Dvořan aneb silvestrovská scénka

Baltazar Kastilský, tedy ve svém rodném jazyce Baldassare Castiglione, byl jedním z lidí, kteří jednou knihou změnili svět, resp. vnímání světa. Ta kniha vyšla přesně před 480 lety v roce 1528, rok před jeho smrtí. To už měl za sebou kariéru na dvoře markýze Ludvíka Gonzaga, hraběte z Urbina, v papežských službách i na císařském dvoře. V Římě mu Rafael namaloval portrét, který dneska visí v Louvru.

Vytáhl jsem včera Dvořana z knihovny a začetl se do kapitol o vtipech a šprýmech, protože správný dvořan musí umět být vtipný – a přitom ne přehnaně a za každou cenu. Jeden šprým by se dal docela dobře přenést na jeviště jako malá scénka – tenhle rok chceme s divadlem Navenek udělat Silvestrovský večer s hudbou a divadelními vstupy v Orfeu, tak bych tohle viděl jako dobrej tip.

Na scéně okno, zapálený svícen, tři postele, náznak krbu, stolek, stoličky. Scéna je podsvícená slabým ale jasným světlem… Přichází opilý muž, jenž běduje, že všechno prohrál v kartách a kope do dvou postelí spílaje při tom svým přátelům, kteří ho obrali. Lehá si oblečený do postele a usíná… Když začne chrápat, z dálky je slyšet smích. Přicházejí dva další opilci a když přijdou, začnou se utišovat, aby se podívali na svého zoufalého kamaráda, samozřejmě jsou puzeni k smíchu, ovšem přítele neprobudí. Pak jednoho z nich něco napadne, žene přítele se smíchem do rohu, tam oba spadnou a něco si šeptají, což je samozřejmě prokládáno výbuchy přidušeného smíchu. Pak začnou chodit po pokoji a aranžovat pokoj pro svůj šprým… Ke krbu si dají stoličky a stolek, krb zalijí vodou, pozhasínají svíčky, zatemní okno… Podsvícení se úplně zhasne, herci i diváci se ocitají v naprosté tmě… Občas výbuch smíchu, nyní již nepoznáme, zda od opilého herce či diváka… Kdo se chce dozvědět rozuzlení celého kanadského žertíku, nechť přijde 30. prosince 2008 v 19:00 do Orfea oslavit Silvestr s divadlem Navenek, jste srdečně zváni. Ti dychtivější si prostě seženou knihu Dvořan a přečtou si kapitolu LXXXVI.

Plechový vrstevník

Koupil jsem si encyklopedii automobilových veteránů do roku 1975 (s hrůzou jsem si uvědomil, že kdybych měl místo srdce karburátor a místo řiti vejfuk, patřím již také do této kategorie) a poctivě hledal auto podle svého gusta, jak jsem si nedávno předsevzal. A našel jsem. V Čechách tedy asi moc na silnicích nejezdí, ale i jednoho takovýho nadšence jsem našel. Má to sice v kupé úpravě a mně by se líbil spider, ale ono je to u tohohle autíčka stejně s definicí těchto verzí prý trošku jiný než u konkurence, pro níž by to byla spíš targa… A teď už tedy odhalení mého vkusu – je to stejná fotografie jako v té encyklopedii. Teď jsem zvědav, co na to má krásná spolujezdkyně.

Tragedie 21. století

Jako člověk, který téměř deset let učil dějepis, jsem dneska přemýšlel nad jedním výrokem Normana Mailera, jenž někde napsal, že tragedie 20. století tkvěla v tom, že se staly velké události, ale jejich ohlas byl mizivý. Řekl bych, že jde o optický klam. Ohlasy a dozvuky těch opravdu významných událostí byly cítit dostatečně dlouho, ale je veliká pravda, že je 21. století jakoby odřízlo, rozmělnilo a dnes už z toho dozvuku nezbylo skoro nic. To je podle mě tragedie našeho století. Nejen, že mladým lidem je jedno, co se stalo před rokem jejich narození, ono je i jejich rodičům jedno, co se stalo včera. Zkusím to říct parafrází na jeden krásný bonmot od G.K. Chestertona. Když jste mladému člověku dejme tomu v padesátých letech řekli, že Apollinaire umřel v posledních dnech 1. světové války, zeptal se, kdo byl Apollinaire. Dneska by se ještě zeptal, co je to 1. světová válka. Ale nemůže za to mladá generace! Může za to dle mého názoru i zastaralé školství, jehož jsem byl součástí, a výuka dějepisu podle osnov a učebnic, v nichž jsem nenacházel smyslu ani pro sebe, natož pro ty, jež jsem měl učit.

Letop8čet

Zemřel brigádní generál ve výslužbě Jan Paroulek (nar. 1922). Byl vojákem z povolání a od ledna 1940 do května 1945 příslušníkem československé zahraniční armády, zúčastnil se bojů ve Francii a v Anglii. V 50. letech byl téměř 10 let vězněn, část svého trestu si odpykal také v uranových dolech v Jáchymově. V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. Byl čestným občanem města Agde ve Francii a od roku 2004 byl rytířem Řádu Čestné legie.

