Dobrodružství v pravou chvíli

Už jsem si zvykl s koncem starého roku dočíst nějakou rozečtenou knihu. Dnes to byl Vzduch zdarma. Nemůžu souhlasit s Henrym Millerem, který naznačil, že Sinclair Lewis není zrovna dobrým americkým autorem. Jak příběhem tak slohem mě přesvědčil, že umí nejenom psát, ale má i co říct. V době, kdy román napsal, se tento hodnotil veskrze jako sociální satira, ta byla tehdy oblíbená nejen v Americe. Dnes už z knihy marxismus vyšuměl jako z dlouho otevřené láhve limonády, ta ale neztratila nic na své osvěžující chuti. Dovolte mi shrnout část děje.

Klára Boltwoodová se rozhodla vyvětrat hlavu ztěžklou životem mezi newyorskými snoby (z nichž Jeff Saxton o ní jevil velký zájem), a tak vzala otce a odjela luxusním vozem přes celou Ameriku do Seattlu za příbuznými. V Schönstromu (zřejmě vymyšleném městečku, na mapě jsem ho nedohledal) musí absolvovat malou opravu vozu a mechanik a spolumajitel garáže Milton Dagget se všimne Kláry a zaslechne cíl jejich cesty. Protože se na první pohled zamiloval, vezme si časově neomezenou dovolenou a vyrazí se svou kočkou Verou de Vere stejným směrem. Několikrát Boltwoodovy vytáhne z bryndy. Markantním rozdílem mezi nimi ale je, že zatímco oni spí v hotelech, on si ustílá v autě nebo ve stanu vedle auta, vaří si na vařiči a má trochu horší typ vozu (značky aut jsou zřejmě rovněž smyšlené). Cestovatelé zažijí spoustu dobrodružství, jejich společný citově překotný příběh je ale narušen dvěma událostmi. První je přistoupení jistého Zrzka (v originále Pinky) do Miltova auta.

Patřilo k jeho vyznání milovníka motoru nikdy neodmítnout svézt někoho, měl-li místo ve voze.

Jenže Zrzek si svezení vynutil revolverem a pak nebylo možno se ho nijak zbavit. Byl to hrubián a nevychovanec posedlý zlatokopectvím, nicméně moc dobře znal psychologii a Miltovi ho bylo místy i líto. Jen se za žádnou cenu nechtěl potkat s Klárou, dokud se ho nezbaví.

Druhou čárou přes rozpočet byla nečekaná intervence Jeffa Saxtona z New Yorku. Našel si Boltwoodovy obtelefonováváním různých hotelů a překvapil je v jednom zájezdním hostinci u Flatheadského jezera, kdy byly zrovna na cestě z Butte do Kalispellu (není mi pochopitelno, proč nejeli z Butte přímo na Spokane?! možná tam ještě nebyla silnice, nebo že by chtěli vidět tamější příšeru?). Jeff přesvědčoval Kláru, aby už toho cestování nechala a vrátila se do New Yorku.

Co čert nechtěl, právě v onom hostinci se setkali boháči Jeff a Boltwood s chudákem Miltem a otrhancem Zrzkem… Nebudu prozrazovat rozuzlení téhle zápletky, nicméně po tomto setkání proběhl zajímavý rozhovor mezi Miltem a Klárou.

„Což opravdu dbáte o takové věci, o všechny ty strašně drahé přepychové věci?“ prosebně se ptal Milt.

„Zajisté, obzvláště po životě v malých hotelech.“

„Nemilujete tedy doopravdy dobrodružství?“

“Ach ano – ale jen v pravou chvíli! Již proto, že se nám po nich zdá správná večeře tak výtečná!“

Přiznávám, že na svých stopařských dobrodružstvích mám také moc rád ten návrat domů do vany, do postele, ke svíčkové a babiččině vánočce. Vzhledem k těm Millerovým slovům o penězích a vnitřním pocitu bohatství byla asi moje nejdobrodružnější cesta v 18 letech, kdy jsme měli s Lenkou vyměněno každý 500,- Kč a strávili jsme s tímto obnosem týden v Itálii, navštívili Řím, Pisu a Florencii, kde jsme poslední liry dali za naši první pravou italskou pizzu. Patřilo to k té mladické drzosti. Ale i tenkrát jsme měli radost z těch přepychových věcí, co jsme měli doma. Já po sedmidenní zácpě především ze záchoda.

