legendární anglická punková kapela… V Kadaňském Orfeu v podstatě uzavře své kontinentální turné a po lednových koncertech v Düsseldorfu, Hannoveru, Brémách, Hamburgu, Berlíně, Praze, Bratislavě, Budapešti, Barceloně a Madridu to bude taková opravdu pěkná tečka a já jako nový ředitel KZK do ní přispěju aspoň rozhodnutím o prominutí nájmu, protože to je punkáčská povinnost…
Písnička Automatic Lover byla inspirací pro písničku Automatický milovníkskupiny Brutus, která s The Vibrators často vystupovala a v Orfeu bude už 19. ledna… Roman Charlie Sládek a Ivetka Musilová pozvali do Kadaně ještě Sex Pistols Experience, Plexis, Totální nasazení, SPSa Apple Juice, a tenhle multivitamínovej džus můžete zažít, když přijedete 16. února do Kadaně…
Tříkrálovým koncertem duchovní hudby v kostele 14 svatých pomocníků ve Františkánském klášteře v Kadani přivítá rok 2008 smíšený sbor Hlahol z Chomutova. Bude to také start pro Kulturní zařízení Kadaň, organizaci, která bude zajišťovat kulturní pořady v několika stáncích.
Smíšený sbor Hlahol navázal na tradici chomutovského zpěváckého spolku Vlastislav, jenž vznikl v květnu 1947 ze stále se rozrůstajícího chrámového sboru. Tehdy se zpěváci sešli, jak se píše v kronice sboru, za tím účelem, „aby šířili kulturu a český zpěv po celém zdejším kraji, odkud byl před staletími násilně vytlačen“. Zároveň ale kronikář podotýká, že „nezáleží na tom, jaký odznak politický kdo nosí nebo jakého je kdo náboženského vyznání“. Členové současného spolku Hlahol do Kadaně přijedou jak s českým zpěvem, který budou reprezentovat např. skladby od Václava Karla Holana-Rovenského nebo ze Šteyerova kancionálu, tak také s latinskými ukázkami z díla Johanna Sebastiana Bacha a dalších mistrů. Přijďte se přesvědčit, že kultura a (nejen) český zpěv v našem kraji přežil i televizní a internetovou revoluci. Koncert začne 6. ledna v 18 hodin.
Šel jsem včera ráno do školy a dnes půjdu znovu. Včera, aniž bych musel, dnes odučit jednu hodinu. Dostal jsem milý lístek z Austrálie, v kterém mi pisatelka připomněla slova Otokara Březiny z roku 1892:
„Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu. Děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné. Vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován (znechucen), umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. Pouze noc jest vyhrazena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vystřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním.“
Ne, tak to u mě nebylo. Mě učitelství víceméně naplňovalo, ale sám jsem si přesytil čas vedlejšími aktivitami a teprve to mě umrtvovalo a zatemňovalo mozek. A hlavně na mě přišla Kristova léta a s nimi pocit, že nechci být jen kolečkem ve stroji, jímž jsem se stával, navíc nepromazaným, stále vypadávajícím z rytmu a toužícím točit se obráceně.
Přišla mi učebnice zeměpisu pro II. třídu měšťanských škol od Petra Dejmka: Cesty po Evropě z roku 1931. Kam se hrabou Rámcové vzdělávací plány, Školní vzdělávací programy a podobné reformy. Čtu si v té učebnici jako v románu, dozvídám se netušené věci a zajímavou formou a kupodivu to není z interaktivní tabule v rámci průřezových témat.
