Co si ten brouček brouká?

Uši už slyší, oči vidí,
ústa se zatím mluvit stydí,
a tak si jenom potají
pod nosem něco broukají.

Kdyby se ale nestyděla,
pak by mamince pověděla,
že na světě je namnoze
svobodněji než v děloze.

Už nemám šňůru z pupíku,
a v bříšku nejsem uvězněná.
Za to teď mívám koliku
a občas bývám ubrečená.

Oči už vidí, slyší uši,
v bříšku to bylo jednodušší,
a přece bych se nevrátila.

Jsem ráda, žes mě porodila.

Znamení z hvězd anebo od babičky?

Astrologii nevěřím ani za mák, ale když, tak bych ji přirovnal k tomu máku na rohlíku – zjemňuje jeho chuť, ale když se to přežene, leze do zubů a všude se sype. Takže se o astrologii bez ironie většinou bavím jen se svou ženou. Ta zdědila po babičce velkou astrologickou knihovničku, a tak se tím občas doma pročítá a k vykládání z karet někdy přibere i konstelace a ascendenty. Vždycky tvrdím, že Střelci na horoskopy nevěří, ale…

… jsou věci mezi nebem a zemí. V době, kdy babička umřela, počali jsme Julinku. Pamatujete, jak nám zmizel Nácíček? To byla určitě babičky práce. Občas nám něco takhle vzkáže. A teď se stalo tohle.

Julinka se narodila ve znamení Raka, téměř měsíc po Věruščiných narozeninách. Věruška je Blíženec. To jsou všechno ale věci, které nic nenaznačují. Jenže my jsme otevřeli babiččinu knihu s názvem Magická hra čísel a hvězd, kompletní průvodce astrologií a numerologií a našli si, co je Julátko zač. Zjistili jsme třeba, že její element je voda, Věrušky vzduch a můj oheň, takže další robě by mělo mít zemi. Nejvlivnější Julinčina stálice je Tejat v souhvězdí Blíženců (Věruška má Býčího Aldebarana a já Rasalhague v Hadonoši). Pak jsme si četli o vlastnostech, skrytých vlastnostech, nadáních a předurčeních. A pak to přišlo. Všiml jsem si zvláštního znamení na začátku stránky. Ptám se, Věruška odpoví, že to jsou Blíženci. A já na to, že to jo, ale že přece Julinka je Rak. Je to jediná chyba ve znamení v celé knize. A tak, kdybychom nebyli hloupí a otevřeli knihu dřív, tak jsme věděli, kdy se nám to narodí. Teď nás zajímá, jestli je to tak i v ostatních výtiscích. V déčkach ji nemají, v knihovně mají dovolenou. Nemá knihu někdo doma?

Hádanka

Jako snaživý wikipedián a více než neúspěšný spisovatel dnes nemohu nepřipomenout jednu zapomenutou osobnost naší literatury. 

Schválně, kdo ji odhalí, když o ní sdělím pár základních údajů:

Pomáhal Jungmannovi s jeho Slovníkem.

Byl vedoucím redaktorem první české encyklopedie.

Vykonal nesmírnou přípravnou práci i pro Ottův slovník naučný.

Vydal i dvě vlastní stručnější encyklopedie.

Neměl se rád s Havlíčkem, Nerudou a Hálkem. (A tak zůstala v šiku postavivším se proti nové generaci jen čirá sterilnost neb neschopnost, vedená tímto arci- kompilátorem. - Ladislav Quis k 50. výročí vydání almanachu Máje)

Neochvějně věřil v pravost Rukopisů.

Přeložil přes deset Shakespearových dramat do češtiny.

Jako první překládal Washingtona Irvinga a psal spisy o Americe.

Napsal také učebnici angličtiny. 

Byl i novinář a redaktor (např. časopisu Dennice).

Zemřel, jak už to u takových lidí bývá, v chudobinci.

Kdo napíše do komentáře první správnou odpověď, odměním ho nebo ji volnou vstupenkou na svůj zamýšlený poetický večer se vzpomínkou na Konstantina Biebla. 

No dobře, a velkou barilou s arašídy.

Milí zlatí

A nenechám si to pro sebe. Radosti se totiž mají sdílet. V sobotu jsem měl svoji první zlatou svatbu (samozřejmě ne jako manžel, tak se jich asi víc než jedna stihnout nedá). Ale nebyl jsem ani oddávající, to byl ten kolega před 50 lety. Byl jsem ten nemožný mluvka s řetězem přes bedra tam někde vpředu. A řeknu vám, že milí zlatí manželé byli opravdu milí a zlatí a že mě nabili energií svých společných padesáti let. Vzpomněl jsem si při tom na svoji babičkou s dědou, kteří loni slavili svatbu diamantovou.

