Libice

Jako každý rok, tento víkend už počtvrté má divadlo Navenek výjezdní soustředění v Libici nad Cidlinou. Hezky se vzpomíná nad Vančísovými fotografiemi z roku 2004, kdy na Slavníkovském hradišti vznikala Kráska a zvíře.

Veselá písnička o smrti básníka

Poslyšte mé vidění před Seifertovou vilou:

Ty bezejmenné zvonky
na vratech U Ladronky
lákají k dotyku.
Hle, někdo za kliku
bere a odmyká -
vidíte básníka
vycházet s cigaretou
do zahrady, kde kvetou
nádherné fialky,
co voní do dálky.
Náhle to zabliká
před tváří básníka
a vidět je v té tváři,
že o škrtátko stáří
už dvacet let nikdo neškrtá.
Je to duch Jarouška Seiferta.

A seděl s námi i včera na prázdné židli ve františkánském klášteře.

<3

EU - pořadatelé seminářů a výrobci komuniké

Byl jsem v Praze na semináři o EU, abych se přesvědčil, na kolik je pravdivý článek v posledním Reflexu, z něhož vyjímám kousek o přednášce Karla Kovandy, zástupce generálního ředitele pro zahraniční vztahy v Evropské unii:

Je zábavně příznačné, jak si dělá legraci z toho, že sám neumí definovat, jakou z pětadvaceti zahraničních politik se v EU za téměř půl miliónu korun měsíčně zabývá. Nebo jak se chystá na důležitou schůzku o Libanonu, o níž dopředu ví, že jediným výsledkem bude komuniké. Člověk skoro začne litovat, že taky nebyl členem Kavanovy komuny.
„Evropské státy se rozhodly dělat společnou zahraniční politiku, ale jak připomněl Pepík Zieleniec (europoslanec a předchozí řečník - pozn. autora), každý stát si žárlivě střeží svou vlastní zahraniční politiku. Něčím se zabývá Evropská komise, něčím Rada a něčím vysoký komisař EU pro zahraniční politiku. Známe ho?“
„Totiž Javier Solana,“ odpovídá si záhy.
„Tady máte Radu a tady máte Komisi,“ pokračuje Kovanda. „A ony jako by byly na opačných stranách ulice. Tohleto všechno je bordel, abych to řekl česky. Podle ústavy se měl stát místopředsedou komise Solana, který by pod sebou měl veškerou zahraniční politiku EU. Jenže co by potom dělala eurokomisařka pro vnější vztahy EU Benita Ferrerová-Waldnerová? To by museli vyřešit Rakušané.“
Nejen oni. My bychom museli vyřešit, co by dělal Karel Kovanda.

Ani seminář pánů historiků z Ústavu světových dějin FF UK v Praze nebyl jiný. Snad jen s tím rozdílem, že evropské zdroje nejsou hlavním zdrojem jejich příjmů. Náš seminář vypadal tak, že jsem během dvou hodin vyplnil slepou mapku EU, napsal o Francii, že tam mají dobré víno, přečetl si o Rakousku, že bývalo neutrální, a nakonec se dozvěděl od nadšeného eurooptimisty docenta Kováře přednášejícího na pozadí několika modrých praporů s hvězdičkami, že je v té Unii celkem slušný bordel. Ale peníze za tento seminář jistě ani panu docentovi ani pánům doktorům nesmrdí. Bodejť by smrděli. Navíc na stolku bylo i celkem slušné občerstení, které si v Ústavu dějin z peněz na vědu a výzkum těžko užijí. Po těch dvou hodinách jsem to nevydržel a odešel. Jsem dalek mít něco za zlé pánům historikům. Jen jsem zas jen o něco víc přesvědčen, že mé zbytečné "ne" vhozené před dvěma lety do urničky, bych tam vhodil, bylo-li by to možné, i nyní.

...

Lepší časy...

„Už se mi také naplňuje čas. Ale mám pošetilé a nesplnitelné přání. Chtěl bych se dožít příštího tisíciletí. Aspoň den dva, aspoň tři dny a nahlédnout do lepších časů příštích let. Beztak to naše tisíciletí bylo jak řeznický hadr na jatkách. Tekla z něj časem hustá černá krev.“

/Jaroslav Seifert, Všecky krásy světa, kapitola Toyen/

Jaroslave Seiferte, přijďte posedět na prázdnou židli a nahlédnout do těch našich lepších časů, my zase rádi nahlédneme do těch vašich.

<3

Kocour od Ježkovy maminky

Ježkův tatínek byl krejčí a maminka (dle slov paní průvodkyně) švadlena. A na sofa v Modrém pokoji leží polštářek a na něm je krásný kocour. A já už teď vím co to znamená, když někdo vykřikne:

J e ž k o v y... v o č i!
(tvrdé y podle vzoru matčiny oči)

<3

Báseň, která mi nedá usnout

Dneska mi tedy nedalo usnout něco jiného, ale využil jsem ten čas k pročítání monografií o Seifertovi a básní jeho přátel. Od jednoho z nich jsem nikdy nic nečetl a vždy jsem ho soudil podle jména, jež mi přišlo dosti neskromné, vzhledem k tomu, ze básníci 20. let, kdy jedině tvořil, všichni s úctou vzhlíželi k Josefu Horovi. Jmenoval se totiž Jindřich Hořejší. Až včera v Praze jsemsi pořídil útlou knížečku shrnující jeho celé básnické dílo. Více toho jistě přeložil. A jak psal a překládal, o tom se dočtete mnoho krásných příběhů v Seifertových krásách světa. Nebo v jedné krásné básni ve zkratce (mnou hodnocené za jedno z nejlepších míst ze Seiferta):

Verše psal v přeplněné kavárně
na kulatém stolku
jako po bitvě voják dopisy své milé
na převráceném bubnu.


Báseň Prosba nevyšla v žádné z Hořejšího sbírek, nýbrž v Listech pro umění a kritiku, roč. I. z roku 1933.

Dej, abych zapomněl,
že se mnou jde můj stín,
síť ok, spleť chapadel,
past černých propadlin,

stín, který vydávám,
když zalil mě Tvůj jas,
a který míří k tmám,
nad nimiž krouží čas.

<3

Rozhovor s prázdnou židlí

Dovoluji si Vás pozvat ve čtvrtek 21. září v 19 hodin na večerní program s názvem Rozhovor s prázdnou židlí, věnovaný památce Jaroslava Seiferta. Večer při víně si pro Vás připravilo divadlo Navenek, na jehož stránkách, které pomalu ale jistě ožívají, se dozvíte více.

Smajlíky a frouníky

Před 24 lety byly poprvé navrženy a použity dva základní emotikony:
:-) a :-(

Od té doby jich máme celou řadu, ale já se přiznám, že zůstávám věren kořenům a používám v esemeskách a e-mailech pouze tyto dva prvohorní trilobity + mrkáčka Čiko ;-)

<3

Dnešní výběr byl jasný...