Literární objev

Včera jsem kývl, že dneska oddám jeden pár. Jakmile jsem zjistil, že jsou dnes narozeniny Jana Nerudy, potopil jsem se do jeho díla a musím říct, že jsem asi nikdy nepřečetl tolik básní v jednom tahu jako za poslední noc a ráno. Pročetl jsem se až k Nerudově poslední básni (nebudeme-li počítat ještě veršovaný vpisek Božence do památníku), která se jmenovala Svatební a nedala se snoubencům neocitovat. Vzpomněl jsem i vztah ke Karolině Světlé, který se se vyvíjel nadmíru příznivě... až do doby, kdy se o něm dozvěděl Karolinin manžel prof. Mužák. Pak už se nestýkali, nepsali si, Světlá, která o něm napsala několik povídek, ho pak nevzpomněla ani v literárních upomínkách.

Při tom všem pročítání jsem ale našel jinou zajímavou věc, k níž by bylo možné využít onen software, o kterém psaly Lidové noviny a jenž mě v první chvíli dovedl k včerejší parodii. Anička Holinová, Nerudova první a zřejmě největší láska, se s Nerudou rozešla vlastně právě kvůli Světlé. Důvod, o kterém se jen šuškalo, prozradila až v dopise, který posmrtně (1910) poslala Albertu Pražákovi. Dopis obsahuje i tuto pasáž:

Bylo mi sice divné, že Neruda od té doby, co u dámy té s Hálkem byl, požádal ji o příspěvek do Almanachu „Máj“, častěji o ní mluvil. Nepřikládala jsem však tomu větší váhy, než že s přispěvatelkou do knihy, o kterou se tolik stará, musí se s dámou tou častěji scházet.
Byla to trudná doba, kdy „Máj“ byl vydán. – Aby bylo více přispěvatelů, napsal Neruda sám povídku, a podpis není „Neruda“ – nýbrž někdo jiný.
Neruda mě tenkrát žádal, bych o tom nikomu nepovídala a hlavně jméno bych zamlčela. – Vyhovuje jeho přání, jméno nepovím.
Hněvala jsem se, že lepší práci dává jinému a sobě nechává, co se mně méně líbilo. – Inu, vždyť jsem tomu tenkráte nerozuměla, a teď snad také ne.

Albert Pražák z toho jednoznačně usoudil, že Holinová udává jako autora povídky Dvojí probuzení, která je v almanachu Máj hned za Nerudovou povídkou Z notiční knihy novinkáře, samotného Nerudu. Ten samý Albert Pražák pak o stránku dále komentuje jinou část dopisu, kde je zmínka o roznášení cedulek s klepy a v poznámce stojí: * Zde nemohla být míněna Světlá, která by se nikdy nebyla propůjčila k tak nízkému jednání. Ovšem propůjčila by se k tak nízké falši, že by pod svým jménem uveřejnila cizí povídku? Bylo to její první dílo, ale její další literární ambice byly tak vysoké, že by snad nesnesla, aby stály na prvotním podvodu, ona – vychovaná v českobratrském prostředí! Nevěřím tomu, ale zároveň si nejsem jistý, zda si Holinová vše vymyslela ve snaze pošpinit dávnou konkurentku… konkurentku, ke které chodila poměrně často na návštěvy, naposledy v roce 1898, sedm let po Nerudově smrti.

Je-li tedy pravda, že Neruda za někoho v Máji napsal povídku, pak je zde velká otázka: za koho? Divím se, že ji nikdo, dle mě dostupných zdrojů, neřešil. Podobně jako Karolina Světlá se v Máji poprvé představili Adolf Heyduk, Rudolf Mayer a Žofie Podlipská. Němcovou a Erbena vyloučíme, Hálek měl svou čest, Fričův Všední život je moc memoárový. Josef Barák, který celý almanach redigoval? No, pro tuto variantu by mluvilo několik okolností. Barák byl redaktorem jen na oko, protože Neruda, jenž fakticky vše zařizoval, měl tehdy po vydání Hřbitovního kvítí na sobě hodně špíny (v recenzích se objevovaly výrazy „nebásník“, „idiot“, „tancmajstr“ či „přírodní kuriosita“) a nechtěl svým jménem dělat společnému dílu špatné jméno – neboli Barák se falše nebál. Za druhé, povídka je nejkratší ze všech, pouze 9 stran, takže by s ní Neruda neměl ani tolik práce. Jmenuje se Kříž pod Petřínem, tedy pro Nerudu familiérní pražské prostředí (kousek od Malé Strany). Barák sice psal básně, ale neměl přílišné literární ambice, spíše společenské. Celý život se živil jako novinář. Jsou samozřejmě i mnohá proti, ale ty si pro tuto chvíli nechám pro sebe. Mezi podezřelými by mohl být i Bohumil Janda Cidlinský (v almanachu pod pseudonymem V. Lánský) nebo Fričova žena Anna Sázavská.