Memento a předsevzetí

Kyjev

Na sklonku roku mě zase posedl plán. Dlouho ve mně ten sen bublal, ale teď jsem našel motiv. Táta byl za mého dětství dvakrát v Kyjevě. Jezdil tam na školení o počítačích, které nenáviděl. Byl tam vždycky několik měsíců a já si pamatuju tu dětskou radost (bylo mi mezi dvěma a pěti roky), když se vrátil, někdy třeba jen na pár dní. Pamatuju si hlavně Vánoce, kdy pod stromečkem bylo tolik věcí popsaných písmeny, která jsem neznal. Možná moje nejranější vzpomínka vůbec je z Vánoc, kdy jsem pod stromečkem našel bakelitovou krabičku se dvěma otvory pro oči – mačkáním se posunovaly obrázky a nebyly to pohádky jako bývaly v takových těch mačkacích televizích, které vyráběl podnik místního průmyslu Kovozávody Semily – tady byly obrázky z rakety. Pravda, pasažéři té rakety byly medvídci, ale ten vesmír za okny jejich kapoty byl jako živý. Nezvykl jsem si ještě pořádně na Zemi a už jsem snil o výpravách na Měsíc, Mars a Venuši. Po Vánocích táta zase odletěl.

Byl jsem ve sklepě pro vánoční dárky, které si tam Ježíšek schovává, aby na ně Věruška nepřišla, a zrak mi padl na zapadlé album s pohledy Kyjeva. Když jsem si je prohlédl, padla na mě zvláštní touha ta místa navštívit. Jeden pohled se od ostatních trochu lišil, byl tak trochu ochmataný, tak jsem ho otočil. Táta na něm píše mámě. Je z 9. června 1978, to mi bylo dva a půl roku. Je to pohled na hotel Ukrajina, kde bydlíme. Předsevzal jsem si, že hotel najdu na internetu a zjistím, jestli a za kolik se tam dá bydlet dnes. A vznikla z toho přímo posedlost – chci vidět Kyjev, i když už to bude jiný Kyjev, ale v tom novém Kyjevě chci najít ten hotel nebo místo, kde stál tátův hotel. Najít ho virtuálně se mi totiž nepodařilo.

V roce 1961 totiž v Kyjevě postavili hotel Moskva, který ale po osamostatnění Ukrajiny v roce 1991 přejmenovali na hotel Ukrajina. Hotely se stejným názvem jsou i v Moskvě a ve Lvově. Když jsem hledal historický hotel Ukrajina, narazil jsem jen na budovy, které se té z mé pohlednice vůbec nepodobají (a přesto jsou foceny v Kyjevě – jeden začátkem 80. let, druhý už blíže současnosti). 

Narazil jsem i na sérii fotografií z Kyjeva v době, kdy tam táta byl, listoval jsem tím albem půl večera, ale už ne za účelem pátrání, ale protože mě ta doba a ta země vlastně fascinuje – asi tou hrůznou megalomanskou symbolikou komunismu na sovětském venkově a přitom tou blízkou atmosférou doby, v níž jsem prožil dětství. Město, z kterého posílají medvídky do kosmu.

Cesta tam vlakem trvá mezi 30 a 40 hodinami, nejrychlejší je přes Berlín, ale lze jet i přes Slovensko, Brest Litevský nebo Budapešť. Věruška není z mých novoročních předsevzetí nijak odvázaná, protože tím druhým je týdenní letní pobyt v pravěkém skanzenu v Březně u Loun – teď hledáme rodinu, která by do toho šla s námi. Bydlet v chatrči, živit se tím, co nalovíme (nebo spíš nasbíráme), koupat se v řece… V novém roce na to asi Julinka bude ještě malá, a tak asi dáme přednost Kyjevu, co Věru?

Modlitba pro Julinku

Až umřeš, tatíčku,
zjisti mi v nebíčku,
kolik tam sídlí bohů.
Zjisti mi v nebíčku,
kolik je pánbíčků
a koukni do všech rohů.

Až umřu, dcerunko,
kouknu se za slunko
a do všech koutů nebe.
Už nyní ale vím,
že všude uvidím
místo těch bohů tebe.