A proč vám to píšu? Listoval jsem včera Demlovým Svědectvím o Otokaru Březinovi: „Životem, svým dílem dělá si člověk svou hrobku jako šnek tu boudku. To je smysl všech filosofií: člověk se chce krýt, člověk své špatné svědomí usiluje ospravedlnit!“ Tak asi proto…
Mogens se stane svědkem smrti své snoubenky Kamily v sutinách hořícího domu, z něhož se ji marně pokoušel zachránit…
… Mogens začal v pravidelném taktu tlouci čelem do prachu a sténal: bože, bože, bože! Takto tam ležel. Po nějaké době pocítil, že nad ním někdo stojí a bere ho za ruce; byl to hasič, odhodil z něho trám a teď se ho chystal odnést z domu; Mogens s nevolí a hrůzou pocítil, že ho cosi zvedá a odnáší pryč. Hasič ho nesl k otvoru; a tu Mogens jasně poznal, že se mu ubližuje a že hasič, který ho nese, mu usiluje o život, vytrhl se mu z náručí, uchopil kus latě, který ležel na zemi, a udeřil jím hasiče do hlavy, až se zapotácel, vylezl otvorem a vzpřímen seběhl po žebříku a lať při tom držel stále nad hlavou. Zmatkem, kouřem, lidským davem, prázdnými ulicemi, přes pustá náměstí ven do polí. Všude hluboký sníh, o kus dál černá skvrna, jen hromada škváry, trčící nad sněhovou pokrývkou, udeřil do ní latí, udeřil znovu a ještě jednou, znovu a znovu, chtěl ji ubít k smrti, až by úplně zmizela, chtěl utéci někam daleko, a tak běhal kolem hromady a bušil do ní jak pominutý, nechtěla a nechtěla zmizet, odhodil lať daleko od sebe a vrhl se na černou hromadu, aby si to s ní vypořádal, ruce měl hned plné kaménků, byla to škvára, hromada škváry, proč tu leží venku v polích a hrabe se v hromadě škváry?
Před Silvestrem jsme se s Věrkou dívali na Vlasy a druhý den večer jsem nám pak četl z Formanovy autobiografie kapitoly spojené s tímhle mým oblíbeným filmem. Moje sestry na Vlasech byly někdy v šestý třídě, to byl ještě komunismus, dávali je tenkrát jako náhradní film, protože nedošel kotouč s tím správnym, takže to byla náhoda. A já si myslím, že ten film jim dost zformoval charaktery. Přišly z něj najednou jiný, moje třináctletý sestřičky, a já je pochopil, až když jsem film viděl sám, a taky mi vytvaroval srdce, i když tu čupřinu, co nosil Hud, jsem si na hlavě nikdy vyrůst nenechal. O tom to totiž zas až tak není. Po prvních tónech při Claudově jízdě autobusem mi naskočí husí kůže a na konci filmu bych mohl polykat knedlíky. Teď už v tom autobusu jede i Věrka.
Ani jsem nevěděl, že ten původní muzikál vůbec nemá podobný příběh jako Formanův film, a že to nejlepší na celém scénáři, tedy závěr, vymysleli s Michaelem Wellerem po urputný hádce, kdy oba prosazovali něco úplně jinýho, a pak je políbily Euterpe a Melpomene najednou a vznikl ten nádhernej nápad se záměnou Clauda a Bergera v kasárnách. Bergera měl hrát Gerome Ragni, který ho hrál už před deseti lety v muzikálu, ale ambice a Formanovy sympatie měl i Treat Williams. Zkoušelo se pořád dokola, až to Treat nevydržel a se slovy „Já už vám na to seru“ chytil Ragniho za flígr a srazil ho k zemi. Tenhle projev mladické rebelie mu získal roli Bergera, v níž je podle mýho úžasnej. Je tam toho v té knížce fakt hodně zajímavýho. Třeba, jak první v řadě na konkurzu byla nějaká Madonna Ciccione, ale nějak asi nezaujala, nebo jak až k Formanovi do bytu přišel nějakej maník na konkurz, i když se mu Vlasy nelíbily. Poslal ho jeho agent. Byl to Bruce Springsteen. Taky je tam supr kapitola Léto v zimě, kdy chtěli letní scénu s komparsem v Central Parku natočit v prosinci, ale zrovna nasněžilo. Statistům už se ale zaplatilo, tak to produkce chtěla přesto natočit, rozfoukat sníh, každej by vycucal kostku ledu, aby mu pak tu minutu nešla pára od huby… nakonec se to zavrhlo, ale je fakt, že natočit letní scénu v létě není žádnej kumšt.
