Jak se mnou Holice zamávaly

Havlova Vernisáž nedávala příliš prostoru pro originální režijní postupy. Dost mě třeba zklamalo, když jsem po několika reprízách viděl televizní inscenaci s Tomášem Töpferem, Danielou Kolářovou a Jiřím Ornestem a zjistil, že režisér Ivan Rajmont měl podobné nápady jako já, nebo spíš já jako on.

Po příjezdu z Holic jsem se tedy jal hledat námět, který by umožnil režisérovi, aby se řádně vyřádil. Oprášil jsem myšlenku zdramatizovat jeden z Apokryfů Karla Čapka, ale chyběla mi tam ženská role. Pak jsem hledal nějakou jednoaktovku v knihovně a našel jsem jednu, kde hned přišel režijní nápad: Pod Karribbským měsícem od Eugene O'Neilla. Jenže: zase samí chlapi a téma, které by asi u nás a v naší době už málokoho oslovilo. Ale dialog na začátku jsem si na jevišti představit uměl, zvlášť když teď v sobotu půjdeme odpoledne Julinčiny křtiny oslavit na černošskou hudbu Jigga Boo Fest:

FRANTA ČAHOUN: Voni tam někoho pohřbívaj – na mou duši, že jo, to se hned pozná.
YANK: Pohřbívají? Ale co tě napadá. Tady nemají ve zvyku sázet mrtvoly do země, milánku. To voni je radši snědí, aby ušetřili na funuse. A tenhleten chlap jim tam asi ňák špatně lez do žaludku a voni ho teďka nemůžou strávit.
COCKY: Nemůžou strávit! A to voni zas jo! Copak nevíš, že ti chlapi maj dva žaludky jako velbloudi?
DAVIS: A tys je už viděl, viď?
COCKY: Jen se nedělej hloupější než seš tím, že se chceš vysmívat tady člověku, kerej viděl věčí kus světa, než ty poznáš za celej život.
MAX: Heleď, Cocky, nehoň se tolik.

Těch třináct námořníků na palubě jsem chtěl rozmístit tak, že čtyři by seděli po dvojicích a drželi celou dobu dvě spojené tyče naznačující příď lodi namířenou do hlediště, na níž by byla zavěšena látka – a pohybem tyčí nahoru dolů by se naznačilo houpání lodi na moři. Nechám tedy asi tento nápad někomu dalšímu. Ani v Americe se tahle aktovka vůbec nehraje, snad až na jedno divadlo, které pojalo scénu takto:

Včera jsem objevil aktovku, o níž jsem dnes zjistil, že není aktovkou, ale téměř tříhodinovou hrou, z níž mám doma jen úryvky – ovšem možná by stálo za to tenhle omyl zdramatizovat. Napadlo mě totiž jak.

Nicméně hledání pokračuje.

Velký den divadla Navenek

Divadlo Navenek se jakousi absurdní shodou okolností dostalo na národní přehlídku jednoaktových her do Holic. Vernisáž nevznikla s ambicí dobýt tuto soutěžní metu a o to víc nás hřeje, že jsme nezklamali. Když nás v Lounech v březnu pochválil Ladislav Valeš, o Holicích jsme neměli ani tušení. Dušičky se v nás ale tetelily a nemalou míru pýchy jsme asi jen těžko zakrývali.

Když jsme v pátek na Dušičky nasedali do vlaku, očekávání se pomalu měnilo v nervozitu. Snažili jsme se ji ale zakrýt ještě pečlivěji něž tu pýchu a navenek jsme vypadali jako ledově klidný Navenek. V sobotu ráno v Pardubicích se ovšem vše prozradilo, když vyšlo najevo, že ani jeden z nás nezaspal více než hodinu. Zmoženi únavou jsme dojeli do Holic. Přivítání bylo vřelé a kavárna vyhřátá, což hrozilo útlum ještě prohloubit. Zahájení přehlídky bylo v deset hodin, my jsme začínali ve dvě. Oběd byl naordinován do kastrůlků, jinak by herci snad opravdu usnuli na jevišti. Procházka po Holicích za účelem získání lžíce na boty nás probrala – nutno říct, že na tom krom svěžího vzduchu měla podíl i netajená nevlídnost prvních dvou oslovených občanů.

Představení nebylo naše nejlepší, pocity nepředčily ty lounské, na mě se podepsalo hlavně to, že mi jednou selhal přehrávač a že jsem ze šál slyšel víc vrzat prkna jevištní podlahy než reakce diváků. Ale diváci reagovali! A po představení nás jich hodně zastavovalo na chodbách a ač nemuseli, chválili. Měli jsme radost. Nervozita se měnila zpět v očekávání. To rostlo i s každou návštěvou dalších představení. Ne že by se nám nelíbila nebo že bychom jim nepřáli, naopak nás v mnohém inspirovala a v kavárně bylo vždy o čem diskutovat, ale najednou jsme měli pocit, že naše přítomnost nebyla až tak absurdní shoda okolností a že se nemáme za co stydět.

Ze soboty na neděli jsme se vyspali dobře. Čekal nás náš první seminář na národní přehlídce, kde se hodnotilo hned všech osm představení ve dvou hodinách. Předsedou poroty nebyl nikdo jiný než Rudolf Felzmann a vedle něj zasedli ještě Jaroslav Vondruška, kterého známe z Libice, a Milan Špalek. Není asi na soutěži lepšího pocitu, než když po upřímném aplausu z hlediště slyšíte pak i chválu od poroty. A té se nám dostalo v míře, kterou jsme opravdu neočekávali, jen jsme o ní snili. Slova o inspirativní inscenaci chytrého souboru, který Vernisáž zahrál tak, že se i pan Felzmann vyznal, že ho překvapilo její aktuální vyznění – to se táhlo našima ušima jako med. Získali jsme sice „pouze“ cenu za Marketčin ženský herecký výkon, ale i tak jsme se cítili jako naše holky po Fed Cupu. V kavárně nás pak ještě přišli pochválit manželé Panenkovi z Děčína, kteří se svou inscenací Dopis získali několik cen a doporučení na Hronov. Divadelnímu studiu D3 z Karlových Varů k úspěchu její Písně o Viktorce blahopřejeme.

Příjemné pocity nepřebyl už ani děsivý zážitek ze zpáteční cesty, kde jsme v expresu Hungaria (Budapešť – Berlín) stojíce ve stísněném a zadýchaném prostoru na začátku soupravy byli nuceni sát „čerstvější“ vzduch ze záchodku, v němž byla jediná šance alespoň na několik centimetrů pootevřít okénko. Děkujeme také Terezce a Martě, že nás doprovodily a psychicky podporovaly.

Holice nám daly vědět (nejen skrze představení s názvem Racek od Jean-Michela Ribese v provedení divadla Aureko z Ostravy), že k tomu, aby nám narostla křídla, stačí jen chtít a pak na tom pořádně zamakat.