22. srpna 2009

Skočná není jenom polka

Včera jsme si s Věruškou pouštěli vzájemně oblíbené písničky a skladby. Pak jsme poslouchali náhodně a poznali tak např. skupinu The Hollies, která se od 60. let nikdy nerozpadla, nebo The Searchers, kteří byli v r. 1987 v Praze. Před znalci muziky 60. let bychom si samozřejmě uřízli trapnou ostudu, ale zároveň jsme si uvědomili, kolik toho ještě neznáme z věcí, bez jejichž zhlédnutí nebo poslechnutí bychom neměli nebo spíš nechtěli umřít. Na jednu takovou věc jsme narazili až dnes. Nehledě k tomu, že jde o věc slavnou či spíše přeslavnou, kterou možná mnozí z vás viděli, její kvalita mě přiměla k tomu dát ji sem pro ty, kteří tu čest jako já neměli. Pro nedočkavce dnešní doby, po úvodní půldruhé minutě, kterou zaplní zpěv Caba Callowaye III., přijdou na scénu Nicholas Brothers (píše se válečný rok 1943), jejichž neuvěřitelná sestava končí v ještě méně uvěřitelném finále. A po zhlédnutí stojí za to, pustit si to i na úplně jinou muziku skupiny Contours, kde vyniknou některé taneční prvky, které při tom soustředění na step nepostřehnete.


20. srpna 2009

Stopem do Itálie - den druhý


Druhý den bude stručný a bez obrázků. Byl o cestě. Po snídani v hotelu, v jehož chilském jmenovci našel smrt nesmrtelný major Hradec, jsme se jen chvíli kochali krásným výhledem na protilehlé alpské svahy.


Přešli jsme celou jižní část Tarvisia, kde byl celkem slušný nájezd na dálnici, a tak nás na ni po chvíli vyvezly dvě Rakušanky. Vyhodily nás na pumpě za Udine, na které nikdo nestavěl. Na rozlehlém parkovišti stálo jejich auto osamocené. Holky se šly vyčůrat, a tak jsme usoudili, že přeci jen pumpa funguje a snad na ni tedy někdo zabloudí. Frekvence byla tak jedno auto za pět minut, ale déle než půl hodiny to naštstí netrvalo. Navíc už se roztrhala obloha a směrem na jih slibovala lepší tempo (italsky počasí). Vzal nás další rusky mluvící řidič, tentokrát rumunský Ukrajinec (sám si ale říkal ukrajinský Rumun). Měl všude ikonky svatých a hrozně se divil, že Věruška není ani katolička ani pravoslavná (jako on) ani žádná jiná institucionalizovaná. Jel nakládat do Verony, a tak nás vyhodil na velký pumpě před Padovou, kde se dá stopovat na jih. Jenže Marco, jenž nám zastavil, jel na Veronu, a tak jsme se nechali vyhodit na pumpě u Soave, kde jsme se stavovali loni. Je to před tou osudnou veronskou dálniční křižovatkou, kde jsme to potřebovali stočit na jih. Stopovali jsme na šipky a na SUD, a tak když nám náš další řidič řekl, že jede na Milán, byli jsme trochu překvapeni. Bylo to asi nejluxusnější auto, kterým jsme jeli a jeho majiteli očividně nešlo o čas, a tak nás odvezl až na první pumpu naším směrem. A tam se to stalo.

Nějakou dobu to vypadalo beznadějně, bylo pět hodin odpoledne, a tak jsme si řekli, že Sicílii asi budeme muset vzdát a že pojedeme na Rimini. Protože stop stál za prd, šel jsem zaměstnankyni pumpy pomoct s přeházením asi padesáti pytlů s odpadky z takového pojízdného vozíku do čerstvě přistaveného kontejneru. Trochu jsem se zamatlal pomerančovou šťávou, co z některých těch pytlů vytékala, a paní mi pořád říkala, ať toho nechám, že ona to zvládne a že má na to odění a rukavice. S každými dvěma až třemi pytli se muselo vyjít několik schodů a pytle se vrhali přes plot. Když jsme to dodělali, oddechl jsem si a s Věruškou jsme si tajně, aby to Pánbůh neslyšel, sdělili, že by se ten dobrej skutek mohl proměnit v dobrej stop. Ale nic. Asi za deset minut, se objevila paní s dalším plným vozíkem odpadkových pytlů. Váhal jsem, ale pochopil jsem, že je to zkouška. A tak jsem zase vyrazil na pomoc. Ve chvíli, kdy jsem do kontejneru vhodil první pytle, zavolala na mě Věruška, že nám zastavil kamion.

