Pan Kraus vždycky říkal, že kantor má víc než peníze, protože má prázdniny a oproti ostatním profesím nepoměrně krátkou pracovní dobu. „Jsou dva důvody, proč učím: červenec a srpen,“ říká kantorská průpovídka. Všichni ti manažeři a byznysmeni, co jsou v práci od osmi do osmi, si pak ten volný čas za tvrdě vydělané peníze kupují. Proto mi byly všechny stávky kvůli penězům pro učitele ukradené, cenil jsem si na té práci toho, čeho se mi teď nedostává. Včera mi to zase došlo nad touhle pasáží ze Schopenhauerovy Životní moudrosti.
Je-li někomu určeno vtisknout stopu svého ducha celému lidskému pokolení, pak pro něj existuje jen jedno štěstí nebo neštěstí, totiž realizovat své vlohy a dokončovat svá díla – nebo nikoli. Vše ostatní je mu malicherné. Proto také vidíme, že velcí duchové všech dob přikládali volné chvíli největší cenu. Neboť ta má u každého člověka takovou cenu, jakou má on sám. Aristoteles praví „Zdá se, že blaženost člověka tkví v jeho volném čase“ a Diogenes Laertios vypráví, že „Sokrates chválil volný čas jako nejkrásnější majetek“. Tomu také odpovídá, že Aristoteles prohlašuje filosofický život za nejšťastnější. Sem patří dokonce, co praví ve své Politice, že totiž vlastní štěstí je vykonávat nerušeně svou dovednost, ať je jakákoliv… Avšak míti volnou chvíli je cizí nejenom obyčejnému osudu, nýbrž i obyčejné povaze člověka: jeho přirozeným určením je, aby strávil svůj čas sháněním všeho, čeho je zapotřebí k jeho existenci a k existenci jeho rodiny. Je synem nouze, ne svobodnou inteligencí. A proto se stává volný čas obyčejnému člověku přítěží, ba mukou, neumí-li jej vyplniti pomocí všelijakých vyumělkovaných a fingovaných účelů hrou, kratochvílí a libůstkami všeho druhu; z téhož důvodu se mu stává nebezpečnou, neboť právem stojí psáno difficilis in otio quies (klid ve volném čase se těžko snáší).
Zavidím ti, Jiříku. Nicméně, dokud ti to alespoň takhle můžu vzkázat, není ještě tak zle.
