Sedm bájných knížat

Tak jsem se dnes po špatně trávené včerejší večeři a poměrně hladce odvedené inventuře na části budoucího majetku Kulturních zařízení Kadaň, jimž mám velet, odreagoval doděláním hesel sedmi legendárních přemyslovských knížat. Nuže nakoukněte třeba na Neklana, odtud se dostanete dál. Napadla mě při tom i vlastní teorie, ale protože teoriím pomáhá, když zrají, ještě s ní počkám. Nicméně ta od pana Karbusického, ač na mě na první pohled působila hodně nevěrohodně, skrývá poměrně důvtipnou myšlenku a minimálně je dost inspirativní.

Mistr Posledního soudu

Kdybyste před měsícem přede mnou vyslovili jméno Perutz, řekl bych vám nejspíš, že jde asi o německé označení vesnice, kde Oldřich potkal Boženu. A měl bych pravdu. Před měsícem jsem v aukci vydražil knížku Mistr Posledního soudu v Čapkově úpravě z roku 1925 (podruhé ho pak vydala v roce 1998 Votobia) od Leo Perutze, německy mluvícího pražského rodáka, jenž většinu života prožil v Rakousku a v Palestině. Včera jsem se dozvěděl, že Perutz umřel na dušičky před padesáti lety a že román Mistr Posledního soudu o záhadné smrti vídeňského herce patří mezi třináct nejstrašnějších hororů světové literatury (podle Wagnera). Musel jsem tu knížku před spaním odnést do vedlejšího pokoje, tak se bojím hororů. Chudák kocourek se asi nevyspal.
Dneska jsem zahlédl v kadaňském antikvariátu jeho Švédského jezdce, tak si ho možná taky pořídím, to je historie, to bych mohl skousnout.

Kolik?

Před pár dny si moje sestřička Ivanka pořídila internet, a tak toho využívám a tuhle básničku věnuju svojí neteřince Bibince.

Maminko, řekni mi, kolik listí
pod naším stromem podzim navršil?
Zeptej se deště, on to zjistí,
až naprší, uschne a zas naprší.

Maminko a ty víš, kolikpak
kapek na naše okno zaťuká?
Zeptej se větru, on to spočítá
a pošeptá ti to pak do ucha.

Maminko a kolik lásky
vejde se do srdíčka?
Zeptej se sedmikrásky
anebo svého strýčka…

Lukrécie

Poprvé jsem se s Lukrécií setkal v jedné z místností vedle velkého sálu na zámku Lemberk. Tehdy jsem jednoduše návštěvníkům říkal, že Lukrécie na obraze páchá sebevraždu, jelikož byla znásilněna, a že její znásilnění královským synem vedlo ke svržení římského království a nastolení republiky v roce 510 př.Kr. Pak jsem tuhle slavnou sebevraždu viděl ještě na mnoha dalších obrazech, ale nijak mě nefascinovala. Naposledy to bylo v pražské Národní galerii, kde jsem si ji i vyfotil.

Mistr ze Svaté krve, Brugy (16. století), NG Praha

Teď jsem si četl výbor z Římských příběhů (Gesta Romanorum) ze 13. století a tam jsem narazil na ten příběh podaný z křesťanského hlediska. Přečetl jsem si tedy následně kapitolu věnovanou Lukrécii v Augustinově Obci boží, kde se otec církve krásně ptá: Jestli smilnila, proč ji uctívat? Jestli byla nevinná, proč ji zabíjet? Obhajuje totiž křesťanky, které byly znásilněny během plenění Říma, ale nespáchaly kvůli tomu sebevraždu. V Římských příbězích je tohle dilema vloženo přímo do posledních slov Lukrécie před tím, než se probodla: „Viny mě zbav, od trestu se však neosvobodím.“

Cítím se přesně obráceně.

Marie-Cimrman Sklodowská

Dnes je 140. výročí narození Marie-Cimrman Sklodowské, ale světový tisk toto výročí ignoruje. Nekoná se ani žádná konference. Není divu, její vztah s Cimrmanem, jejich nelegitimní děti a spousta až detektivních hádanek opřádajících oba životy se zřejmě někomu nehodí do krámu.
Moji studii jejich vztahu si můžete přečíst zde.