Roberto vypadal naprosto stejně jako Louis de Funès, dokonce i stejně temperamentně mluvil. Bohužel pro nás - jen italsky. Vytáhl jsem proto slovník a vysvětli jsem mu, že bychom chtěli k moři někam na tu stranu, jak je Rimini. Moře tam nemám rád, ale druhý den by se dalo sjet trochu jižněji, a tam to jde. Říkal, že nás tedy vyhodí, u Bologni. „A dove ty?“ vypadlo ze mě. „Dove io? Calabria!“ Otočil jsem se na Věrušku. Kalábrie! To je špička nohy. „Possiamo andare con te?“ jestli jako s ním můžeme až tam. „Nessun problema!“ Ještě jsem se ho zeptal, kde tak hodlá spát a on řekl, že někde u Říma. A tak jsme druhý den o půlnoci dorazili na pumpu u Říma a šli jsme si na čtyři a půl hodiny lehnout na přilehlou mýtinu, na kterou snad byli kamióňáci líní chodit čůrat.


Dobrý skutky se vyplácej.

Pokračování příště...

19. srpna 2009

Rekordy a soutěž na konec


Lámání a trhání rekordů tvoří ducha dnešní doby. Na světové úrovni si ho sám sobě utrhnul Usain Bolt, na té naší národní třeba plavec Vítek zlomil Venclovského, na té naší kadaňské máme třeba nejužší uličku a nejvíc katů na jednom místě a na té osobně matrimoniální jsme si s Věruškou trhli rekord ve stopování. Ale ještě jiné tři rekordy mě za poslední týden potěšily.

Jednak ten, že anglická wikipedie pokořila třetí milion v počtu hesel. Brousil jsem si zuby na ten kulatý článek se svou Valčí, ale vyfoukla mi ho nějaká norská herečka a režisérka. Budu zase mít šanci zhruba za dva roky, až se budou lámat čtyři miliony.

Druhý rekord je osobní. Moje Elo v šachu se dlouho pohybovalo mezi 1400 a 1500. V lednu jsem se poprvé dostal nad 1500, ale trvale jsem se nad touto hranicí usadil až od května. Od té doby vzhlížím k šestnáctistovce, ale přestože jsem se párkrát ocitl blízko, vždy se našel šachista, který mi ukázal, kam zatím patřím. Když jsem se vrátil z Itálie, měl jsem 1561 bodů. Odehrál jsem od té doby pět partií a žádnou neprohrál, takže ten měsíční odpočinek měl kladný efekt. Nicméně čtyři z pěti soupeřů byli papírově slabší, tak jsem jen potvrzoval předpověď. Na překonání magické laťky jsem si tedy vybral symbolicky hráče se 1601 bodem – vlastně on si vybral mě, což mi přijde ještě symboličtější. Já měl v tu chvíli 1592. Začal jsem s bílými dámský gambit, moji nejsilnější hru. V první třetině jsem byl o dva pěšce slabší a to proti papírově silnějšímu soupeři v téhle bodové kategorii znamená téměř jistou sebevraždu. Nicméně soupeř dlouho přemýšlel a dostával se do časové tísně. Pak přišel rozhodující tah. Po soupeřově dle mého názoru nesmyslném a chybném tahu králem, jsem zahrál takto:


V partii to byl 17. tah:

1.d4 Jf6 2.h3 d5 3.Jf3 e6 4.Sg5 h6 5.Sh4 c5 6.c4 dxc4 7.Jc3 a6 8.e4 g5 9.Sg3 b5 10.a3 Jc6 11.d5 exd5 12.exd5 Je7 13.d6 Jf5 14.Se5 Jxd6 15.De2 Se6 16.Vd1 Kd7? 17.Je4! Jfxe4 18.Sxh8 Jf6 19.De5 Jfe8 20.Dxc5 f6 21.g4 Dc7 22.De3 Vd8 23.Jd4 Sf7 24.Jf5 Kc8 25.Df3 Da5+ 26.Ke2 Dc7 27.Da8+ Db8 28.Dxa6+ Db7 29.Da5 De4+ 30.Je3 Jc7 31.Vh2 c3 32.Dxc3 Sc4+ 33.Ke1 Ve8 34.Sg2 De6 35.Dxf6 Dxf6 36.Sxf6 Je4 37.Sxe4 Vxe4 38.Vd8+ Kb7 39.Vxf8

Když mi po chvíli napínavého přemýšlení nakonec koně vzal, dobral jsem si věž a začala urputná materiálně vyrovnaná bitva. Dá se s trochou nadsázky říct, že soupeř dal za koně celé království. Pozice se zamíchala a já si černého svazoval do stále užší oprátky. Čas mu odsýpal rychleji než mě, a tak začal dělat chyby, po nichž pár sekund před vypršením své půlhodiny vzdal. A já mám teď 1602 bodů! Jsem si téměř jistý, že se po následujících partiích vrátím do patřičných mezí, ale pochlubit jsem se musel.

