Plačte, dítka, nemáte už otce!

Jsou spisovatelé, jejichž jména jsem několikrát zaznamenal u různých autorů a o nichž vůbec nic nevím. Jedním z nich je Jean Paul. Jako asi každému druhému začnou mi naskakovat příjmení Sartre, Belmondo, nám dějepisářům ještě Marat. Ovšem Jean Paul je celé jméno, resp. celý pseudonym. A jeho majitel vůbec nebyl Francouz, jak jsem si to doposavad myslel. Byl to Němec, který se narodil 120km od Kadaně.

Poslední zmínku o Jeanu Paulovi jsem našel v Chimérách Gérarda de Nervala. Citát z Jeana Paula si vzal tento francuzský básník jako motto ke svému cyklu Kristus na hoře Olivetské. A přiznám se, že mě v doslovu citovaná pasáž z textu německého romantika oslovila víc než Nervalovo zpracování. Je z díla nazvaného Řeč mrtvého Krista se střechy vesmíru, že Bůh není a vyšla poprvé v roce 1818, 150 let před přistáním člověka na Měsíci.

Kristus pokračoval: Kráčel jsem světy, vystoupil do sluncí a letěl s hvězdami mléčných drah pouštěmi oblohy; ale Bůh není. Sestoupil jsem tam, kam dopadají nejzazší stíny a pohleděl do propasti a volal: Otče, kde jsi? Ale slyšel jsem jen věčnou vichřici, které nikdo nevládne a duha od západu, nižádným sluncem nestvořená, stála nad propastí a kanula do ní. A když jsem vzhlédl k nezměrné výši vesmíru, abych spatřil boží oko, zacivěl na mě prázdným, bezedným očním důlkem; a věčnost ležela na nicotě a rozhryzávala a přežvikovala sebe. Jen křičte, disonance, křičte, až stínové se rozskočí. Neboť On není!

Na Nervalově zpracování mě vzrušuje fakt, že řeč podobného obsahu dal Kristovi do úst v době, kdy ji chce říci svým učedníkům...

Spali však. – „Přátelé, musíte zvěděti!
Já čelem dotkl se pověčných klenutí,
krvácím zlomený, příliš jsem trpíval;

bratří, já jsem vám lhal. Je propast nad propast!
Je oltář bez boha, kam se mám v oběť klást.
Bůh není! Není Bůh!“ – Oni však spali dál.

Don Chichot

Jsou jazykové výrazy, zejména vlastní jména, v kterých chybujeme, nebo nevíme, jak by měly znít přesně a proč. Vždycky mě vzrušovaly.

Když jsem se poprvé dozvěděl, že Hieronymus Bosch by se měl číst [bos] a ne [boš], psal jsem do jeho rodiště, po němž se jmenuje, abych se ujistil. A vskutku, od té doby mu říkám Jeroným [bos] a nikdo neví, o kom mluvím.

Když naše vysokoškolská lektorka na dějiny výtvarného umění říkala José Pijoanovi [pižoan], smáli jsme se jí a považovali ji za blbku. Sami jsme se z deseti dílů dějin umění, kterým jsme říkali familiárně [pichoanky] učili už nějaký rok, a tak jsme věděli, že je to Španěl a ve španělštině je j přece [ch]. Pak jsem ale po čase někde četl, že je Katalánec a tam je výslovnost jiná a autor se čte zhruba [žosé pižoan]. Ptal jsem se tehdy i profesora Royta, který potvrdil, že v Americe učící profesor má katalánské předky a tudíž se čte tak, jak ho téměř nikdo u nás nezná. Blbky jsme tenkrát byli my.

Na první hodině španělštiny jsem si vzpomněl, že Angličané píší dona Quijota don Quixote a vyslovují ho něco jako [kihoutý]. Nicméně mě zajímala otázka, jak k tomu došlo. A musím se přiznat, že na internetu jsem to nenašel a i na wikipedii je spor o tom, jak se jmenoval originál. Někdo tvrdí, že Quixote s tím, že k přechýlení ke Quijotovi došlo až v 18. století, kdy se x přestalo vyslovovat [ch] a začalo se vyslovovat [ks]. Rozhodl jsem se, že napíšu dotaz na univerzitu v Salamance, tak snad se dozvím pravdu. Zatím si tipněte.

To si dělaj Kozu

Pan Skotek tvrdí, že neexistuje rozdíl mezi profesionálním a amatérským divadlem, ale jen mezi divadlem dobrým a špatným. Nemá to ze své hlavy, ale má pravdu. Včerejší představení bylo z toho špatného pytle. Mrzí mě, že jsem na něj osobně zval svoje kamarády, a je možná mrzí, že na moje doporučení pozvali další.

Edward Albee napsal určitě hodně kvalitních her. Myslel jsem si dokonce, že už umřel a patří mezi mrtvé klasiky. Pak jsem si ale našel, že žije a že Koza je teprve osm let starý text, který získal Pullitzerovu cenu za drama. První ztvárnění na Broadwayi zase cenu Tony. Tak to už by ten překladatel do češtiny a ten ansámbl museli být hodně mimo, aby z toho nevylezlo něco kloudného, řekl jsem si.

