31. března jsem psal o Gabrielovi Čápovi, který vykonával funkci důchodního na zámeckém statku v Bystré. Nevěděl jsem, že vůbec nějaké takové povolání existovalo, přemýšlel jsem, jestli jsem se nepřehlédl, jestli nedělal duchovního, ale pak jsem ve slovníku našel, že jde o správce důchodenského úřadu, což mě donutilo k tomu, že jsem existenci takového úřadu v dřívějších dobách zvláště na panstvích akceptoval (i s tím, že Vrchlického dcera Milada mohla být zvána důchodňová, u Jiráska též důchodnice). Ve 36 letech poměrně nepodstatné zjištění. Ovšem jen do té doby, než jsem večer toho samého 31. března zalehl ke knize, již jsem si koupil v antikvariátu v Poličce. Jmenuje se Dobrodružství touhy a napsal ji Jean Giraudoux v roce 1930. Překlad Jaroslava Zaorálka je z roku 1934. A svým slohem si mě naprosto podmanila.
Hned na druhé straně mi oči zastavily na konci téhle věty:
Ale osud, nemající ani trochu fantasie, se nijak nesnažil udržet Jeronyma Bardiniho v jeho životním povolání důchodního a Bardiniho.
Děj se sice odehrává někde na francouzském venkově u Nogentu poblíž Seiny, ale já jsem si pořád představoval bysterský zámek. Dnes jsem dočetl první část napsanou už v roce 1926. Jeronymo Bardini se v ní chystá udělat dlouho plánovaný krok – odejít od manželky a dítěte, z pracovního místa, od všech svých věcí, od svého okolí, ale i od svých zvyků – vlastně zmizet a začít někde jinde úplně jiný život, pod jiným jménem a s jiným osudem.
Prožíváme s ním ten den od rána, a tak je dost času mnoho věcí v jeho životě zrekapitulovat, pochopit jeho plán a také se posléze vcítit do jeho pocitů, když vše musí udělat naposled, včetně pohlazení syna, objetí ženy, vyřízení papírů v práci. Spolu s ním jsem znovuprožil ten sžíravý pocit, jak ublíží svým nejbližším. Až sem jsem ale nikdy nezašel:
Měl Renátu rád, cítil se vinen, že jí přeje něco zlého, ale cítil, jak i jeho láska k ní se zesiluje myšlenkou na její smrt… Po celé měsíce býval posedlý tou myšlenkou – tehdy, kdy ještě nemyslel na útěk – úzkostně svěřuje Renátu cestám a vlaku jako nějaké neodvratné nehodě, neodlučuje již žádný Renátin skutek od jeho nejhorších následků, koupel od utonutí, výlet do hor od pádu do strže, návštěvu u Creusota od sklouznutí do kádě s roztaveným kovem. Jakmile někam odjela, čekal telegram…
Proběhnou poslední rozhovory, Renáta něco tuší, dokonce, když se rozbije jeho oblíbený hrneček a on se ani trochu nevzruší, myslí teď i ona na Jeronymovu smrt.
Ano, zrovna tak se vraždí lidé rafinovaní: večer před svou smrtí ani brvou nepohnou, když shoří jejich sbírka známek nebo když někdo roztrhne jejich Degase.
Bardini napíše dopis, že na věky odchází, a uskuteční svůj plán jako v hypnóze. Nevím, jestli je to i tím, že jsem nad románem pokaždé usínal, nebo si mě tak autor podmanil a usměrnil, ale i já jsem s ním tak prožil jeho cestu k řece, kde se svléknul úplně donaha a dlouho plaval v řece ve snaze smýt ze sebe všechnu minulost. Pak doplul v vykotlanému stromu na druhém břehu, kde měl uložené nové šaty a kožený kufřík, s jakým chodíval po Paříži Wilson.
Vybavil se mi Nebožtík Mattias Pascal (asi jako tenkrát v září), který ale ke změně identity přišel neplánovaně a o své smrti mezi mlýnskými koly se dočetl ve vlaku. Nicméně myšlenky měl s Jeronymem Bardinim stejné – jaké si dát nové jméno, co dělat, jak zpřetrhat všechna vlákna k minulosti, kam se odstěhovat. U Bardiniho je v pozadí slyšet touha po svobodě.
Vzpomněl si, že jako dítě zpíval ve škole hymnu na svobodu, v níž tou svobodou bylo Švýcarsko. Ano, zajisté, Švýcaři, s chodníky, které zvyk vyšlapal v alpských skalách, s dřevěnými domky, přilepenými na horských vrcholech jako archy, v nichž by bydlil Noe, Švýcaři, které ovšem Gessler osvobodil, které však nikdo neosvobodil od zimy, od protestantismu, od těch horských výšek!
Nakonec když bloudí nocí, rozhodne se jít na vlak. Ale cesta vede kolem jeho domu. A jak se blíží, zaplete se do vzpomínek.