Jsem rád, že s úsměvem vzali i moje řečnické počty:

V roce 1961 oblétl Gagarin Zeměkouli, vzpomínáte? Kdyby jste vy dva, každou vteřinu vašeho manželství udělali jeden krok, obešli byste Zeměkouli na rovníku 40 krát anebo byste dvakrát došli na Měsíc a zpátky, samozřejmě za předpokladu, že by k němu vybudovali chodník.

V roce 1961 byla dostavěna Orlická přehrada a začaly se stavět Nechranice, vzpomínáte? Počítáme-li průměrnou spotřebu domácnosti za rok 3000kWh, jela by nechranická vodní elektrárna jen pro Váši společnou domácnost celých 16 hodin, orlická elektrárna by vás obstarala za tři hodiny a jen tak pro zajímavost, prunéřovskou dvojku byste svojí padesátiletou manželskou spotřebou odstavili na 12 minut.

Přeju všem mladým párům, aby se spolu vrátili z Měsíce a pak ještě párkrát volným tempem obkroužili Zeměkouli a aby prunéřovský komín pěkných pár minut čmoudil jen pro ně a jejich děti.

Více fotografií Václava Vlasáka najdete v červencové fotogalerii Kadaňských novin.

Zrinskyj-Kotěra

Moc mě potěšily dvě sezónní výstavy v žateckém muzeu, protože se obě týkaly dějepisu mé vlastní rodiny.

První výstavu už jsem jednou viděl v Chomutově v kostele sv. Kateřiny. Lodní modely Zdeňka Tollara z doby Rakouska-Uherska pro mě mají opravdové kouzlo, protože pradědeček Josef, jak už jsem onehdy psal, osm let strávil na palubě lodi Zrinyi jako lapiduch. Přímo SMS Zrinyi pan Tollar nevymodeloval, protože se logicky vrhnul na hlavní loď z té třídy, po níž rovněž nese pojmenování – SMS Radetzky. Ale i tak pohled na model té lodě ve mně vyvolává zvláštní chvění. Podobnou palubu brázdil můj pradědeček, z podobné lodi pozoroval ostřelování italské Ancony a Senigallie.

Kromě modelu mě potěšila i řada fotografií. Jedna zachytila přímo spoušť po dělostřelbě z pradědečkovy lodi. Jinde byl zas celý panel věnován životu na palubě a v podpalubí, ty fotografie tu budu sem tam trousit a prokládat jimi růst našeho Julátka, aby jednou vědělo, že táta chtěl být v mládí námořníkem po prapradědečkovi.

 V prvním ostrém domečku nalevo se narodil kpt. Jaroš

Druhá výstava byla věnovaná Kotěrově kolonii v Lounech, místu, kam se pradědeček odstěhoval z domečku u řeky pod hradbami, a kde dodnes bydlí děda s babičkou. Ten jejich baráček sice neprojektoval přímo Kotěra, ale přesto je to v srdci kolonie, která podle původního projektu měla mít i vlastní kostel. Plac tam prý na něj pořád je, a tak by nebylo špatné nějaký menší tam jednou postavit. Pravděpodobně by měl být husitský, protože většina přistěhovaných obyvatel z celé republiky (a že jich bylo na tisíc) byla československého vyznání (i pradědeček býval husita). A zase jedna fotografie do rodinného alba. Baráček, v jehož sklepení jsem strávil několik šťastných let, vyrostl o kousek víc napravo v tomto svahu.

Děkuji Jirkovi Kopicovi, že mi umožnil udělat si pár fotografií.

Naše dítě

Pro zajímavost jsem si koupil knihu Naše dítě z roku 1971, abych věděl, jak mě asi moje maminka opečovávala ve věku, na nějž se ne a ne rozvzpomenout. Tak například se tehdy mělo kojit každé tři hodiny, kromě šestihodinové pauzy na spánek.

Spí-li dítě ve dne v čas kojení, vzbudíte je snadno a šetrně převinutím. Dnes se myslím na kojení budí jen v případě nemoci. Julátko má tak ranní a večerní maratón, kdy se kojí i každou půlhodinu, odpoledne je siesta, a v noci spí s jedním nepravidelným nakojením osm až devět hodin. Ťuk, ťuk, ťuk na monitor.

Názor na škytání, blinkání, opruzení a mázky se vesměs nezměnil, jiné to bylo s přikrmováním, které je v knize doporučováno i v případě, že mateřské mléko dostačuje. A co líbání?

