Kajetán akvarijní

Indický týden

Před týdnem mi došla omluva od kamaráda Ludi, že nepřišel na oslavu narozenin a na koncert Joe Purple, protože se zrovna vykoupal v Ganze a má namířeno na sever k Himaláji. Včera byl u nás na návštěvě kamarád Petr a vedli jsme debatu o východní filosofii a převtělování. Dnes se mě jedna dáma při pracovní schůzce zeptala, jestli proti stresu medituju. K tomu mi Martin přinesl ochutnat čaj Yogi, který připravil na večer. Z indického večera se skupinou Damaru jsem se pln zážitků právě vrátil domů a zasedl k tomuto článku. Na můj vkus to v jednom týdnu bylo až moc Indie najednou.

Přiznávám, že mám k indické kultuře evropské předsudky. Mám sice Indii v úctě jako naší kulturní prabábu, ale držím si také odstup, protože cítím zásadní rozdíl, jen nevím v čem vlastně. Teprve v těchto dnech mě napadlo vysvětlení.

Zatímco evropská křesťanská kultura nezná reinkarnaci a tak sní o nějaké formě návratu, indická sní naopak o ukončení věčných návratů. A to se pak projevuje i v ideálu. Zatímco meditace indických mnichů chce dosáhnout nekonečna mimo náš pozemský život, křesťanská modlitba pozemský a nadpozemský svět spojuje a nekonečno vyprošuje až po uplynutí naší životní poutě.


V prostém životě a ve svatých moudrech obou filosofických celků bych ale asi hledal spíš společné rysy. I v Rigvédě se dozvíme, že bůh Indra je stvořitelem nebes i země, což je součástí nicejsko-konstantinopolského vyznání křesťanské víry. Nebo se mi moc líbí, že v hinduismu „modlitba jest pánem nad bohy“ – trochu pyšné, ale velmi inspirativní tvrzení.


A Šivu, boha ničitele, Indové prosí, aby je nezabíjel a nezavrhnul. Dej nám podíl na oběti a na řeči živých, píše se v jednom hymnu, který by se mohl zpívat i v křesťanském kostele.


Nejdůležitějším jednotícím prvkem je však vědomí hříchu nebo, chcete-li, poskvrnění karmy. Vždyť i forma očištění je v koupeli (čili u nás křtu) a obsah v odpuštění a touze po něm.


A tak se já, v minulém životě možná slušně se chovající divoký osel, v budoucím zcela jistě králík pro své sexuální prohřešky proti dharmě, vyznávám z obdivu k hinduistické tradici. Můj vnitřní pocit se metaforicky blíží dnešnímu zážitku, kdy Tomáš Reindl zpíval do indické melodie a rytmu Sanctus, Sanctus, Sanctus Dominus Deus Sabaoth, pleni sunt caeli et terra gloria tua, hosanna in excelsis, benedictus qui venit in nomine Domini, hosanna in excelsis jako mantru.

Medřická

Jméno Božena Viková-Kunětická jsem poprvé zaregistroval na zámecké zdi v Libočanech.


Pak jsem si o ní něco přečetl při nedávném výročí její smrti a rovnou si objednal její román Medřická, o němž jsem byl zpola přesvědčen, že se nedá číst. O víkendu jsem shltal prvních 200 stránek a připadal jsem si jako zapadlý sufražet. Božena Viková-Kunětická totiž na konci 19. a začátku 20. století bojovala za emancipaci žen a z románu to jde vycítit téměř od prvních stránek.

Víte, myslím, že naše postavení jest ještě neustále totožné s postavením žen v národech necivilisovaných a divokých. Jsme otrokyně předsudkův a pravidel. Co je u muže nedopatřením, jest u nás zločinem.

V románu Medřická jde o učitelky. Ty se za Rakouska-Uherska a částečně i za první republiky nesměly vdávat. A pokud se vdaly, porušily tabu a jako učitelky většinou skončily. Výše zmíněný citát je z úst starší pražské učitelky Drahoňové, u které se mladá Medřická ubytovala, když přijela na pohřeb své matky. Medřická je idealistka, která před nedávnem nastoupila na místo podučitelky ve vsi Pulenec.

Zde musím odbočit, protože celý ten popis prvního roku, první zimy na vsi, kde nikoho nezná a bydlí ve své pronajaté komůrce, mi připomněl Otokara Březinu. Ten hned po maturitě nastoupil jako prozatímní výpomocný podučitel v Jinošově u Náměště na Třebíčsku – umíráček tužbám, snahám, cílům. Už jako student napsal:

A ideály, jež v mládí vzplály,
života prosa odnese!

O pobytu v Jinošově, kde se první dny obíral myšlenkou o účincích cyankáli na lidský organismus, svědčí několik dopisů Františku Bauerovi – Věř, pro člověka našince jest taková vesnická idyla pouští!

Vraťme se ale do jiné pouště, do Pulence. Pro zajímavost jsem si ho hledal na mapě a nenašel, stejně jako městečko Ryzmyšlov, které je od Pulence přes les a přes kopec. Trochou pátrání jsem přišel na to, že Pulenec je Horská Kamenice a Rozmyšlov Železný Brod. Zatoužil jsem se tam někdy podívat.