No a teď je čas na Váš rekord. Souvisí s tímhle:


Můžete se stát 1000. návštěvníkem mé stránky věnované Rudovi. Pokud se jím opravdu stanete, vyfoťte si stránku s číslem 1000 v počítadle a když mi ji pošlete, zaplatím vám jako výhru Rudův oblíbený drink – velkej rum a malý kafe (a nebojte se, všichni výherci z mých soutěží se nakonec dočkají!).

18. srpna 2009

Stopem do Itálie - den první

Byly doby, kde jsem do Itálie stopem vyrážel z Budějovic přes Linec a Solnohrad na Villach. Už dlouho ale dávám přednost cestě z Plzně přes Mnichov Brennerským průsmykem. Letos jsme to s Věruškou nechtěně zkombinovali.

Ráno 3. srpna jsme vyrazili se spřežením našich třiapadesáti ořů skrytých pod kapotou vozu Suzuki Swift, kterému Věruška říká domácky Jonatán (jednak kvůli tomu Swiftovi, jednak že se to hodí k našemu kocourovi) z Kadaně do Plzně. Nakonec jsme dali na mě a zaparkovali Jonatána na Nové Hospodě, kde se dá rovnou stopovat směrem na Rozvadov. Je zajímavé, že přestože jsem na Rozvadov stopoval už aspoň pětkrát, ještě jsem přes něj stopem nejel. Ani tentokrát.

Paní Blanka Weichselbaum nás vzala do Mnichova přes Folmavu a Řezno, kudy jsem nedávno jel s Pavlíkem, jehož tu musím připomenout alespoň touto fotografií.


Paní Weichselbaum se do Německa přivdala ještě před rokem 1968, dlouho žila v Mnichově, nyní u Stuttgartu, ovšem v Mnichově má jednu dceru, druhou pak ve Vídni a rodinu v Praze, takže je to typická Středoevropanka. Její vyprávění o Sicílii a o tom, že se několikrát převezla z Palerma do Janova lodí, nás zlákalo k těm nejodvážnějším myšlenkám, které se ale vzhledem k vyměřenému času dovolené zdály jako fata morgana. Ještě nám vyprávěla o jednom dirigentovi nějakého švédského královského hudebního tělesa, který trávil své dovolené na zotavenou jako řidič dálkových autobusů. Taky blázen.

V Mnichově jsme dlouho nečekali, protože nás paní Blanka hodila na poslední pumpu na ringu kolem Mnichova před odbočkou na Rakousko. S kamioňákem Arturem jsme chvíli hledali společnou německou řeč, až z něj vypadlo, že je to v Německu 18 let žijící Rus, a tak jsem oprášil, co mi zbylo z ruštiny po profesoru Leonidu Kaluginovi, kterého smetla revoluční vlna 1989 (i když nebyl příbuzný s tím známým velitelem KGB), takže jsem si ho užil jen v prvním ročníku. Na „Kudá vy idióte?“ to stačilo. Artur vzpomínal na české Jawy, je mu líto, že už se nevyrábějí. Co se jich doma v Saratově neproháněli. Zaujalo mě, že Volgogradu říkal Stalingrad.


Když nás Artur ze Saratova (tedy dnes již z Ingolstadtu) vyhodil na mé oblíbené pumpě Irschenberg, z níž jsem zatím vždycky jel už rovnou do Itálie, tentokrát důvody k optimismu byly pramalé. Alpská obloha byla od horizontu k horizontu pokryta hustými oblaky z nichž pršelo proudem. Bez deštníků a bez pláštěnek jsme byli namydlení. Naštěstí v obchůdku na pumpě měli deštníky, a tak jsme obětovali 14 Euro a stoupli si na rozcestí za pumpou. Stáli jsme tam asi hodinu a už na nás šly chmury, když nám zastavil poslední řidič dne a splnil očekávání, které se zatím vždy (až na rok záplav, kdy jsme s Vančísem vykysli na Rožmberku a nemohli ani dál ani zpátky) naplnilo: Druhé stopařské ráno být v Itálii. Jenže náš německý šofér s italskou značkou na svém služebním BMW 320d nejel Brennerským průsmykem, ale přes Salzburg na Villach. Mastil to s námi 170km/h a podstatnou část cesty řídil nohou, resp. levým kolenem, jelikož rukama kouřil, telefonoval a neustále něco hledal po autě. Pracoval v tunelářské firmě a na důkaz toho, že jejich oboru se krize nedotkla mi nabídl dobře placenou práci. Pozor! tunelářskou firmou myslím firmu, která staví tunely v Alpách, jeden metr za 400tis. Euro. Odmítl jsem, ale nabídku zajištění hotelu v cílové stanici, italském alpském sídle Tarvisiu jsme neodmítli, protože nejen že celou cestu nepřestávalo pršet, ale v radiu hlásili něco jako lokální alpská tornáda. Ve 22:22 jsme překročili hranici Itálie a o dvacet minut později jsme byli před hotelem Bellavista, kde nám vyjednal přátelskou cenu 50 Euro za oba i se snídaní.