Hlavní myšlenku jsem pochytil. Jsou mnohem horší vlastnosti, než to, co lidé považují za „úchylky“; nakonec právě ti normální v příběhu jsou schopní nenávidět, udávat i zabít. Nicméně dá se to podat jinak, jak textově, tak herecky. První část hry víceméně shrnula obsah věty z plakátu, že „manžel se zamiluje do kozy“. Žádná smysluplnější konverzace, absurdní otázky jakoby z nepochopení byly zahrány hrozně nepřesvědčivě. Překladatelovo dilema, jak přeložit slovo fuck, když v češtině je tolik variant, se stalo dilematem diváka, zda není ještě nějaké jiné, lepší. Vsuvky z naší mateřštiny, které v originále jistě chybí, byly asi nejtrapnější a shrnula je (a vlastně celou první půli) jedna veršovánka: sprostě nebo spisovně, stejně pořád o hovně.

Druhá půle měla být v podstatě drama, ale text se s herci jaksi míjel. Přišlo mi, že ani nevědí, proč říkají, co říkají, a dovedu si představit, že by mě možná jiné herecké výkony vtáhly do děje a já bych nezažíval takový pocit studu za herce na jevišti umocněný tím, že jsem je na to jeviště pozval já. Potlesk byl minutový a nedal se svést na prudernost publika. V tu chvíli jsem záviděl těm, co zůstali doma. Nechtěl bych jen kritizovat, ale to téma je tak těžké, že si ani neumím představit, kteří herci by ho zahráli obstojně. Takže chválím odvahu dojít až k premiéře. Nicméně u ní asi pochvala končí. Rozhodně to není hra na objíždění štací.

Věruška trpí tím, že si tyhle věci beru moc osobně. A že jsem schopen se pak ponižovat, jako bych to nepozval, ale režíroval a ještě si v tom střihnul menší roli. Není to tak. Mrzí mě jen ta jistota, že po vzestupu přichází pád. Tak mě minulý týden rozmlsal z diváckých ohlasů a návštěvnosti, že tohle pro mě byla studená sprcha. Ego určitě občas takovou sprchu potřebuje – nicméně nechci se touto cestou otužovat dál! Snad Roden s Krausovou nezklamou.

Smím k tobě?

Ani jsem netušil, že můj dnešní noční překlad naváže na anglickou renesanční píseň Johna Dowlanda. Myslel jsem si celou dobu, že jde o prostou báseň Thomase Campiona. Až dneska jsem zjistil, že byla složena jako píseň pro hlas a loutnu. V překladu by se ovšem zpívat nedala, nechal jsem tentokrát češtinu projevit ve svých dlouhých slovech, čímž jsem se od metra původního textu podstatně vzdálil. Přečíst si originál můžete zde, poslechnout s kytarovým doprovodem zde. Překlad věnuji Věrušce.

Smím k tobě, lásko, přijít v čase,
kdy soumrak světlo uhasí?
Zda odmítnutí nedočká se
mé srdce, které zoufá si?
Nenech mne, prosím, nejisteho stát
tak dlouho u svých uzamčených vrat.

Ó, jaký zloděj, jaký vrah
pod rouškou černočerné noci
bere si na mušku můj strach
jak cizopasník na bezmoci;
strach, že smrt mé rány dříve zahojí
než se má dávná touha tebou ukojí.

Je snadné vystavit mě haně,
která se pravé lásce posmívá,
stačí jen usmívat se planě,
stačí být v milování marnivá:
Proto se vyhni postelovým hrám,
pro něž se trýzním, pro něž umírám.

Bohové a lidi

Na blogu KZK jsem se zamysel nad rozdílem mezi Olympem a Olympií.

Třetí rok v KZK

Objednal jsem si v antikvariátě spisek prvního ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta s názvem První rok v Národním divadle. Četl jsem na něj krásnou recenzi od Jozefa Kuffnera v knize, o jejíž jedné, nedivadelní části, už tady byla řeč. V té divadelní mě zaujala v kapitolce s názvem Abonenti pasáž věnovaná tomu, jestli a do jaké míry má ředitel takové instituce jako je divadlo (tehdy je tedy řeč o F.A.Šubertovi) vycházet vstříc vkusu většinového (dnes tedy televizního) diváka. Vzal jsem si pro sebe z té kapitoly za své hlavně jednu větu:
„(Obecenstvo) chce být okouzleno, přemoženo, nikoli uprošeno.“

Na posledním koncertě skupin Psí vojáci a Zrní jsem si uvědomil, že cesta existuje, a hledání, kudy vede, je mým zaměstnáním. Zrní, které diváci z 95% neznali, je okouzlilo (není příjemnějšího důkazu, než když vidíte mladé dívky, jak se u podia skládají na cédéčko) a Psí vojáci si je pak podmanili. A hlavně jich nebylo pět a půl, takže to má i kdo rozkřiknout. Zpěvák skupiny Zrní se strašně podobá Kubovi a stejně koncert prožívá, tak jednou určitě uspořádám koncert Zrní & Innominado. Poslechněte si Zrní zde, ale na koncertě je to jiná káva. Moc se těším taky příští týden na První hoře.

Někteří kamarádi mi zdůrazňovali, že se kadaňské obecenstvo začíná probouzet z televizního snu, a i když to je úsudek předčasný, je fakt, že určitý posun sleduju i já. Však on mě 9. března na literárně-hudebním večeru s Radkem Fridrichem, Martinem Hejnákem a kadaňskou skupinou Arathia přejde humor.