Emo ergo sum

A nedá mi to, abych po článku o Descartesovi neparafrázoval jeho Cogito ergo sum něčím, k čemu mě inspiroval reklamní leták jedné nejmenované drogerie.

Nakupuji, tedy jsem.

Pacho

Nedá mi to, abych po posledním příspěvku z rozhovoru s Davidem Prachařem nezveřejnil další perlu a trochu vás nevyzkoušel. Jel jsem včera vlakem do Žatce a v Chomutově jsem si vzal na nádraží ČD magazín, kde je vždycky rozhovor s nějakou celebritou. Uhádnete, který muž mnoha povolání vypustil z úst tahle moudra?

Moje původní povolání je divadelník a k divadlu jsem měl velmi hluboký vztah. Pro mě je divadlo úžasná disciplína. Chceme se taky pokusit udělat, konečně, vysokorozpočtový hudební drama, který by diváka usadilo do sedačky, aby zůstal paf, protože dnešní technologie umožňují vytvořit na jevišti v podstatě 3D děj. Třeba jako Avatar. To jsem šáhnul hodně vysoko, ale člověk by tam měl mířit. Co z toho nakonec vyjde, je jiná věc. Jestliže máte k dispozici velký jeviště, vaším úkolem je na něm vytvořit svět, kterej je uvěřitelnej. A všichni přitom ví, že není pravej. Tak to je velkej a krásnej úkol. Věřím tomu, že divadlo ještě neřeklo své poslední slovo a že při využití moderních technologií je tam možný úplně všechno. Takže tam bychom se rádi dostali. Na větší rozpočty.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na svůj nápad, napsat na plakát nějaké další hry divadla Navenek, že jde o hru v 3D kvalitě... dokonce by nebylo od věci rozdat lidem v sále třeba 3D brýle.

Pohoda nebo krize?

David Prachař nepatří mezi mé oblíbené herce, ale to neznamená vůbec nic ani pro něj ani pro mě. Přečetl jsem si tak s chutí rozhovor s ním v Lidovkách a mile mě potěšil, i když si místy protořečí a asi sám neví, čí vlastně v některých ohledech je (což asi pramení z toho, že se jako herec z Národního snaží místy až moc mluvit moudře). Asi my taky často nevíme, čí jsme. Z rozhovoru vytrhávám:

Dnešní doba... je spíš přelomová, ale zábavné je, že tomuto evidentnímu dostatku říkáme krize. To je vážně srandovní, co až ta krize opravdu přijde? Žijeme v nejlepším patře našeho světa, a přesto si to pořád vzájemně otravujeme. Lidi dneska nejsou vystavení žádnému tlaku a to je paradoxně ochuzuje. Všechno se točí jen kolem peněz, to, co dneska lidi svádí, jsou jen tyhle požitky. Za bolševika se člověk občas dostával do šílených situací, ale mohl se o sobě dozvědět mnohem víc než dnes.

En passant

Lišákovi

Tak jako svatý Jiří
s drakem se chrabře bil,
pěšákem na c4
mnohokrát zvítězil.

Poslední partii prohrál,
ač bojoval jako rek!

Obklíčen ze všech stran
ani se nenadál
a v kruhu černých dam
ocitl se sám král.

Poslední partii prohrál,
a není na to lék!

Smrt přišla en passant
a jen tak mimochodem
zkřížila jeho plán
odejít zadním vchodem.

Poslední partii nevzdal,
padl mu praporek.

Paříž /9/ Tajemství Sv. Heřmana v lukách

Opatství Saint-Germain-des-Prés jsem znal jen podle názvu a ten zase podle té čtvrti, co o ní psal Boris Vian. Protože ale téměř neminu žádný kostel a vlezu i do těch anonymních, co nejsou na mapách, těšil jsem se do něj a tušil překvapení. Hned u vchodu mě zaujal jeden mladý pár. Byl to pár dvou jinochů, zřejmě studentů, jeden šel a objevoval, druhý ho vždy došel a obdivoval objevené tak dlouho, než mu ten první zase utekl. Ten třetí, který jim byl v patách, jsem byl já. Když se první zastavil u jednoho z výklenků, věnoval jsem mu pozornost pouze proto, abych si ho vyfotil.

Hrob nějakého Jeana Mabillona. No a co? Pak ale přišel i ten druhý a stáli tam strašně dlouho.

To už mi bylo podezřelé, tak jsem znovu zahmouřil očima směrem k nástěnce. Nějaký Bernard de Montfaucon, ale kdo to je, aby u něj ti student museli vystát důlek? Po pár minutách se konečně odlepili od dlažby a popošli dál. Tak jsem si udělal fotku na památku.

