Když jsem viděl
přímý přenos z potopení SMS Szent István (i
na youtube), říkal jsem si, že je škoda, že můj pradědeček za své osmileté služby na SMS Zrinyi nezažil žádné takové dobrodružství jako Vančísův prastrýček. Jednoho menšího jsem se ale přece dopátral a srdce mi při něm zaplesalo.
Když skončila první světová válka a vzniklo Československo, v přístavním městečku Pula, které mírovými dohodami čerstvě připadlo Itálii, se vyskytovalo na sedm tisíc Čechoslováků, z nichž polovina sloužila na lodích. Jedním z nich byl i Josef Kulhánek, lapiduch na bývalé lodi Jejího Veličenstva Zrinyi
(na skupinové fotografii uprostřed nad akordeonistou, na dalším snímku v nejtmavších plavkách).
Čechoslováci těžko nesli, že původně slovanská Pula připadla Itálii i s celou rakousko-uherskou flotilou, a tak se rozhodli unést pár lodí do vznikajícího státu jižních Slovanů: Srbů, Chorvatů a Slovinců. 10. listopadu 1918 vypluly lodi Radetzky a Zrinyi z Puly pod československou vlajkou. Cestou zahnaly italské torpédovky a 12. listopadu slavně vpluly do chorvatského Splitu. I můj pradědeček jistě pomáhal z lodi vykládat zásoby mezi hladové Dalmatince. Pak nastoupil na vlak a 29. listopadu v devět večer ho jistě na státním nádraží v Praze čekala moje prababička Anička, která na něj celých těch osm let čekala.
Díky pradědečkovi jsem si za své první vážně míněné překladatelské dílo vybral druhou a poslední sbírku Jamese Joyce, s níž jsem vyhrál cenu Jiřího Levého. Podle mnou vysněné rodinné legendy se totiž můj pradědeček s irským básníkem potkal v kavárně San Marco v Terstu. Byli jsme se tam před dvěma lety s Věruškou podívat, ale měli zavřeno (zřejmě nadobro). O tom, že k Čechoslovákům neměl Joyce daleko, svědčí i to, že si jeho sestra Eileen vzala muže českého původu (bankovního úředníka Františka Šourka - tehdy už Schaurka).
Překlad jedné z básní byl pořízen přímo s myšlenkou na mého pradědečka. Hlavní rozdíl mezi
originálem a překladem tkví ve slově
vojenské, které jsem si tam přidal. Joyce báseň složil, když se díval na svého bratra Stanislava, jak závodí v rybářském člunu v jednom terstském zálivu. Já jsem si představoval jiný obrázek.
Vojenské čluny v San SabběNad veslem slyšel jsem mladá srdce lkátměsíci láskopadu vstříc,slyšel jsem trávu na stráních naříkat:nespatříme se nikdy víc! Ó srdce, ó vzlykající stráně,praporec lásky v bezvětří jen dříme;s větrem, co vilně ovíval nám skráněuž nikdy víc se nespatříme. (Terst 1912)
Pula
