Zpět k Metuzalému

K projevu na dnešní svatbu mě inspirovalo zvláštní výročí: G. B. Shaw dostal před 85 lety Nobelovu cenu za literaturu (zpětně za rok 1925), ale právě 18. listopadu 1926 odmítl sumu, kterou tím každý laureát získá se slovy, že by Nobelovi odpustil vynález dynamitu, ale že jen ďábel mohl vymyslet něco takového jako je Nobelova cena. Vyštrachal jsem doma první český překlad jeho divadelní hry Zpět k Mětuzalému s dlouhatánskou předmluvou rozdělenou do kapitil z roku 1929 a to mě zase nasměrovalo k nedávnému úryvku z Platona, který otiskl na svém blogu náš Pavlik.

Před devadesáti lety napsal anglický spisovatel G. B. Shaw divadelní hru Zpět k Metuzalému, jejíž první část se odehrává v biblickém ráji. Shaw si upravuje starozákonní příběh po svém, ale v mnohém je velice inspirativní. Z rozhovoru mezi Evou a hadem vysvítá, že jakousi matkou Adama a Evy byla Lilith, jinak bájná postava z židovského talmudu, kterou do evropského kulturního povědomí dostal Goethův Faust. A teď cituji hadovu repliku z prvního českého překladu: „Lilith byla samotna, nebylo u ní žádného muže, shlédla smrt… a věděla, že musí vynajít způsob, kterak se obroditi a odložiti kůži jako já. Měla mocnou vůli. Usilovala a usilovala, chtěla a chtěla po více měsíců, než je listí na stromech v této zahradě. Její bolesti byly strašné, její nářek zaplašil spánek z Edenu. Řekla, že se to nesmí nikdy opakovat, že obnovení života je nesnesitelné břímě,  že je to příliš mnoho pro jednoho. A když odložila svou kůži, hle! nebyla tu jen jedna nová Lilith, ale dvě bytosti, jedna jako ona sama, druhá podobná Adamovi. Tys byla jednou, Adam druhou.“

Toto pojetí je velmi blízké Platonovu, které dal do úst pisateli komedií Aristofanovi v debatě při hostině s přáteli na téma původu lásky. Aristofanes tam trochu s nadsázkou tvrdí, že člověk byl nejprve čtyřruký a čtyřnohý a aby nebyl nebezpečný pro bohy, Zeus dal všechny lidi rozetnout vedví a ony poloviny, které spolu stále chtějí srůsti, touží po sobě a dávají možnost vzniku dalších ušlechtilých poloviček.

Nechci tady ale zabředat do mytologie. Jak správně říkal pan farář, kterého jsem měl na katechismus, mýty o stvořní světa a člověka nejsou reportáže, protože ten, kdo je sepsal u toho logicky nemohl být. Jsou to podobenství, která mají člověku dát možnost zamyslet se nad smyslem lidského života. Mezi slovy, která se Eva a Adam od hada v Shawově divadelní hře postupně naučí jsou to tato: láska, žárlivost, naděje, slib a manželství. Přesně v tomto pořadí také postupuje vpřed váš vzájemný vztah. Nemusím se ptát, zda se berete z lásky, to považuji za samozřejmé. Ale berete se i ze žárlivosti, kterou oba překonáváte nadějí, že se budete milovat jednou pro vždy. Tuto naději jste se rozhodli dnes zpečetit slibem. A tento slib odstartuje Vaše manželství.

Dál už to bylo z jiného soudku.

Svět na podzim

Hlavu mu podpírá krajkový polštářek,
nohy má přikryté barevným listím,
přes hustou mlhu mu nevidíš do tváře,
zvolna se probouzí – no, a ty s ním.

„Dovolte, abych se představil: Já jsem Svět.“
„Julinka nevím ještě jak dál, ale těší mě.“
„Nejdřív si budem hrát a potom vyprávět
o prvních Vánocích, o sněhu, o zimě.“

Život neni opereta

Tak máme po premiéře Bráškůch. Byl jsem před ní nervózní jako bych tahal za špatnej konec potravinovýho řetězce. Jeden by řek, že se mu po premiéře uleví. Jenže na mě sedla tadleta, jak řikáme my fachmani, deprese z odbřeměnění, a já nemoh v noci zabrat. Porád mi v hlavě probíhaly  různý scény a furt nějaký poťouchlosti a furt kecy a furt příkoří, až jsem se nasral a učet jsem se do vegetačního klidu. Ráno je, jak se řiká, moudřejší večera, a tak jsem teda ráno vstal, rozumíš, a podival se na všechno z nadhledu nebo tak jako, a to máš jedno s druhym. Hnedka mám pocit o hodně příjemnější. A tak, abych vás uved, jak řikával Zděnek Šestáků, do vobrazu: máme to za sebou, divákůch bylo požehnaně, i se bavili, chyby jsem viděl snad hlavně já, takže dobrý, ne? Život není opereta, ale taky žádná trága. Děkuju zejména Luďovi za jeho dvouhodinový šebánkovský výstup o nitranskej vojně. Těším se na reprízu.

Další fotky Pavlika Šindeláře najdete u něj na blogu.

