Bloomsday

Dneska je Bloomsday a já jsem si zase nedal grilované ledvinky (a už desátý rok mluvím o tom, že si je jednou dám). Pro neznalé, Bloomsday je den, v němž se odehrává celý devětsetstránkový román Jamese Joyce Odysseus. A na 16. června připadá zase proto, že tehdy se James Joyce poprvé prošel se svou vyvolenou Norou Barnacle a podle jedné části literárních vědců mu ho tentýž den vyhonila, podle druhé části to bylo až o dva měsíce později (jeden z intimních dopisů Jamese Joyce jsem tu onehdy přeložil). Dnes jsem zkusil překlad z Joycovy první sbírky básní Chamber Music, o níž jsem tu před časem také psal.

(originál zde)

Má láska v rouše sporém
tancuje v jabloňovém háji,
kde horké větry sborem
na varhany jí k tomu hrají.

Ty horké větry si schůzky smlouvají
se spadaným listím, dvoří se celkem hravě.
Má láska zatím pomalu a potají
kloní se k svému stínu v trávě.

Tam, kde bleděmodrou pokličkou
přikrytá je smějící se země,
má láska tančí a něžnou ručičkou
šaty si přidržuje jemně…

mljt

Turnaj v malé kopané

Po bojových pokřicích a krátkém předvedení maorského tance Kapa Haka, si tým divadla Navenek vytyčil hlavní cíl – postup ze základní skupiny. Do prvního zápasu vyrazili naši kanonýři s odhodláním a bylo to vidět. Devatenáct minut a čtyřicet vteřin bránili nadějnou remízu 0:0, ovšem osudných dvacet vteřin před koncem jsme inkasovali, a tak jsme odcházeli sice se ctí, ale také s pocitem velkého zklamání. Do druhého zápasu jsme přišli s novou taktikou – snažili jsme se soupeře zastrašit drsnou vizáží a po úvodním hvizdu jsme vystřídali celou čtyřku, což opravdu některé ostřílené malokopálisty zmátlo tak, že na chvíli úplně přestali hrát. Na závěr jsme zkusili power play s jedenácti hráči v poli, ale rozhodčí byl pozorný a po několika vteřinách nás vykázal z hřiště. Prohráli jsme asi 5:0. Do třetího zápasu ve skupině jsme vstoupili s nadějemi a hlavně s novou taktikou – hrát hodně rukama a filmovat fauly, jsme přece herci. Opravdu jsme se okázale váleli po každém doteku míče, Píďan nafilmoval i faul na brankáře, za nějž požadoval červenou kartu. V druhé půli jsme přešli na novou taktiku, a to hrát útočný fotbal, abychom dali aspoň jednoho fíka - řekli jsme si, že neopustíme soupeřovu polovinu hřiště - vydrželi jsme to do chvíle, než se náš brankář naštval, sundal si tričko a odešel do šatny. Ale opravdu jsme byli několikrát blízko branky, jen chyběla koncovka. Udrželi jsme tak čisté střelecké konto a prohráli v pěkném zápase asi 6:0. Protože ze čtyřčlenné skupiny postupovaly první čtyři týmy, svůj cíl jsme si splnili a postoupili jsme do play-off. Během pauzy jsme se rozhodl najít si na rozcvičení nějakého slabšího soupeře. Spatřil jsem na zadním hřišti jakousi drobotinu, jak se honí za míčem a bylo rozhodnuto. S dětským týmem jsme sice zase prohráli – 5:4, ale splnili jsme si sen a vsítili první góly. A poslední. V play-off sice soupeřův tým hrající rovněž v červených firemních dresech ustoupil před silou našeho jména a vypůjčil si někde žluté trikoty, ovšem při hře nás roznesl navzdory nové taktice. Podplatili jsme jejich gólmana, aby pustil aspoň jednu branku. Bohužel jsme se do ní za celých dvacet minut ani jednou netrefili. Góly soupeře už ani nikdo nepočítal. Skončili jsme zaslouženě na posledním místě. Pohár, o který se v tomto turnaji bojovalo, je putovní, a tak jsme se po delší rozvaze rozhodli, že než ho za rok zase do turnaje vracet, že ho tam rovnou necháme a půjdeme na pivo. Odpolední představení Mandragory přímo na hřišti bylo nakonec po prvním dějství přerušeno pro silný vítr a počínající déšť, ale pozvali jsme diváky na dokoukání slibně rozjeté hry na příští sobotu, kdy s ní zahajujeme františkánské léto v klášterní zahradě.

Nástup na nástup...

Nástup
Na plakát pro případné fanouškyRozlosováníEfektní zakončení tance Kapa Haka...

Nejčastější místo pobytu týmu divadla NavenekDruhé nejčastější místo pobytu...

Šestimístné číslo pro zmatení rozhodčího v případě zápisu střelce gólu
(tato situace bohužel nenastala)

Obětavá obrana

Obětavý fotograf (málem mi ukopl objektiv)

Takhle končila většina našich slibně se rozvíjejících akcí...