Možná by to mohl být pěkný oříšek pro počítačové badatele z lingvistického kroužku Bar Ilanské univerzity v Tel Avivu, ale minimálně by to mohlo být pěkné téma pro diplomovou práci nějakého bohemisty. Co, Terezko, nechtěla bys to zpracovat, až se vrátíš?

A pro nebohemisty tu mám ještě jednu Nerudovu vlasteneckou báseň.

Jsem Čech, můj znak je lev!
Jsem Čech, chci krev, jen krev!
Však moderní Čech jinak na to musí:
Čech moderní když krev chce, chce – krev husí.
Ta lahoda, ta chuť –
ach, srdce klidné buď,
ať mluví jen, kdo zkusí!
Vem po 3 krejcařích krev ze 2 husí
a měj se k činu!
Na kastrol másla čerstvého tři loty dej,
pár k tomu kmínů,
a cibulinku k tomu nakrájej,
ať jemná je, droboulinkatá.
Když pak je cibulka už zlatá,
(jak libý zjev!)
dej tam tu hezky rozmačkanou krev.
A když se to už, jak se říká, „dělá“,
by nezůstala krev snad přec zas celá
a nevypadala jak hlíny kousky,
dej ještě trochu nastrouhané housky.
A má-li to pak příliš suchou líci,
dej dobré polívčičky k tomu lžíci.

Země se otáčí kolem Slunce, potvrdili vědci

PROVIDENCE – Vědecký tým při Brownově univerzitě potvrdil pomocí nové počítačové simulace na základě pozorování z vesmírných stanic, že se Země otáčí kolem Slunce, ačkoli pro mnoho lidí slunce stále ráno vychází a večer zapadá.

Vědci již dříve dospěli k závěru, že se Země točí kolem Slunce a spočítali dokonce, že jedna otočka trvá jeden rok. Výpočet dráhy otáčení se od dob Kopernikových stále zpřesňoval a dnes již poměrně dobře víme, že jde o elipsovou dráhu s aféliem 152,1 mil. km a perihéliem 147,1 mil. km. Nový počítačový program vypočetl i další vzdálenosti po každém kilometru oběhu. „Dokázali jsme v krátkosti zrekapitulovat předchozí pracné úsilí vědců,“ řekl vedoucí týmu odborníků Headown.

Přesto se v některých ohledech nové poznatky liší. „Počítač nám například odhalil nepřesnosti např. v Milankovićových cyklech a o 5 decimetrů se liší i výpočet Hillovy sféry Země. Tyto rozdíly mohou mezi znalci vyvolat plodnou diskusi,“ soudí Headown. Headownův tým dokáže dokonce pomocí počítačového programu určit pohlaví člověka, který se v perihéliu (3. ledna) ocitně nejblíže k Slunci a v aféliu (4. červnece) nejdále od Slunce.

Existují ovšem tmáři, kteří se v létě na Slunci opalují a na obrázcích mu kreslí oči, nos, ústa a žluté vlasy a vousy kolem dokola jako ježčí bodlinky. O Slunci se rovněž zpívá mnoho tmářských písní (Sluníčko zalezlo za hory, Hřej, Sluníčko, hřej, Černé oči jděte spát apod.). „S tmáři si věda nikdy neporadí, ať se na tom Slunci třeba upečou,“ soudí Headown.

/inspirováno článkem v Lidových novinách/

Největší věci jsou ty, které se nemůžeme naučit.

Mervyn Peake

(originál zde)

Nenajdeš nebožtíka, jenž učil by tě umírání,
a ani k lekcím lásky nenajdeš školometa.
Jak smutný pohled, když obracíme bez ustání
pozornost k pitomostem, v kterých jsme mistři světa.