Přijďte si připomenout 60. výročí Vítězného února v rámci cyklu přednášek, kterému Lukáš G. vymyslel originální název Letop8čet. Přímo ve výroční den 25. února v 17 hodin proběhne v refektáři Františkánského muzea v Kadani přednáška ing. Oskara Pluskala s názvem

Český uran – iluze, realita a co nás to stálo!

Přítomní budou i pamětníci. Na tuhle historii by se zapomínat nemělo! Bude to přednáška do značné míry rovněž geologicko geografická, neboť ing. Pluskal působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a spolupracuje s předními geology např. z univerzity v Oxfordu.

Epitaf na krabičce s neznámým cínovým vojáčkem

V.D.

Jsem malý vojáček, tělo mám celé z cínu,
chtěl bych ho roztavit ve vysoké peci
a ve tvém srdci rozpustit kocovinu,
stát se tvým talismanem anebo jinou věcí,
kterou bys neustále nosila při sobě.

Jsem malý vojáček v obchodě s veteší,
vem si mě, roztav mě, kladivem mě kuj,
v regálu s panenkami život mě netěší,
spatři mě, kup si mě a pak se zamiluj
nebo se staň mým věncem na hrobě.

Prodaná nevěsta

Nevyprodaná, ovšem pěknými sedmdesáti diváky osazená Střelnice, zažila nevšení zážitek. Prodanou nevěstu v činoherním provedení se Smetanovými áriemi. Jak jsme slibovali v našem kulturním věstníku, na jevišti celou dobu stála pípa a herci si vesele dopřávali. Nepilo se jen pivo...

... ale i zelená...


... došlo i na lechtivější scény...




... a útěk gorily z klece...

Vzhledem k tomu, že v původní opeře zpíval jednu z vedlejších rolí před mnoha lety v Ústí i můj dědeček, stydím se, že jsem ji vlastně nikdy neviděl. Když jsem před lety dával na wikipedii obrázek Prodanky s Emou Destinovou, říkal jsem si, že zajímavější scénické provedení než v přírodním divadle na Divoké Šárce asi těžko uvidím, a ejhle, královehradečtí mě překvapili. Bylo to velice milé představení.

Bohatí a slavní

Nějak se poslední dobou zaměstnávám myšlenkou, zda jsou honoráře pro naše přední umělce úměrné výkonu. Líbilo by se mi totiž, kdyby si tito umělci vydělávali tak, že by si sami sháněli sály, třeba za směšné pronájmy, pak aby si stanovili cenu vstupného, které by řekli, že jim diváci dají (jinak řečeno, na kolik se sami cení), a pak by šli s kůží na trh, aby se přesvědčili, zda to tak je. Ono to tak ale funguje jen ve vzácných případech, kterých si začínám neuvěřitelně vážit, protože to jsou lidé, kteří podle mě neztratili soudnost. Můžete si říct, že ze mě mluví závist, ale já bych jim přál i víc, jen bych rád, aby je trošku spravedlivě platili jejich fanoušci a ne my všichni. Když se to samý řekne o církvích, tak všichni hned mají plnou hubu toho, ať si faráře platěj věřící. Ale že koncert něčí oblíbený kapely zaplatí z velký většiny sousedi, který tu kapelu vůbec neposlouchaj, to už nevadí...

Věrka mi představila kapelu svého „mládí“ a já jsem vyštrachal jednu jejich blinkáčsky znějící písničku, která odpovídá mým téměř každodenním pocitům při otevření některých nabídkových mailů. Pokud Hodná Šarlota ještě nespadla do toho agenturního smluvního byznysu, čest jejich tvorbě, ať je podle jakéhokoli vkusu. Tady je kousíček textu, tedy naprosto improvizovaně přebásněnej, ani jsem se vlastně na ten originál při tom moc nedíval:

Když jsi slavnej a propíchneš svojí ženu
neplatí pro tebe díky tvýmu jménu
těch deset natvrdo a ňáká převýchova,
máš totiž cash pro JUDr. Salichova.
A těm, co nemaj zrovna silný období,
a v kapse místo floka jim najdou trochu „zelí“,
z Mekáče, kde do dneška myli nádobí,
vyletěj na dlažbu a pěkně po prdeli…

Kdyby tak strávili den dva v cizích botách,
a jejich majitel by je po ulici protáh´,
jsem zvědavej, jestli by si zvykli
anebo po pár krocích někde nad kanálem chcípli…

Přeju šampaňský večer a kaviárové sny…

Lekce latiny

V lednu uplynulo 110 let od smrti Lewise Carrolla, autora mé milované Alenky, jehož Fantasmagorii jsem se snažil před časem přeložit... Včera měl Carroll narozeniny a tak jsem listoval jeho souborným dílem, které jsem si jednou koupil za levný peníz v jakémsi zapadlém knihkupectví s ruskou (sic) literaturou na Vinohradech. Téměř úplně na konci jsem našel báseň, nad kterou jsem včera usnul a kterou jsem dnes přeložil pro svoji Věrušku.

originál je zde

Učebnic latiny je plná knihomorna
a každá cituje z děl slavných klasiků,
vesele z Horáce, střízlivě z Cicerona;
žádný s těch citátů se ale nevyrovná
jednomu slovesu z celého slovníku:
dále už nemá cenu něco se biflovat,
když víš, že amare znamená milovat.

