„Tvoje strachy a tužby jsou pouhé představy,“ řekl těsně u ní hlas, vycházející z úst velmi krátkozrakého obstárlého pána s brýlemi, který seděl na hrbolatém kmeni. „Tvůj útěk byl čistě jen podmíněný reflex… Tento znamenitý objev mě stál pětadvacet let pečlivého zkoumání, při čemž jsem nesčetným psům vyňal mozek a pozoroval jejich sliny, vyříznuv jim napřed otvory v tvářích, aby tudy vyměšovali slinu místo jazykem. Všechen vědecký svět se mi koří v obdivu nad tímto úžasným výkonem a děkuje mi za světlo, které jsem vrhl na velký problém lidského jednání.“ „Proč ses nezeptal mne,“ řekla černošská dívka. „Mohla jsem ti to říci za pětadvacet vteřin a nemusil jsi ubližovat nebohým psům.“ „Tvoje nevědomost a drzost nezná mezí,“ prohlásil krátkozraký pán. „Ten fakt je ovšem znám každému dítěti, ale nikdy nebyl experimentálně prokázán v laboratoři, pročež vědecky neexistoval. Převzal jsem jej jako hrubý dohad, odevzdal jsem jej světu jako vědu. Provedla jsi někdy nějaký experiment, smím-li se ptát?“
Čtenáři soběpisníku jistě poznali pokračování příběhu černošské dívky hledající Boha, jak jej vypsal G.B.Shaw. Mladá Afričanka se nenechá dlouho přemlouvat a jeden experiment vyzkouší přímo na vědcovi, který ale nevybočuje ze svého analytického pohledu na věc. Dále již pokračuji bez komentáře.
„Nežli půjdeš,“ řekla černošská dívka, „pověz mi, věříš v Boha?“
„Bůh je nepotřebná a zavržená hypothesa,“ řekl vědec. „Vesmír je obrovská soustava reflexů, způsobených otřesy. Ťuknu-li tě pod kolenem, poskočí ti noha.“
„A já tě za to praštím paličkou, radši to nedělej,“ řekla černoška.
… „Moudrost mě nezajímá,“ odpověděl profesor, „ba ani nevím, co to znamená. Nemám důvod k přesvědčení, že by existovala. Můj úkol je bádat o věcech, které dosud nebyly známy. Svoje výzkumy pak ohlásím světu a tak rozmnožím zjištěnou vědeckou pravdu.“
„Oč bude světu lépe, bude-li mít všechno vědění a žádné slitování? Nemáš špetku rozumu, abys vynašel lidštější způsob jak se dovědět, co tě zajímá?“
… „A mně pověz tohle: uvědomil sis někdy, jaký vliv mají tvoje pokusy na duši a povahu jiných lidí? Stojí to za to, ztratit vlastní duši a přivést k zatracení duše bližních, abys něco vyzkoumal o psí slině?“
„Mluvíš slova beze smyslu,“ řekl krátkozraký pán. „Můžeš mi dokázat existenci orgánu, zvaného duše, na operačním stole nebo v pitevně? Můžeš reprodukovat úkon, zvaný zatracení, v laboratoři?...Viděl jsem umírání, ale neviděl jsem zatracení,“ řekl krátkozraký.
Je něco, co se nemění, ale názory na to, co to je, se mění. Nezměnil jsem názor na facebook, ale změnil jsem svůj poměr k němu. Využívám ho. Klamně k reklamě, ale neklamně i ke komunikaci. Se dvěma až třemi lidmi. Neexhibuji se na facebooku, na to mám tenhle blog, který s nikým nesdílím, ale ostatní jej mohou sdílet se mnou, tzn. že nemusí skrývat či blokovat moje výlevy jako skrývají a blokují reklamu na akce KZK, které se jim snažím na facebooku nabídnout. Lidé se mění, názory se mění, ale něco se přece nemění.
Anne Rice, autorka knih o upírech, čarodějnicích, ale i erotických novel, konvertovala před dvanácti lety ke katolické církvi a začala psát o životě Krista. Před dvěma měsíci napsala na svůj profil na facebooku: Pro ty, které to zajímá, a pochopím, že Vás třeba ne: Dnes přestávám být křesťankou. Jsem mimo. Zůstávám oddána Kristovi, ale ne již jako křesťan, ne již jako součást křesťanství. Je pro mě prostě dále nemožné „patřit“ k tomuto rozhádanému, nepřátelskému, svárlivému a zaslouženě proklínanému sdružení. Snažila jsem se po deset let. Neuspěla jsem. Jsem černá ovce. Moje svědomí mi ale nic jiného nedovolí.
O pár hodin později: Ve jménu Krista, odmítám být proti homosexualitě, odmítám být proti feminismu, odmítám být proti antikoncepci, odmítám být proti demokracii, odmítám být proti nenáboženskému humanismu, odmítám být proti vědě, odmítám být proti životu. Ve jménu Krista, opouštím křesťanské společenství a přestávám být křesťanem. Amen
A o další hodinu později: Moje víra v Krista je středem mého života. Moje obrácení od pesimistického ateisty ztraceného ve světě, jemuž nerozumí, v optimistického věřícího ve svět stvořený a udržovaný milujícím Bohem, je pro mě klíčové. Ale následování Krista neznamená následování Jeho následovníků. Kristus je nekonečně důležitější než křesťanství a vždycky bude bez ohledu na to, co křesťanství je, jaké bylo nebo může být.
Tak za sebe, pro ty které to zajímá: jsem na facebooku, ale nevyznávám jeho společenství. Ve jménu facebooku, odmítám exhibovat svoje soukromí, přemýšlet, jak bych zaujal ostatní v jedné větě, a chlubit se svými činy, plány či pocity štěstí. Komunikace je důležitější než facebook, ať už je facebook poslední sociální síť nebo se necháme za čas chytit do jiné.
