návštěvníkům vyprávěl (Buquoyové ho na své muzeum zařídili již v polovině 19. století), ale když jsem teď viděl ty fotky, tak mi srdce poskočilo. Navíc jsem zjistil i dvě pro mě objevné a zajímavé informace.

Jedna se týkala právě věže Jakobínské. Proč právě Jakobínská, nevíme. Ale zdá se, že jest to název nahodilý, jako stejně nesmyslný. Věž tato jest 14 sáhů vysoká a tolikéž hluboká; její zdi jsou silné 12 stop. F. A. Šubert se domnívá, že buď sloužila věž za studnu předhradí, a proto že byly za tím účelem základy její tak hluboko založeny, anebo prý vedl z ní podzemní průchod někam do lesů, jímž rodina držitele hradu útěkem mohla se spasiti a tím při životě zachrániti, když by hrad již déle držeti nemohl.

Druhá zajímavost je, že na bráně byly upevněny lebky medvědův a vlků, jež kdysi některý z držitelů hradu v okolních, neproniknutelných hvozdech zastřelil.

Se závěrem jsem naprosto ve shodě:

Čtenáři! Budeš-li kdy v životě se rozmýšlet, kam si udělati pěkný výlet máš, zajeď k Rožmberku. Tu vytvoříš si nejlepší obraz o starých českých hradech, jakých v dávnověku po Čechách tolik a tolik bylo roztroušeno, zde nalezneš nejedno poučení, jež z paměti ti nevymizí víc. Končím slovy F. A. Šuberta: „K Rožmberku mohl by člověk putovati několikráte a vždy by našel, co by ho znova vábilo, vždy by se odtud vracel s myslí naplněnou dumami šelestících to časův minulých.“

Po těch osmi letech jsem pak dalších několik let na hrad jezdil jen na návštěvu a teď se mi docela stýská. Naposledy jsem tam zajel s Věruškou. A znova mě to vábí, abych se tam po stu letech zase podíval.

Překrásná píseň o svini a pávu

Poslední dobou propadám časopisecké manii. Začalo to Světozorem z roku 1911. Pak mi přišly Ozvěny z roku 1938. Úplně jsem se do toho roku propadl a jako jsem u dědy ve své sklepní komůrce prožil rok 1968, teď prožívám ještě mnohem černější rok 1938. Čte se to tak zvláštně, když jsem učil, co se stalo ten rok měsíc po měsíci, a teď si čtu zprávy autorů čtenářům, z nichž nikdo nevěděl, co bude následovat, týden po týdnu! To je teprve DĚJEPIS!

Jako poslední mi došel Světozor z let 1928-1929, doba naopak poklidná, v podstatě největší konjunktura před nečekaným krachem a největší hospodářskou krizí 20. století (která se z občanského hlediska nedá srovnat s krizí minulých let, kdy se životní úroveň zvýšila o 0,5 %, ale zvýšila, před 80 lety šlo všechno o 40 – 60% dolů, od výroby po peníze na obživu!). Evropa se zmítala ve snu o všeobecném míru, Nobelovky dostávali Němci a Francouzi za to, že se kamarádí, plánovaly se Spojené státy evropské, ta pohoda čiší i z toho časopisu. Redigoval ho Eduard Bass.

Eduard Bass pro mě dlouho byl jen autorem Cirkusu Humberto, o Klapzubově jedenáctce jsem si myslel, že ji napsal Poláček (zřejmě kvůli Mužům v offsidu). Teď mě začíná zajímat víc a víc. Jako jeden z prvních autorů u nás se kromě cirkusové tematiky věnoval kabaretu. Přišla mi domů od něj knížka To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil a je tam překrásný přepis jedné básně od O. J. Bierbauma (něco jako Ota Pivoňka). Některé texty by neměly upadnout v zapomnění, zvláště když jsou geniální. Tenhle je z nich.

Žila jednou jedna svině,
překrásně se vedlo jí,
celý boží den se líně
válela jen ve hnoji.
A ta svině nečistá
měla formy dojista,
že by z nich se zbláznil každý
orthodoxní kubista.

Na bidélku vedle seděl
samolibě jeden páv,
na svůj ocas stále hleděl,
říkal sobě: „To jsem paf!
Bože to je nádhera,
ta má péra veškerá,
jak ta svině může jenom
nosit ocas bez péra!“

Svině zase na páva se
koukala jen po očku:
„Ať se pase na své kráse,
krása, ta je pro kočku!“
Páv hned křičel: „Je, je, jé,
ať ta svině nereje,
vždyť to čuně věčně žere
splašky jen a pomeje!“

Ráno přišel jeden chlapík
řeznického řemesla,
na dvorečku svini zapích,
svině ani nehlesla.
Zachrochtla jen trošičku,
pak natáhla nožičku,
dva andělé odnesli si
malou sviňskou dušičku.