Bella vista znamená krásný rozhled, nicméně v našem počasí se nám ráno nenaskytlo před očima nic zvláštního. Ale to už předbíhám. Pokračování příště.

Ve svatební den

podle Paula Forta

Ta dívka náhle skonala
skonala ve svatební den,
tak její tělo přikryli
přikryli bílým rubášem.
Pak do hrobu ji pohřbili
pohřbili pod studenou zem
a nechali ji samotnou
samotnou s jejím milencem.

Po čase na hrob chodili
chodili zpívat s úsměvem:
„Nám osud rovněž pomaže
pomaže čela popelem
jako té dívce nešťastné
nešťastné ve svatební den.“

16. srpna 2009

Itálie 2009 /I./

Na naší poslední cestě jsme si s Věruškou splnili stopařský sen, pokořili svoji stopařskou metu.

Tak jako při minulé cestě autostopem, shrnul jsem naše počínání do takové krátké bilnační zprávy. Samotné nás překvapila natolik, že máme co dělat, abychom jí uvěřili.

Počet aut: 23 (všechny je máme podepsané, dorozumívali jsme se anglicky, německy, rusky, česky, slovensky a na cestě zpátky už jsem si dokázal povídat o počasí a o našem dobrodružství docela obstojně i v italštině)
Km stopem:
3.661 (+ nějakých 1.500km veřejnou dopravou, tedy dohromady neuvěřitelných 5tisíc km, což je víc než z New Yorku do San Francisca)

Počet dní na cestě: 12 (z toho tři dni v Padově)
Nejdelší stop:
1.037 km (z pumpy za Veronou směrem na jih na pumpu v Kalábrii před sjezdem na Lamezia Terme; za tu dobu jsme s řidičem kamionu navázali téměř rodinné vazby, což nás potrefilo i s následujícím "naším" řidičem, který nás vozil dva dny po Sicílii)

Místa, která jsme navštívili:
Sicílie – Nicosia, Catania, Messina, Syrakusy (nejjižnější bod, kde jsme kdy byli - 37° severní šířky, Kadaň má přes 50°), kontinentální Itálie – Paola, Scalea, Padova, klášter Praglia, Udine

Místa, kde jsme se koupali:
Catanzaro Lido, Paola

Kolikrát jsme byli obdarovaní:
Věruška dostala od jednoho našeho řidiče bonboniéru přímo z čokoládovny, kterou zavážel, pak už jsme dostali jen občas vodu, žvejkačku a dobrou radu, jeden kamióňák se snažil nám přes vysílačku zařídit pokračování, leč marně

Kolik jsme potkali stopařů:
2, oba už v Německu na známé stopařské pumpě Irschenberg, bylo to v dešti a na rozdíl od nás stopařů se ctí kluci obcházeli auta, jestli by je někdo nevzal... autostop zažívá recesi a to je velká škoda

Kolikrát jsme jeli vlakem:
čtyřikrát, nejdelší trasu z Caserty do Padovy

Kolikrát jsme jeli autobusem:
jednou, 66km z Catanie do Syrakus, vysněného cíle naší cesty


Na Sicílii nás přivítala Panna Marie latinským překladem citátu ze svého dopisu psaného hebrejsky Messiňanům, který jim údajně poslala v roce 42 po Kr. ve svitku svázaném pramínkem vlastních vlasů.


Italská svatba


V nejjižnějším bodě našeho života, v sicilských Syrakusách, vedle Aretusiny fontány, jsme potkali dva snoubence. Ovidius vypráví, jak nymfa Aretusa skočila na útěku z Peloponnésu do moře a vynořila se na Sicílii jako vodní pramen. Zajímavá inspirace, my jsme v Syrakúsách naskočili na vlak a kde a jak to všechno skončilo, to se dozvíte v následujícím road-seriálu.