Drsná vizáž na zmatení soupeře

To nám šlo taky dobře...

Nejlepší brankář, i když dost prudil, že se nikdo nevrací...

Soupeřův gólman psychicky neustál dlouhodobou nečinnost a došlo i k malé šarvátce...Nebáli jsme se ani kontaktní hry...Obětavý útok (regulérní gól stranou branky rozhodčí nakonec neuznal)

To je naše brána...

Potenciální rovný soupeř...

Dětí bylo jako much, tak jsme i tenhle zápas nakonec projeli...

To mohla být krásná střela, jen se trefit do míče...

Vichr z hor...
Další fotografie zde
...

O pohár Eddie Edwardse

V rámci tréninku na zítřejší fotbalový turnaj, ve kterém nastoupím jako hrající trenér týmu Navenek, jsem sehrál v učitelském týmu tři páteční flórbalové zápasy, z nichž jsme dva vyhráli a v jednom remizovali. Hrál jsem útočícího záložníka a vstřelil jsem dva góly, z nichž ten první byl vůbec naší první trefou. Cítil jsem se jako sám Orel Eddie Edwards na skokanském můstku:) Zítra budu hrát na pozici spojky, kterou nedávno Bolek Polívka v jednom rozhovoru vysvětlil tak, že jejím úkolem je oznámit obraně, že se útočí a že si tedy může odpočinout, a v případě, že budeme bránit, předat tuto informaci útočníkům, aby se neulítali. No, snad to přežiju bez zranění.

...

Omarovo čtyřverší

Maminka měla ráda čtyřverší Omara Chajjáma. Bylo jich na mě moc, ale mnohé jsem přečetl. Škoda, že neumím persky, docela rád bych si zpřekládal z originálu. Tak pěkně vypadá. Sáhl jsem tedy po anglickém klasickém překladu od Edwarda FitzGeralda a jedno čtyřverší přeložil.

XX
Ach, milovaná, naplň včerejšími strastmi číš,
ať od zítřejších slzí dnešek očistíš…
A zítra? Díky včerejšku snad budu smrti
o dalších sedm tisíc roků blíž.

mljt

Hřbitovní kvítí IX

mljt

Autopsychografie

Fernando Pessoa
(originál zde)

Básníkovi jde o lest.
Předstírá, že jeho bytí
je pouhopouhá bolest,
kterou však opravdově cítí.

A ti, kteří jeho básně čtou,
v té bolesti se šťastní zdají,
ale ne v těch básníkových dvou
– v té jediné, kterou nepoznají.

Básník roztáčí kolotoč
lásky, aby rozum nezaspal
a aby člověk věděl proč
bije mu v hrudi malý sval.

mljt

Sto let staré poučení

Na rozloučení s jedním kurzem anglického jazyka jsem dostal od mých studentů kromě slivovice i dvě staré knihy. Jedna z nich je Konfese literáta, jímž není nikdo jiný než Josef Svatopluk Machar. Dva epigramy mě cvrnkly do oka už na Splitu a navzdory svým názvům a letopočtu vzniku (1901) mi přijdou velmi nadčasové:

Časový

Falešná ňadra, zuby i vlasy,
falešny peníze, láska i čest
– falešno všecko je, můj milý synu,
tak faleš naposled jen pravá jest.


Jindy a nyní

Ve středověku získal ženu
hrdinný činů dlouhý řad
– toť hloupost, nám teď stačí zcela
za půl zlatého inzerát.

...

Pozvánka

Jana skládá muziku pro Případ Grendval, už jsme zkoušeli několik písniček a je to paráda (tu první jsem tenkrát letmo natočil). Zpívám tam několikrát, takže se mám na co těšit... a diváci také.

<3

Svět podle Garpa

Mezi jejími novými pocity se objevil jeden, který jí zvlášť neseděl; nebyla totiž vůbec zvyklá na pocit provinilosti – Helena Holmová byla vždycky přesvědčená, že co dělá, je správné, a v téhle záležitosti se potřebovala cítit také neprovinilá. Zdálo se jí, že toho stavu mysli oproštěné od viny skoro dosáhla, ale ne úplně; aspoň ještě ne.
A ten nezbytný pocit jí měl dodat Garp.
…
Když přišla za ním, už spal, z čehož ji jalo zoufalství. Jestli na ni vůbec myslel, jak mohl usnout? Ale on měl ve skutečnosti hlavu plnou tolika věcí, že z toho musel být úplně popletený; usnul, protože byl vylekaný. Kdyby byl schopen soustředit svoje city na jedno jediné, určitě by byl ještě vzhůru, až by za ním přišla. Mohli si tak ušetřit spoustu věcí.
Takže teď si vedle něho sedla na postel a pozorovala jeho tvář s láskou, která jí připadala větší, než jakou je schopna unést. Viděla jeho erekci, tak silnou, že to vypadalo, jako by takhle čekal na ni: vzala ho jemně do úst a za okamžik ucítila, že je hotov.
S překvapením se probudil a vypadal velice provinile – zřejmě když si uvědomil, kde je a s kým. Helena se však nezdála být provinilá ani v nejmenším; vypadala jen smutně. Garpa později napadlo, že to bylo, jako by Helena věděla, že se mu zdálo o paní Ralphové.
Když se vrátil z koupelny, spala. Usnula rychle. Konečně byla totiž bez pocitu viny a připadala si natolik svobodná, že si může dopřát své vlastní sny.