Nicméně z Pulence se zase přesunu do Prahy k rozhovoru mezi Drahoňovou a Medřickou a ocituju část, která by mohla být vhodným příspěvkem do diskuze o novém školním rukopisu, ale její druhá část o vzdělávání vůbec.

„Píší u vás děti také tak hanebně? Mám nyní třetí třídu, ale prosím vás, podívejte se na ty hieroglyfy. Vinu toho ovšem nese to neustálé měnění písma – co o tom soudíte? Sotva děti pochopí písmo ležaté, přijde rozkaz psáti stojatým, pak zase ležatým, a děti jsou z toho pitomé. Prodělávám právě tuto fási. Já sama píšu stojatě – teď považte tu námahu. To jakoby měl člověk násilně měniti přesvědčení.“

„Je to mrzuté – ovšem,“ odpověděla Medřická, shánějíc pod čelem myšlenky.

„Ukrutné je to! Chtít všechno do jedné formy vpravit bez ohledu na duši, na srdce, na povahu. Ta ušněrovanost stává se nyní tak ohavnou – nemám pro ni opravdu jiného výrazu – že ve mně vzbuzuje největší nechuť. Bůhví, kam to spějeme! Přijímáme materiál a nadšení věnujeme jenom formě, kterou bude zpracován, bez zřetele na to, není-li příliš tuhý, nebo měkký, nebo sypký – to je věc vedlejší. Jestli zítra nebo pozítří se nám rozpadne pod rukou – co na tom? Formy máme ze zlata, pracované s největší pílí od nejosvědčenějších výtvarníků – na materiál se nehledí! Je mně z toho až úzko. V tom ohledu jsem příliš poctivá a útrpná, učím podle systému, ale bez přesvědčení.“

Iluze a touha po změně jsou jako cypřiše na hrobě. I dnes.

To není slepice, ale papoušek!

Lekce španělštiny pro začátečníky

V jednom článku jsem si novoročně předsevzal, že mi zhoustnou vlasy a naučím se španělsky. Už máme s Věruškou za sebou čtyři lekce, včera jsme poprvé vynechali, protože jsme se byli v Praze Na Homolce přesvědčit, že si opravdu nemáme proč stěžovat. Cestou zpátky jsme se stavili v podzemním antikvariátu a tam u stolu učil rodilý Španěl nějakou Češku svoji mateřštinu, a tak jsme oba poslouchali a ještě jsme si u toho vybrali pár krásných knížek.

Mám hroznou vášeň učit se jazykům ze starých učebnic. Taky jich doma máme požehnaně, němčinu, franštinu, maďarštinu, angličtinu a samozřejmě i španělštinu. Jednu mám už od vysoké školy, kdy jsem došel až do druhé lekce a skončil větou „Cállate muchacha!“, která mi pro tehdejší potřebu celkem vystačila. Znamená: „Mlč, děvče!“ Dnes již vím, že jsem se ji naučil se špatným přízvukem.


Věruška se zase ráda učí z průvodců. Obvykle v nich začíná místní kuchyní. A tak, zatímco se učí, jak se řeknou smažené plátky chobotnice s paprikou, studená rajčatová polévka a točené pivo, já se propracovávám k složitým konverzačním frázím. Bez zaváhání vyseknu větu „He oído el canto de los pájaros en los árboles del bosque“, která neznamená nic duchaplnějšího než „Slyšel jsem zpěv ptáků v lesním stromoví“. Už se těším, až si popovídám s rodilým Španělem. Po pozdravu (Rukulíbám!) zvládnu i krátkou rozmluvu o povolání.
„A qué te dedicas ahora?“
„Caramba! A vender perros y caballos.“
„Čím se nyní zabýváš?“
„U čerta! Prodávám psy a koně.“
Když nebudu vědět, o čem povídat, svedu řeč na počasí:
„Cree Vd. que nevarrá hoy?“
„Věříte, že dnes bude sněžit?“
I když nevím, co mi na to asi Španělé v srpnu odpovědí. Každopádně rozpoutám bouřlivou konverzaci, z mé strany asi víceméně pasivní. Ovšem nebude-li se mi hodit věta „Maria me ha dicho que tú le habías dicho el secreto que yo te dije que no lo dijeras!“ neboli česky „Marie mi řekla, že jsi jí řekla tajemství, o němž jsem ti řekla, abys je neříkala.“
Pro našeho pana lektora jsem si připravil odpověď ze spisu El castellano actual – Aktuální španělština od C.R. Salamery z roku 1911 pro případ, že dostanu nějakou záludnou otázku:
„Si lo supiera, se lo diría de buena gana, pero la memoria me es infiel en este instante.“
„Kdybych to věděl, milerád bych vám to řekl, ale paměť mi selhává v tomto okamžiku.“
Svoje dosavadní soukromé učení jsem skončil rozmluvou s kočím. Pořád se ale nedokážu vyznat v těch reálech, pesetách a centimech. Nemůžu přece kočímu platit v Eurech!

