10. ledna 2009

Znáte Jakuba Demla?

Přišla mi knížečka s tímto názvem od dr. Jana Bartoše, středoškolského učitele a fejetonisty. V té knížce je i jeho podpis a dvě ex libris, což je nezvyklé. Ovšem pak jsem se dočetl, že byl Bartoš členem a rok i redaktorem Spolku sběratelů a přátel exlibris. Že byl kantorem, to vysvítá i z této dedikace:

Věnuji všem těm dnešním studentům, kteří ve škole nic neslyšeli o Jakubu Demlovi, jako doplněk oktavánské učebnice.

Psal se rok 1932. Nevím, jak je tomu dnes, učebnice jsou přehlceny jmény, a tak bych se divil, že by tam Deml zmíněnej nebyl, ale pravda je, že o něm dnešní oktaváni asi vědí větší prd než tenkrát, kdy byl tento rebelující katolický spisovatel aspoň jejich současníkem. Demlův životopis jsem si přečetl hned dvakrát (sám a Věrušce) a rozhodl jsem se, že se zase po dlouhé době stanu wikipediánem. Nebudu vás tedy unavovat, to podstatné si pak přečtete v angličtině tam. Nicméně jedna věc mě zaujala osobně.

Před lety jsem byl v takové té situaci, že jsem přemýšlel, jestli ze života úplně neeliminovat ženský element. Budete se smát, ale vybíral jsem si podle encyklopedie klášterů nějaký vhodný pro mě. I Věrušku jsem dohnal k cukavým pohybům bránice, které z plic skrz hlasivky navíc pomohly procedit nařčení, že bych prý chodil za jeptiškama. Nicméně, až se za počítačem doklepete, vězte, že jsem ani tenkrát nemyslel na opravdovej klášter. Jsou ale dva, který dneska slouží jako psychiatrický léčebny. To už bylo v mym tehdejším stavu reálnější. Připadaly pro mě v potaz buď Kosmonosy nebo Lnáře. Lnáře mi byly sympatičtější, protože po vyhnání mnichů v roce 1949 sloužily jako ženská věznice, a ten duch drsnejch krasavic se tam určitě pořád vznáší v alkoholickym oparu dnešních pacientů. Bosí augustiniáni mi byli taky blízcí, a to tím, že směli požívat pouze vodu, chleba, ovoce, olovovej olej a víno. Víno, ženy, zpěv latinských chorálů, co víc si přát. Navíc je to v jižních Čechách a tam jsem vždycky chtěl dožít.

V knížce od Jana Bartoše jsem se dozvěděl, že do Lnářů chtěl odejít i Jakub Deml, kterému to ale převor a vlastní otec rozmluvili, a předtím i Julius Zeyer. Zařadil jsem se tedy nevědomky do pěkné společnosti, no řekněte.

8. ledna 2009

Jak nejlíp snít

Moc mě pobavilo Petrovo novoroční předsevzetí. A tak mu sem dávám jeden výpisek z Knihy neklidu:

39
Jak nejlépe snít

Všechno odkládej. Nikdy nedělej dnes, co můžeš neudělat také zítra.

Přišlo mi to vtipný, ale pak jsem si uvědomul, že autor je Portugalec.

Rychločtení naruby

Evelyn Woodová (narozená před sto lety) začala razit termín rychločtení a stala se jeho velkou propagátorkou. Její metoda spočívala v tom, že si člověk měl čtený text ukazovat prstem nebo nějakým vyschlým perem, aby se vyhnul „čtení nahlas v mysli“ a „zpětnému čtení“ a soustředil se jen na významy slov. Prý si tak i mnohem víc zapamatujete.

Já jsem byl vždycky pomalým čtenářem. Čtu si nahlas v mysli a vracím se, tu o řádek, tu o odstavec, tu o několik stran. Obsah si pamatuju jen matně. Hodně knížek jsem proto nedočetl, neboť jsem uprostřed netušil, co bylo na začátku. Ale ty části, který jsem stihnul, mám zase většinou pod kůží co se týče použití jazyka a krásy slov. A podle toho se k nim pak vracím.

Dost často taky čtu nahlas Věrušce, to si někdy tím prstem pomáhám, abych jí nečetl řádek dvakrát. Poslední dobou si čteme Lolitu. Nedávno mě v ní zaujala ta scéna, kdy se Humbert Humbert udělá, aniž by to dvanáctiletá Lolita, hrající si mu kolem klína, tušila. Taky jsem se párkrát v životě udělal, aniž by o tom přítomná žena tušila, a nebylo to jen v ložnici při spánku.