Mnoho či nemnoho,
já věřím v Jednoho
a tomu patří díky
za to, že Sebe dal
a že mi daroval
ty krásné okamžiky.

Ráj podle Jaroslava Durycha

Dalším literárním darem od Ježíška byl tento skvost:

Jaroslav Durych bude mít v dubnu 50 let od úmrtí. Jeho román Duše a hvězda jsem přečetl ve vlaku z Loun do Rakovníka a zpět v době, kdy jsem měl režijní průkaz, a tak jsem v Rakovníku jen přestoupil do vlaku zpátky domů. Miloval jsem a dodnes miluju četbu ve vlaku. Tehdy jsem si usmyslil, že jednou napíšu taky román. Bylo mi sedmnáct. Od té doby posunuju věkovou mez, do níž se tak stane. 25, 30, 33, 35, teď jsem na 40. 

Mám doma Jaroslavem Durychem podepsanou studii o Otokaru Březinovi z roku 1931, výtisk číslo 26. Myslel jsem si, že je to to nejvzácnější, co od Durycha kdy budu mít. Byzkydy jsou z roku 1926 a číslo výtisku? 

A to mám i 28. výtisk sbírky Panenky z roku 1923, 2. vydání Menší valdštejnské trilogie (Rekviem) z roku 1930 a podepsanou Evu a Té nejkrásnější z roku 1948. 

Přemýšlím, jak sestavit vzpomínku na Durycha v knihovně. Napadá mě, že by nebylo od věci pozvat doc. Karla Komárka z Olomouce, který je na Durychovo dílo odborníkem, a doplnit večer ukázkami z poezie. Přečtěte si třeba tuhle báseň, kterou Durych nazval Ráj. Ještě předesílám, že v roce 1926 byla podle učebnic česká poesie v zajetí poetismu a možná tak ještě proletářské poetiky. Báseň má na internetu svou premiéru.

Děvčátko našlo potkana

za stodolou,

srst byla z něho zedrána

a dítě se ho ujalo,

do ruky vzalo, zpívalo:

hajej, hajej, hou, hou!

Děvčátku oči zářily

nad zdechlinou,

blažeností se třpitily

a jako úsměv v samotách

stříbrné písně hlas se táh’:

hajej, hajej, hou, hou!

Potkane, scíplý potkane,

ty’s už jen hnůj,

mor jenom z tebe povstane

a přece, kdybych světem vlád’,

do srdce by mi smutek pad’

pro divný osud tvůj!

Durych často polemizoval a často s ním člověk nemůže souhlasit. Ale byl z těch polemiků, který dává protivníkovi vždy vyargumentovaný pohled druhé strany. Kniha Polemiky a skandály, kterou Karel Komárek v roce 2002 sebral, mi dala mnoho materiálu na přemýšlení, a do besedy s panem docentem ji vezmu jako zásadní prostor pro otázky. Teď ještě aby tu dálku vážil. Jinak se budu muset hádat sám se sebou.

Není Makao jako Meako

Nikdy jsem netoužil mít doma Ottův slovník naučný, což možná některé lidi, kteří znají moji knihovnu, překvapí. Důvod je prostý – neměl bych pak už tu moji knihovnu, protože by se tam pro Ottu nevešel pomalu nikdo jiný. O moc větší byt si kvůli knížkám kupovat nechci, a jestli někdy přeci jen postoupíme do 3+1, pak bude záležet na Julince, jestli si mezi skříněmi na šaty a policemi na šminky udělá místo i pro knihovničku, kam by si šoupla Vrchlického a Zeyerovy spisy či pár svazků z edice Světové četby z Odeonu.

Po Ottovi jsem netoužil, o to víc jsem ale vždycky toužil po naší nejstarší encyklopedii – po Riegrově slovníku naučném z let 1860 – 1874. Nebudu to protahovat, dostal jsem od Ježíška půlku tohoto skvostu. Napsal jsem si o všech jeho deset dílů, a tak se mi dostavilo v truhle deset svazků – to jsem ovšem netušil, že jeden díl je v některých sebráních rozdělen na dvě oddělení. To je nadělení. Ale nadělil mi ho Ježíšek a já mám stejnou radost, jako kdybych ho dostal od A po Z i s dodatky. Mám takhle už několik slovníků a časopiseckých ročníků – třeba u Encyklopedie humoru a vtipu mi chybí prostřední dva díly od L po Poc, Ottův divadelní slovník mám od A do Gat. Riegrův slovník naučný mám tedy od A do Oži, péčko už mi Ježíšek odepřel.

