2. června 2012

Hrátky s Boženkou

Nějak jsem zatoužil dělat od podzimu v knihovně jednou za měsíc odpolední interaktivní pořady pro děti, příp. i rodiče, které by nesly jednoduchý název a poslání; prvních pár, které si doma hodlám přes prázdniny připravit, by bylo: Němcová dětem, Halas dětem, Skácel dětem, Holan dětem, Kainar dětem, další, pro které mám literaturu už doma, by mohly být Hrubín dětem, Hálek dětem, Sládek dětem, Atakdálek dětem. Asi si to moc maluju, ale představuju si, že se to dá připravit tak, že se děti nejen nebudou nudit, ale že donutí rodiče, aby samy nebo spolu šli i příště. Vystřelit bych chtěl v září Boženou Němcovou. A přitom bych nepřečetl ani jednu z jejích pohádek. Pořad by byl vystavěn na jejích (tedy jí po Čechách i jinde sebraných) Národních hádankách, Zábavkách dětských a Hrách a Dětských hrách, které porůznu psala do časopisu Štěpnice či do Kalendáře učitelského. Vše by se muselo dokonale přemyslet a upravit, aby to dnešní dítka vstřebala, ale pro tento účel není nic inspirativnějšího než třeba srbská Hra děvčat na dýně nebo Hra na řimbabu z Domažlicka. Julince teď neustále dělám to, co Němcová nadepsala Matka hrajíc s děckem. Když si holčičky v září přinesou panenky, může se z toho udělat krásná aktivita s rozšířením jejich obzorů (kluci by zatím mohli hrát slovenskou Hru na železný most):
Když děcko na peřince se provaluje, hraje s ním také matka, mluvíc a činíc takto:
(Hladí děcku čelo, řkouc): „Tuto jest oltáříček.“
(Zakryje mu rukou jemně očka): „To jsou světýlka.“
(Hladí mu líčka): „Zde jsou polštáříčky.“
(Pohybuje mu volně nosíčkem): „To jest zvoneček – cilink, cink, cilink, cink!“
(Vládne mu ouškama): „Zde jsou ministranti.“
(Ukazuje na ústa, zoubky a jazýček): „Tuto jest kaplička, v ní lidičky a pán páteřík.“
(Rukama přejede celý trup): „A zde jsou varhánky, tu se měchy natahují,“ (přitom mírně popotahuje za ručičky a nožičky) – „a zde se hraje,“ (při čemž zlehounka děcko na prsíčkách a pod bradičkou prsty polektá, až se směje a slovem „etě“ k opakování hry pobízí).

29. května 2012

Sen Jaroslava Vrchlického

Patřím mezi ty lidi, jenž stále potřebují být ujišťováni, že jsou milováni, že přece něco záleží na jejich životě. Cítím, že bych byl proto nešťasten s ženou. Nebyl bych žárliv, to jest mi cizí, ale zdálo by se mi, že stále ona chladne ve své vřelosti ke mně. Vymyslil bych si muky i v svém štěstí. Těch jest málo, jenž mi řekli „záleží na tvém žití“. Vím, že na něm nezáleží tak mnoho, ale přece rád to slyším. Měl jsem dnes sen. Povím Vám ho upřímně jak byl, jen Vám neníliž pravda? Byl jsem v Praze po svém návratu. Vstoupil jsem od Odlovy kavárny. U stolku seděl Sládek, Hejduk, Zeyer, Jamot a ještě jiní. Přišel jsem k nim, ale nikdo se mne ani nevšim, nikdo mě nepodal ruky, mluvili dále o svých záležitostech. Tu se namanul Havlasa a pravil: Pana redaktora Světozoru nechme pánové stranou a uvítejme básníka Eloy. Pak jste se namanula Vy, vzala Jste mne za ruku a řekla Jste: „Básníka Eloy nechme stranou a uvítejme dobrého člověka.“ A to bylo na dnešek před obdržením Vašeho listu. Usmál jsem se tomu snu a věřím ode dneška více na sny. Usmějte se také! 
Jaroslav Vrchlický Sofii Podlipské, Livorno, 30. ledna 1876
Dvě jména z dopisu mi byla neznámá. Jamot je ovšem literární pseudonym Josefa Thomayera – celé R. E. Jamot je vlastně obráceně tomaJER. Tento náš slavný lékař našel pseudonym i pro svého spolužáka Emila Frídu – podle kutnohorské říčky Vrchlice. Bohumil Havlasa byl tehdy čtyřiadvacetiletý spisovatel a dobrodruh, jehož životní osud není nepodobný tomu Byronovu. Vrchlickému nebylo v době psaní dopisu ještě ani 23 let. Těším se na komponovaný pořad o něm, který připravujeme s divadlem Navenek na září ke 100. výročí jeho úmrtí. Tenhle úryvek z korespondence tam určitě zazní.

