Led v srdci má, kdo nelká, zočiv Řecko

Kdo trochu sleduje dění kolem Řecka a snaží se pochopit podstatu evropské hospodářské pomoci, určitě jej zaujmou 200 let staré verše George Gordona Byrona, které si připomeneme 10. března v knihovně. Stačí jen místo Anglie a Skotska dosadit Francii a Německo, a jako bychom četli dnešní noviny.

Kdo však byl hrabivcem, jenž chrám té výše,
kdež Pallas dlívala, tak zahubil,
že prchla z rumů posledních své říše?
Ten drzý, podlý lupič kdož to byl?
Syn tvůj, ó Skotsko, tak se zhanobil!
Ó plesej, Anglie, z tvých nebyl dětí!
Co volno kdys, tvůj volný muž by ctil!
Jen onen mohl těmi chrámy chvěti
a přes vln bouřný vzdor je zpupně odvláčeti.

To chloubou dnešních Piktů jest, že skláli,
co ušlo Gotům, Turkům, zkázné době!
Tak chladný jako rodné jeho skály,
tak tvrdý, pustý v srdci svého zlobě
jest ten, čí hlava vymyslila sobě
ty chudé zbytky z půdy Athén rvát!
Syn matky neobránil v chabé mdlobě,
však její hoře tušil tentokrát, -
tak těžce necítil pout robských dosavád!

Jak! může britský jazyk vyslovit,
že Albion se kochal v Athén hoři?
Ač jménem tvým je ztrýznil robský lid,
mlč o tom Evropě, jež hanbou hoří!
Britanie, ta královna všech moří,
v níž zastánkyni slavnou vzývá Řek,
ta v zemi zkrvácené plení, boří
a rukou Harpie rve ostatek,
jejž barbar zachoval i závistivý věk!

 Childe Haroldova pouť, Zpěv II, 11-13 v překladu Elišky Krásnohorské

Potkali se u Kolína

Jsem rád, že jsem dnes zašel na besedu s Janem Klosem. Až budeme s Julinkou jednou zase koukat na medvědy od Kolína, budu se moct pochlubit, že jsem si je pohladil a potřásl si s jedním pacičkou. A až jednou spolu vyrazíme do Trnkovy Zahrady, řeknu jí: „Má milovaná dcerunko, tatínek stejně jako těch pět kluků vzal jednou za tu pohádkovou kliku od staré železné branky, co byla ještě o něco rezavější než v té pohádce, protože ta je stejně stará jako tatínek a tatínek už taky pomalu patří do starého železa.“ Ocitneme se spolu ve světě fantazie, vezmeme tam i maminku a to nám bude veselo.

Romantické dějiny

Přišla mi nedávno kniha-album Historie českého národa v obrazech obsahující 100 uměleckých obrazů od slavných českých mistrů. Přemýšlím, jestli se stydět za to, že jsem si většinu z nich musel najít na wikipedii. Snad kromě Václava Brožíka. Nebo vám říkají něco jména Adolf Liebscher, Josef Mathauser, Vratislav Hugo Brunner, Věnceslav Černý, Antonín Lhota, Karel Svoboda, Josef Matyáš Trenkwald? Jana Skramlíka a Emila Lauffera nezná dokonce ani wikipedie, Jana Thileta dokonce ani internet.

Recenzoval jsem i podobný polský romantický velkoobraz: Bitvu u Grünwaldu od Jana Matejky. Najdete na něm Jana Žižku? 

Já taky ne (musel jsem se nechat podat: je to ten ryšavec ještě s oběma očima a s napřaženým mečem vpravo dole mezi žlutým a zeleným pláštěm). Vůbec se nedivím, že ta změť postav inspirovala Stanisława Wyspiańskiho k téhle skvělé parodii.

Paříž /19/ Pantheon

Po bellevillském parku jsme se vrátili do latinské čtvrti. Den předtím jsme totiž chytili v Pantheonu zavírací dobu, a tak jsme si tentokrát nechali dost času. Mám tuhle budovu spojenu s Foucaltovým kyvadlem od Umberta Eca a s dobou, kdy jsem toužil zapsat se do dějin nějakým podobným záhadplným románem. Ta doba za sebou vlastně nikdy neudělala tlustou čáru a kdybych si měl literaturou vydělávat, asi by na nějaký takový i došlo. Pobyt v Pantheonu ve mě vyvolal pocit, že bych mohl hned začít, třeba pod pseudonymem Danek Hnědý.

Kyvadlo se zrovna houpalo nad čtrnáctkou, když jsem ucítil potřebu dojít se vyčůrat. Není to symbolické?

Prošel jsem kolem pamětní desky Saint Exupéryho a vzpmněl si na jedno místo v Malém princi, že poušť dělá krásnou to, že někde skrývá studni. Tajemství odhaleno, v Pantheonu musí být studna živé vody.

Ruce revolucionářů ukazují směrem k prameni.

A opravdu, když sejdete spirálové schodiště, naleznete pramen podzemní vody, v níž si lidé oplachují ruce po návštěvě toalety. Netuší, co se s nimi stane!

Marie Curie s Pierrem o prameni věděli, ale maskovali své zasvěcení radioaktivním ozářením.

Byli jsme slepí, ale prozřeli jsme. Díky bohům