Neviditelný pes

Už pár týdnů jsem se zamýšlel na okolnostmi převážení Slovanské epopeje z Moravského Krumlova do Prahy. Štvou mě tanečky vnuka Johna, ale štve mě i moje hlavní město Praha. Pár kadaňských památek je v Národní galerii, mnoho jich je v chomutovském muzeu, mají tam smysl, ale občas by se na svém původním místě mohly objevit. Nejsou naše, ale bůh ví, ani tohle nevzdáváme, nicméně stejně pro ně nemáme depozitář (zatím). To všechno se mi honilo týdny hlavou a když mi minulý týden přetiskli článek o poučení z posledních voleb z mého blogu na Neviditelném psu, řekl jsem si, že tam napíšu něco ke 150. výročí narození Alfonse Marii Muchy. Zajímají mě Vaše názory.

Sám sebou od roku 1974

Sama sebou od roku 1974

Zpověď válečníka na volné noze aneb Filipika proti klasickému vzdělání

Bedřich Schwarzenberg byl šlechtic, ale žil jako válečník mnohdy v nuznějších podmínkách než leckteří dnešní chudáci, co si stěžují (a tím nemyslím Karla V., který si nestěžuje). Bedřich si ten psí život totiž sám vybral. Následující zápis je z jeho Španělského deníku, který si psal, když se vrhnul, nikým a ničím jiným než ctí nenucen, do španělské občanské války na straně karlistů pod vedením generála Marota.

Estalla 12. října
Včera jsem si musil sám vařit oběd, půl libry masa, trochu cibule a kapusty. Mnoha věcem jsem se naučil, které mi nikdy nebyly nic platné, a co bych byl často potřeboval, to neumím, na př.

1.    Přišíti si knoflík
2.    Uvařiti si polévku
3.    Okovati si sám koně
Co je mi platno vědět, že Peršané porazili Asyřany a byli poraženi od Makedoňanů, že jakýsi Psametich byl faraónem egyptským a Kroisos králem v Lydii; co je mi platno vědět, oč déle potřebuje Saturn nežli Merkur, aby se vrtěl kolem slunce – s tím mohu jako Botokud nosit kalhoty v ruce, když se knoflík utrhl, a nechci se představit jako Sanscullote čili bezkalhotníci, - mohu zemřít hlady, když neumím uvařit nic k jídlu, - mohu pobíhat pěšky vedle koně, když kulhá a nepotkám zrovna kováře.

Amerika

Ještě jednu cestu do Ameriky jsem minulý týden absolvoval. Bylo to s Antonínem Osičkou, respektive s jeho alter egem, studentem filosofie Josefem Sedlákem. V tom románu se vlastně objevily odkazy i na několik mých článků z poslední doby…

… ten o onanii:
Je pravda, že pohlavní pud a láska se v něm ozvaly brzy po desátém roce a že ho silně rozrušily. A nebylo nikoho, kdo by ho poučil. Tehdy se na střední škole o takových věcech nemluvilo, jen katecheti to rozmazávali, a jejich výklad zaváněl spíše pekelnými mukami než ponaučením. Studenti byli odkázáni sami na sebe. Smělejší se dali od někoho poučit, nesmělejší se trápili a užírali, stydíce se za svůj „hřích“. Profesoři jim dávali domácí tresty, přistihli-li je mluvit s děvčetem nebo kouřit, zrovna tak, jakoby jim scházel u kabátu knoflík.

Zbožný chlapec postupem času zažil krizi víry, a když mu spolužák Janda řekl, že je to všecko blbost, přešel ihned do jeho tábora.

… ten o mořské bouři a Bohu
A teď plul na moři, na opravdovém moři, na rozbouřeném moři, mezi velehorami tekuté litiny, která si podávala loď jako footballista míč… Pět dní a pět nocí zuřila bouře a moře se smálo šíleným smíchem, jako by chtělo říci: „… K smíchu je mi studující filosofie Sedlák, který mne pozoruje v němém úžasu a který ani neví, že nejmenší zrnko písku na mém dně jest tisíckrát důležitější než jeho komické já, které se kdysi naparovalo a psalo i básně, a teď stojí u kulatého okénka a zevluje na mne. Hoj, mám chuť rozbít to silné sklo a prásknout ho do tváře, aby si uvědomil, že život je něco vážnějšího a složitějšího než pohrávání s ilusemi, než myšlenky na přerod, než touha po literární slávě, po útěku do ciziny a po slastných rtech slečny Smetanovy…“