Časně zrána na dvorečku
sedlák páva chytit dal,
celou jeho skvělou vlečku
surově mu vytrhal.
Páv byl celý zoufalý,
krůty za ním koukaly,
že mu vzadu na biskupu
jen tři brky zůstaly.
Moralita

Z toho dá se odvoditi
nehynoucí pravda ta,
chcete-li smrt lehkou míti,
žijte jako prasata.
Neboť krása zářivá
horší osud prožívá,
tu jen každý rve a škube,
cloumá, trhá za živa.

Skvrny na Slunci

Pokud trochu sledujete trendy na divadelních prknech, určitě vám neušly kritikou kvitované dramatizace zdánlivě nedramatizovatelných knih. Proslavili se tím Dora Viceníková a Jan Mikulášek v Národním divadle v Brně, kteří zdramatizovali nejdříve Korespondenci V+W a nyní Europeanu Patrika Ouředníka (vianovské vypsání dějin Evropy ve 20. století).

V dětství jsem snil o zfilmování Tajuplného ostrova. Přepsal jsem do dialogů první kapitolu. Ovšem pak za ta dlouhá léta strávená mezi ochotníky jsem nikdy nesáhl k dramatizaci prózy nebo dokonce ještě něčeho složitějšího. Teď mě to docela láká. Čekám jen na nápad.

Když jsem si četl článek Ondřeje Pomahače o utopiích v A2, celou první stranu (a v novinách je to jako pět stran v knížce) jsem se neuvěřitelně nudil. Autor učí estetiku, komparatistiku, strukturalismus, konceptualismus, Wittgensteina a teorii hnusu, a všechna ta sprostá slova jdou z řádků vyčíst, ovšem při značné trpělivosti čtenáře. Byl jsem vytrvalý a dočetl až do konce, kde se objevil jeden strukturalistický vtip: Víte, co udělá Thomas More, když potká Francise Bacona a Tommasa Campanellu na skalnatém pobřeží nejlepšího ze všech ostrovů? Utopí je.

Jestli jste se již dochechtali a otřely si slzy od smíchu, prozradím vám jednu pasáž, která tenhle článek zauzlí:

Campanellovo Sluneční město, nebo jak zní tradiční český překlad, Sluneční stát, je velmi bizarním textem, který opravdu stojí za přečtení, a domnívám se, že by mu dost slušelo i divadelní nastudování. A to proto, jak špatně je dialog mezi janovským námořníkem (návštěvníkem státu) a řádovým velmistrem napsán. Právě divadelní podání by divákovi mohlo poněkud usnadnit proniknutí do promyšleného stroje, jakým Sluneční stát je. Proč by to dnes ale mělo někoho zajímat, když je to „překonaná utopická představa“? Třeba proto, že česky máme k dispozici překlad z ruského překladu ze sedmdesátých let minulého století a potom ještě stařičký překlad z originálu, dostupný pouze ve studovnách knihoven…

Protože mám tento stařičký překlad z originálu (vydaný r. 1934 v překladu Maxmilina Ryšánka) a o Sluneční stát se zajímám (o sexualitě v této společnosti jsem psal zde), začínám přemýšlet, jestli nebýt trendy a tuto řečnickou radu nevyslyšet.

Pro široké publikum může být podnětné vidět stát fungující na precizní organizaci podle astrologických předpovědí. To je zajímavé už proto, že astrologie je stále v kursu, a vedle toho je tu analogie s technokratickou organizací naší společnosti…

Kdybych se nakonec do dramatizace přece jen pustil, bylo by to kvůli potřebě varování právě před všemi těmi levicovými pisateli (čest výjimkám!), jejichž jednoduchými spásnými plány, programy „proti (jakýmkoli) reformám“ (ano dnes jsou socialisti vlastně konzervativní!) a vizemi revolucí se to v ádvojce jen hemží.

Jak jde čas...

Vyhrožovali mi, že s Julátkem bude čas ubíhat rychleji. Někteří to zdůvodňovali tím, že dítě zabere tolik času, že to, co bylo dřív časem volným, časem pro koníčky, případně nudou, mizí ve všeobecné radosti a zejména starosti o těch pár kubických decimetrů živé hmoty. Jiní zase zdůrazňují, že dokud se čas počítal jen abstraktním počtem let a přibýváním svíček na dortu, tak si člověk stárnutí moc neuvědomoval, kdežto nyní to bude přibývat po centimetrech a kilech. No, dobře, Julátko zatím spalo tabulkových 88,7% denní doby (dle Charlotte Bühlerové), ovšem poslední dva dny proběhla revoluce, diferenciace mezi lepším a horším se stala podstatnější než přísun mléka a intenzita dětského křiku nabyla na obrátkách. A tak zpíváme, chováme a čteme říkanky. Třeba tuhle geniální Kainarovu:

Kocourkovské hodiny

V Kocourkově na té věži
divné mají hodiny.
Ony nejdou, ony běží.