John Irving, Svět podle Garpa (1978)
TVB

Překvapení na poště...

Vyzvedl jsem na poště celkem objemnou zásilku...

... a donesl ji až před Orfeum.

Co to asi bude?

Milhauzovi se panna líbila, ale sám tam ten klacek ne a ne dostat...

... tak mu musel Píďan podržet...

... a pak už se vesele šroubovalo.

Spokojený penetrátor...

xxx

Rok 1848 podle Petra Češky

Dneska je výročí svatodušních bouří z roku 1848. Dostal se mi do ruky svázaný ročník Literárních novin z roku 1948, kdy se slavilo sto let. Vyšel tam mimo jiné celkem unikátní prameny taky úryvek z deníku Petra Češky, IIhé hum. tř. žáka. Vždycky jsem si myslel, že 12. června, kdy se konala ona mše na Koňském trhu (tedy Václaváku), odkud se lidé vydali k Windischgrätzově sídlu, byla neděle. Ale ono to bylo pondělí. Nebudu tu citovat dlouhé pasáže z barikád, ale čtení je to autentické a tedy dobrodružné, i když nekončí dojemnou scénou Špíny ve Vavřinově náručí z mých jiráskovských vzpomínek. Petr Češka z Chroustovic u Vysokého Mýta nás informuje, že vzbouřené studenty „vlastenky zaopatřovaly chlebem, houskama, pivem a cigarrama. Jedna nobl vlastenka také střílela.“ Nakonec lakonicky konstatuje: „Popálil jsem si nový kabát.“ A bylo po revoluci.

<3

Žiletky

Všechno nejlepší, Filipe. Pamatuju si, že z filmu se mi líbila jenom ta písnička, kterou mi pak hodněkrát připomněl Hanče, zněl stejně surově jako v tomhle klipu. A pocity dneska? Jak žiletky mý baletky...

mljt

Brutus ve Stromovce

Po dlouhé době jsem zase zavítal do Loun. Šachová partie s Brďou byla víceméně poziční, měl jsem černé kameny... a takhle to dopadlo:)


Jako před minulým Brutusem, i tentokrát jsem potkal našeho hraběte Drákulu a stejně jako minule mi zapózoval na fotografii.


Na koncertě jsem pak potkal letošního maturanta Čendu, a tak jsem se občas podíval i do kotle před pódium.


Většinu času jsem ale trávil v pozadí, odkud se mi podařilo snímnout několik odrhovaček. Kdybych je měl seřadit tak, jak jsem prožil večer, tak asi nejdřív Mám horečku, pak Zase pivo, Opijem se a Gorila... a jako minule...



Neměl jsem s kým ploužit, ale pořád jsem na tom byl líp než ten, který ploužit ani nemohl.


Jednu písničku jsem natočil pro kolegu z kabinetu zeměpisu Honzu Peštuku.



A nakonec zase jedna se Sášou Pleskou.


Kdo chce vědět, kde bude skupina Brutus hrát příšče, tady to má přímo od Sáši.

A ještě pár veršovánek (1,2 a brutální 3).

<3

Divoké víno

V anketě na tomto soběpisníku odpovědělo z 50 hlasujících na otázku „Čtete poezii?“ dvacet jedna, že příležitostně, čtrnáct nikdy, osm jen nerado a sedm dokonce často. Sám sem často básničky dávám, a tak bych se měl teď omluvit těm osmi, kteří je čtou jen s krajním sebezapřením. Těch čtrnáct sem zřejmě zabloudilo a omylem se proklikalo až k anketě. A pro oněch osmadvacet čtenářů jsem si nachystal malý dárek. Přišel jsem na něj po přečtení rozhovoru s Ludvíkem Hessem, který nedávno v Kadani zprovoznil babybox. Už od roku 1964 existuje jeho časopis pro poezii, nyní v internetové podobě. Má dobrých dvě stě čtenářů denně a ode dneška možná o osmadvacet více. Přečetl jsem si hned několik básní z nového čísla věnovaného Pavlu Vernerovi a jeden verš mě moc zaujal, takže jej použiji pro svůj reklamní slogan (čímž Ludvíku Hessovi fušuju do jeho další branže, jíž je právě reklama – dělal reklamu třeba na tea tree oil, kontaktní čočky, Pelíšky, Kolju ad.).

V žádném snu se neusíná,
ovšem když se probudíš,
můžeš divokého vína
nalíti si plnou číš.

mljt