Nicolasito Pertusato

Na obraze od Vélazqueze s názvem Las Meninas čili Dvorní dámy jsem vždycky měl nejradší onu dívku v pravém rohu, která hravě kope do ležícího psa. Něčím mi připomínala Alenku v říši divů a zároveň mě svou prostotou přitahovala víc než samotná infantka Markéta, která je ústředním motivem obrazu, spolu s malířem malujícím královský pár, jenž se odráží vzadu v zrcadle. Trávil jsem tehdy celé hodiny civěním na Vélazquezovy obrazy v jedné knížce z dědečkovy knihovny, aniž bych si četl nějaké podrobné popisky. Proto mě šokovalo, když jsem se po čase někde dočetl, že má oblíbená holčička, moje Alenka před královským zrcadlem, je italský trpaslík držený na dvoře pro potěchu králů. Složil jsem tenkrát básničku.

Nicolasito

Nestvořili tě
pro krocení býků.
Buď mléčným zubem
na niti z šatů
infantky Margaretty;
plivancem trpaslíků
jenž líbá její rety;
a dívčím kopancem –
ne do psa,
ale do palety
malířům,
kteří domalují
ruce
a v rukou květy,
aby měli
co spoutat.


Vzpomněl jsem si na to, když jsem včera v Mašťově četl v jednom dopise Mary Wortley Montagueové tuhle pasáž:
Všechna knížata drží sobě oblíbené trpaslíky.
Císař a císařovna mají dvě takové drobné zrůdy, které jsou tak šeredné jako ďábli, zvláště trpaslice. Ale jsou ověšeni diamanty a na všech veřejných místech stávají u loktů Její Milosti.
Vévoda wolfenbuttelský má jednoho trpaslíka a vévodkyně blankenburská má též jednoho, ale ten jest nejsousměrnější, jakého jsem kdy viděla.
Jak mne ujišťovali, dánský král zašel v této módě tak daleko, že jeho trpaslík jest prvním ministrem.
Nevím, proč si libují v takových zrůdách, leda snad z přesvědčení, jaké mají neobmezení vladaři, že jest jim nedůstojno obcovat s ostatními lidmi. Ale aby docela neosaměli, nezbývá jim než hledat společníky mezi mrzáky lidskými. Neboť jenom tyto stvůry výhradně smějí volně mluvit s knížaty.

Taky jsem si vybavil, že jsem před časem listoval v knize, která byla vydána u příležitosti Roku trpaslíka, který vyhlásilo ústecké muzeum a jenž vyvrcholil Národní slavností za rehabilitaci zahradního trpaslíka (mj. do ní přispěl se svou přednáškou o trpasličím národě na Kadaňsku i Petr Hlaváček)… Zajímavá by ale určitě byla i historická studie o těchto lidských trpaslících na královských a knížecích dvorech. Je nějaká taková?

Redon a Kokeš

Protože rád hledám paralely mezi různými druhy umění, sáhl jsem dnes odpoledne po Samomluvách (jakýsi předchůdce soběpisníku) Odilona Redona, francouzského symbolisty. Čekal jsem na návštěvu, které jsem se nedočkal, a protože jsem čekal dlouho, přečetl jsem skoro polovinu knížky. V neděli jsem se zase trochu obul do literárních vědců, trochu nechtěně a trochu ze zvyku, a ono se jich pár, patrně z týchž důvodů, ozvalo. Vody utichly a jsem zvědav, jestli se pár dalších vlnek vzedme po těchto poznámkách o výtvarném umění:

Neobracím se tu k metafyzickým duchům, neobracím se ani k pedagogům, poněvadž jejich zraky nejsou upřeny trvale na krásy přírody; zvykli si na jiný způsob nazírání, a proto jsou jim příliš vzdálené představy tvořící přechod nebo pojítko mezi smyslovými pocity a myšlenkami; zaměstnávají se příliš abstrakcemi, než aby mohli vnímat a plně vychutnávat půvaby umění, což vždycky předpokládá spojení duše s vnějšími, reálnými věcmi.
Hovořím k těm, kdo se neopírají o plané výklady a poslušně se podřizují skrytým, tajemným zákonům senzibility a srdce.