Tato Cimrmanova fotografie elitního Spolku kníračů byla pořízena v roce 1911. Jediná postava bez knírů (nepočítáme-li Jamese Jeanse, který ve spolku působil pouze jako služba na mazání tabule a pro odlišení nosil světlý oblek) je čerstvě oholená Marie Sklodowská, která byla přijata na Cimrmanovu přímluvu i přes nesouhlas Alberta Einsteina (druhý zprava), jenž si knír pořídil pouze kvůli členství ve spolku. Oba vědci se smířili, když Cimrman zařídil Einsteinovi profesuru na pražské univerzitě a poradil mu, jak by mohl svou speciální teorii relativity zobecnit.

Zurbarán: Svatý František

Na téhle stránce si můžete krásně v detailu prohlédnout onu svatou díru na lokti, kvůli které mám tenhle obraz v Národní galerii v Londýně nejradši.

Rachmaninov: Rapsodie na téma z Paganiniho

Julius Zeyer

Na hradě Lemberku jsme prováděl s jednou slečnou, která milovala Julia Zeyera. Chápal bych zájem, ale lásku? Na konci 20. století? Po pár letech jsem si koupil Zeyerovo dílo v krásné secesní úpravě. Přečetl jsem si tehdy Dům U tonoucí hvězdy a zamiloval jsem se, ovšem láskou nevěrnou, moc jsem toho od Zeyera pak už nepřečetl, snad jen Karolinskou epopeju, protože mi byla inspirací pro můj dějepis ve verších. A dnes ráno jsem se v rozhlase doslechl, že v Brně se koná konference Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy… Úvodní přednášku měl Viktor Viktora, na jehož přednášky jsem chodíval v Plzni dobrovolně, protože tenhle pan profesor měl pod přehazovačkou. Rád bych seděl v Brně třeba v poslední galerii, protože témata jsou opravdu zajímavá. Když jsem hledal látku pro vánoční hru na Hasištejně, sáhl jsem i po dramatickém díle Julia Zeyera. Nic vánočního jsem nenašel, ale v Libušině soudu má Libuše krásný dialog s Přemyslem zakončený touto replikou:

Cos v srdci mém mi brání, Přemysle,
bych samochtíc o sobě rozhodla,
ač v nitru jasně cítím, že jsem tvou!
Ó spokoj se tím slibem, který máš,
a nezasahej v klid můj rušivě.
Jest život jako řeka plynoucí
tím směrem, který svah jí vyměřil.
Čím hlubší jest, tím tišší její proud,
vždyť síla její jest jí zárukou,
že cíle dojde určeného jí.
Ó, Přemysle, tys řekou hlubokou,
žij klidně tedy dál a víru měj
v náš osud budoucí. Hleď, já ji mám!
Mně přichází na mysl pohádka
ta, kterou matka povídala dnes:
Dub onen v moři jasná láska jest
– má kořeny své v síle praboha
A proto vyvrátiti nelze ji.
Ti holubi dva pevná vůle jsou
a nadšení! Ty zbudovaly svět
a blankyt sklenuly!

Jestlipak režisér Constantin Werner Zeyera četl? Patrně ne, scénář filmu Koruna Vyšehradu prý čerpá z divadelních her Franze Grillparzera, Clemense Brentana a próz Aloise Jiráska. Především rakouský Grillparzer bude nejspíš Zeyerovi v něčem podoben, neboť vychází také z padělaného Rukopisu zelenohorského, ovšem předvádí nám Libuši jako elfku ze starého světa Keltů. O německém zpracování Libuše moc nevím, na to americké s Maďarem v roli Přemysla Oráče jsem opravdu zvědav. O Zeyerovi dnes správně v rozhlase řekli, že zároveň bořil i tvořil mýty. Co s naším mýtem udělá Constantin Werner, toho se trochu obávám.

