4. června 2011

Ó dcero

Jan Zábrana

Když jí bylo šest,
šli jsme ve Vršovicích
podél hlavní silnice.

Dvě nákladní auta vezla
klece natřásaných, kvičících
selátek:

Spráskla rukama a začala volat:
„Tati, kam je vezou, tati?“

„Vezou je, Evo,
no vezou…“ a zarazil jsem se.

Spráskla rukama:
„Já už vím, to jsou cvičený
prasátka a vezou je do
zoologický zahrady. Tam
budou dovádět, blbnout a hrát si a bavit se. Ty se maj…“
a chytla mě za ruku.
„Hm, no jo,“ řekl jsem, „jsou to
cvičený prasátka. Vezou
je do zoologický zahrady.“

A ve chvíli, kdy už obě
auta byla z dohledu,
chytil jsem se jí za
ruku a myslel si:
Ó, dcero,
ó moje dcero,
och dcero,
och moje dcero.

(Neděle, 20.50 hod., 11. července 1971)

2. června 2011

Sebevrazi

Po Villonovi, Gellnerovi a Cimrmanovi přibyl v mé fantastické sbírce lidí, kteří nezemřeli, ale zmizeli, český dramatik Emanuel Bozděch. Přišel jsem na to při listováním časopisem Světozor z roku 1911. V tomto sto let starém periodiku oživují památku tohoto spisovatele na základě zvěstí, které se objevily tehdy v novinách.
Světozor dochází ke stejnému názoru jako Národní politika, z níž je tento ústřižek, ovšem komentuje situaci vtipnou glosou:

Bozděch je už dávno skutečně mrtev a ani jeho velkolepé dramatické práce nemají více života… naše divadla jako by o nich nevěděla!

Tím nechci říct, že chci dílo Emanuela Bozděcha po stu letech resuscitovat. Ten plán mám s jiným sebevrahem. V listopadu uplyne 60 let od skoku Konstantina Biebla z okna. Mám jeho básně rád a svým rodištěm je mi víc než blízký. Navíc se babička znala s Petrem Vodseďálkem, jehož kosti leží s Kosťou ve společném slavětínském hrobě. Moc rád bych připravil nějaké poetické pásmo.

1. června 2011

Laudatio funebris nad volným časem

Pan Kraus vždycky říkal, že kantor má víc než peníze, protože má prázdniny a oproti ostatním profesím nepoměrně krátkou pracovní dobu. „Jsou dva důvody, proč učím: červenec a srpen,“ říká kantorská průpovídka. Všichni ti manažeři a byznysmeni, co jsou v práci od osmi do osmi, si pak ten volný čas za tvrdě vydělané peníze kupují. Proto mi byly všechny stávky kvůli penězům pro učitele ukradené, cenil jsem si na té práci toho, čeho se mi teď nedostává. Včera mi to zase došlo nad touhle pasáží ze Schopenhauerovy Životní moudrosti.

Je-li někomu určeno vtisknout stopu svého ducha celému lidskému pokolení, pak pro něj existuje jen jedno štěstí nebo neštěstí, totiž realizovat své vlohy a dokončovat svá díla – nebo nikoli. Vše ostatní je mu malicherné. Proto také vidíme, že velcí duchové všech dob přikládali volné chvíli největší cenu. Neboť ta má u každého člověka takovou cenu, jakou má on sám. Aristoteles praví „Zdá se, že blaženost člověka tkví v jeho volném čase“ a Diogenes Laertios vypráví, že „Sokrates chválil volný čas jako nejkrásnější majetek“. Tomu také odpovídá, že Aristoteles prohlašuje filosofický život za nejšťastnější. Sem patří dokonce, co praví ve své Politice, že totiž vlastní štěstí je vykonávat nerušeně svou dovednost, ať je jakákoliv… Avšak míti volnou chvíli je cizí nejenom obyčejnému osudu, nýbrž i obyčejné povaze člověka: jeho přirozeným určením je, aby strávil svůj čas sháněním všeho, čeho je zapotřebí k jeho existenci a k existenci jeho rodiny. Je synem nouze, ne svobodnou inteligencí. A proto se stává volný čas obyčejnému člověku přítěží, ba mukou, neumí-li jej vyplniti pomocí všelijakých vyumělkovaných a fingovaných účelů hrou, kratochvílí a libůstkami všeho druhu; z téhož důvodu se mu stává nebezpečnou, neboť právem stojí psáno difficilis in otio quies (klid ve volném čase se těžko snáší).

Zavidím ti, Jiříku. Nicméně, dokud ti to alespoň takhle můžu vzkázat, není ještě tak zle.

30. května 2011

Co všechno musíš naučit své dítě

Za pár dní by Jan Zábrana dovršil 80 let. Škoda, že jsem si toho všmil až nyní, připravil bych si nějaký večer se čtením z jeho díla. Považuji ho za jednu z nejinspirativnějších osobností českého literárního světa 20. století. S jeho deníkem jsem musel přijít do styku už v pubertě, protože jsem z něj přijal jeden citát (tuším, že vyslechnutý na ulici) jako pozdrav v partě anarchisticky zaměřených kamarádů: „Dej Bůh vejbuch!“ Pak jsem z něj hodně čerpal do přednášek o Vladimíru Holanovi. Přijde mi, jako bychom se znali, jenže já jsem v době, kdy umíral utrápený režimem na rakovinu, říkal učitelům soudruzi a o přestávce zpíval se školním rozhlasem Pusť vsigdá búdět sólnce. Kdybych ale měl jmenovat svůj překladatelský vzor, byl by jím právě Jan Zábrana.