Poštovní holub se nesmí zaplést do svého kroužení, do svých dětských letů…
Když je u domu, rozhodne se vejít… tahle závěrečná scéna je důkladná, do morku kostí jdoucí a vydá na celou stranu, z níž ocituji jen něco málo…
Hned na druhé straně mi oči zastavily na konci téhle věty:
Ale osud, nemající ani trochu fantasie, se nijak nesnažil udržet Jeronyma Bardiniho v jeho životním povolání důchodního a Bardiniho.
Děj se sice odehrává někde na francouzském venkově u Nogentu poblíž Seiny, ale já jsem si pořád představoval bysterský zámek. Dnes jsem dočetl první část napsanou už v roce 1926. Jeronymo Bardini se v ní chystá udělat dlouho plánovaný krok – odejít od manželky a dítěte, z pracovního místa, od všech svých věcí, od svého okolí, ale i od svých zvyků – vlastně zmizet a začít někde jinde úplně jiný život, pod jiným jménem a s jiným osudem.
Prožíváme s ním ten den od rána, a tak je dost času mnoho věcí v jeho životě zrekapitulovat, pochopit jeho plán a také se posléze vcítit do jeho pocitů, když vše musí udělat naposled, včetně pohlazení syna, objetí ženy, vyřízení papírů v práci. Spolu s ním jsem znovuprožil ten sžíravý pocit, jak ublíží svým nejbližším. Až sem jsem ale nikdy nezašel:
Měl Renátu rád, cítil se vinen, že jí přeje něco zlého, ale cítil, jak i jeho láska k ní se zesiluje myšlenkou na její smrt… Po celé měsíce býval posedlý tou myšlenkou – tehdy, kdy ještě nemyslel na útěk – úzkostně svěřuje Renátu cestám a vlaku jako nějaké neodvratné nehodě, neodlučuje již žádný Renátin skutek od jeho nejhorších následků, koupel od utonutí, výlet do hor od pádu do strže, návštěvu u Creusota od sklouznutí do kádě s roztaveným kovem. Jakmile někam odjela, čekal telegram…
Proběhnou poslední rozhovory, Renáta něco tuší, dokonce, když se rozbije jeho oblíbený hrneček a on se ani trochu nevzruší, myslí teď i ona na Jeronymovu smrt.
Ano, zrovna tak se vraždí lidé rafinovaní: večer před svou smrtí ani brvou nepohnou, když shoří jejich sbírka známek nebo když někdo roztrhne jejich Degase.
Bardini napíše dopis, že na věky odchází, a uskuteční svůj plán jako v hypnóze. Nevím, jestli je to i tím, že jsem nad románem pokaždé usínal, nebo si mě tak autor podmanil a usměrnil, ale i já jsem s ním tak prožil jeho cestu k řece, kde se svléknul úplně donaha a dlouho plaval v řece ve snaze smýt ze sebe všechnu minulost. Pak doplul v vykotlanému stromu na druhém břehu, kde měl uložené nové šaty a kožený kufřík, s jakým chodíval po Paříži Wilson.
Vybavil se mi Nebožtík Mattias Pascal (asi jako tenkrát v září), který ale ke změně identity přišel neplánovaně a o své smrti mezi mlýnskými koly se dočetl ve vlaku. Nicméně myšlenky měl s Jeronymem Bardinim stejné – jaké si dát nové jméno, co dělat, jak zpřetrhat všechna vlákna k minulosti, kam se odstěhovat. U Bardiniho je v pozadí slyšet touha po svobodě.
Vzpomněl si, že jako dítě zpíval ve škole hymnu na svobodu, v níž tou svobodou bylo Švýcarsko. Ano, zajisté, Švýcaři, s chodníky, které zvyk vyšlapal v alpských skalách, s dřevěnými domky, přilepenými na horských vrcholech jako archy, v nichž by bydlil Noe, Švýcaři, které ovšem Gessler osvobodil, které však nikdo neosvobodil od zimy, od protestantismu, od těch horských výšek!
Nakonec když bloudí nocí, rozhodne se jít na vlak. Ale cesta vede kolem jeho domu. A jak se blíží, zaplete se do vzpomínek.
Poštovní holub se nesmí zaplést do svého kroužení, do svých dětských letů…
Když je u domu, rozhodne se vejít… tahle závěrečná scéna je důkladná, do morku kostí jdoucí a vydá na celou stranu, z níž ocituji jen něco málo…
Ženy opravdu dovedou s neobyčejným nadáním zbaviti drama, hroznou trýzeň, jejich velebného vzhledu a ukázat vám je jakoby v zrcadle jako skutek nečestný. Komická stránka jeho útěku, cvilinkové kalhoty, veseloherní wilsonovský kufřík, který bezmyšlenkovitě ještě stále držel v ruce, to všechno ho popuzovalo proti němu...
...
Ale Renáta mu pokynem ruky přikázala, aby se nepřibližoval, vzala modrou tužku, napsala něco na arch papíru a zdálky mu ukázala to napsané slovo, tak jasně čitelné, ačkoli jindy psávala obyčejně jako kočka, čitelné jako novoroční gratulace:
– Jdi!Uklonil se. Odešel.
