Jak šel čas v Kadani

Po dlouhé době jsem trochu pátral v tom obrovském lodním kufru historie s nepřeberným množstvím pokladů. Jedna zapadlá zlatá mince na mě přímo vypadla.

Chronologie byla ze všech pomocných věd historických mojí nejoblíbenější, a tak jsem rád, že můj znovuobjevený kadaňský primát je zrovna z tohoto soudku. Kadaň byla totiž posledním městem Českého království, které přijalo gregoriánský kalendář. Šla tehdy v úctě k tradici proti pokroku, což není nic extra ke chlubení, ale když se věci dají do souvislostí, může se celá věc stát i poměrně velkou devízou v současném hledání městské turistické identity.

Z Kadaně totiž pocházel muž, jenž sestrojil pražský orloj, postava, která naše město proslavila po celé zemi a ve svém důsledku po celém světě, jelikož název města tvoří jeho přídomek – Mikuláš z Kadaně. V Kadani je několik vzácných hodinových strojů (Františkánský klášter, Orfeum, Mikulovická brána, radniční věž). A teď tedy ještě jedna historická rarita spojená s kalendářem.

Do toho všeho přijel na Kirwitzerovy dny jako na zavolanou Hanče, který pro plzeňskou Techmanii vyvíjí sluneční hodiny. A nápad byl tady, v neděli v hodpodě, kde jinde (objednávka se nezměnila: čaj se čtyřmi cukry, citrónem a čtyřmi balenými cigaretami). Teď tedy jen kout železo, dokud je žhavé, a Kadaň by mohla dostat novou turistickou atrakci a s ní i nový elektromotor turistického ruchu. Inu, uvidíme.

Kdo nečetl článek v čerstvých Kadaňských novinách, tady je:

Dušičkové přemítání

Zítra je den všech svatých, a tak, jako často potichu, chci tentokrát zase jednou nahlas vzpomenout na dědečka. Nemusím čekat na Dušičky, protože není rouháním, když z přesvědčení o dědovi smýšlím jako o svatém. Děda byl pro mě vzorem čestného člověka, a to je víc, než si kdy pomyslel. Každý člověk má své slabosti, i všichni známí svatí je měli. O těch dědových by asi babička mohla vyprávět.

Zítra jdeme s Julinkou na faru na další setkání před křtinami. Na tom minulém jsem Otce Josefa poprosil, jestli by mohl Julinku pokřtít konvičkou, z níž husitský pan farář pokřtil dědu v Lounech. Dá-li Pán Bůh a maminka, která z ní byla také pokropena, stane se tak. Jindříšek už se učí preludovat Be Thou My Vision, Věruška trénuje malý i velký kříž a já a kmotřička zpytujeme svědomí před svátostí smíření.

Když jsme byli naposledy v Soběslavi, věnoval mi strejda Jirka, jinak akademický malíř, svoji právě vydanou první sbírku veršů – Barvy na zaschlé paletě. A jsou to moc pěkné verše, asi by nehádal, že si v nich často čtu. Čtou se podobně jako staročeská legenda o sv. Kateřině, to jest jako když nožem zakrojíme do másla pokojové teploty. 

Přeplaval
jsem
už
půl
řeky
a cesta
k druhému
břehu
se
krátí
Kohopak
cestou
ještě
ztratím
Kdo
ještě
vstoupí
a
kdo
se
vrátí

Těm na druhém břehu se v těchto dnech zapalují svíce na hrobech. Ale ono je to zařízeno tak, že ve spánku, když o tom nevíme, chodí naši mrtví zapalovat svíce v našich srdcích. A přinášejí, když o to stojíme, radost a pokoj. A tak přeji všem, kterým ještě zbývá nějaký ten kus knotu, tak trochu v odboji proti dnešnímu google halloweenskému piktogramu radostné a pokojné Dušičky.

Kouzlo nadhledu

Dívat se na vše shora,
shlížet na věci z výše
– magická metafora
anebo spíše klišé?

Koukáte-li svrchu
na studenou sprchu,
zůstanete suší
jako kaktus v buši.

Velký plesk

Včera na Kirwitzerově dni jsem mezi jinými vyslechl i jednu přednášku o vývoji vesmíru a jednu o kmenových buňkách od embryonálních po dospělé. To mě inspirovalo k vlastní úvaze o vzniku vesmíru.

Hubbleův teleskop nedávno dohlédl do historie vesmíru staré 13,2 miliardy let. Webbův dalekohled dohlédne pravděpodobně ještě o něco dále do historie, což při dnes odhadovaném stáří vesmíru 13,75 miliardy let znamená, že dohlédneme do doby, kdy se těsto vesmíru zadělávalo. Nicméně o Velkém třesku můžeme tak nějak teoretizovat všichni, kdo k tomu najdeme odvahu, asi jako o umístění Wogastisburgu.

Princip, který existuje v přírodě, kopíruje vesmírný scénář – asi jako člověk je obrazem Božím. Mužský a ženský element stál i u zrodu vesmíru. Spermie času prorazila stěnu vajíčka prostoru a vznikl časoprostor. Tato zygota vesmíru pak prodělala vývoj až ke galaxiím a jejich kupám, které tvoří jakési orgány vesmíru. My jsme zřejmě jedna z buněk vesmírného mozku. Z toho, že nejsme schopni vesmír úplně pochopit, je patrné, že se vyskytujeme ještě v embryonálním stadiu vývoje vesmíru a čeká nás průchod černou dírou, za níž teprve začne to pravé!!!

A nakonec motto příštího Kirwitzerova dne, kterým bude špatně přeložitelný, ale naštěstí v češtině docela dobře srozumitelný citát z Principií Isaaca Newtona z roku 1713:

HYPOTHESES NON FINGO