… ten o rozdělení tříd na železnici
strkán jakousi viditelnou i neviditelnou organisací, dostal se až do vlaku, do amerického vlaku, s plyšovými sedadly, do vlaku s jednou třídou, do vlaku demokracie. I když měl později jiné názory o americké svobodě a demokracií, vlak americký ho okouzlil. Cítil, že se mu rozvazují křídla, že je volný, nespoutaný formulkami rakouského skomírání; chtělo se mu vykřiknout, zajásat, objat někoho a říci mu, jak je šťasten. Cítil se mlád a celý vlak voněl mládím. I průvodčí vlaku, snad padesátiletý, ale hladce vyholený, vypadal jako chlapec. Teď teprve chápal slova »hladce vyholený Američan«, jež značila pohyb, poskok, popření konce, život, život za každou cenu. Sedláka až zamrazilo, když si vzpomněl, co dnů prosnil a problouznil, jak často upadal do dekadentské nálady a do otrocké odvislosti, jak neviděl, že život pohrdá nebo ignoruje samotářské, jalové snílky, zrovna jako pohrdá moře zdechlou rybou a vyplivuje ji na břeh. Cítil, že Amerika naplní jeho nitro novým obsahem a že splní naděje do ní skládané. Kdož však ví, zda se nezklame!

Psal se rok 1913, bylo těsně před válkou a Amerika tehdy platila za zemi zaslíbenou. Dál jsem se zatím nepročetl. Když jsem včera otevřel Chateaubrianda, pořád jsem hledal těch pět dní v podpalubí a tu vášeň pro jistou konkrétní dívku na palubě. Až dnes jsem si uvědomil, že to byly stránky úplně jiné knihy. Tak zůstala cesta oceánem do Ameriky po více než sto letech téměř stejná.  

Jednou jsem cestu do Ameriky zažil i ve snu, to bylo krátce po četbě Hostovského, když mi umřel táta. Měl jsem z té pevniny, u které jsem přistál a půjčil si, já v civilním životě neřidič, auto, osvobozující pocit. Tohle mám z těch románů!

Ještě si vzpomínám na Kafkovu Ameriku, kde si Karel zapomene na lodi deštník a pak zase zapomene, že si při odchodu dal od kamaráda pohlídat kufr – tak bych asi dopadl já.

Tolik Ameriky a já se  tam jako ten Kafka v životě nepodívám.

Na moři (Chateaubriand V.)

Včera jsem se s tebou zrovna bavil o moři a o Bohu, o spravedlnosti a svobodě světa. Tohle by tě mohlo zajímat.

Cestou do Ameriky se projevilo v Chateaubriandovi zmatení jeho dvaceti let. Chtěl být hrdinou, a tak se nechal za bouře připoutat ke stěžni a pak se všiml, že to není taková romantika jako v Homérovi, nebo se nechal kladkostrojem spustit do moře, kde ho pohltily vlny a pořádně se nalokal. Protože jelo hodně kněží a seminaristů, představoval se jako maltézský rytíř a občas držel i nedělní kázání k námořníkům, ale na druhé straně si z náboženství utahoval a dělal vtípky. Jednoho právě na katolictví obráceného Angličana, s kterým se během plavby spřátelil, chtěl dokonce „odkatoličtit“. Jeho hlavní touhou byla ale jakákoli žena, za niž „by dal celou věčnost“. To jsou všechno složky osobnosti typické nejen pro dvacetileté, touha po hrdinství, po obdivu, po smíchu, po lásce. A pak přijdou chvíle, kdy jsme sami, dlouho sami, žádný obdiv, žádný smích, žádná láska.

„Nikdy mě opravdu Bůh neděsil svou velikostí více než za těch dlouhých nocí, kdy jsem měl nesmírnost nad hlavou a nesmírnost pod nohama.“

Když dopluli do Ameriky, první, koho spatřil, byla černoška, které daroval hedvábný kapesník, „na půdě svobody mě přivítala otrokyně“.

Sedm svateb a jeden jazz band

Zhruba tak by se mohla jmenovat moje poslední sobota v indiánském jazyce. Probudil jsem se už v šest hodin a abych se dostal do správné nálady, poslechli jsme si s Věruškou celé Jeskyně od UJD. Nevím, proč na mě má Wankova muzika takový vliv, ale napadlo mě, že je to určitým mešním charakterem. Jako každá mše má své Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei, má i každé cédéčko Už jsme doma svoje charakteristické části, vždy nějakou sborovou píseň, vždy nějaký punk, vždy nějaký speed rock, to vše s duchovními texty a skladatelskými kudrlinkami. A pak ještě mě baví, že přestože se Wanek jako skladatel jistě bere maximálně vážně, stále má punkovou pokoru, která se odváží do roviny parodie na svůj vlastní talent. Pro sobotní ráno, po němž mě čekal sňatkový maratón, vynikající odpich.

