Jak porodit v taxíku

V Anglii jsem byl už mockrát. Ve Skotsku jen jednou. A právě tam mi tenkrát vypravovala Dáša, učitelka, s níž jsme byli ubytovaný v domku správce golfovýho hřiště, jak ji manžel odrodil doma. Nikdy na to vyprávění nezapomenu. Vidím tu akci před sebou jako ji viděla její dvouletá holčička z nočníku, z kterýho pak ještě pár dní měla kolem zadečku vytlačený kolo, jak se z něj úžasem nemohla odlepit. Táta ji tam našel sedět, ještě když se vrátil z nemocnice pro placentu, která zůstala ležet na lině v předsíni.

Když jsme byli letos v Cornwallu, míjeli jsme po dálnici taky město Redruth a já si neodpustil pár slov, i když je to místo víceméně nezajímavý. Teda bylo. 1. května totiž celej svět obletěla zpráva, že Marc Stephens z cornwallskýho Redruthu odrodil svoje čtvrtý dítě sám. Dášin manžel měl na drátě porodní asistentku a dělal, co mu řekla, dokonce se mu povedlo i bezchybně přešmiknout pupeční šňůru. Marc si večer před usnutím pustil pár klipů o porodu na youtube, a tak když viděl tu svoji Dášu, jak ji z rozkroku kouká hlavička, nezpanikařil a ujal se role porodní báby s gracií.

Oba tatínky obdivuju a jdu se asi taky podívat na youtubjkovej manuál Jak porodit v taxíku, abych jednou nekoukal.

Anglie - 2. den

Po ranní deštivé vycházce po Plymouth Hoe, kde se to jen hemží pomníky různým vojákům a námořníkům, Francisem Drakem a jeho porážce Neporazitelné Armady počínaje a R.A.F. konče, jsme se přesunuli ke schůdkům, z nichž sestupovali puritáni a byznysmani na loď Mayflower, aby založili Ameriku.


My jsme nastoupili na lodičku sice menší, ale o to nebezpečnější, aby si s námi vlny místního zálivu pořádně zahoupaly. Na Hoe byla vidět hlavně Citadela z občanský války a místní maják, kterej sem byl převezenej z moře spíš jako vyhlídková věž. Fotil jsem jako o život ale jen proto, že to je lepší než zvracet přes palubu.



Projeli jsme kolem několika válečnejch lodí a ponorek, ale mně se nejvíc líbily takový ty nárazníky, aby se loď neobouchala při přistání.



Tahle poslední loď se jmenovala Cornwall, a to proto, že řeka Tamar, jejímž ústím jsme jeli proti proudu, rozděluje Devon od Cornwallu. Tyhle dvě hrabství naopak spojujou dva mosty, silniční a železniční, u kterejch jsme se vylodili právě na cornwallskym břehu.


Odtud jsme se vydali k břehům Atlantiku, na Artušovskej hrad Tintagel, z jehož akropole, ale i od Merlinovy jeskyně jsou nádherný výhledy na mořský pobřeží.





Z Tintagelu jsme jeli do Dartmoorskýho národního parku. Pes baskerillský jako film působil na děcka asi dost pohádkově, protože tam tak trochu chyběly speciální efekty a triky, nicméně já jsem si to rád připomněl, četl jsem tu knížku jako jednu z mála jako čtenářskej analfabet ve svejch 14 letech v Jugoslávii. Když jsme teď vystoupili u jednoho lomu uprostřed Dartmooru, byla trochu mlha a bořili jsme se po kotníky do mokřin, takže to tu atmosféru docela i dotvářelo. V tom všeobecnym vlhku jsme pak viděli menhir, kamennej kruh a kamennou řadu. To mokro bylo ale přeci jen větší zážitek.


Poslední zastávka byl malej mostík v Postbridge, kterej jsem si ani nevyfotil, protože jsem ho viděl na fotce od Ríši a lepší by se mi nepovedla, zvlášť když po tom mostě pořád chodil někdo z naší výpravy. Cestou zpátky byl pro mě ještě velkej zážitek Duchy Hotel v Princetownu, kterej ve svý době postavili a taky v něm pak obsluhovali vězni ze zdější velký věznice pro válečný zajatce. Důvod: sir Arthur Conan Doyle v něm napsal začátek Psa baskervillskýho.

foto Ríchard Melichar

V Plymouth nás čekala duha a zde je na čase, abych pochválil svůj novej aparát gé desítku, protože ten před tím takhle hezky nikdy duhu nevyfotil.

Přijatý dámský gambit

Přivezl jsem si z Loun domů tátovu šachovou literaturu a hned jsem se dal do studia francouzský obrany. Pravda, Francouzi se většinou neubránili, ani Maginotova linie jim nepomohla, ale když hráli v roce 1834 s Angličanama korespondenční turnaj, s tahem 1. e4 e6 sklízeli úspěch. Dneska jsem to vyzkoušel na jednoho Brazilce a vyhrál jsem.

Ovšem včera jsem hrál s bílejma dámskej gambit a soupeř ho poprvý přijal, tak jsem byl zvědavej. Byl to Slovák zo Zákamennej, o osm let starší a asi o šedesát bodů lepší. A tý Brďo, takhle pěkně to skončilo, posledním tahem jsem bral před chvílí ještě králem pokrytýho střelce, a samotnýmu mi před tím hrozil mat druhym tahem:

Kocovina

Dlouho jsem se neopil, abych o sobě nevěděl; myslím, že naposledy, když mi bylo 26. Nicméně víc než párkrát jsem se od té doby napil tak, že mě následující několikadenní kocovina ve spojení se stresem hodila do stavu středně těžké fáze deprese místy s psychotickými stavy. Jen Věruška teď ví, jak se to projevuje a jsem rád, že mi pomáhá a nevidí ve mě blázna. A protože vím, že po chlastu se dostavuje přesně tahle akutní fáze, moc nepiju. Jenže někdy zvítězí euforie.