V tom ke mně přikročila Věruška a špitla: „Nebojoval Descartes v bitvě na Bílé hoře?“

„Cože?“ O tom, že by tu mohl ležet Descartes, jsem vážně pochyboval. Za prvé, to bych asi někde už četl, a za druhé si myslím, že leží v Pantheonu. „Myslím, tedy jsem,“ napsal. „Pochybuji, tedy jsem,“ myslel tím. Já pochyboval a myslel, a ony tu zatím opravdu ty jeho kosti ležely. A leží dál. Kosti toho Descartese, o kterém jsem poprvé slyšel od Rudy Koblice, když nám vysvětloval kartézský součin. Toho Descartese, jehož Rozpravu o metodě jsem si pak na gymplu četl a poprvé z poznámek zjistil, že bojoval na Bílé hoře a že si psal s bývalou českou královnou, ženou Fridricha Falckého. Descartese, který se zúčastnil i obléhání pevnosti La Rochelle za kardinála Richelieu, s Komenským bydlel v Nizozemí a jako Komenský byl pozván na dvůr švédské královny, aby jí dával hodiny. Ve Švédsku taky umřel a byl tam pochován na hřbitově pro nepokřtěné děti. Jeho kosti však Francouzi převezli do Paříže a pohřbili tam, kde jsem je po třech stovkách let náhodou našel.

I beránci odcházejí

V noci na dnešek umřel beran Vašek z kadaňské klášterní zahrady. Bylo mu 11 let. V areálu františkánské zahrady byl v podstatě od svých jehněčích let od roku 1999, kdy s Cecilkou a s Hančí stál u zrodu zdejšího chovu. V posledním roce značně pookřál, když mu ve výběhu přibyli dvě mladé ovečky. Letošní sníh byl jeho poslední. V beránčím nebi má jistě tepleji!

Podivuhodný mandarin

K narozeninám jsem si střihnul roli mandarina a ani to tolik nebolelo. Děkuji souboru a také výjimečně přizvaným pomocníkům, že se dnešních repríz pro školy zhostili zodpovědně a až na maličkosti se nic nepokazilo. Zasložíte si stát se 2222. příspěvkem na můj soběpisník.

(Pa)tvar

Téma posledního Tvaru je angažovaná poezie. Autoři se ani neshodli v definici tohoto sousloví, natož aby vymysleli (ti co chtěli) nějaký smysuplný argument pro její existenci. Michael Hauser na to jde ovšem od lesa a na dvou rozborech tzv. mladé poezie se zamýšlí nad tím, proč je poezie na rozdíl třeba od té meziválečné nebo poválečné v posledních několika desítkách let tak slabá. To, kde i mě může tlačit bota, vypisuji:

... absence tvárného principu, zmechanizovaná výstavba básně, stylový eklekticismus, infantilní stylizace, odproblematizování světa, objevování známého, básnická nepoctivost; text se nevztahuje k předtextovému, nevrací nás do mlčení výchozího vjemu, stává se jen jakousi cystou jazyka a stylu; iluze obsahu; sebechrlivost, upovídanost až ukecanost...

Proti tomu staví autor trefně tezi Jana Mukařovského už z roku 1966, že estetická funkce nikdy není plně v moci individua, nýbrž je vázaná na své místo ve společenské struktuře. Poezie už dnes nevyplňuje to prázdné místo jako dřív, je buď součástí ekonomicko-kulturního provozu (neboli showbyznysu) nebo ji skoro nikdo nečte. Už ani šokovat neumí. Jak víme, ani sebevětší perverze a dekadence už nepůsobí jako akt vyčlenění z nějaké měšťácké morálky.

Jak jsem se tím ale tak pročítal, tak mi vlastně celý ten pohled na poezii a její angažovanost přišel perverznější než cokoli jsem četl v samotné poesii.

Stejně tak jinak velmi zajímavý rozhovor s uznávaným sociologem (pořád se nemůžu zbavit pocitu, že marxistickým) Janem Kellerem o tom, že většina sociologických problémů je už sto, sto padesát let dávno objevena a proprána klasickými autory kritického realismu, mi přijde mírně úchylný. Společenské nešvary v 19. století se snad v psychologické rovině dají srovnat s problémy dneška, ale v sociologické je to možné právě jen z marxistického pohledu na Balzaca, Flauberta nebo Zolu, co znám z předrevolučních učebnic literatury.

Musím se tu ale vyznat z toho, že v každém Tvaru hltám články Patrika Linharta a fakt jsem rád, že je redaktorkou Svatava Antošová. A jak nemusím Milana Kozelku, tahle jeho básnička se mi líbila:

Veverky v Central parku jsou důvěřivé,
některé skáčou lidem na ramena.
Sjetí sráčové jim podstrkují krek a semena
máčená v tvrdym chlastu.
Veverky se motají, padají ze stromů a piští.
Ve světě plném luxusu, stupidní hudby
a marketingových strategií je jim těsno.
Čas pracuje proti nim, nedaleko odtud stojí
Americké muzeum přírodních dějin.
Týpci s kapucema se hlasitě chechtají
a pocvakávají vyhazovacími noži.
Ve svých projevech mluvil Obama
o státním deficitu, o reformě zdravotnictví,
o razantním zkrocení bankovního sektoru
a o nutné nápravě hypotekových křivd.
O veverkách neřek ani slovo.