Dejme jim pokoj

Trochu mě děsí, že se díky mediím a sociálním sítím z truchlení stává doslova forma „zábavy“. Slzy, nářek a sevřená hruď jako by už neměly být průvodním jevem odchodu lidí ze života. Oběti tragedie má doprovodit skandování jejich jmen, promítání vteřin jejich slávy a kondolence po twitteru.

Zažil jsem dnes rozhovor kolem postele na jednom nemocničním oddělení, kam přijeli starého pána navštívit manželka, dcera, zeť a vnuk. Nemohli se shodnout, za který tým to vlastně ti tři kluci hráli. Za Moskvu? Za Jaroslav? Prostě za Rusy. Vlastně si nejdřív nemohli vzpomenout ani na jména. Rachůnek, Marek a ten třetí? Nebyl on náhodou Slovák? Byl, jmenoval se Dimitrij. Ale to je přece ruský jméno, ne? Nemohli se ani dopočítat, za jakýma platama do toho Ruska odjeli, že jim stálo za to lítat starejma letadlama. Ale miliony to byly, a v dolarech. A nejsou v Rusku ještě rubly? O ničem jiném si během návštěvy nestihli popovídat, snad jen o tom, že polívka byla taková, že ji pán za stálého míchání vylil do hajzlu. 

Zítra ti koupíme Blesk, tam si to všechno přečteš. 

A co že přišel i mladej? 

Chce počítač, tak to dostal příkazem, že musí za dědou.

Na Staroměstském náměstí bude i zádušní mše. Nevím, nevím, třeba na ní biskup Duka chce vysvětlit, že RIP není Reálná IP adresa, ale přání, aby mrtvým byl dán pokoj. Tak jim ho dejme.

Bysterské vzpomínky

Chvíle strávené s panem Elčknerem a s paní Miluškou Zemanovou patří k těm, na které se nedá zapomenout. Vždycky si uvědomím, co s lidským osudem zmůže lidské vůle a náhoda (nebo vůle Boží?). Jakou náhodou jsme se dostali k dopisům dr. Vladimíra Tomana s jeho láskou Marií? Čtení těch dopisů bylo pro mě terapií v době, kdy jsem se léčil z úzkostlivých stavů. Zabíralo to lépe než benzodiazepiny. A jak jsme tak četli a pátrali po identitě obou pisatelů, zaválo nás to na jaře do Bystrého.

Tam jsme šli po stopě a hledali pamětníky. Na pana Elčknera nás přivedl pan farář, ale když jsme konečně našli toho pravého (protože rod Elčknerů je starý bysterský rod, takže jich tu bydlí tucet), nebyl doma. Zdálo se, že není doma. Ale byl. Nakonec jsme se přesto, že už byla tma, dočkali. Domluvili jsme se na příští den, že pán možná najde i nějakou sokolskou kroniku.

Nenašel. Byl trošku skoupý na slovo, ale pamatoval si, že mu dr. Drůbek jako malému klukovi trhal zub. Taky přinesl fotografii Drůbkova domu. Tak tady sloužila Máryš!

Pak nás zavedl kousek po ulici k protějšímu domu, kde bydlela jeho starší spolužačka ze školy, paní Miluška Zemanová. Její otec prý byl Sokol, a ráda povídá.

Měl pravdu. Paní Zemanová si nejdřív vzala deset minut na to, aby se upravila, a pak když otevřela, tak jsme se ocitli v krásné krajině kolem pomyslného moravského rodinného krbu a brzy jsme se cítili jako u vlastní babičky a paní Zemanová v nás našla takové až skoro vnoučata. Doktora Drůbka už moc nepamatovala, trhal jí zub, ale komu netrhal? Povídali jsme si o všem možném. A povídali jsme si tak dlouho, až nám ujely dva autobusy do Poličky. O jejím narození u Vídně, o tom, jaká řemesla v Bystrém byla (švec kadlec, švec kadlec, švec kadlec a takhle podél potoka se to střídalo), o škole a o její vzpouře proti panu katechetovi, o paní školníkové v době hospodářské krize, o Sokolu, o rodině, o odchodu syna, o poličské paní doktorce, prostě o všem možném. Několikrát jsme během rozhovoru všichni vytáhli šnuptychly.

Byly to nezapomenutelné chvíle. A těšil jsem se, až o nich napíšu.

 pan Elčkner

 paní Zemanová

Poslední čertík

Dneska jsem zažil malé překvapení. Potkal jsem Terezku a nemusel jsem kvůli tomu do Severní Karolíny. Škoda, že jsem pospíchal na svatbu, rád bych si popovídal déle. Nechtěla mi věřit, že budu ve svatebním projevu mluvit o tom, že se královna Alžběta nikdy nevdala, že Fridrich August Kekulé ze Stradonic vymyslel benzenové jádro a že před pětasedmdesáti lety chcípnul poslední tasmánský čertík. Přišel jsem domů a říkal jsem si, že bych to asi měl přepsat, že jsem to včera smolil ve stavu, v němž i otrlý řidič kamionu zastaví na pumpě, aby si odpočinul, ale nebyl čas. A tak jsme na svatbě pohřbili čertíka a já měl radost, že jsem to nezměnil. Nevěsta byla v černých šatech, tak se to docela hodilo. A svatba to byla pěkná.