Nejlepší by bylo publikum, které nikdy nic nevidělo! Kdo se zajímá o umění a nemá k němu lásku, trpí neblahým zlozvykem – potřebuje analyzovat, a hromadí v paměti všechno, co vidí (hromadí tam toho mnoho a v dnešní době stále víc). Tento myšlenkový balast ho zbavuje svěží, tvořivé bezprostřednosti; není už s to svobodně vnímat, alespoň v Paříži, trvale je v napětí a plný obav, aby nebyl nějakým dojmem zaskočen; každý dojem chce mít jasný a rozumově zdůvodněný a vzápětí o něm patřičně hovoří, obvykle s lehkým oživením nebo i s úsměvem.

Můj přítel Stéphane Mallarmé, vedený vždycky svým krásně nezávislým cítěním, toužil po zrušení gymnázií neméně než po zrušení gilotiny.

Umělec se liší od milovníka umění pouze tím, že pociťuje bolest. Milovník umění hledá v umění jen požitek.

V pasáži věnované malířovu vztahu ke svému učiteli, Rodolphe Bresdinovi, a dalším duchům, kteří na něj měli vliv, mi hodně připomíná Vojtu Krause, když mluví o svém uměleckém učiteli Josefu Kokešovi (1906 – 1967). Moc se těším na vernisáž výstavy obrazů Josefa Kokeše, která proběhne na svátek patrona malířství sv. Lukáše, 18. října 2007 v 17hod. v Městském muzeu v Kadani.

Odilon Redon: Rodolphe Bresdin (1865)

Tajemství divadelních festivalů

Jak už jsem tu psal, plánuji pro Kadaň dva divadelní festivaly, a tak netroškařím a pro inspiraci jsem se začetl do Tajemství divadla Jeana Vilara, který mj. v roce 1947 založil Avignonský divadelní festival, jeden z největších a nejúspěšnějších na světě (dnes mívá pravidelně 100.000 diváků). Tenhle rozhovor byl pořízen několik let před začátkem onoho festivalu.

Jaký vliv má na umělce publikum? Kladný nebo záporný? Je dnešní publikum, šmahem nebo zčásti, zaujato proti některým formám divadla? Kterým a proč?

Jeden významný divadelní ředitel, kterému jsem v souvislosti s Camusovým Caligulou trochu lehkomyslně řekl: „Ale diváci to chtějí, čekají na to,“ mně odpověděl: „Vy si myslíte, že diváci něco chtějí?“
Riskuji, že se budu jevit jako člověk, který předčasně vystřízlivěl, odpovím-li vám touto otázkou? Ano, myslím, že diváci jsou schopni přijmout všechno. Dokonce i krásu. Alespoň ti diváci, kteří chodí do našich divadel, kde je všechno samá přihrádka, nápis a jen za peníze: sedadlo, šatna, bufet, program, policejní dohled, toalety… Pravý opak slavností.

Nakonec je to vlastně i inspirace pro naše zítřejší divadelní soustředění v Mašťově. Tohle mi opravdu něco říká:

Režisér se mýlí, zapomene-li, že herec často objeví postavu až v předvečer představení.

Klaus for prezident

Václav Klaus mě v rozhovoru pro Mladou frontu nenechal chladně číst, ale jako téměř vždy mě donutil vyhledávat a přemýšlet. Nejvíc mě asi zaujala postava francouzského ekonoma 1. poloviny 19. století Frédérica Bastiata. Začetl jsem se do anglického překladu Toho, co je vidět a co není vidět. Je to docela dobrá obrana proti utopickým socialistům a zároveň vulgárním kapitalistům. Nicméně nejvíc mě zaujalo, že Bastiat napsal taky Petici výrobců svíček, lamp, luceren, kandelábrů, kratiknotů, zhášedel, stínítek a výrobců loje, oleje, alkoholu a všeho, co souvisí s osvětlením za to, aby francouzský parlament schválil odstínění slunce jako monopolního dodavatele světla, jenž jej produkuje za zvýhodněných nákladů a distribuuje za nerovných obchodních podmínek. Vzpomněl jsem si na Skromný návrh a docela jsem se pobavil. Jsem rád, že pan prezident umí provokovat v podobném duchu jako Swift a Bastiat a za tuhle vlastnost si ho vážím, přestože netvrdím, že má vždycky pravdu. Příští týden ve středu 17.října od 14hod. je v Kadani na náměstí, tak se tam půjdu podívat.