Nicméně po těch pár týdnech španělštiny už začínám být dál než ve svých znalostech němčiny, kde jsem skončil konverzační frází „Je babí léto, jeho jemná vlákna mi lpí na mém novém kabátě“. Teď si ale pro nic na světě nemůžu vzpomenout, jak se řekne německy.

Z toho vyplývá, že až pojedeme v létě na dovolenou, tak přes Německo musíme hodně rychle a ve Španělsku bude v restauraci Věruška objednávat a já udržovat družnou konverzaci s domorodci. Rád bych se jich třeba zeptal, jaký přípravek používají na vypadávání vlasů. Ale k tomu mi přeci jen ještě pár lekcí schází.

Z Paličových slok k současnosti krok

Na oslavě narozenin, v mém případě trochu přitažené za vlasy času, jsem kromě mnoha dalších milých dárků dostal od Štěfana knihu s názvem Paličovy sloky, jejímž autorem je Karel Horký. Jde o po konfiskaci třetí nezměněné vydání, přivedené na svět vlastním nákladem v Rokycanech v roce 1905. Mou pozornost vzbudil hlavně nápis na obálce:

Illustroval Franta Gelner

Dneska bychom asi prohodili "ll" ve slovese s "l" v příjmení.

Karla Horkého jsem, přiznám se, neznal, a tak mě potěšila zejména diplomová práce Jana Rodlinga o jeho literárních začátcích. Jednu pasáž, která se týká právě Horkého současníka Františka Gellnera (narodili se ve stejném roce) si dovolím přímo ocitovat:

V Praze (Horkého) dostihlo i obvinění za publikaci Gellnerovy karikatury španělského krále Alfonse XIII. (obrázek byl už v předchozím čísle zabaven cenzurou, Horký se jej však rozhodl publikovat znovu). Státní návladní jej pohnal k odpovědnosti a soud mu vyměřil vysokou peněžní pokutu. V případě její nedobytnosti měl Horký dostat čtrnáct dní denní vazby. Horký samozřejmě kvůli své nejisté hmotné situaci na zaplacení vůbec nemohl pomýšlet a rovnou nastoupil do vězení. Do žaláře na Karlově náměstí šel s tím, že tam napíše divadelní hru inspirovanou pobytem u vodopádu Giesbach ve Švýcarsku, kam zavítal během své první anabáze Evropou. Ve vězení měl na psaní klid a zároveň se nemusel starat o hmotné starosti, takže vězení pro něj vlastně nebylo trestem, ale spíš menším literárním soustředěním. Přes den psal své dílo, na noc byl stěhován do společné cely k ostatním vězňům. Během pobytu se mu skutečně podařilo celou hru napsat.

Ze sbírky Paličovy sloky vyjímám a v druhém případě i mírně aktualizuji pár básní. První krom názvu, který vynechávám, žádnou aktualizaci nepotřebuje, ke druhé navíc ještě přidávám Gellnerovu ilustraci.

Náš lid je dobrý tažný kůň,
však není radno ho splašit;
snadno je ránu rozřezat,
však není snadno ji zašít.

Nadšení lidu - krásná věc,
však není radno ji probít -
a když už rozum pochroumán,
proč i to svědomí dobít?


Český lev

Tesáky ztratil. V tlamě prázdno jak v jámě lvové.
Přesto se touží mu podívat na zoubek
- a vsadit svůj implantát - zubní technikové
Sobotka, Škromach, Rath a Paroubek.

Mamince k svátku

Jedním z nejobtížnějších básníků pro překladatele z angličtiny je nepochybně Algernon Charles Swinburne, který by dnes měl své 173. narozeniny. Některé jeho básně jsou jako velehory, jejichž vrstevnice jsou složeny z aliterací a zároveň jsou metr po metru v poctivém rytmu spojeny rýmy. Sám Swinburne to dohnal k absurditě v jedné parodii na svůj styl. Mně dala metrický impuls jedna jeho kratší veršovánka, kterou jsem (spíš více než méně volně) přebásnil pro svoji maminku, která vedla moje první krůčky životem i poezií.

První krůčky

Cesta cest, tak smělá a tak sladká,
jako by na ní měly pouze růže kvést;
jen plachý krůček, tak dlouhá a tak krátká
je cesta cest.

Pro očka toho nemluvňátka
je nebe ve dne v noci plné hvězd,
jen když nablízku je jeho matka.

Pak se nechá vést s radostí jarní ratolesti,
která svůj první lístek může nést -
to maminka s láskou malé nožce klestí
cestu cest.

Česko-rakouské setkání

Z rozhovoru Jana Rybáře s Karlem Schwarzenbergem pro časopis Travel si nemůžu nechat pro sebe jména účastníků jedné z prvních porevolučních schůzek české a rakouské delegace. Na české straně to byl Klaus, Dientsbier a Schwarzenberg a na rakouské Klestil, Lacina a Vranitzky.