Jako minulej pátek. Nepotřeboval jsem moc, abych se zpil jak Nešporův kodex káže. Dneska je úterý a já mám pořád černý můry, stavy sklíčenosti a ještě horší věci. Snad už se křešu, začínají mě napadat i příjemný věci a jde mi i trochu se z toho vypsat.

Následující básničku nejen nikomu nevěnuju, ale ani neočekávám, že by ji někdo četl. Někde jsem teď v novinách zahlédl, že Mácha napsal Sabinovi, že někdy tři čtyry slova jako uzavřená skříňka chovají v sobě celý poklad.

A někdy je to skříňka Pandořina a neradno ji vůbec otvírat.

Když otrháš květ kopretiny,
dozvíš se jedině,
kolik marastu a špíny
a kolik prachu z rodné hlíny
je skryto v jedné květině.

Nemá mě ráda, má mě rád,
pravda je ve vině,
a kolik vin je, tolik pravd
a kolik pravd je, tolik hlav
leží schoulených lži na klíně.

Anglie - 1. den

Tentokrát se odjíždělo z Prahy, kde se nalodili studenti soukromýho gymplu Buďánka, který zřídila Mensa pro děti s IQ nad 130. Musel jsem se svými 110 body dát do hry všechny svoje letitý zkušenosti, abych je mohl se ctí provádět.

V Dunkerque jsme nocovali ve stejnym hotelu, kam mi před rokem Ivanka zavolala, že nám umřel táta. Letos mě naštěstí žádná podobná zpráva nečekala, a abych moc nevzpomínal, pustil jsem si francouzskou televizi a napadla mě ta myšlenka na noční prohlídky klášterem při baterkách.

Mírně po pátý ráno jsme vyrazili na trajekt a pak pěkně jižní Anglií na západ. Cestou jsme minuli městečko Farnborough, kde jsem jako ostřílenej průvodce uvedl zajímavost, kterou se člověk v těch tištěnejch průvodcích po Anglii nedočte, protože Angláni nechtějí moc jitřit vášně mezi nimi a Frantíky. Ve zdejším opatství sv. Michala je totiž pohřbenej francouzskej císař Napoleon III. a Frantíci by ho chtěli zpátky, nicméně opat hodlá ctít rozhodnutí císaře a jeho rodiny a nerušit jeho kosti.

První zastávka byla v Corfe Castle, což byl, dokud ho nedobyli, nedobytnej hrad. Dojel na zradu jednoho z posádky a byl pak rozvalen Oliverem Cromwellem, aby se už nikdy nemohl bránit. Ani dnes by se asi neubránil, ale musím uznat, že i ty trosky vypadají majestátně.

Našli jsme pak s Věruškou kousek od hradní brány krásnou zahradu, v jejíž zadní části stálo tohle.

Ano, je to hrad, tak jak vypadal, než ho Cromwell rozflákal. Zhruba 1:20.

Tady je ten model se skutečnym hradem v pozadí.

Z kostela se ozývala hudba a zahrada vyzývala k různejm sexuálním hrátkám.

Mám rád anglický katedrály, a tak jsem se těšil, že už podruhý v životě uvidím tu exeterskou. Jenže byla první neděle po svátku svatýho Jiří, a tak jsme Exeterem procházeli s procesím skautů i normálních dětí až ke katedrále, kde nám oznámili, že se tak jednu hodinu nebude smět dovnitř.

Prohlédli jsme si teda zatím nejužší uličku v Británii, která je sice ještě asi o 3cm užší než kadaňská Katovka, ale je mnohem hnusnější. Prošli jsme kolem hospůdky, kde napadl Dickense Samuel Pickwick a jeho klub a pokračovali jsme kolem pár dalších kostelíků až k domu, kterej se odstěhoval. Ustoupil silnici a převezli ho jako náš mosteckej kostel, ale jen o pár metrů.

Počkali jsme si ještě, až malej orloj naproti na kostele odbije pět a šli jsme zpátky ke katedrále. Tu pomalu opouštěly haldy dětí, ale smůla byla, že vstup byl pro veřejnost jen do 5pm, což, jak už víte, nám před chvílí odbilo. Nicméně, proklouzl jsem dovnitř a zmerčil někoho jako biskupa, a tak jsem neváhal a poprosil ho, jestli bychom si nemohli 10 minut prohlídnout katedrálu aspoň v jejím západním traktu. Neřekl ne, a tak jsme byli v katedrále sami, a to se jen tak někomu nepoštěstí.

Za zamyšlení stojí, že se každej pátek večer v katedrále schází tzv. noční církev, společenství věřících v Krista, který ale nechtějí jít stejnou rituální cestou jako obyčejný anglikánci. V katolickym kostele by to určitě nebylo možný. Trochu mi to připomnělo to papežovo zalíbení v předtridentskejch praktikách, který taky mají vnitřní logiku, ale zvnějšku vypadají jako zaprášenej obraz. Mám rád různorodost cest, a tu noční církev nejen uznává, ale přímo hlásá, a tím je mi blízká.