Kousek od královského paláce v Casertě vede Via Appia, nejznámější římská antická silnice, vlastně její první prodloužení z města Capua do Beneventa. Na ní už lze stopovat směrem na dálnici Autostrada del Sole, jež je moderním spojením do Říma. Už na nádraží v Casertě jsme si našli vlak, kterým bychom mohli jet na sever, kdybychom do večera nic nestopli. Odjezd měl ve 22.20. Bylo asi 18h., a tak jsme neváhali a složili na starodávné silnici batohy, že se najíme a pak začneme pomalu stopovat, možná při chůzi, protože jsme stále byli uprostřed městské zástavby.
Tady se konal první malý zázrak. Sotva jsme složili batohy, už nám zastavila Dacie, již pilotoval sympatický zrzek a ptal se, kam jedeme a že nás může vzít na nájezd na dálnici. Hned nám taky vyprávěl, že sám dostopoval až do Portugalska a že staví každému, kdo vypadá, že by potřeboval někam popovézt. Jel do Capuy, ale na tohle město jsme už neměli čas. Nicméně nás navnadil, že se nám bude líp stopovat na nájezdu z Capuy, že tam proudí lidé od moře na sever. Situace vypadala více než slibně.
Darovali jsme Luigimu (takhle pěkně italsky se jmenoval) 80 centů na ten krátký úsek po dálnici a dozvěděli se za to něco o dlouhých prstech Camorry. Ptal jsem se, jestli na lidi jako on má vůbec existence jihoitalské mafie nějaký vliv. Vysvětloval nám to na příkladu s toxickým odpadem, ten totiž Camorra za tučnou odměnu dováží do Campanie a zahlcuje s ním zdejší životní prostředí. Severní města a průmyslové podniky s množstvím nebezpečného odpadu tuto nabídku rády využijí a Camorra z toho má větší zisky než z prodeje drog.
Nájezd od Capuy vypadal rovněž jako ideální místo – ukazatel jen nahoru na Řím a dolů na Neapol a Reggio di Calabria. Jenže jsme netušili, že právě na ten jih odtud pravděpodobně mířila velká většina z proudu aut, která nás asi dvě hodiny míjela. S devátou hodinou padla kolem tma a na nás trudomyslnost. Rozhodli jsme se, že přejdeme na druhou stranu a změníme směr – dojedeme na capujské nádraží, protože přes to se do Říma určitě musí jet. Když z Caserty odjíždí vlak ve 22.20, měli jsme víc než hodinu na to dostopovat do města, podle kterého se jmenuje sjezd z dálnice, kde jsme se ocitli. Jenže neznalí místních reálií, nevěděli jsme, že ty všechny naše dedukce jsou od pravdy tak trochu těsně vedle, jako antická Capua od té moderní. Když nás tedy po půl hodině vzal Peter na místní nádraží, tam nám ještě při vystupování stačil výpravčí sdělit, že z Capuy jede první vlak až v pět ráno, že je neděle a že teď už nic nejede.
„A ten rychlík z Caserty?“ zkoušeli jsme to zoufale. „Ten tu nestaví. Ale támhle je hotel.“ Peter nás rychle vypakoval z auta, protože tušil, že bychom po něm mohli chtít něco, co by se mu nelíbilo.
Je 21.30, za 50 minut odjíždí vlak z Caserty a my jsme uprostřed jiného města. Po chvíli klení jsme naprosto oněměli. Neměli jsme slov a domlouvali jsme se akcí. Oba jsme mlčky vyrazili směrem ke kruhovému objezdu, který byl vidět už od nádraží, s tím, že buď uvidíme nebo se doptáme, která větev míří na Casertu.
Tam jsme si stoupli a tupě mávali rukou. Já jsme začal na kus čtvrtky psát lihovkou CASER.. a než jsem dopsal, troubil na nás nějaký starý fiat jedoucí v protisměru. Uvnitř seděli ještě starší Italové, babička s dědečkem a po italsku gestikulovali. Došlo nám, že se pro nás vracejí, že jenom objedou kruhák a jsou u nás. Objali jsme se s Věruškou v euforii. Měli jsme 35 minut, to by mělo stačit.