Matka je často přemožena pocitem, že musí své dítě zlíbat. Vždyť děťátko je roztomilé, kulaťoučké, tak líbezně spí, rozkošně natahuje ručičky a nožičky! Musím autorce jen připomenout, že tento nešvar zažívají i otcové.

Chvíli jsem přemýšlel, proč má jedna kapitola u druhého měsíce název Dětské stoličky. Ty přece porostou až později. Až se zjištěním, že jsou jedna až čtyři denně, mi došlo, že nebude řeč o zubech, ale o hovínkách. Zelená barva a bělavé kousky prý nevadí, ale Julátko má většinou standardní okr se žmolenkou.

Uchvátila mě ovšem rada na maminčiny problémy se zácpou:

Nejlepší prostředek pro pravidelnou stolici je pravidelné myšlení… četl jsem nahlas, a po tomto slově jsem vyprskl smíchy… pak jsem větu dočetl, čímž ovšem pozbývá na původní originalitě… Nejlepší prostředek pro pravidelnou stolici je pravidelné myšlení na stolici. Nezapomínejte na to v denním chvatu, nepotlačujte nucení, dostaví-li se. Potlačené se již tak hned nevrátí. V případě, že to nestačí, doporučuje se klystýr – 1 litr vlažné osolené vody, do níž můžeme přimíchat i trochu mýdla. Začínám přemýšlet o tom, že si koupím irigátor.

A ještě rada pro maminku na závěr:

Smluvte se s manželem o vzájemné pomoci při ošetřování děcka.

To zní jako Rada vzájemné manželské pomoci.

Po zaklapnutí knihy jsem si uvědomil, jak je dnes všechno jednodušší, když existují mobily.

Dovolala jsem se do jihočeských mlékáren?

Vokurkova sezóna

/oficiální stanovisko ředitele KZK ke koncertu 13. srpna 2011/

Úřední čest vyžaduje, aby ten, kdo zastává nějaký úřad, udržoval respekt občanů před tímto úřadem pro své kolegy a nástupce, a to právě přesným plněním svých povinností a také tím, že útoky na úřad sám a na sebe, tj. výroky, že jej přesně nevykonává, nebo že úřad nepůsobí k veřejnému blahu, nenechá bez odvety, nýbrž dokáže, že takové útoky byly nespravedlivé.

Arthur Schopenhauer, Životní moudrost

Když jsem se před časem (já a nikdo jiný) rozhodl uspořádat koncert místního občana Marka Vokurky, nevěděl jsem o něm nic než to, jak vypadá a že se s ním nese pověst somráka a feťáka. Marka jsem několikrát potkal na místech, kde jsem ho potkával i v době, než jsem ho znal alespoň po křestním jménu, totiž ve Smetanových sadech a okolí. Při každém letmém setkání jsme domluvili část možností, kdy a kde by si mohl zahrát na kytaru a jeho kamarád přednést svoje verše. Na Vysmátém létě jsem se zeptal na příjmení a domluvil jsem 13. srpen jako možný termín koncertu. Při té příležitosti jsem si pořídil fotografii.

Když jsem fotografii umístil na facebook s upoutávkou na tento koncert, vzbudilo to mnou jen mírně očekávaný rozruch. Některé reakce nejen vyjádřily názor na věc, ale i přímý nesouhlas s pořádáním koncertu. Pár takových ohlasů jsem zaznamenal i po telefonu. Všem jsem se svůj přístup snažil vysvětlit. Nicméně pozice veřejné osoby mě nutí ještě i k tomuto oficiálnímu stanovisku.

Kulturní zařízení Kadaň organizují koncerty, divadla a další kulturní akce a podporují i místní umělce, mezi nimiž jsou téměř všichni samouci, amatéři a diletanti (ani jedno z toho nemyslím pejorativně, jsem jedním z nich). Nepřísluší mi hodnotit občanskou bezúhonnost kohokoli. Každý umělec, který přijíždí do Kadaně koncertovat a jede vyšší než povolenou rychlostí, je potenciální vrah, ale pokud nezpůsobí nehodu, já se o jeho přestupcích samozřejmě nedozvím a i kdyby mi je nakrásně sám přiznal, neodmítl bych jeho uměleckou produkci.

Prohlašuji, že kontroverzní je možná osobnost Marka Vokurky, ne jeho koncert. Ten proběhne v naší režii se vším zabezpečením jako koncert proti drogám, během něhož budou podávány pouze nealkoholické nápoje. Koncert bude zahájen ve 20 hod. a ukončen do 22 hod.