Terezko, v Českých Budějovicích by chtěl žít každý, vrať se do Kadaně.

Sčítání cvoků

Ještě mi není ani rok
a už tuším, co je cvok.
Vždycky, když se oblékáme,
s maminkou je počítáme.
Jeden, dva, tři, čtyři, pět,
to už umím nazpaměť.
Dopočítat už je hračka,
mám jich devět na dupačkách.

Kolik bude kolem cvoků,
až mi bude deset roků?
A kolik jich budu znát,
až mi bude padesát?

Kapucínská zahrada v Žatci

Jak být šťastnější

Vracím se k další před nějakým časem opuštěné knize.

Jean Paul tvrdí, že zná „tři cesty, jak se stát šťastnějším (nikoliv šťastným)“: první cestou je cesta revolučního hrdiny a umělce, jenž se vznáší vysoko ve výšinách, odkud vidí svět (o němž předpokládá, že je nesnesitelný) jako „scvrklou mateřskou školku“, druhou cestou je cesta masy malých lidí a spočívá v tom, že si vážíme malých smyslových radostí víc než velkých; a „konečně třetí cesta“ – tu pokládám za nejtěžší a nejchytřejší“ – vzniká ze střídavého využívání obou předchozích. A pro tuto třetí cestu uvádí Jan Paul (v jehož životě a díle se první dvě cesty nikdy nespojí, nýbrž běží vedle sebe, plné napětí a protikladů) sama sebe jako příklad, neboť „uprostřed tvůrčí práce na tomto lístku je nicméně schopen myslet na to, že až bude lístek hotov, bude připraven i smažený květák a bezinky, které se pro pisatele těchto řádků mezitím dusí na másle“.

Günter de Bruyn: Život Jeana Paula

A nyní se vracím do lednice, kam jsem si dal vychladit kysanou smetanu s nakrájeným banánem, to vše rozmíchané s grankem.

Počesná

Letošní dočesná byla pro mě jako vždy příležitostí vidět se s lounskými kamarády. Pár let už si nedokážu užít koncertující kapely (naposledy snad -123min.), asi hlavně proto, že jde spíše o šarádu mnohdy pod hranicí vkusu, na níž mě ničí masa diváků (ano, rozhodně ne posluchačů!). Vytyčuji si tedy pro sebe prostší cíle: především najít někde klidné zákoutí, ochutnat neplošné pivo, koupit si řemeslný suvenýr a potkat Šperyho.

Z kamarádů z Loun jsem potkal dva. Když jsme přicházeli k rockové scéně na autobusovém nádraží, hledal jsem očima u země člověka na vozíčku. Jeden z nich měl totiž před míň než dvěma měsíci menší kolizi na motorce, hlavou prorazil čelní sklo auta a v bezvědomí byl transportován helikoptérou do litoměřické nemocnice. Pár zlomených žeber a předloktí na kaši. Svoji fotografii pod autem z momentu, kdy se na sebe díval shora a rozhodoval se, jestli se vrátí nebo adié, má teď jako obrázek na ploše. Včera nebyl na vozíčku, vesele chlastal dvanáctku a chlubil se roentgenovým snímkem zápěstí á la RoboCop. Neměl co vozit, a tak většinu zbylého času jsme strávili se Špínou, Simčou a Betynkou v kočáře.

Do toho času spadly dva další splněné cíle, dal jsem si trutnovského Krakonoše a našli jsme klášterní zahradu u kapucínů. Večer jsme pak s Věruškou koupili Julince veselé obrázky a Věrušce náušnice. Profesora Šperku jsme potkali až dneska, ale jen z dálky, nevšiml si nás. Byl jsem také v nemocnici za dědou, je to lepší, pěkně jsme si popovídali a dokonce jsme se i zasmáli, zítra mu začíná rehabilitace, tak držíme palce. Chtěl jsem dědovi koupit Týdeník Rozhlas, ale slečně v trafice nevěděla, co je to rozhlas, pořád mi cpala Video domácí kino a Stereo & Video. Rozhlas tam neměli, bodejť by jo, ale existuje. Odpoledne jsem si zabulel u Indiánů z Větrova, tenhle film na mě funguje jako krájení cibule tupým nožem.

V čem ale tenhle víkend zabodoval nejvíc, to byl svazeček pomněnek. Vlastně knižní svazeček. Když jsme s Věruškou začínali náš vztah, mezi prvními dárky, kterými jsem ji zahrnoval byla krom chirurgické oceli a krytosemenných rostlin i sbírka od Konstantina Biebla S lodí jež dováží čaj a kávu z roku 1961. Nejen, že tomuhle krásnému čtvrtému vydání z grafické dílny Jiřího Rathouského je letos 50 let, ale uvnitř bylo několik memorabilií, na které bych téměř zapomněl.

Lístek z naší první cesty stopem. Tenkrát mě večer ve stanu U Fíka, 10km od cíle cesty, stihla zimnice. Inu, pátek třináctého.

Tehdy jsme před veřejnou generálkou Mandragory ve Švandově divadle navštívili i výstavu téhle megaknihy.

A až teď jsem se všimnul, že ten leták dokorujou spermie.

Nejvíc mě ale potěšila ta samotná Bieblova sbírka. O ní tu napíšu někdy příště.