Tak, hodinu po hodině, květ po květu
srkáme z knížek nektar života,
dokud, vždy příliš brzo, v našem rozletu
nás neotočí jako gravitace kometu
profesor, jenž se tiše chichotá:
nechá nás opakovat daná příslovce,
tu křičíme sborem „Amare je hořce!“.

Poslední noc uznáme, unavení
„Dobře, dejme tomu, že
bez trní nikdy žádná růže není“
Jsme ale klidní! Zpíváme s rozedněním,
„Však nebylo by ani trnu bez růže!“
Lekce je u konce, vlastně byla krátká:
už víme, že láska je - hořce sladká.

Květen 1888

O snaze a vymrštěných nohách

Včera oslavil šedesátiny Michail Baryšnikov, jeden z nejlepších baletních tanečníků na světě. Poslouchal jsem jeho medailónek na Vltavě a pak jsem si četl něco na wikipedii a pustil si pár klipů.

Natáčel jsem dneska dva rozhovory pro radio Blaník, jeden z nich o divadle Navenek... a narazili jsme i na téma her se zpěvy, o které se poslední dobou v našem divadle snažíme, a to přesto, že mezi sebou nemáme žádného cvičeného nebo nějak zvlášť talentovaného zpěváka (těch pár mladých, kteří to zachraňují, teď nepočítám). Škoda, že jsem ten pořad o Baryšnikovi neslyšel dřív, protože jeho nejslavnější výrok zní: „Při tanci nezáleží na tom, jak vysoko umíte vymrštit nohu. Technika je o průhlednosti, jednoduchosti a upřímné snaze.“ Upřímná snaha nám snad nechybí. A jestli jo, tak to můžeme s celým Navenkem zabalit. Já doufám, že to 15. února v Orfeu rozbalíme jako Baryšnikov před třiceti lety v Giselle.

Vzácná návštěva

Měl jsem vždycky štěstí na třídní, na základce jsme měli Rudu Koblice a na gymplu jsme začali s panem Čásou, který se později stal kastelánem na Rožmberku. Můj osud se pak s Rožmberkem spojil a já jsem tam několik let strašil jako průvodce, když už byla Perchta pár desítek let na odpočinku. O mé poslední, dosti dobrodružné a snad i veselé návštěvě si můžete přečíst zde.

Pan Čása mě naučil mnoho (i když by to asi sám popřel), dával totiž lekce z něčeho jinýho, než se běžně učí ve škole. A taky, díke němu jsem od druháku chtěl být kastelánem. Už už to bylo na spadnutí v Žirovnici, ale nakonec jsem skončil tam, kde jsem. A pana Čásu taky vír odnesl z Rožmberka kousek proti proudu, takže teď pracuje v klášteře ve Vyšším Brodě, kde jsme se s Věrkou za ním v létě stavili. Tam jsem tehdy pořídil tenhle krásný letní snímeček, který ve mně evokuje hodně intenzivní dojmy.

Přešel podzim a Vánoce a pan Čása návštěvu opětoval a přijel tenhle víkend do Kadaně. Po prohlídce kláštera jsme poobědvali na Střelnici a probrali spoustu věcí z branže i mimo ni. A tak se těším na spolupráci, protože je na čem stavět.

Marketing a umění

Když se Michaela Rittsteina zeptali, jak zaujmout ve světě plném jiných malířů a neuříznout si při tom zrovna ucho, odpověděl dle mého názoru velmi pěkně. Posuďte sami.

No hlavně takzvaných vizuálních umělců jsou už dneska úplný davy. Na to, jak zaujmout, ale recept není. I když na UMPRUM teď dokonce otevřeli obor Marketing výtvarného umění. Úplně bizarní. Už jen používání těch válečných termínů, ty různý strategie a taktiky. Kdo chce, ať to má, ale pro mě je to protipól tvůrčí svobody. Já netvrdím, že malíř musí být nějaký rozevlátý blázen, který má hlad. Ale nedovedu si představit, že bych na škole hledal, jak se vůbec dostat k svýmu osudu, a mezitím studoval marketing, tedy jakým způsobem budu sám sebe prodávat, což je dneska běžné. Já myslím, že malíř to hlavně nesmí uspěchat. Protože ta známost, ta schopnost zaujmout, se skládá z drobečků: tady výstavička, tamhle výstavička, zpětná vazba vám vymezuje prostor. Je to běh na dlouhou trať.