Deníky ve dvou svazcích pod názvem Celý život jsem si od dědy přivezl do Kadaně, doplnil jsem je o jeho Básně a občas si v nich s chutí listuju. Teď jsem si je zase vzal k posteli a předčítám z nich Věrušce. Povětšinou zaujmou i její pozornost, která je teď na začátku mateřské docela roztěkaná. Je to totiž strhující četba.

Co všechno musíš naučit své dítě:
měnit drobné,
vyrábět sodovku v sifonové láhvi,
splachovat na záchodě,
šněrovat si botky, číst, psát,
čistit si zuby,
přecházet ulici,
neříkat, co si myslí,
takže na CHARAKTER už nezbude čas.

Dneska jsme se o Zábranovi bavili s dědou a já jsem vzpomněl, že z jeho knihovny mě stejně okouzlily už jen Paměti Václava Černého. Děda mi tedy svěřil i tyto tři svazky. Touto cestou mu děkuju (jako pravidelnému čtenáři) a přikládám fotografii ze seznamovacího večírku.

Tři tělesné otvory

Zveřejňuji první tři slíbené geniální Valmontovy monology dle Heinera Müllera v překladu K. R. Jilské, které bych se ochotně naučil, kdybych se někdy hlásil na DAMU, a obzvláště třetí bych s chutí dramaticky přednesl před komisí, pokud by ve svém zlatém středu skrývala nějakou zralou dámu.

… od předmětu svého zbožňování si slibuji lepší hon než v případě vaší panenské neteře, nezkušené v obranném umění. Co se mohla naučit v klášteře kromě půstu a trochy bohulibé masturbace s krucifixem? Vsadím se, že po mrazu dětinských modliteb hoří po úderu tesákem, který skoncuje s její nevinností. Vběhne mi na nůž, dříve než ho vytáhnu. Ani jedinou past mi nenastraží: netuší hrůzy lovu. K čemu je mi zvěř bez rozkoší ze štvanice? Bez studeného potu, zadržovaného dechu, doběla zvráceného pohledu. Mé nejlepší triky ze mne učiní, jako prázdné divadlo z herce, pouhého blázna. Budu si muset sám zatleskat. Tygr komediantem.

… nenávidím vše minulé… jen si představte, že bychom museli žít s veškerým tím odpadem, který po nás zůstává. S pyramidami špíny… nebo s tělesnými výkaly. Jen smrt je věčná, život se opakuje, dokud propast nezívne… Denně přehlížíme zástupy dívčích zadnic, které nás nutí vyrovnávat se s naší pomíjivostí. Všechny přece mít nemůžeme, není-liž pravda…
(k paní Tourvelové)
Krutý osud nebýt tím prvním. Nenuťte mě na to myslet. I kdybyste si pro mne otevřela žíly, ani všechna vaše krev by nevyvážila svatbu, s níž mne někdo jiný. a to navždy, předešel. Nenávratný okamžik. Smrtící neopakovatelné mžiknutí. A tak dále. Nenuťte mne na to myslet. Ničeho se neobávejte. Uznávám posvátný svazek, který vás svazuje s vaším chotěm, a kdyby už nemohl trefit do vašeho lože, budu ten první, kdo mu tam pomůže. Jeho rozkoš je mou radostí od doby, co mne vaše ctnost naučila nenávidět zhýralce, jímž jsem sám byl, a že je váš klín zapečetěn, vím také. Neodvažuji se ani políbit vám ruku. A pomyslím-li na to, shledávám, že mě nežene pozemská vášeň. Neodtahujte ji, madame. Je jako nápoj v poušti. I láska Boží potřebovala tělo. Proč by jinak proměnila svého syna v člověka a za milenku mu dala kříž? … Chcete být mým křížem? Skze svátost vašeho manželství jím nejste. Ale možná má vaše tělo, v opovržení láskou či zapomněním, ještě jeden zamlčený přístup, který nespadá do pravomocí pana prezidenta. Věříte snad, že taková krása má svůj jediný účel v rozmnožování, že má jediný věčný střed? Není to rouhání vyhradit tato ústa vnikání a unikání dechu, jednotvárnému přijímání potravy a zlatý střed střed tohoto skvostného pozadí smutné dřině vyměšování? Může tento jazyk pohybovat jen slabikami a mrtvou hmotou? Jaké mrhání a jaká lakota zároveň! Jedna a táž neřest! Ano, vy urážíte Boha, madame, když užívání těchto darů přenecháváte zubu času a něžné fauně hřbitova… Ukládám-li o vaše tělo, leží mi na srdci, madame, záchrana vaší nesmrtelné duše. Opustíte snadněji své tělo, bude-li důkladně použité. Nebe skrblí hmotou a peklo přesně potrestá lenivost a opomenutí věčnými mukami zanedbaných tělesných částí. Nejhlubší pád do pekel způsobuje nevinnost.

29. května 2011

Předmluva k testamentu

Včera se mi dostaly do ruky lékařské zprávy z mého dětství. Krom zpráv z lounského dětského oddělení a těch o příjmu a operacích na pražské urologii, které jsou pro mě opravdovým záznamem o záchraně života, jsem tam našel i tohle krajské rozhodnutí o své invaliditě.
Když jsme se s Věruškou tím fasciklem prohrabali až do konce, bylo na místě si pogratulovat, že tu ještě jsem. Napadlo mě, že bych mohl sepsat nějakou originální závěť, když už bude snad brzy možné do ní dát i kus své fantazie.