Řeč, kterou jsem pro čtrnáctero snoubenců sepsal, byla na hraně. Kdykoli jsem někomu z kamarádů řekl, že budu mluvit o Apollu a Sojuzu, začali si mnout čelo na znamení, že jsem možná trochu přestřelil. A to já rád, je to ta hrana, na které se rád pohybuju, aby nebyl text nudný, podobně jako se Wanek pouští do kakofonie, rytmických zvratů a nesmyslných textů. Ve dvou řečech, které jsem psal na předchozí svatby jsem mluvil o dvojčatech Empire State Building a o drápání do mraků a o osudu sv. Barbory a sv. Mikuláše. Teď už mám i třetí sadu svateb za sebou a z reakcí novomanželů a svatebních hostí jsem nabyl dojmu, že se mi i tentokrát podařilo ten šok z druhé věty akrobaticky vyvážit a nebylo to jen básní Alearda Aleardiho zhuštěné do dvou slok, při níž nikdo ani nedutl. Mohu tady tedy ten projev zveřejnit.

Vážení snoubenci,
sešli jste se dnes tady v obřadní síni na kadaňském hradě, abyste navždy spojili svoje životy. Dnes, 17. července, se přesně před pětatřiceti lety spojily i dvě vesmírné lodi Apollo a Sojuz, jejichž posádky si podaly ruce na znamení přátelství. Zdánlivě pěkný symbol, ale je tu několik velkých rozdílů.

Mezi Vámi nezuřila před dnešním dnem studená válka. Naopak, váš vztah byl od počátku vřelý a prohluboval se tím, jak jste se oba poznávali, jak jste přicházeli na věci, které máte společné, i na ty, v nichž se lišíte, a kterými se můžete obohacovat.

Apollo a Sojuz se spojily na 44 hodin, Vy dnes spojíte svoje životy jednou pro vždy. A nespojíte je ve stavu bez tíže, protože svá rozhodnutí jste učinili s nohama pevně na zemi a ani dnes, přestože se tak trochu vznášíte, nemáte v plánu stavbu vzdušného zámku. Nebudete létat po oběžné dráze, budete se dál pohybovat po tomto našem světě, budete večer usínat a ráno se probouzet, nicméně jeden vedle druhého, abyste se mohli radovat z toho krásného, co Vás v životě potká, a abyste si byli oporou ve všech nesnázích a protivách, které si pro Vás osud přichystá.

Na model spojených vesmírných lodí se můžete zajít podívat do muzea. Vás tady vidíme všichni před sebou, nejen já, ale i všichni Vaši blízcí, kteří Vás pomáhali formovat, kteří Vám předali, co mohli a teď Vám drží palce do Vašeho příštího konání, těší se na Vaše potomstvo a jsou připraveni Vám pomoci, kdykoli je o to požádáte.

Manželství není vesmírná expedice, manželství není muzejní exponát, manželství je pozemská cesta, kterou jste si pro sebe vybrali a na které Vám všichni, jak zde stojíme, přejeme lásku, štěstí a požehnání. A když se Vám něčeho nebude někdy dostávat tolik, kolik byste si sami přáli, tak mějte pevné nervy, pevnou vůli a hlavně nikdy neutuchající naději. Vzpomínka na dnešní rituál, při němž složíte vzájemné sliby, nechť je pro Vás vždy živou a nechť Vám přináší radost a sílu vyrovnat se s bolestmi.

Mezi sňatky jsem se musel utírat ručníkem, jak jsem se potil. Po posledním jsem vyběhl a takto svátečně ohozen jsem přivítal v Tericéru 25 členů amerického jazz bandu z Chicaga. Osprchoval jsem se, až když jsem jim po dlouhém obědě dal rozchod na náměstí. Pak už jen krátká prohlídka kláštera a v osm hodin koncert ve františkánské zahradě. Lidí přišlo dosti a akce se povedla a obešla se i bez jediné kapky ze zlověstně se tvářícího mračna.

A jedna z unavené zkoušky...

Malé sny

Dneska ráno jsme v televizi chytili dokument o Karlu Čapkovi, natočený ve výročním roce jeho úmrtí. Přečetli tam mj. i monolog postavy z R.U.R., Busmana, kterého Čapek determinoval takto: tlustý, plešatý, krátkozraký žid. Monolog ve chvíli, kdy hledal viník.

HELENA: Copak se bude věšet?
BUSMAN: Jen morálně, paní Heleno. Hledá se vinník. To je oblíbená útěcha v pohromách.

Busman viníka vidí v zákonu nabídky a poptávky, která je hybnou pákou kapitalismu. Našel jsem si ten monolog a v jeho pokračování pak ještě osobní vyznání tohoto veskrze negativního charakteru, že měl v mládí sen o lepším hospodářství, krásný ideál, hanba mluvit, nicméně došel k závěru, že…

… historii nedělají veliké sny, ale maličké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček, id est všech vůbec.

Dnes bych řekl, že je situace podobná, ale proti sobě stojí velké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček a malé sny hrstky idealistů. Jeden můj malý sen je bez ohledu na poptávku po bujarých komediích zdramatizovat jeden z Čapkových apokryfů a dovést ho až na divadelní prkna.