Český Paganini?

Před nějakým týdnem jsem byl na koncertě Pavla Šporcla. Klasika, Dvořák jak od Suka. I ten Suk zazněl. Koupil jsem si ovšem cédéčko s Paganinim. Je to úchvatná muzika, ráno při ní vstávám. Paganini byl jistě pro Šporcla vzorem. „To, co fascinovalo masy, bylo víc než jen technické kouzelnictví: byly to jeho démonické způsoby stejně jako strhující poezie hry,“ napsal jeden hudební kritik. Šátek, obnošené tepláky a modré housle mají sice do démonických způsobů daleko (dokonce bych řekl, že Pavlův projev je všechno jen ne démonický), ale jak je vidět, svůj účel splnily. Co mě ale fascinovalo nejvíc a Pavlovi by to přineslo další marketingový úspěch, kdyby se to naučil, je informace z Epochy: Proslulým se stává Paganiniho kousek, kdy postupně nechává při hře popraskat všechny struny až na jedinou, na kterou pak bravurně skladby dokončí.

Hroch a Cecilka

Peter Paul Rubens: Lov hrocha a krokodýla

Učil jsem teď v prvácích, že prvního faraona z Manehtova seznamu rozsápal hroch. Myslel jsem si, že je to celkem úsměvná a ojedinělá historie, ale v Epoše píšou, že má hroch v Africe na svědomí dvakrát tolik životů než krokodýl (cca 200 ročně), a to přesto, že je to býložravec. Vlasta Dufková článek celkem odbila, nevím, co třeba znamená věta „málokdo ví, že nejvíc smrtelných úrazů způsobuje lidem hroch obojživelný“? Asi ne víc, než silniční nehody. A přirovnat váhu hrocha ke dvěma autům Škoda Octavia Combi je trošku úsměvná skrytá reklama. A co jiná auta? Co třeba nenaloženej kamion? Ten váží taky tak zhruba čtyři tuny. Ovšem čtyři tuny váží třeba i jazyk nebo penis plejtváka. Co mě ale zaujalo, je, že první hroch od starověku se do Evropy dostal v roce 1850, a to do londýnské zoo, kde se na něj denně přišlo podívat na 10 tisíc zájemců a upomínkové předměty s motivem hrocha šly na dračku. Přemýšlím o nějakých těch upomínkových předmětech z klášterní Cecilkou.

Tančící memoáry

Poprvé jsem četl od Vodňanského a Skoumala básničky někde v časopise ze 60. let a pamatuju si tyhle dvě:

Posílám Ti oka,
oka svého soka.
Ne, že bych se vychloubal,
prostě jsem je vydloubal.

Toto je foto,
na fotu je Otto,
Otto, jak drží v náručí
svůj vlastní slovník naučný.

Šel za námi mameluk,
ptal se, zda-li máme luk.
A my ten luk neměli,
jen dva šípy v prdeli.

V Praze jsem si koupil knížku Zpívající memoáry aneb když archiv zakuká od Jana Vodňanského. Velkou část vzpomínek na mládí pokrývají taneční, a protože jsem letos pár kurzů také absolvoval, na jeden se dneska chystám a v sobotu jdu na prodlouženou, tady je kousíček Vodňanského veršovánky, jež se dobře hodí na naší Páju, co si naposledy nechala na hlavě uplést vánočku:


Odpoledne na čaji na čaji na čaji
Dívenky tam hačají hačají tam
A když hudba začne hrát polonézu
Pak je třeba pozor dát… na protézu
Když protéza upadne
Ti při tanci
Je to šok je to šok
Je to ihned nápadné
Nonšalanci
Ztratí krok ztratí krok
Kamarád mi sice půjčí
Svoji nohu svoji nohu svoji nohu
Každej na mne ale čučí
Zpod balkónu zpod balkónu zpod balkónu…