Nicméně už dva dny si čteme knížku, k níž jsme se po měsíci vrátili, a která mi nepřestává masírovat záda horkejma kamenama. Je to Nevinný od Gabriella d´Annunzia. Popis duševních zvratů v řádu několika vteřin a minut s ohledem na vnější okolnosti a vnitřní pochody u muže, jenž miluje svou ženu a svou milenku a jenž nechce ublížit ani jedné z nich, bude asi nejen mně důvěrně známý. D´Annunzio s tímhle příběhem rozrazil v roce 1892 dveře do světa velké literatury a ještě v roce 1976 Luchino Viscontimu stál ten příběh za to, aby s ním uzavřel (patrně nechtěně) svou filmařskou kariéru. Co řeknete třeba týhle pasáži, v níž Tullio přemýšlí kleče u postele své ženy, zda se má přiznat, že svůj mileneckej vztah, kterej mu odpustila, neukončil, jak slíbil, protože je to prostě silnější než on? Dá se tohle vůbec číst rychle?

Uchopil jsem onu ruku, avšak neodpověděl jsem. Samo toto mlčení, jež zdálo se vážným, postačilo, aby poznovu změnilo se chování mého ducha; něžnost spočívající ve hlase a posunku té nevědomé, vyvolala ve mně onen vysilující pocit, z něhož berou původ slzy, pocit, jemuž se říká soustrast s sebou samým. Pociťoval jsem mocnou potřebu toho, abych byl litován. Současně někdo v nitru mi našeptával: „Využitkuj tohoto duševního rozpoložení a nečiň prozatím žádného odhalení. Přepínáním tohoto rozpoložení můžeš snadno dospěti až k pláči. Víš dobře, jak neobyčejný účinek má na ženu pláč muže milovaného. Giuliana bude tím zmatena, a ty budeš jeviti se jako oběť zmítaná děsnou bolestí. Zítra pak, až jí povíš pravdu, vzpomínka na slzy tě opět povznese v duchu jejím. Ona bude moci si mysliti: ´Ah, tedy proto včera tak hořce plakal. Ubohý přítel!´ A ty nebudeš posuzován jako protivný sobec, nýbrž bude se zdáti, že´s marně všemi svými silami proti Bůh ví jaké neblahé moci; bude se zdáti, že jsi zachvácen Bůh ví jakou nezhojitelnou nemocí a chováš v prsou svých srdce rozervané. Využitkuj tudíž, využitkuj!“

„Máš něco na srdci?“ otázala se mne Giuliana hlasem pokorným, lichotivým, plným důvěřivosti.

Stál jsem s hlavou sklopenou a byl jsem opravdu dojat. Avšak připravování onoho užitečného pláče rozptýlilo mé city, zastavilo tím bezděčnost a zdrželo tudíž fysiologický zjev slz. „Což, když nebudu moci plakati? Což jestli mi slzy nepřijdou?“ uvažoval jsem s dětinským a směšným strachem, tak jako by vše záviselo na onom meaém materielním faktu, jež moje vůle nebyla s to provésti. Mezi tím, někdo, stále týž, šeptal: „Jaká škoda! Chvíle nemůže ani být příznivější. V pokoji je sotva vidět. Jaký účinek by měl vzlakot ve stínu!“

„Tullio, neodpovíš mi?“ doložila Giuliana po přestávce, přejevši mi rukou po čele a po vlasech, abych pozvedl svůj obličej. „Mně můžeš říci vše. Víš to.“

Ah, opravdu, od té doby neuslyšel jsem již nikdy hlasu lidského tak sladkého. Ani moje matka nikdy nedovedla tak na mne promluviti.

Oči mi zvlhly a já pocítil jsem mezi řasami teplo pláče. „Tu, tu byl pravý okamžik, abych propukl.“ Byla to však jen jedna jediná slza, a já (věc to pokořující, avšak přece pravdivá; v podobné mimické chudobě zmenšuje se větší část pohnutí lidských při projevování jich), já pozvedl jsem obličej, aby Giuliana ji spatřila, a pociťoval jsem po několik okamžiků šílenou úzkost, obávaje se, že ona ve stínu nezpozoruje její třpyt. Abych ji téměř upozornil, mocně vtáhl jsem do sebe dech, jako děláme, chceme-li zadržet vzlykot...

6. ledna 2009

Křesadlo


Díky Viktoru Šlajchrtovi jsem se dozvěděl o geniovi v osobě Jana Křesadla. Brzy odhalím souvislost těch dvou, ale zatím je to ještě pořád překvapení, protože souvisí i s kadaňskou kulturou, a je mi tím milejší, že nepřímo souvisí i s Rudou Koblicem.

