Koupil jsem si v jednom antikvariátě v Újezdě dílo, o němž jsem nic netušil, ale něco mi říkalo „kup ho“. Znáte to určitě taky. Přesvědčila mě asi vazba a heslo vydavatele
Ladislava Kuncíře Non deserit alta (něco jako
„nezříká se vysokých věcí“), které zaručovalo kvalitu. Dílo nese název
Historie proslulého kazatele Fray Gerundia de Campazas alias Zotes a v podstatě se z knihy nedozvíte, kdo je autorem. Až na internetu jsem našel, že v knize uvedený Don Francisco Lobon de Salazar je pseudonym jistého
José Francisca de Isla, což byl španělský jezuita (1703 – 1781), který byl po vydání tohoto satirického románu nucen opustit vlast a nakonec zemřel v italské Bologni v úplné chudobě.
Hned z prvních stránek jsem poznal, že proti tomuto stylu á la
Tristram Shandy nemám v krevním séru žádné protilátky a budu ho hltat celým rozpumpovaným srdcem. A to jsem si ve stejném antíku koupil ještě
Chestertonovu Autobiografii. Pro srovnání z prvních stran cituji:
Campazas je ves, o níž se Ptolemaios ve svých spisech zeměpisných nezmiňuje, pravděpodobně proto, že neměl o ní potuchy, což se zase vysvětlí tím, že vesnička ta byla založena asi tisíc a dvě stě let po smrti tohoto znamenitého zeměpisce. Tak aspoň zřejmo z jisté prastaré listiny, která se chová v proslulém archivu v Cotanes. Osada leží v provincii Campos mezi západem a severem, v přímém položení proti východu, obrácená právě k jihu. Campazas nenáleží arci k nejslavnějším ani nejlidnatějším místům Staré Kastilie, ale jisto jest, že k nim náležeti mohlo; a není jeho vinou, že není tak veliké jako Madrid, Paříž, Londýn a Cařihrad, neboť jest věcí dokázanou, že se mohlo na kteroukoliv ze čtyř stran světových bez nejmenší překážky rozprostraniti na deset až dvanáct mil. Slavní zakladatelé naší osady (jména jejich se nedochovala) spokojili se postavením dvaceti až třiceti baráků, které omylem nazvali domy; kdyby ovšem byli mohli a chtěli zbudovati místo nich třeba dvě stě tisíc nádherných paláců s věžemi a cimbuřími, náměstími, vodomety a obelisky i jinými veřejnými budovami, stálo tam bezpochyby největší velkoměsto světa. Dobře vím, co tu namítá jistý moderní kritik, že totiž něco takového je zhola nemožno a to proto, poněvadž u vzdálenosti asi jedné míle proudí od severu k východu Veliká řeka (Rio grande) a město by v těch končinách nezbytně bylo rozděleno. Nemluvím ani o tom, že bylo prasnadno vysáti houbami všecku vodu „veliké“ té řeky, čehož se prý podle výroku jistého francouzského cestovateleužívá v Hindostanu a ve velikém Kairu; nebo se také mohl vývěvou prostě vyčerpati všechen vzduch tkvící ve vodě a všecka v ní se nalézající cizí tělíska – a v celé řece by zůstalo sotva krapet vody k naplnění skleničky, jak prý moderní filosofové co chvíle se pokoušejí učiniti s Rýnem a s Rhónou. Nehledě tedy k tomu, jakápak nepřiměřenost, kdyby Veliká řeka proudila středem města Campazas, dělíc je ve dvě části? Či není tomu tak s Temží v Londýně, s Vltavou v Praze, se Sprévou v Berlíně, s Labem v Drážďanech a s Tiberou v Římě? A přece tím ničeho ta města netratí! Zkrátka, vznešeným zakladatelům vsi Campazas neuráčilo se hloubati o podobných plánech stavebních a z důvodů, jim samým asi nejlépe známých, spokojili se s ulepením asi nějakých třiceti chaloupek (podle mínění, jež platí za nejjistější) v oněch místech, s doškovou krytbou, čili se střechami do pyramidy ze slámy vztyčenými, což skýtalo nejnádhernější pohled na světě.A z Chestertona:
Protože je mým zvykem sklánět se ve slepé důvěře před tradicí a autoritou starších a protože jsem bez pochybností přijal příběh, který jsem v době, kdy se odehrál, nebyl schopen ověřit ani experimentálně ani rozumem, pevně věřím tomu, že jsem se narodil 29. května 1874 na Campdenském návrší v Kensingtonu… událost, kterou pokorně přijímám jako nějaký nevědomý prosťáček jen proto, že mi ji předkládá ústní tradice… Samozřejmě to, co mnozí nazývají vědomostmi z doslechu, či to, co já nazývám svědectvím druhých lidí, lze teoreticky zpochybnit pomocí baconovské kontroverze či velké části Vyšší kritiky. Příběh mého narození je tedy možná nepravdivý. Možná jsem dlouho ztracený dědic Svaté říše římské, či miminko, které nějací surovci z Limeshouse pohodili na prahu jednoho domu v Kensingtonu, aby se v něm později rozvinulo skryté dědictví zločinnosti. Na vysvětlení mého původu lze aplikovat některé ze skeptických metod, kterých se používá k vysvětlení původu světa, a nějaký pečlivý badatel by mohl dokonce dojít k závěru, že jsem se vlastně nikdy nenarodil. Ale já bych dal přednost víře ve zdravý rozum, kterou snad sdílím se svými čtenáři. Zároveň doufám, že moji čtenáři budou mít trpělivost s nudným shrnutím nejdůležitějších osobních údajů....
