Druhý den bude stručný a bez obrázků. Byl o cestě. Po snídani v hotelu, v jehož chilském jmenovci našel smrt nesmrtelný
major Hradec, jsme se jen chvíli kochali krásným výhledem na protilehlé alpské svahy.
Přešli jsme celou jižní část Tarvisia, kde byl celkem slušný nájezd na dálnici, a tak nás na ni po chvíli vyvezly dvě Rakušanky. Vyhodily nás na pumpě za Udine, na které nikdo nestavěl. Na rozlehlém parkovišti stálo jejich auto osamocené. Holky se šly vyčůrat, a tak jsme usoudili, že přeci jen pumpa funguje a snad na ni tedy někdo zabloudí. Frekvence byla tak jedno auto za pět minut, ale déle než půl hodiny to naštstí netrvalo. Navíc už se roztrhala obloha a směrem na jih slibovala lepší
tempo (italsky
počasí). Vzal nás další rusky mluvící řidič, tentokrát rumunský Ukrajinec (sám si ale říkal ukrajinský Rumun). Měl všude ikonky svatých a hrozně se divil, že Věruška není ani katolička ani pravoslavná (jako on) ani žádná jiná institucionalizovaná. Jel nakládat do Verony, a tak nás vyhodil na velký pumpě před Padovou, kde se dá stopovat na jih. Jenže Marco, jenž nám zastavil, jel na Veronu, a tak jsme se nechali vyhodit na pumpě u
Soave, kde jsme se stavovali loni. Je to před tou osudnou veronskou dálniční křižovatkou, kde jsme to potřebovali stočit na jih. Stopovali jsme na šipky a na
SUD, a tak když nám náš další řidič řekl, že jede na Milán, byli jsme trochu překvapeni. Bylo to asi nejluxusnější auto, kterým jsme jeli a jeho majiteli očividně nešlo o čas, a tak nás odvezl až na první pumpu naším směrem. A tam se to stalo.
Nějakou dobu to vypadalo beznadějně, bylo pět hodin odpoledne, a tak jsme si řekli, že Sicílii asi budeme muset vzdát a že pojedeme na Rimini. Protože stop stál za prd, šel jsem zaměstnankyni pumpy pomoct s přeházením asi padesáti pytlů s odpadky z takového pojízdného vozíku do čerstvě přistaveného kontejneru. Trochu jsem se zamatlal pomerančovou šťávou, co z některých těch pytlů vytékala, a paní mi pořád říkala, ať toho nechám, že ona to zvládne a že má na to odění a rukavice. S každými dvěma až třemi pytli se muselo vyjít několik schodů a pytle se vrhali přes plot. Když jsme to dodělali, oddechl jsem si a s Věruškou jsme si tajně, aby to Pánbůh neslyšel, sdělili, že by se ten dobrej skutek mohl proměnit v dobrej stop. Ale nic. Asi za deset minut, se objevila paní s dalším plným vozíkem odpadkových pytlů. Váhal jsem, ale pochopil jsem, že je to zkouška. A tak jsem zase vyrazil na pomoc. Ve chvíli, kdy jsem do kontejneru vhodil první pytle, zavolala na mě Věruška, že nám zastavil kamion.
Roberto vypadal naprosto stejně jako Louis de Funès, dokonce i stejně temperamentně mluvil. Bohužel pro nás - jen italsky. Vytáhl jsem proto slovník a vysvětli jsem mu, že bychom chtěli k moři někam na tu stranu, jak je Rimini. Moře tam nemám rád, ale druhý den by se dalo sjet trochu jižněji, a tam to jde. Říkal, že nás tedy vyhodí, u Bologni.
„A dove ty?“ vypadlo ze mě.
„Dove io? Calabria!“ Otočil jsem se na Věrušku. Kalábrie! To je špička nohy.
„Possiamo andare con te?“ jestli jako s ním můžeme až tam.
„Nessun problema!“ Ještě jsem se ho zeptal, kde tak hodlá spát a on řekl, že někde u Říma. A tak jsme druhý den o půlnoci dorazili na pumpu u Říma a šli jsme si na čtyři a půl hodiny lehnout na přilehlou mýtinu, na kterou snad byli kamióňáci líní chodit čůrat.
Dobrý skutky se vyplácej.
Pokračování příště...