V deset hodin dopoledne
ukazují skoro k jedné,
o jedné jsou na půl páté,
o páté jsou na deváté.

Kdo z vás, děti, poví mi,
proč ony tak utíkají?

To tím, že ty hodiny
místo ruček
nožky mají.

A už spinkáme.

Šest neděl bez balónu

Nejde o pokračování Vernova románu, ale o poetický název šestinedělí, který bych si měl, jak by řekl Kuba, nechat patentovat. Šestinedělí (puerperium), jak nás poučí Ottův slovník, nazývá se prvních 6 neděl po porodu, to jest doba, v níž mizejí v těle ženy změny povstalé těhotenstvím a porodem a navrací se přibližně stav, jaký byl před těhotenstvím. S dělohou se stahuje i psýcha, která je porodem rozhozená do všech možných stran.

Chci se ale na šestinedělí podívat očima otce, který toto období alespoň v mém případě prožívá neméně intenzivně. Nemyslím tím to, že mi před pár dny vylezl z boxerek malý pavouček, jakoby naznačoval, co je takovým tím nejotřepanějším důsledkem ženské nemožnosti. Myslím tím psychické vykolejení, kdy mě baví přebalovat, čichat k produktům miminkovských protostřívek a kdyby neexistovaly předsudky, možná bych je i ochutnal. Stav, kdy robátko položené hrudníčkem k mé hrudi usne a já v polospánku zažívám pocity blaha, které vymetou všechny pavučiny z mého spodního prádla.

Jsme v polovině, dnes večer budou Julátku tři týdny. Už se jí poměrně dobře rozvinul VIII. nerv, vestibulární a sluchové podmíněné reflexy jsou zatím velmi jednoduché, ale při bezdůvodném křiku stačí změnit polohu a zapět Ovčáky a je klid. Za měsíc už začneme (alespoň podle Krasnogorského) rozeznávat kolébání od houpání, zvonek od píšťalky a kolínskou od terpentýnu.

Ale tentokrát není středem článku naše holčička, která je jinak středem našeho vesmíru. Rád bych vyznal lásku své ženě, s níž už jsou to čtyři roky, co jsme na Rožmberku zjistili, že se k sobě hodíme, a skoro dva roky, co jsme manželé. Milovat matku svého dítěte je zase další stupeň lásky (zdánlivě jako láska ke světici). Ale těším se i na to, až se, jak to říká Ottův slovník naučný, vytvoří nová sliznice děložní.

Po smyslu psaní (J.-P. Sartre)

Navazuji v podstatě na předchozí výpisky z četby Slov. Tentokrát jsem vybral dva citáty. První je jakýmsi podobenstvím. V něčem totiž zůstáváme stále dětmi a já jsem asi v něčem podobný šestiletému Sartrovi (což zní sice vzhledem je jménu jako naparování, ale vzhledem k věku je to spíš jízlivá satira):

Jsem tedy Narcis? Ani to ne: tak mi záleží na tom okouzlovat, že zapomínám i sám na sebe. Vlastně mě ani tak moc nebaví dělat bábovičky, čmáranice, mé přirozené úkony: alespoň jedna dospělá osoba musí být u vytržení nad mými výrobky, aby získaly v mých očích na ceně. Naštěstí není o potlesk nouze: ať poslouchají mí blábolení nebo Umění fugy, nasazují dospělí týž úsměv zlomyslného vychutnávání a shovívavosti; to dokazuje, co v podstatě jsem: kulturní statek. Jsem prosáklý kulturou a vracím ji rodině vyzařováním, jako rybníky večer vydávají parno dne.

Odkaz na thymos a podoba s Pascalovou myšlenkou není zřejmě náhodná. Druhý citát na mě platí úplně naruby. Týkal se sporu Sartrovy matky a rodinné známé Madame Blanche Picardové. Zatímco tato bývalá herečka tvrdila, že malý chlapec může číst cokoli, protože „když je kniha dobře napsaná, nemůže nikdy ublížit“, Jean-Paulova matka s tím nesouhlasila a přímo jí to pobouřilo v případě Madame Bovaryové.

„Když bude můj miláček číst takové knihy v tomhle věku, co si počne, až vyroste?“
„Budu je žít.“

Já mám pocit, že jsem všechno prožil a nyní se o tom už jen v knihách dočítám. A pokud se o tom nikde nedočtu, tak o tom píšu (a posléze se o tom mnohdy někde dočtu).