Pravý Hradec

Epocha je časopisem s nejrychleji rostoucím nákladem na českém trhu. Ani se nedivím, začal jsem si jej kupovat pravidelně a dokonce už podruhé jsem si koupil Epochu speciál se záhadami českých dějin (tu první jsem si polil tak, že se mi slepily listy). Naposledy jsme včera četl článek o sedmi bájných českých knížatech. S Ríšou Melicharem jsme měli v našich přednáškách o Lučanech také větu, že „Kosmas se luckou nadvládu v české kotlině snažil kamuflovat seznamem vymyšlených jmen, např. Přemysl, Nezamysl, Křesomysl a další Nesmysly“. Nicméně právě ony záhady nad temnými místy českých pradějin nás k celé přednášce inspirovaly. A troufám si říct, že jsme první, kdo přišli s poměrně nápaditým a přitom nenásilným vysvětlením místního jména Praha. Na levém břehu Vltavy postavili první Přemyslovci Levý Hradec. Je to vlastně jedno z prvních našich místních jmen v dějinách a hned dvouslovné. Jako by na něco reagovalo. Jako by existoval nějaký Pravý Hradec. Mohl být na pravém břehu Vltavy. A také mohl být pravým z hlediska pravosti, ryzosti, důležitosti. A zkráceně je Pravý Hradec Praha (může souviset i s českou předponou pra-). Uznání se jistě nedostaví, a tak jsem aspoň začal na anglickou wikipedii dodávat hesla pro oněch sedm knížat, mám za sebou Nezamysla a Mnatu.

Máj v listopadu

5. listopadu 1836 zemřel Karel Hynek Mácha.

5. listopadu 1890 se narodil Jan Zrzavý.

Běsi

Je to zvláštní, na Dostojevského Běsy jsem nikdy nenarazil v češtině a přesto pro sebe považuji pár momentů z knihy za nejklasičtější uvedení do teorie románu. Četl jsem je v angličtině, když jsme byli, dávno tomu již, se spolužáky v Bulharsku, a tehdy mě ty momenty oslnily. Bylo to tahání za nos – kdy jedna z postav staršího váženého muže pár kroků tahá za nos, a kousání – jiná postava zase někoho kousne do ucha, někoho jiného do ramene, a než spáchá sebevraždu, tak snad do malíčku. Od té doby jsem to nečetl, ale maminka mi nahrála filmové ztvárnění od mého milovaného Andrzeje Wajdy, ovšem ve francouzštině. Jsem hrozně zvědavej, jestli tam ty momenty budou, ale jak znám Wajdu, tak si je nenechal ujít. Stihl jsem si pustit asi jen prvních deset minut, ale už v nich stojí pár věcí za ocitování, tak tu s nimi budu občas otravovat. Brzy budu muset sáhnout po českém překladu. Tedy, ukázka z titulků první:

Petr: Uděříme! „Zub za zub,“ jak stojí v evangeliu.
Otec: Mýlíš se, to v evangeliu není.
Petr: A co? Nikdy jsem to nečetl. Žádnou knihu jsem nečetl. Hlavní je pokrok.
Otec: Ale Shakespeare ani Victor Hugo přece pokroku nebrání.
Petr: Nepotřebujeme knihy. Viktor Hugo je starej sráč. A Shakespeare? K čemu je rolníkům? Ti potřebují boty.
Otec: A vy jim je dáte?
Petr: Jistě!
Otec: A brzy?
Petr: V červnu. Ano, v červnu už budou všichni vyrábět boty.
Otec: A co bude potom?
Petr: To nevím. Patříš k vymírající generaci, kladeš hloupé otázky. Já budu bourat, budovat budou jiní.