Láska až za hrob

Četl jsem na přednášce o Bieblovi z mnoha knih z mé knihovny, ze Seifertových Všech krás světa, z Nezvalova Z mého života i jeho Křídel či Moderních básnických směrů, z Hrubínových Lásek, z Pamětí Václava Černého, z Halasovy a Wolkerovy korespondence a dokonce jsem doma vyštrachal i knihu Jiřího Taufera Strana, lidé, pokolení, která mimochodem Biebla vystihla jako téměř žádná jiná. Měl jsem i dost výstřižků z novin a neuvěřitelně napínavou publikaci Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech (která vyšla letos v 500 výtiscích) Z knihovny jsem měl ještě půjčeny Kalistovy Tváře ve stínu, a tak jsem myslel, že mě nic nemůže překvapit. Samozřejmě překvapilo.

Paní knihovnice mi po přednášce přinesla výbor z listů Konstantina Biebla ženě Marii, jak ho uspořádal a v 300 výtiscích vydal Ivo Markvart v lounské knihovně v roce 1998. Řekl bych, že jsem právě tuhle knihu potřeboval! Bieblův vztah k ženě se mi totiž pod vlivem této rozhlasové reportáže a vzpomínek několika přátel scuknul na Konrádovo „Kosťo, tam budou prachy“ a brzkou odluku manželů od stolu a lože. Nebylo to tak! Byla to láska! Láska, jaké je schopen jenom básník, ať má milenek, kolik chce, k ženě, ať je jakkoli promiskuitní.

Až umřu (jaké štěstí, že já dřív než Ty) budu se těšit v hrobečku, že jednou Tvoje sladké tělo promění se v hlínu jako já a promísí se se mnou a vyrostou z nás macešky a barvínek. Jeho modré kvítky jsou dnešní Tvoje oči, zůstanu jim věren i po smrti. Kdysi mi bylo jedno, co je po smrti, ale Ty mne nikdy už neopouštěj, ať jsme lidé, tráva nebo kamení…

Až příště pojedu z jara do Slavětína, přivezu na hrob barvínek… 

I když je to pes, je to přece jen člověk

Člověku, jehož srdce je naplněno světlem, nemůže záležet na tom, jaké šaty má na sobě, zda jsou podle nejnovější módy či ještě předválečné! Viděl jsem Řeky chodit v tom nejsměšnějším a nejúděsnějším oblečení, jaké si lze představit: slamák z roku 1900, vesta z kulečníkového plátna s perleťovými knoflíky, odložený britský kabát, vybledlé džínsy, polámaný deštník, hrubá košile, bosé nohy, rozcuchané a pokroucené vlasy – výbava, nad níž by i Kafr ohrnul nos, a přesto říkám upřímně a s plným vědomím, že bych byl tisíckrát raději chudým Řekem než americkým milionářem. (44)

V Americe nemůže mít čisté svědomí nikdo: všichni jsme součástí nesmírně propleteného vražedného soukolí. V Řecku může vrah vypadat ušlechtile a zbožně, třebaže žije jako pes. (45)

Henry Miller: Kolos z Maroussi

Nové hádanky á la Christian Morgenstern

Narazil jsem v knihovně na Utajené překlady Rudolfa Havla. Je tam i Morgensternova Nová slovotvorba navržená přírodě a protože jsou tam některé perly, které jsem předtím od Hiršala neznal, tady jsou. A nakonec jako minule přidávám hádanku o hodnotnou cenu. 

Nejdříve kouzelná slovíčka, která mi moc práce nedala:

Japlť
Brutopýr
Pesodan
Dubač
Šíjavec
Točihlav
Kordík
Zeměkouř
Krokošíř
Uchoun
Tihule
Hluchýš
Nůžanka bezbožná
Dědočka krůtí ucho

Pak ta, co mi pár (někdy delších) vteřin zabrala:

Bofuj
Nebomník

Tady jsem se musel podívat i do slovníku nebo do atlasu rostlin či živočichů:

Palachník (rákosník)
Hlístenka (červenka)
Mokropýr (suchopýr)

A tady si zatím nevím rady:

Tmelovec

Samotného mě napadly dvě nové hádanky, jedna lehčí a druhá minimálně se čtyřmi hvězdičkami obtížnosti z pěti:

ŠTÝLAVKA
MAMDUJ

Kdo uhodne obě, získává ode mě balení porcovaného bylinkového čaje proti nadýmání, nadměrnému pocení, akné (oplachování) a nepříjemnému zápachu z úst (kloktání).

Věděli jste, že...

... cesta na Jávu v roce 1926 inspirovala českého básníka Konstantina Biebla až do konce života?

Můj dvacátý článek, který se objevil na titulní straně anglické wikipedie, vyšel sice až hodinu po půlnoci 13. listopadu SEČ, ale v Los Angeles či New Yorku si o Bieblovi přečetli v den a možná i v hodinu jeho tragické smrti (skočil po 22h., zemřel na Jiráskově klinice před půlnocí).

Včerejší přednáška se s kratinkou přestávkou protáhla na tři hodiny, ale pocit z ní mám naplňující. Zredukovaná na půl nebo spíš rozdělená na dvě, mohla by zaznít i na dalších místech. Přemýšlím zejména o Slavětíně. Uvidíme. Určitě nezapomenu ani na čtenáře soběpisníku a občas jsem vložím nějakou zajímavost, kterou jsem vyčtl.