28. května 2012

Medailónek k narozeninám

Moje babička si pamatuje Věruščiny narozeniny podle toho, že se ve stejný den narodil Edvard Beneš, prezident jejího mládí a vlastně prezident celého jejího života – pak už žádný lepší nepřišel a asi ani nikdy nepřijde. Babičce a dědovi, když bydlívali ve Vršovicích, visely doma i po únoru 1948 na stěně obrázky Masaryka a Beneše. Děda byl tehdy na vojně a někdo na něj poslal udání. Měl ale štěstí, že politruk byl člověk, dopis mu přečetl a roztrhal. Jinak by mohl jít k PTP. Nebylo mu tehdy ani Věruščiných 24 let.

Asi před měsícem jsem náhodou našel informaci, která pro mě byla novinkou a rozhodl jsem se ji dát, krom jiného samozřejmě, Věrušce k narozeninám.
Maminka Edvarda Beneše se jmenovala Anna a už rodným jménem byla Benešová, protože byla se svým chotěm Matějem v poměrně nedalekém příbuzenském vztahu. Nanynka, jak jí říkali, byla v mládí na službě v Kadani v německé panské rodině.[zdroj] Také si měla později vzít bohatého Němce ze Žihle, ale nakonec dala přednost soudedovic Matějovi a měli spolu deset dětí, z nichž poslední byl 28. května 1884 narozený syn Eduard (rodiči zvaný Edek, později si jméno sám změnil na Edvarda). Na malého školáčka si často troufali silnější kamarádi a přesto, že byl maminčin mazánek, dostal od ní často hubováno: „Počkej, já ti ještě přidám. Proč jsi se jim dal?!“ a když Edek sám lumpačil, byla vždy po ruce měchačka. Tahle vzpomínka Benešovy sestry Reginy jakoby předznamenala Benešův celý život: Často otloukán od silnějších sousedů a doma by mu ještě přidali za to, že se nebránil, jak nacistům tak komunistům!

Benešova maminka tedy posluhovala v Kadani. Nevím, zda se dá z archivů vyčíst, v jaké rodině a z toho pak v jakém domě, ale myslím, že by na něm měla viset pamětní deska. Vím, že by se to bývalým obyvatelům Sudet nelíbilo, nemají Beneše rádi kvůli dekretům a velebit druhého československého prezidenta v Sudetech považují div ne za urážku. My jsme ale hrdí na to, co syn české posluhovačky u německé rodiny v Kadani, udělal pro naši státnost (nejen národ), do níž Němce až do heydrichiády automaticky zahrnoval. Myslím, že i tato zdánlivá marginálie v životě jeho matky by měla být v Kadani připomínána.
Beneš si ke svým 24. narozeninám daroval doktorát na právnické fakultě univerzity ve francouzském Dijonu (popravdě, bylo to jako nedávná plzeňská dávačka, za tři čtvrti roku a jednu habilitační práci). Prázdniny zřejmě strávil u moře a domů se vrátil v září 1908.

Nemusíš mít práva,
hlavně, že jsi zdravá!
Nemusíš mít doktorát,
jen když tě má někdo rád!
Nemusíš mít pevnou vůli,
hlavně, když máš mě a Juli!

27. května 2012

 T. Š.

Čekal jsem na chvíli,
která už nepřijde.

Čas, ten se nezmýlí,
a tak teď nevím, kde
hledat mám útěchu
za zpěvu mořských sirén.
Sedím tu bez dechu
jak žebrák u měchů
varhan, z nichž
Dies irae
slyší i za vesmírem.
Vše krásné jednou pomine,
ta, která žila, nežije;
snad mi tu báseň promine.

Pie Jesu Domine,
dona ei requiem.