Vánoce podle divadla Navenek

15. prosince bude divadlo Navenek hrát na Hasištejně Vánoční hru. Alespoň to slíbilo. A protože jsem pořád ještě principálem, musel jsem chvíli pátrat, do čeho se pustit. Nakonec zřejmě upravím veršovanou hru, kterou v 17. století pravděpodobně napsal rakovnický jezuita Jan Libertin. Úvod, který zřejmě pro naše účely vynechám, je fantastický ve své symbolice. Jeden ze tří pastýřů (symbolizující zřejmě samotného Boha Otce) je smutný, protože mu umřel pes, který dobře hlídal stádo (symbol Mojžíše a Starého Zákona), druhý pastýř mu ovšem nabídne svého – „ten nám každou zvěř zažene, vlka od stáda odžene, ten nám stádo bude bránit a od všeho zlého chránit“ (tedy symbol Krista a Nového Zákona). Ovšem pak se začnou dít věci. Nejdřív dojde k sázce a každý z pastýřů se předhání, co by vsadil. Potom jim však anděl zjevuje, že se tu nedaleko narodilo dítě, „které bude ovce pásti a svou duši za ně klásti“. V tomto bodě to trochu zkrátím a nakombinuju, jelikož mi přijde vhodné (a lepší pro další manévrování s textem), aby pastýři nevymýšleli nové dary, ale aby dítěti dali to, co dříve chtěli vsadit. A do toho přijdou tři králové se svými dary a začnou se s pastýři hádat, komu to dítě patří, kdo ho viděl dřív a kdo mu dává hodnotnější dary… a nakonec deux ex machina v podobě anděla, který zachrání situaci, protože Ježíšek přece přišel pro všechny… nakonec nějakou tu koledu a snad nás nevypískají, prý tam mají přijet i nějaký VIPky.

Nejlegračnější místo je, když se pastýři sázejí. Moc se mi líbilo přirovnání:

Snáže jehně beranovi
z čela srazí oba rohy,
spíš koza starého vlka
svýma rohama utrká!

První pastýř nabídne do sázky svého berana, o jehož hereckém obsazení bych zřejmě nepřemýšlel, kdyby nesplňoval charakteristické rysy jednoho z našich herců. Hádejte koho:

Já mám berana Zubáka
v stádě, velkého jebáka.
Ten mé ovce všecky vodí,
kam chce, všudy za ním chodí.
…
Vlka se nehrubě bojí,
leckdes mu v poli obstojí
– mnohokráte ten vlk strachem
trousil po záhoních hrachem.
Toho jebáka vsadím vám,
vím dobře, že ho neprohrám.

25. prosince v 16hod. pak divadlo Navenek bude účinkovat v již tradičním Betlému ve františkánské zahradě v Kadani.

Edudant a Francimor

MADAM ISTAR HALABÁBA
stát. koncesovaná kouzelnice
Přírodní pohromy,
škody na dobytku a jiném majetku,
přičarování ženicha,
jakož i jiná kouzla i čáry kulantně vyřizuji.
Též do domu.

Tahle knížka od Karla Poláčka mě zachránila od nudy na marodce ozdravovny v Jetřichovicích, a tak se k ní rád vracím, kdykoli usínám večer u maminky sám. Tentokrát jsem si přečetl kapitolky o Jeho Královské Nádheře Dyldylbumovi Šlechtném, jenž se tu a tam oddával lidožroutství. Tahle pasáž mi připomněla jednak naší Olivii Twist, o níž jsem se dnes dočetl v Žňovinách a jednak Skromný návrh, nejslavnější satiru všech dob.

„Hm…, dětské maso – náramná pochoutka. Jemné delikátní… hm… A je to moc zdravé, to říkají všichni lékaři. Nezůstává ležet v žaludku. Jenom tento… jsou moc hubené. Nic na nich není. To je proto, že pořád běhají. Musejí se zavřít do posady a pořádně krmit…“

Nikde na webu jsem bohužel nenašel krásné ilustrace Josefa Čapka. Čirou náhodu jsem ale našel na Divokém víně obrázek od Toyen, na němž jsou dvě námořnické postavičky, které mi připomněly mé dětské hrdiny, ovšem při potřebě, o níž sice Poláček nepíše, od které ale ani kouzla nepomůžou.

Hochtrabizeit

Trabantovej sraz ve Cvikově si příští víkend nechám ujít, ale aspoň malou přehlídku bakelitových elegánů jsem absolvoval. A pořídil jsem nám na to i příslušné trikoty.