Co nás ale dostalo nejvíc, bylo, jak Cheryl Barnes, která nakonec hrála černošskou matku Hudova syna, přišla na konkurz a zazpívala tak, že všechny oslnila… „Určitě budeme kontaktovat vašeho agenta.“ „Ale já žádnýho agenta nemám.“ „Tak nám tu nechte číslo, kde vás v New Yorku najdem.“ „Číslo vám dám, jenže bydlím až v Maine.“ „Fajn, a kde tam v Maine zpíváte.“ „Nikde.“ „Ne? A co děláte?“ „Jsem uklízečka. Pracuju v motelu.“ Na konkurz si vzala v motelu volno, písničku Easy to Be Hard, při který pravidelně při filmu začínám ronit slzy a ty se pak valej až do titulků po tvářích jako kusy pískovce v Českym Švýcarsku při povodních, prý nazpívala napoprvé tak, že už ji nemuseli nijak upravovat. Hvězda se z ní nestala, protože se odmítla podřídit zákonům šoubyznysu. O to větší obdiv u mě sklízí. Škoda, že na youtube chybí. A na wikipedii je jediná z obsazení Vlasů, která tam nemá odkaz. Hádejte, kdo jí ho jde teď hned založit? A už ho má.
Dneska jsem hodně přemýšlel o penězích... svejch a těch, co o nich mám rozhodovat... a tak jsem si pustil Ain't got no money a pak hned tuhle krásnou:
Písničku už jsem dlouho nepřekládal a z francouzštiny snad ještě nikdy (až na ten nedávný krátký útržek), tak snad mi Céline odpustí. Ona je opravdu pěkná, ta písnička i Céline, ale nejhezčí je ta, které věnuji svůj překlad.
(V.D.)
Pochopila jsem, opravdu pochopila a vzala za slovo všechny ty smysluplné žvásty o tom, že nanovo jde žít život jediný. Už chápu, proč květiny vadnou a že čas minulý je čas, jenž jsme minuli, kdy všechno bolelo, co dnes už nebolí…
A ty zas musíš pochopit,
že i když tvoje srdce mi snad nepatří už více a tvé taneční hodiny bijí pro jiné tanečnice, přijdu si pro něj, sám's to chtěl, zmrazím ho, spálím na popel a omámím ho, abys dál jako dřív mě miloval…
Neměl ses mě dotýkat, neměl jsi mě svést, neměl jsi mi dávat nic, a tys dal celý svět, jak tedy můžu předstírat, jak můžu svoji roli hrát, když pro ni nemám text… Ještě když to oba víme, ještě než to pokazíme,
chci, abys věděl,
že i když tvoje srdce mi snad nepatří už více a tvé taneční hodiny bijí pro jiné tanečnice, přijdu si pro něj, sám's to chtěl, zmrazím ho, spálím na popel a omámím ho, abys dál jako dřív mě miloval…
Vynaleznu novou řeč, abych tě mohla velebit, sbalím si, abych mohla jít, kamkoli budeš chtít… Kouzlem afrických šamanů, kam budu chtít, tě dostanu a omámím tě, abys dál jako dřív mě miloval…
Změním se, omládnu, abys mě miloval, stanu se královnou a ty budeš můj král, budu ti dělat ty, co se ti dnes klaní, budu hrát vaše hry, je-li to tvoje přání, budu jedna, dvě i tři, jen ať to znovu zajiskří mezi námi... abys dál jako dřív mě miloval…
Vždycky jsem měl rád epitafy a k tomu dnešnímu mě inspirovala jedna sloka z poslední básně filipínského národního hrdiny José Rizala.
Až jednou na mém hrobě vyroste planý květ krásný jak vínek milenčin, můžeš ho utrhnout a jemně přivonět, a když ho políbíš, pak zatočí se svět a já v rakvi s ním…