Beru to z té lepší stránky. Už těch deset dílů z knihovny vytlačí do sklepa kus hodnotné literatury. Riegrův slovník je dostupný online, takže na ukázku do hodin na univerzitě třetího věku nebo až se vrátím k učení na střední škole, to stačí. A Kadaň v té první polovině je! A je tam i Kirwitzer.

Představte si, že už při nalezení tohoto druhého hesla, kterým jsem zkoušel kvalitu slovníku, jsem zjistil pro mě převratnou novinku, a to že Václav Pantaleon Kirwitzer, mimochodem první z jesuitů českých na misii, nezemřel v Makau, jak po léta tvrdím. Letos jsme na Kirwitzerově dni dokonce měli o Makau přednášku ing. Fochlera – velmi zajímavou přednášku, při níž ing. Fochler dokonce spekuloval, kde by mohl v Makau být Kirwitzer pohřben. A pod stromečkem najednou zjistím, že Kirwitzer se v Makau jen krátce zdržel, načež odplul do Japanu, kde však už 22. kv. 1626 v Meako zemřel.

Meako možná zní podobně jako Makao, a tak nějaký pozdější přepisovatel krátkých biografií to zřejmě současníkům trochu zjednodušil. Jistě bystě řekli, že žádné Meako neznáte. Ale právě letos jste ho zřejmě všichni viděli v televizi. Jedny z nejvzrušenějších záběrů z ničivého dopadu letošní vlny tsunami na Japonsko totiž byly natočeny a přenášeny do celého světa právě z města Meako neboli Miyako v provincii Iwate. Jestli tam Kirwitzer měl hrob, tak už ho tam pravděpodobně nemá.

Smekám klobouk před redaktory naší první encyklopedie. Jsou stále kdesi tu. Jakub Malý dokonce i tu.

Kdesi tu

Před 750 lety byl Wernerem z Eppsteinu, arcibiskupem mohučským, za přítomnosti krále Přemysla Otakara II. posvěcen klášter sv. Jakuba v Praze. Vzpomněl jsem si na svou návštěvu tam v roce 2008. Tehdy jsem v Praze nemohl stahovat fotky a tak jsem o zážitcích jen psal.

Když jsem si tedy dnes fotky dohledával, našel jsem krom těch z kláštera i fotky z knihovny Václava Havla. Fotil jsem si i některé citáty, co jsem tam našel. Jeden, myslím si, dnes stojí za publikování.

Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost – buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel – tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.

(Zápis z 5. prosince 2005, otištěn v knize Prosím stručně, 2006)

Civilizace a chudoba

Oslavil jsem Julinčiny půltiny a svátek sv. Štěpána pokračováním v četbě řeckého románu Henryho Millera, který má dnes 120 let od narození. Krom nepodstatné zmínky o Praze (100) a zhodnocení Sinclaira Lewise jako špatného spisovatele (111) mi přineslo těch několik desítek stránek i další spoustu materiálu, o který bych se rád podělil. 

Už jsem se tu dávno vyznal, že mi Millerův styl je velmi blízký, jeho cestopisné rysy se smyslem pro detail a odbočky do všech možných zákoutí lidské mysli v různém tempu i tvaru jsou mi vždy inspirací, i když mám v mnoha oblastech třeba úplně opačné smýšlení. Zde je třeba jeho soud o civilizaci:

Kdo dříve jedl rukama, používá nyní příbor; někteří mají v chajdě elektrické světlo místo petrolejové lampy či svíčky; tam, kde dříve ležela puška či mušketa, mají na polici katalogy obchodního domu Sears & Roebuck či bibli; někdo má nablýskaný revolver místo kyje a jiní používají peníze místo mušliček a ulit, nosí slaměné klobouky, které vůbec nepotřebují, a uctívají Ježíše Krista, s nímž si nevědí rady. Avšak všichni do jednoho jsou nespokojení a hluboko v srdci sklíčení. Duši jim zachvátila rakovina a lepra. Těm nejtupějším a nejzkaženějším dají na rameno flintu a poručí jim, aby bojovali za civilizaci, která jim nepřinesla nic než bídu a ponížení. Jazykem, jemuž oni nerozumějí, vytrubují tlampače děsivé zprávy o vítězství a porážkách. Je to šílený svět a získáte-li si od něho byť jen nepatrný odstup, jeví se vám ještě šílenější… (108)