Mně nejsou peníze kór nic platný

Dneska jsem celé dopoledne chodil s Julinkou po zahradě kadaňské nemocnice, choval ji v náruči a zpíval jí písničky. Mysleli jsme přitom na maminku, která se probírala z narkózy. Kupodivu jsem si vzpomněl na spoustu lidových písní, za což vděčím zejména dvěma lidem: tátovi, který nám je odmala zpíval, kdykoli mohl, a paní Vlastě Štěpánové, která nás mučila zpěvem v hodinách hudební výchovy na základní škole. Za znalost sprostonárodních písní pak vděčím Janu Jeníkovi z Bratřic, ale o tom zase příště, ty jsem Julince nezpíval.

Dal jsem dnes tedy dohromady docela pestrý repertoár: Marjánko, Marjánko, Když jsem já sloužil, Muzikanti, co děláte, Kdyby byl Bavorov, K Budějicům cesta, Na tú svatú Katerinu, ukolébavky Černé oči jděte spát a Dobrú noc, má milá a tátovy nejoblíbenější Tálinskej rybník, Když jsem já šel tou putimskou branou a Plavala husička po Dunaji. 

U mnohých jsem uměl jen první nebo první dvě sloky, ale stačilo pár obratných ťuknutí do tlačítek, aby miminko nevypadlo ze zavinovačky, a měl jsem na displeji mobilního telefonu celý text i s akordy. Některé sloky mě docela okouzlily, třeba u posledně jmenované husičky na Dunaji:

Počkej, myslivečku, povím na tě, žes prodal jedličku na stojatě.
Povím na tě v kanceláři, žes prodal jedličku hospodáři.

Já jsem ten syneček marnotratný, mně nejsou peníze kór nic platný.
Dneska je mám, zítra jsou pryč, mně nejsou peníze platný kór nic.

U Marjánky je nádherná poslední sloka:

Paňmámo, paňmámo nebraňte mi
vždyť já jsem bohatší, nežli jste vy
já mám dvě poctivý zdravý ruce
a vaší Marjánky věrný srdce.

Stejně jako závěr Když jsem já šel:

Počkej, holka, však ty budeš plakat,
až já budu kázáníčko kázat,
kázáníčko, kázání, o věrném milování.

Počkej, holka, ty se budeš soužit,
až já budu tu mši svatou sloužit
v tom píseckým kostele, první bude za tebe.

Jednu písničku jsem ale nikde nenašel, ač po ní již dlouho pátrám. Táta nám ji zpíval s textem

Okolo Soběslavi
louky se zelenají
my jsme se na se na sebe
na se na sebe
potěšení moje
rozhněvali.

Myslím, že ještě nějak pokračovala, ale na internetu ji nenajdete. Myslel jsem si, že půjde o původní písničku o Boleslavi, protože si táta předělal i Boleslav, Boleslav překrásné město na Soběslav, ale teď se spíš přikláním k myšlence, že jde opravdu o původní soběslavskou píseň, která je už zřejmě zapomenutá. Tak jestli má doma někdo nějakého jihočeského Sušila nebo jiného sběratele a písničku tam najde, dejte prosím vědět.

Julinčina pouť

První cesta byla ta z porodnice. Druhá se jí téměř vyrovnala, neb byla k naší dětské doktorce. Obě Julinka absolvovala v autosedačce a víceméně je prospala. Nebudeme je tedy počítat jako nepočítáme svoje cesty do práce a z práce.

První opravdová cesta kočárem uskutečnila se na svátek Cyrila a Metoděje, velkých raně středověkých cestovatelů, a nemířila na Velehrad, nýbrž pouze na kadaňskou faru. Aby to nebylo jen tak, jako doprovod šla kromě mě ještě babička, která je neznaboh a celou cestu remcala, že ty kněžský řečičky nemá ráda. Maminku jsme museli nechat doma, protože se očistky přihlásily už poněkolikáté ve větší míře, než slibují příručky. Před budovou kadaňského děkanství Julinka spustila křik, což babička hned dávala do souvislostí, ale nedali jsme se a přece jsme zazvonili. Kněžský řečičky nás uklidnily, byli jsme pochváleni za rozcvičku plic a na křtinách se máme přijít domluvit s maminkou. Ta se mezitím dala dohromady a prošla se s Julinkou ještě krátce po parku.