Začetl jsem se do Křesadlových sonetů, je to krásně hravá poezie. Nedávno jsem sem vkládal Mandelštamův epigram o Stalinovi. Ovšem tahle báseň ho myslím v mnohém předčí.


Jan Křesadlo ovládal několik světových jazyků slovem i písmem. Za své stěžejní dílo považoval sci-fi epos o 6500 verších v homérské starořečtině s českým paralelním překladem. A byl schopen i tohoto:


Byli jednou dva...

V neděli dávali první díl Písařů. Rád bych si dopřál ten luxus, že si budu se seriálem číst Bouvarda a Pécucheta. Zatím se mi to daří, a tak můžu s úctou sledovat genialitu Flaubertovu, Dietlovu, Sovákovu a Horníčkovu. Dietl měl opravdu filipa v tom, jak dokázal dva řádky v knize rozvést na celou epizodu ve filmu.

Trochu se teď cítím jako ti dva sedmačtyřicátníci, kteří chtějí z velkoměsta ujet na venkov. Ten Sovákův „zvuk tlukoucího másla“ je k nezaplacení. Někdy je mi z práce opravdu na nic. Věčné škrabátko a hladítko, týž kalamář, táž pera a tíž kolegové! „Tisíckrát radši bych dělal šaška na poutích!“ tvrdil první. „Lepší je být hadrářem!“ křičel druhý. Mám štěstí, že existuje Navenek, tam jsem v lepším případě šaškem, v horším hadrářem, ale na život se pak dívám skrz růžový sklíčka.

A došel jsem k závěru, že Bouvard byl určitě aspoň trojka, soudě z toho, že už v první kapitole knihy Pécucheta dvakrát nutí do svlíkání.

5. ledna 2009

Sedím za mřížemi


Dnes byl zahájen fejetonní blog na stránkách kultura-kadan.cz. Přidělil jsem si pondělí, takže ode dneška každý týden najdete můj pokus o fejeton zde. V dalších dnech tam budou příspevky od Martina Šíla, Jirky Kopici, Terezky a Jiříka, Katky Čuboňový, občas snad od Fandy Červenýho, Dalibora Vajnara a dalších.


Sám pro sebe jsem si vymyslel, že se vždycky vejdu do standardní A4 a každý fejeton zakončím jedním slovanským mudroslovím ze sbírky F.L. Čelakovského. Jsem na sebe sám zvědavej.

4. ledna 2009

Jsem nula

Ale chtěl bych být aspoň jednička. Řeč je o stupnici Alfreda Kinseyho, kterou jsem použil při sestavení nové ankety. Jenže jsem chybil. Ve filmu totiž opravdu byla stupnice od 1 do 6, ale ve skutečnosti ona škála má obsaženu i nulu, tedy trojka je opravdový bisexuál. Opravovat to už nebudu, stejně asi každý bisexuál má ty váhy nahnuté na jednu stranu. Takže se mi vlastně tou chybou splnil sen a jsem jednička.


Proč toužím být alespoň „incidentally homosexual“? Je to proto, že fandím buzikům v jejich boji za svobodu? Jako Jakub Prachař a Viktor Dyk, kteří se proto neváhají líbat před kamerou? Nebo proto, že jsem dneska viděl se Zuzkou na hřišti za Střelnicí chlapíka, kterýho bych fakt chtěl, jenže jako nula nemůžu? Nebo proto, abych nebyl jedna z většiny nul, protože nuly mají tendenci všechny vyšší čísla vynulovat, zvlášť, když pořád fungujou jako společnej, teda spíš společenskej jmenovatel? Nebo jen proto, abych byl zajímavější?

Jsem začtenej do Knihy neklidu, jejíž autor Fernadno Pessoa byl (to soudím po přečtení první stovky stran) minimálně trojka (někteří tvrdí, že byl asexuální, což pro něj byl v tehdejším katolickém Portugalsku dle mého názoru spíše únik a vypěstovaný ideál vzhledem k nemožnosti praktikovat svou přirozenost). Ten ve svém 77. zápisu, který nazval Prohlášení odlišnosti, píše:

Ti z nás, kteří nejsou pederasty, by rádi měli odvahu jimi být. Veškerá nechuť k činu nevyhnutelně zženšťuje. Minuli jsme se s našim pravým povoláním hospodyň a kastelánek a v současném vtělení nemáme vzhledem k sexuální odchylce co dělat. I když tomu absolutně nevěříme, je krvavě ironické tvářit se, jako bychom tomu věřili.