Dále prohlašuji, že kultura a umění oslavující jakékoli zřízení je vlastní utopiím a diktaturám a že do demokracie patří i umění, které produkují lidé s tímto zřízením nesouhlasící a je kritizující, a je na každém, aby si udělal názor. Jsem přesvědčen, že koncertem 13. srpna nepodlamujeme stávající systém ani neznevažujeme práci orgánů činných v trestním řízení, které mají s občanem Vokurkou své zkušenosti. Nepodporujeme žádnou trestnou činnost a všechny takové náznaky ostře dementuji.

A na závěr prohlašuji, že osobně koncert beru jako šanci ke změně, o které vím právě od účinkujícího, jemuž podobná příležitost dána nebyla, přestože na kytaru hraje od dětství. Už teď jde vidět, že z jedné strany půjde o bublinu, která splaskne, čímž myslím bublinu nafouknutou senzacechtivci. Nepůjde o senzaci, půjde o koncert, o nic víc. Ale z hlediska své profese si dovolím dodat, že také o nic méně.

Setkal jsem se také s námitkou, že nyní nebudu moct odmítnout koncert komukoli jinému z místních tvůrců, kdo si o své produkci myslí, že jde o umění a přitom jde třeba o paskvil. Na to mohu říci, že jsem se dodnes ničemu nebránil, když byly splněny podmínky technického rázu, a jsem připraven se domluvit i do budoucna s kýmkoli, kdo má odvahu předvést se veřejnosti, i když ji mnohdy tvoří (zřejmě na rozdíl od koncertu 13. srpna) jen hrstka kamarádů. I od toho jsou tady Kulturní zařízení Kadaň. I to beru za malý příspěvek k veřejnému blahu. Ale je nutno rozlišovat – jak jsem řekl na začátku, posláním KZK je pořádat kulturní akce: jejich výběr a programové schéma má samozřejmě vždy i osobní punc, nicméně v mém chápání by tento výběr měl směřovat k zušlechťování vkusu a obohacení ducha. Na druhé straně KZK rovněž podporuje místní kulturu, kde už tento výchovný prvek není na prvním místě, ale až na druhém. Teprve poskytnutím příležitosti k vystoupení se může umělec, není-li geniální nebo nadměrně talentovaný, začít rozvíjet, může získat motivaci a poučit se z ohlasů. Nejinak je tomu i v případě koncertu Marka Vokurky.

Puškinovy Mrtvé duše

Jako jsem se naučil od Rudy Koblice k řešení některých matematických problémů přistupovat odzadu a stejně občas přistupuji s chutí ke skládání básní, nejinak je to i se čtením některých autorů. Začínám mnohdy díly, která jsem od nich vůbec neznal a přes ně se teprve došplhávám k těm, co se o nich učí v hodinách literatury. Je to takový komplex Kryštofa Kolumba, který plaval přes Atlantik čtyřikrát a na americký kontinent snad doplul až při své třetí či čtvrté výpravě, jestli vůbec. Také mám radši neznámé ostrůvky, z nichž už je to pak k těm rozlehlým pevninám jen krůček. Nejsem literární Magalhães, abych si systematicky mapoval celé dílo.

Čtu Gogolovu Zpověď, napsanou v roce 1847 a vydanou až posmrtně v roce 1855. Jak už jsem psal před více než pěti lety, znám z divadla Revizora a Ženitbu, ale nikdy jsem nedoplul k Mrtvým duším, které znám jen z vyprávění Vojty Krause. Ve Zpovědi Gogol píše:


… Puškin přiměl mě k tomu, abych pohlédl na věc vážně. Už dávno mě k tomu měl, abych se pustil do velkého spisu… Po té jal se mi ukazovat na mé slabé složení tělesné, na mé neduhy, které mohou předčasně zničit můj život; uvedl mi za příklad Cervantesa, který, byť napsal několik velmi pozoruhodných a velmi dobrých povídek, kdyby však se nebyl pustil do Dona Quijota, nikdy nebyl by zaujal onoho místa, jež má nyní mezi spisovateli, a závěrkem dal mi svůj vlastní sujet, z něhož chtěl sám vytvořit nějakou báseň a jehož by nebyl dal nikomu jinému. To byl sujet Mrtvých duší. (Myšlenka Revizora náleží také jemu)...

Jsou to věci v té literatuře! V české i anglické wikipedii je opravdu u Revizora poznámka, že námět poskytl Gogolovi Puškin, u Mrtvých duší se o tomtéž mlčí. Až na ruské wikipedii se lze dozvědět i detaily, kde k námětu Puškin přišel (prý mu o mrtvých duších řekl poručík Liprandi při jedné z Puškinových návštěv Moldávie).

Čekám na svého Puškina?