To už byla Julinka klidná a rozbrečela se až večer před koupáním. Maminka volala do nemocnice a tam si jí vyžádali ráno na kontrolu. Když byla pryč, učil jsem Julinku básničku Polámal se mraveneček, jejíž autor Josef Kožíšek se narodil 6. července před 150 lety. Maminka se vrátila s pláčem. Mraveneček se opravdu polámal a doktor napsal recepis, že maminka musí do nemocnice.

Teď tu ležím vedle prázdné postýlky a kačenka ve vaničce změří leda teplotu vzduchu. Tedy úplně prázdná ta postýlka není, zbyla v ní záhněda z Frýdštejna, kterou dostala Julinka pro lepší trávení. Medailonek s Panenkou Marií z Halle a minci s plzeňským andělíčkem si vzala pro štěstí s sebou do nemocnice. Zítra kus toho štěstí půjčí mamince.

Panenky s očima, oči s panenkami

Přemýšlel jsem, co by mohlo vystihnout moje dnešní noční pocity, když jsem doma sám a holky mám zase v nemocnici. Nebude to báseň. 

Když jsem si tuhle hledal na Aukru hračky pro holčičky, narazil jsem na jednu, která mě vyděsila. A právě ten obrázek se mi dneska vybavil, když jsem šel večer ze špitálu a Věrušku pohlcovala ta masa sterilního betonu a skla, že mi připadala maličká jako naše maličká.

Miminko v rozkladu, 2x skleněné oči, šatičky - stálo v popisu draženého předmětu. Sběratelé jistě ví, kolik stojí 1 závažové skleněné oči, pokud je seženou, dodává dosavadní majitelka, která podobných torz nasbírala víc, jak prozrazují fotky z jiných aukcí.

Věruška mi zrovna poslala zprávu, že Julinka ještě spí a že se těší na její očička, že jí dodávají sílu. Už abych je měl zase doma! Všechna čtyři!

Dostaveníčko se smrtí

Někdy si říkám, že je škoda, že nemáme legionářskou poezii. Možná to je příčina, proč jsme ve zbytku 20. století dopadli, jak jsme dopadli. S romány Koptovými či Medkovými nedalo se burcovat české bojovné srdce ve chvílích národní úzkosti. Dykova mluvící země promlouvala příliš unisono, Šrámkovy verše promlouvaly zase moc lyricky, navíc většina básníků nebojovala za vlast, ale za Rakousko (Raport mi ovšem přijde jako jedna z nejsilnějších a zároveň nejsatiričtějších básní české poesie; kdybych to měl říct naplno: ztotožňuji se s ní). Neměli jsme legionáře-básníky, neměli jsme padlé básníky. To je zřejmě i důvod, proč dnes na českou společnost má z té doby literární vliv pouze Švejk (nic proti Švejkovi, zrovna si ho chci vychutnat v podání Jana Pivce). A pro mě je to důvod, proč překládám básně psané příslušníky národů, které měly více obětí a také více poesie.

Tentokrát to bude zvláštní případ: báseň amerického vojáka Alana Seegera, který nebojoval za svou vlast, ale za Francii jako člen její cizinecké legie. Jeho poesie není hodnocena jako výjimečná, už v době svého vydání (1917) byla považována za staromilskou a nepříliš kvalitní. Přesto se k ní dodnes vrací generace Američanů. Báseň Dostaveníčko se smrtí byla prý nejoblíbenější básní Johna Fitzgeralda Kennedyho a Jacqueline, která se ji naučila nazpaměť, mu ji často recitovala.

(originál zde)

Mám zítra schůzku se smrtí
na jedné z místních barikád,
až jarní měsíc půjde spát
a květy vzduchem zavoní.
Mám zítra schůzku se smrtí
tam pod rozkvetlou jabloní.

Možná jen jemně dotkne se mě
a odvede mě do své země,
možná, že se mnou jenom zavrtí
a ukáže mi, jak to bolí.
Mám zítra schůzku se smrtí
tam někde na minovém poli,
až hrdlo sevře jitřní strach
a rosa padne na lukách.

