Ne, nebudu se dál šířit o dnešním výročí, nýbrž přicházím s prvním ze slíbených článků o cestě do Itálie. Byl jsem v Itálii už asi pětkrát a pokaždé mám se začátkem cesty stejnou zkušenost. V Čechách se totiž čas vleče, auta nestaví a člověk má pocit, že nedojede ani na hranice. A to ať jede přes Linec nebo přes Mnichov. Letos jsme si vybrali druhou trasu, nemám totiž moc rád tunely a cesta přes Brennerský průsmyk je na ně poměrně chudá.
Začátek měl tedy podobný průběh i tentokrát. Na Rozvadov jsme vůbec nedojeli, od prvního pana řidiče jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o Rusku, kde byl asi třikrát, většinou na lovu či rybolovu. Třeba by vás mohlo zajímat, že se v severním Rusku dělají pečenáče z mihule říční, která je na našem území vyhynulá (a ta známá potoční je chráněná) . Nebo to, že v lůžkových vlacích je zadarmo horká voda a Rusové si v pyžamech a papučích ve vlaku vaří různá instantní jídla. Jenže po těchto zajímavostech nás pan řidič vyhodil na pro stop naprosto nevhodné pumpě, kde jsme se museli stočit na Horšovský Týn. Tam nás vzal kamióňák a odtud do německého Brodu nad lesy nás vzali dvě germanizované Maďarky. Dál jsme jeli ve starym golfíku s typickým Bavorákem, kterej se pořád zajímal o Landswirtschaft. Ptal se třeba, jestli to u nás taky tak smrdí, protože staženými okýnky do auta proudil neustále zápach čerstvého hnoje. Řekl jsem, že ne, ale že mi to nevadí, že je to přece příroda. „Es ist keine Natur, es ist Scheise!“ ozval se skřehotavý hlásek zpoza volantu.
Dovezl nás před Řezno, tedy na začátek města ve směru, odkud stopujete na druhou stranu, což je pro každého stopaře katastrofa - asi jako stopovat v Plzni na Borech na Vary. Ale nevzdali jsme to a po nějaké chvíli nás odvezl mladý Řezňan na skvělé místo, odkud on sám stopovává do Mnichova. A tak není divu, že jsme za chvíli jeli s podobně vstřícným mladíkem z Ingolstadtu, kde jeho maminka dělá to, co já v Kadani. Jmenoval se Daniel a povídali jsme si mj. i o tom, že Německo a Irsko jsou jediné země, kde je neomezená rychlost na dálnici, o Oktoberfestu, že ho obyčejní Němci nemají moc rádi, o pivu a o tom, že Němci jsou suchaři, ale Daniel doufá, že to mladší generace změní. Jemu se to daří a tak tomu věříme i my (ostatně stejně jako o Češích).
Daniel nás vyhodil na skvělém místě - na pumpě, odkud se dá krásně vyhnout Mnichovu a stopovat rovnou na Rakousko. Říkal, že odtud jezdí hodně aut tím směrem, například Holanďani. Sdělil jsem mu svou zkušenost, že Holanďani v zahraničí nikdy nestaví, a on na to, že to chápe, protože Holanďani jsou technicky nejnemožnější řidiči na světě. V Německu se povídá tenhle vtip:
Co dostaneš, když neuděláš třikrát zkoušku v autoškole?
Přece žlutou espézetku.
Za chvíli opravdu jedeme, ten den už druhým kamionem. Vzal nás něco přes 100km a já vůl se nechal zlákat, že jede až za křižovatku, odkud už to jinam než na Brenner nejde (jinak vždycky stavím na velikém odpočívadle těsně před křižovatkou). Vyhodil nás na pumpě mimo dálnici, kde už se nedalo předpokládat, že by někdo na večer jel odněkud z Rosenheimu do Itálie.
Zachránily nás dvě holky, který začaly německy přemlouvat řidiče okolo, aby nás hodili zpátky na dálnici. A tak se taky stalo! Jugoslávec Zoran Stanojevič nás odvezl na pumpu, na které už bylo sem tam vidět italskou espézetku. Jenže byl večer, setmělo se a moc aut už tu nestavělo. Asi třikrát jsme se prošli po areálu a vybírali místo na spaní, ale pokaždé jsme ještě šli zkusit štěstí. Bylo by to poprvé, co bych nebyl do 24 hodin v Itálii. A to by mě mrzelo. Jako obvykle, když už nás naděje opustila a my se jen všemu šíleně smáli, přišel k nám Švéd a začal se smát s námi. A že má sice plný auto krámů, ale nějak by se to možná dalo přeskládat. Ne možná, určitě, tuhle šanci nepustíme, i kdyby jeden z nás měl sedět v kufru a druhej na střeše. Bylo nám jasný, že jedeme až do Itálie. Třičtvrtě hodiny po půlnoci jsme si ustlali u jezera Lago di Garda.
Tohle jezero (na obrázku od Gustava Klimta), kde už jsem se jednou opaloval (a spálil) s Lenkou, je největší v Itálii a na druhém břehu je Salò, městečko, odkud řídil Mussolini svou loutkovou republiku v závěru války. Naším přechodným domovem bylo pevnostní městečko Peschiera.
Ráno jsem se šel vykoupat a když jsem vylézal na břeh, vylekal mě rak. Věruška se ho nebála a chvíli si s ním hrála, zatímco já jsem fotil. Až teď doma jsem si našel, že jde pravděpodobně o amerického vetřelce z Louisiany, který z Evropy vytlačuje naše domácí raky. Nejsem sice proti radaru, jsem rád, že jsme v jednom táboře se současným světovým hegemonem, ale v některých věcech mi rozpínavost strýčka Sama přijde opravdu trošku bizarní.