A máme Listopad

Hlavou dnes už asi nikomu to nevrtá,
že říjnová revoluce byla v listopadu;
že však dostal Cenu Jaroslava Seiferta
Listopad v říjnu – to mám za záhadu…

Z rozhovoru v Lidovkách mě zaujaly dvě věci. Setkání s Louisem-Ferdinandem Célinem, který byl v Paříži Listopadovým sousedem.

Narodila se nám dvojčata a najednou se jim v noci zdravotně velmi přitížilo, tak jsem běžel za Célinem, který byl přece lékař. Ale odmítl se mnou jít, řekl, že tam nemůže nechat svého psa samotného... Nicméně mé dcery se uzdravily. Přežily Célina.

A pak fiktivní setkání dvou osobností:
Já jsem napsal povídku, v níž se Pessoa setká s Kafkou. Jejich setkání u jezera Como jsem popsal tak detailně, že jeden literární vědec to pak považoval za dokument a použil můj text jako částečný pramen ve své knize. (Listopad překládal Pessoovy básně, tak se tu skoro stydím přiznat, že jsem se o jednu taky pokusil, ale když ona se mi zrovna docela povedla, pozn. J-Lo)

Přemýšlím o něčem podobném… tedy vzdáleně podobném. O podvrhu jisté básně, kterou lidé považují za ztracenou, abych zjistil, jakou mají takové podvrhy šanci na rozšíření po internetu jako pravé. Jen přemýšlím, jestli je to čestné, co myslíte?

Jak se mají tatínkové

Potěšilo mě, že ostravský loutkářský festival Spectaculo interesse vyhrálo divadlo Drak z Hradce Králové s inscenací Jak si hrají tatínkové, kterou jsme před rokem viděli v Libici a přišla mi na venkovský festival hodně dobrá – jde vidět, že se i ve skromných poměrech dají dělat dalekosáhlé věci.

Do koncepce na místo ředitele Kulturních zařízení Kadaň jsem si dal hned dva divadelní festivaly. Jednak Kadaňský divadelní květen, a pak festival studentského divadla Aerichalcus aneb O mosazný pohár, který by proběhl na podzim. Ten první má v Kadani tradici (1957-1988) a ten druhý by měl zaplnit mezeru v ústeckém divadelním dění, kde jako jediní v republice nemáme tento druh festivalu. Máte-li někdo tip či tipy, koho pozvat na jaro či na podzim, sem s ním/nimi. Divadlo Drak do Kadaně určitě taky zavítá, i když jako profesionální soubor někdy mimo festivaly.

Vědcům

inspirováno Marinou Cvetajevou...

Kam až jste to zašli, pánové? V laboratoři
strkáte nos už i do osudů!
S tím malým námořníkem, jenž neví o moři,
rozezvánět zlatá srdce budu!

Tím vědeckým tancem svatého Víta
doskáčete až k nepoznání!
Oč raději mám vrabčáka, jenž vítá
jaro svým čimčaráním!

Taneční

Ano, navštěvuji taneční hodiny. Kurz vede nestor žateckých tanečních pan Lerche, který by jistě mohl vyprávět jako pan emeritní Oldřich Nový ve Světácích, kolik generací mladých džentlmenů a dam vychoval a taky, „jak je strašné sledovat mé nejlepší absolventy, jak pojídají oběd z kastrolu lžící“. Navštívil jsem už tři lekce jako divák a na té dnešní jsem si dokonce několik sérií zatančil. Díky své instruktorce jsem se ani tolik nebál a v závěru jsem si zkusil i jive. Zde je pár obrázků těch, kteří už tančit umí a nakonec i video z mojí taneční kreace na téma boogie-woogie jive po skandinávsku s nadanou tanečnicí Terezkou.

Současný tancmajstr

Budoucí tancmajstr

Showman Vráťa

Showgirl <3rka

Pája s Kubou...

Slzy nad zvrtnutým kotníkem...