Bůh ví, že lépe by mi bylo
tam v zákopu, kde na matracích
se vždycky o životě snilo
tělo vedle těla bez hnutí
a bez naděje v probuzení.
Mám zítra schůzku se smrtí
tam v kasárenských ubikacích,
kde jarní kvítí cítit není.
Mám jasně psáno ve své dlani,
že zítra sejdu se s tou Paní
a nic mě před ní nezachrání.

Alan Seeger byl zastřelen kulometnou dávkou v bitvě na Sommě 4. července 1916.

Babička Julie

V prohlášení k narození dítěte jsme vybrali jako jméno pro chlapce Vojtěch a jméno pro děvče Julie. Nevěděli jsme, co přijde na svět a obě jména pro nás měla kromě přirozeného půvabu i symbolický význam. Iniciály VL a JL zůstaly zachovány, i když v opačném pohlavním gardu.

Vojtěch, staročeské jméno jednoho z našich prvních biskupů a světců, prvního našeho velkého cestovatele, jenž probrázdil půlku Evropy, pro nás mělo zvláští přitažlivost proto, že jeho nositelem je pan Kraus. Dlouho jsme si spíš mysleli, že to bude kluk. Věřili jsme špičatému bříšku a nerozšířeným bokům stejně jako starým židovským pravdám a vědeckým poznatkům 19. století. Vše završila předpověď polského čerstvého sedmdesátníka Artura, že to bude kluk jako buk a bude po mamince. Opilec je spolehlivější než ultrazvuk, usmysleli jsme si s Věruškou a oslovovali jsme bříško zásadně Vojtíškovým jménem.

Julie, od začátku naše favoritka, krásné jméno římského původu, které se jako nit vine celou historií lidstva. Svátek slaví 10. prosince s Eulálií z Méridy, s níž byla umučena. Pro nás ale jméno drahé zejména proto, že jej nosí Věruščina prababička, v současnosti nejstarší člen obou našich rodin. Po pěti generacích, v nichž se rodily až na jednu výjimku zatím samé holky (na obrázku s pravnučkami), by ta další uzavřela kruh. Uvažovali jsme o románsko-shakespearovské variantě: Julieta by jednak jako zdrobnělina vystihovala, že jde o benjamínka, jednak by se ve jméně promítl i měsíc předpokládaného narození (termín byl 6. července). Nakonec jsme ale s tímto jménem vnitřně nesrostli a do formuláře do porodnice docela jednomyslně vepsali Julii. Že půjde o holčičku, jsme si poprvé připustili, když nám ji zhruba současně předpověděly hvězdy a jedna senzibilní Vlámka z Halle, která se asi minutu soustředila na komunikaci s Božstvem a pak s jistotou prohlásila, že to bude holčička. Pak se malinko prořekla i paní doktorka, když mluvila o poměrně malé váze fetu, o níž rozhoduje mimo jiné i pohlaví – a já měl jasno. Bude to Julinka.

Když mi sestřička přišla oznámit, že se nám narodil chlapeček, zastihla mě do půli těla nahého – opláchnutý nad umyvadlem studenou vodou hleděl jsem z okna k nebi a drmolil modlitbičky, jejichž slovní obsah nebyl důležitý. Tak přeci jen kluk, nevěřícně jsem kroutil hlavou, a kdyby se v okamžiku mého prvního pohledu na mé první dítě sestra nezačala smát, že mě jen napínala, toho pindíka bych si tam byl schopen prostě dovymyslet, tak jsem byl v tu chvíli naměkko, že bych každému uvěřil cokoli.

Babičce Julince bylo letos v březnu 95 let. Její prapravnučka dneska byla na prvním výletě – u paní doktorky. Zítra na věrozvěsty se snad půjdeme podívat do kostela, pozítří za Vojtou Krausem a jedna z prvních přespolních cest bude určitě za praprababičkou.

Totální chudáci

Neexistuje nic nudnějšího než člověk, který s planoucíma očima nutí druhým příběhy o dětských lumpačinách nebo se slzami v očích vypráví o událostech z dětství, jež mu zkazily život a bolí ho ještě dnes.

Ti, co nedokážou nahrát v Jen počkej! aspoň tři sta bodů, jsou totální chudáci.