Z Obratníků člověk ví, že je těžké Millera sociálně zařadit. Člověk z něj má zvláštní pocit, že i když nemá na večeři a „zve se“ k různým kamarádům, aby přežil, má stále někde na kontě dost peněz „prostě pro případ“. Tenhle pocit nemizí ani při čtení Kolosu z Maroussi. Na Krétě v jednom rozhovoru s místními literáty k tomu říká:

Chudoba ještě nedělá z lidí ubožáky… Mám právě tolik peněz, abych se dostal zpátky do Athén. Až budu v Athénách, budu muset uvažovat o tom, kde seženu další. Při životě mě však neudržují peníze, nýbrž víra, kterou mám v sebe samého, ve vlastní schopnosti. Sám před sebou se cítím jako milionář… (113)

Vánoční reklama

Přivezly mi České dráhy
poštou balík těžké váhy:

pod dárkovým balením
dvě krabice s kamením.

Přiložen byl malý vzkaz
podepsaný Santa Klaus:

„Když poprosíš Štěpána,
přimluví se u Pána

a ten ti to kamení
ve zlaťáky promění.

Zasáhne tě Boží láska,
stačí podat tiket SAZKA.

A když nevyjde ti sázka,
kup si něco od Jiráska“

Soukromý tisk k vánocům 1931

Dostal jsem od Ježíška několik krásných knížek. První, kterou jsem přečetl, má název, jenž jsem mamince, když večer volala, zatajil, aby si nemyslela, že jsem dostal hovno. Napsal ji Josef Hora a její první vydání z roku 1931 mám podepsané jak básníkem, tak i autorem dřevorytů Václavem Maškem. Jmenuje se Balada v hnědi. Tou hnědí je myšlen podzim a jeho konotace.

Na Dušičky se prochází dvojice novomilenců a vše směřuje k tomu, o čem většinou milenci na takových procházkách přemýšlí. Přijde však tahle tolikrát v dějinách ženského ostychu a mužské ješitnosti opakovaná scéna:

Všecko, všecko mu chtěla dát,
jen co vteřina pomine.
Čas ale jako by smyslil si stát,
na nahou ruku jí padl chlad:
Ne, ne, drahý, ne, tady ne.

Netrpělivě, těžce vstal
a vyčítavě šel podle ní.
Hrot jejích ňader mu v zraku hrál
a na rozkousaných rtech mu tál
zhaslý plamínek splnění.

Nebudu prozrazovat, jaký rozmar přelétl mladé ženě přes nos, protože tohle není čtenářský deník, ale jen zpáteční zrcátko života. Nakonec to ale dobře dopadne. Díky Ježíškovi!

Vánoční zamyšlení

Josef Wenzig, autor německých libret k Smetanovým operám Libuše a Dalibor, jednou napsal: „Je-li láska sluncem našeho bytí, je přátelství měsícem v čiré noci.“ Mám v životě to štěstí, že těch měsíců mám hned několik, i když zase ne tolik jako plynní obři. Za temných nocí jsem ale nikdy nebyl sám.

Přátelé se poznají právě podle toho, že nemusí zářit na obloze každý den, nejsou tady totiž od toho, aby svítili, když jsme čilí a šťastní a kdy jejich světlo pohlcují sluneční paprsky. Přátelé, jako ty oběžnice, vycházejí a zapadají nepravidelně za našich nocí a osvětlují nám cestu svým světlem, které získávají ze svých slunečných dnů. Nemusíte si třeba ani po roce sdělovat, co je nového, můžete klidně začít tam, kde jste minule skončili, třeba uprostřed věty. Můžete jim brečet na rameni a taky říct, že jsou volové, když melou kraviny. Jednomu z nich, který má teď ke Slunci blízko jako Merkur (kde jsou nejteplejší dny a taky nejchladnější noci), bych zrovna dneska chtěl říct, že je vůl, a poděkovat mu za to!!!