A já s Terezkou...

Tajemství Tří mušketýrů

Psal jsem tady jednou o Šesti procházkách literárními lesy, ale Terezka mě tehdy odhalila, jelikož jsem četl jenom tři z nich (a teď se k tomu drze přiznávám). Věnoval jsem dvěma ze zbývajících tří tedy tenhle víkend, a přestože musím trvat na svém, že se Eco tak trochu rejpá v něčem, co není nejvoňavější, nedá se mu upřít vůle vrubouna posvátného (neboli hovnivála). V páté kapitole třeba neváhá procházet ulicemi Paříže a hledat bydliště všech čtyř ze Tří mušketýrů a srovnavše dnešní Paříž s plány ulic 17. století nakonec zjistí, že ulice Servandoni, v níž nechal Alexander Dumas bydlet Aramise, ještě v roce 1625 neexistovala, jelikož architekt kostela Sv. Sulpice tento kostel postavil až později a ta ulice dostala jeho jméno až v roce 1806. Nyní zde ocituji nejkrásnější odstavec celé kapitoly, neboť za to stojí:

Náš případ je však složitější. Kde je ulice Fossoyeurs, v níž bydlel d´Artagnan? Tato ulice v 17. století existovala, dnes však již neexistuje, a to z velmi jednoduchého důvodu – bývalá ulice Fossoyeurs se dnes jmenuje Servandoni. Čili (1) Aramis bydlí v ulici, která se v roce 1625 jmenovala jinak, a (2) d´Artagnan bydlí ve stejné ulici jako Aramis, ale neví o tom. Z ontologického hlediska se d´Artagnan ocitá ve vskutku zvláštní situaci: myslí si, že v jeho Paříži roku 1625 jsou dvě ulice s rozdílnými jmény, zatímco existovala jen jedna s jedním jménem. Řekněme, že takovýto omyl není nepravděpodobný. Lidstvo po mnohá staletí věřilo, že u jižního pobřeží Indie leží dva velké ostrovy: Cejlon a Taprobane. Kartografové je v 16. století oba zakreslili. Později se ukázalo, že toto zdvojení bylo důsledkem imaginativní interpretace popisů různých cestovatelů a že ve skutečnosti je tu pouze jeden ostrov. Obdobně se myslelo, že Jitřenka je něco jiného než Večernice (říkalo se jim Hesperus a Phosphorus); ve skutečnosti jde o jediné nebeské těleso.

Zbytek textu už je rozňahňávání právě rozšláplého… Ovšem – pro mě, ostatní mohou mít jiný názor… A navíc, asi chápu, že Eco sledoval jakési vědečtější cíle než pobavení laiků, a tak to ode mě ani neberte jako nějakou nactiutrhačskou kritiku… Přijde mi to prostě jen, jako když ve filmu o Karlovi Velikém někdo rozpozná, že Karel má gotický meč, i když gotika přijde až dlouho po jeho císařování, a postaví na tom teorii o filmařství, režii a scénografii. Většinou jde jen o to, že ten člověk, který to pozná, se cítí být lepší než onen režisér a jeho poradci, a tak jakoby shovívavě napíše, že to chápe, a že jde o nějaký vyšší princip, který chápe jen on a pár vyvolených. Přitom jde o prostou chybu, způsobenou nevědomostí režiséra ve spojení s nabídkou mečů na skladě toho kterého filmového štábu.

Los paragrafos

Chtěl bych se někdy živit právními komentáři aneb najdi pět rozdílů:

§57 Zákoníku práce
Zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci výpověď ani s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pro porušení povinností stanovených § 56 odst. 2 písm. b) zákona o nemocenském pojištění21), pokud jde o režim dočasně práce neschopného pojištěnce.

21)§ 56 odst. 2 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění

Komentář:
Zaměstnavatel samozřejmě nemůže dát zaměstnanci výpověď, ani s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pro porušení povinností stanovených § 56 odst. 2 písm. b) zákona o nemocenském pojištění, pokud jde o režim dočasně práce neschopného pojištěnce (zaměstnance).

Pokud jste našli pět rozdílů, jste skvělí (a dejte vědět, abych se do zítřka stihl připravit na všechny eventuality).