Lotyš Gundars Ignats je o sedm let mladší než já. U jeho povídky o digitální hře Jen počkej! jsem slzel smíchy. Protože souvisí s jednou městskou legendou, kterou jsem zřejmě sdílel se svými vrstevníky, rád ji tu připomenu.

Nejdříve tedy oprášení pravidel hry slovy Gundarse Ignatse. 

Vlk… chytá vajíčka snášená střídavě čtyřmi slípkami, tady snese vajíčko jedna, tady druhá, tu zas třetí – a v obtížnější úrovni hry snáší i ta čtvrtá. Vajíčka se s pípáním kutálejí z hřadů a hráč musí řídit vlka a chytat vajíčka do košíku tak, aby nespadla na zem a nerozbila se. S přibývajícím počtem bodů se vajíčka kutálejí čím dál rychleji. Spadlá vajíčka představují trestné body, které se zobrazují v levém horním rohu. Po třetím trestném hodu hra končí… Pokud vajíčko spadne v okamžiku , kdy se na kraji obrazovky objeví seriálový zajíc, elektronický algoritmus započítá pouze půlchybu a trestný bod v rohu bliká. Ale platí zákon schválnosti a vajíčka padají zrovna ve chvíli, kdy zajíc zmizí. Jo, a při dosažení dvou set a pěti set bodů se chyby smažou a hráč si může vydechnout úlevou a hrát dál.

Hrdinova dětsky hráčská vášeň nezná mezí. Dává si hru za odměnu po každém domácím úkolu, před spaním dá dobrou noc i vlkovi a zajícovi a taky slípkám.

Občas vezmu tu věcičku vonící po chemickém roztoku, přitlačím si ji ke tváři, spustím hru a dám si ji k uchu – plik, plik, plik, plik – kutálejí se vajíčka – pliiik, rozbijou se při pádu na zem. Plik, plik, plik, pliiik.

Městská legenda se týká situace, kdy hráč nahraje 999 bodů.

… jako nejlepší hráč ve třídě jsem vyzkoumal, že na displeji je místo jen pro tři elektronické číslice, což znamená, že maximální počet bodů je 999.

Co nastane, když je uhrajete?

Tato otázka nedává spát žádnému z hráčů. Kdosi říkal, že na konci se promítne kreslený film. Bratránek z Rigy prý hru dohrál a vyprávěl, že pak si člověk může vybrat, jaký film chce vidět, jestli Toma a Jerryho nebo Jen počkej! nebo ještě nějaký jiný. Bedlivě prostudovávám krabičku a návod ke hře, ale o žádném kresleném filmu se tu nic nepíše, jsou tu jen nějaké technické parametry, údaje o tabulkách, razítko obchodu a adresy opraven ve všech svazových republikách.

Aby se dětský hrdina nenudil, když hraje hru vždy od pomalého začátku, naučí se prvních padesát vajíček pochytat jednou rukou a organizuje ve hře mezinárodní turnaje, přičemž za členy všech týmů hraje on sám. Když jde na záchod, probíhá antidopingová zkouška. Nakonec těch 999 bodů uhraje. Ví někdo z vás, co se stane?

Co se stane v příběhu o pár odstavců dále, připomíná Sofoklovy tragedie.

Vyskočím na nohy a v setině vteřiny cítím, jak digihra vyklouzává z mé náprsní kapsy, vidím ji, při pádu se pomalu otáčí, jako ve filmu, zoufale se ji snažím zachytit, ale marně – má věrná přítelkyně se odráží od mé dlaně a padá na zem.
Přičapnu a s bušícím srdcem digihru zvedám – šedý displej přetnuly tři tmavé čáry, hrdinové ze hry zmizeli a vystřídala je temná, černá skvrna. Jako ubohý siroteček tisknu umírajícího přítele.
„Ty brečíš?“ ptá se Ilze. Neodpovím jí, chytí mě za ruku, snaží se mě uklidnit. Mlčím. Posbírám vypadlé baterky a se slzami v očích běžím domů, do svého pokojíčku, kde se vyvalí slané potoky slz a tečou mi po tvářích do pusy a krku, přerývaný vzlykot cloumá mým tělem, můžu křičet, ale mého nejbližšího druha už mi nic nedokáže vrátit, roztřesenými konečky prstů se dotýkám neživé obrazovky, zlehka na ni zatlačím, ukážou se obrysy hlavních hrdinů, ale všemocná černá skvrna jako mozol na displeji krade jejich obrazy; lehce hrou zatřepu, bohužel se už nic nedá zachránit; stisknu tlačítko start , na displeji se neobjeví mí oblíbení hrdinové, je slyšet jen slabounké: klik, klik, klik, klik, pííp; kdesi za šedou mlhou snášejí slepice vajíčka, ale já můžu hrát leda poslepu; jsem ten nejnešťastnější člověk na světě… v kaleidoskopu útrap se mi před očima míhá stolní hokej, červený angličák a kolo a filmy se Stallonem a Schwarzenegerem, už mi nikdy nikdo nepůjčí žádnou hračku, nikdo už ke mně nebude chtít přijít na návštěvu a já budu stejný jako ten šprtoun Ulvis.

Vzpomínám si, že jsem zažil to samé, jen mi prostě došly baterky. Jestli mě Julinka nenechá spát jako dneska v noci (předešlé dvě noci, po kterých jsem nemusel do práce, vůbec nebrečela, to zase prrr, za to zaslouží odměnu), tak se těšte na příběhy o mých dětských lumpačinách a traumatech. Děsná zábava!

Umění milovať

Poslední číslo Tvaru je (dle mého soudu bez úmyslu) nadité tím, čemu současná folkloristika říká městské pověsti. Reagoval jsem na to tím, že jsem převyprávěl po paměti jednu takovou, již mi před lety vyprávěl Brďa a moje fantasie si k ní přidala tu tajemnost, kterou v tom asi on jako duch technicky-pragmatický možná neviděl.  A hlavně dotyčného vyučujícího (možná jen odborného asistenta, z kterého jsem udělal profesora) zřejmě znal, možná u něj dokonce dělal i zkoušku. To mi nejen nezabránilo, ale naopak mě to vydráždilo k tomu, příběh sepsat. Učinil jsem tak na skomírajícím blogu KZK, který chystá nový vzlet s instalací nových stránek této organizace na konci prázdnin. Kdo nečetl, takže všichni, můžete si, kdo chcete, takže nikdo, článek přečíst zde.

Kromě rozhovoru s autorem Černé sanitky jsem našel úžasné zkratkovité pověsti na straně Patrika Linharta, kvůli které si Tvar kupuju a které kupodivu čtou i odpůrci jeho ironizujícího stylu (viz).

Na konci 90. let minulého století čerstvý novomanžel umlátil tchýni v kuchyni. Uvedl, že si ji ve tmě spletl s přerostlým mývalem, který dle jeho názoru chtěl sežrat jejich svatební dort.

V roce 2006 v hlubokých lesích nové Anglie objevila hlídka náhodně přelétávajícího vrtulníku klavír. Podle expertů nemohla klavír do tohoto místa dopravit jiná síla než vrtulník. To vrhlo na policisty takové podezření, že jeden z nich prohlásil, že až uvidí něco podobně nepravděpodobného, nechá si to pro sebe.

V roce 2009 muž převlečený za banán vykradl bufet v Novém Mexiku. O několik hodin později tentýž banán v jiném městě napadl Mexičana a vykřikoval hesla o nadřazenosti bílé rasy.

Před několika týdny obklíčila britská policie v jižní Anglii exemplář bílého tygra. Místní konstábl po zásahu uvedl, že tento, jak se ukázalo, plyšový tygr je v karanténě na policejní stanici.

Toto jen namátkou dokládá, že ten, kdo stojí nohama pevně na zemi, nestojí zjevně na této Zemi.

Ještě přidám jednu perlu z téhož článku:

Nápis na hrobě účetního z proslulé Dodge City: Dvě kule do zad – není co dodat.

A na závěr autorův sebekritický vzkaz:

Vždyť jsem selhal nejen v roli otce, věrného manžela, ale též v roli učitele, sociálního pracovníka, malíře pokojů, vrátného, podomního obchodníka a ekonoma nadnárodní katolické církve. Navzdory tomu všemu jsem však nezapomněl milovať. A co vy – také umíte milovať? – dát si rychlovku na hajzlu s milovanou bytostí, přičemž levou rukou hajlujete, aby nezhaslo světlo na fotobuňku – nebo jen prcáte po tmě, potměšile?