Pohádková babička s dědečkem uměli sice jenom italsky, ale my už jsme dokázali v téhle řeči vyprávět svůj dosavadní příběh i svůj plán do budoucna, ale hlavně svou akutní potřebu být za půl hodiny v Casertě na nádraží. Na to konto dědeček za volantem očividně znervózněl, protože jsme byly v kololně aut a ta každou chvíli zastavovala. Průměrná rychlost byla tak 30km/h. A k tomu spousta křižovatek a semaforů. Euforii vystřídala nervozita a když jsme stále nevyjížděli z města, tak se nás ve 22.10 zmocnila nová vlna deprese. Vždyť po dálnici jsme to valili stovkou dobře deset minut otevřenou krajinou. Takovéhle existenciální amplitudy emocí jsme snad ještě nezažili.
O to víc nám vyrazilo dech, když jsme se, aniž jsme stále zaznamenali, že jsme někde na chvíli opustili město, najednou minuli ceduli Caserta a ocitli se na nám důvěrně známých místech. Jedna zatáčka doprava, jedna doleva a ve 22.15 jsme vykládali batohy před nádražím. Stihli jsme si nechat dědečka zapsat i do zápisníku, ovšem je to nečitelné. Tak to u zázraků bývá. Koupili jsme si lístek do Padovy a v běhu nasedli do nočního rychlíku.
To zjevení babičky a dědečka na kruháku v Capuy by sice asi biskup z Caserty jako zázrak neuznal, ale pro nás to už navždy zůstane jednou z nevysvětlitelných krás našeho pobytu na zemi. I když tahle mapa je důkazem, že jsme ani z urbanistické zástavby vyjet nemohli.
Tady se konal první malý zázrak. Sotva jsme složili batohy, už nám zastavila Dacie, již pilotoval sympatický zrzek a ptal se, kam jedeme a že nás může vzít na nájezd na dálnici. Hned nám taky vyprávěl, že sám dostopoval až do Portugalska a že staví každému, kdo vypadá, že by potřeboval někam popovézt. Jel do Capuy, ale na tohle město jsme už neměli čas. Nicméně nás navnadil, že se nám bude líp stopovat na nájezdu z Capuy, že tam proudí lidé od moře na sever. Situace vypadala více než slibně.
Darovali jsme Luigimu (takhle pěkně italsky se jmenoval) 80 centů na ten krátký úsek po dálnici a dozvěděli se za to něco o dlouhých prstech Camorry. Ptal jsem se, jestli na lidi jako on má vůbec existence jihoitalské mafie nějaký vliv. Vysvětloval nám to na příkladu s toxickým odpadem, ten totiž Camorra za tučnou odměnu dováží do Campanie a zahlcuje s ním zdejší životní prostředí. Severní města a průmyslové podniky s množstvím nebezpečného odpadu tuto nabídku rády využijí a Camorra z toho má větší zisky než z prodeje drog.
Nájezd od Capuy vypadal rovněž jako ideální místo – ukazatel jen nahoru na Řím a dolů na Neapol a Reggio di Calabria. Jenže jsme netušili, že právě na ten jih odtud pravděpodobně mířila velká většina z proudu aut, která nás asi dvě hodiny míjela. S devátou hodinou padla kolem tma a na nás trudomyslnost. Rozhodli jsme se, že přejdeme na druhou stranu a změníme směr – dojedeme na capujské nádraží, protože přes to se do Říma určitě musí jet. Když z Caserty odjíždí vlak ve 22.20, měli jsme víc než hodinu na to dostopovat do města, podle kterého se jmenuje sjezd z dálnice, kde jsme se ocitli. Jenže neznalí místních reálií, nevěděli jsme, že ty všechny naše dedukce jsou od pravdy tak trochu těsně vedle, jako antická Capua od té moderní. Když nás tedy po půl hodině vzal Peter na místní nádraží, tam nám ještě při vystupování stačil výpravčí sdělit, že z Capuy jede první vlak až v pět ráno, že je neděle a že teď už nic nejede.
„A ten rychlík z Caserty?“ zkoušeli jsme to zoufale. „Ten tu nestaví. Ale támhle je hotel.“ Peter nás rychle vypakoval z auta, protože tušil, že bychom po něm mohli chtít něco, co by se mu nelíbilo.
Je 21.30, za 50 minut odjíždí vlak z Caserty a my jsme uprostřed jiného města. Po chvíli klení jsme naprosto oněměli. Neměli jsme slov a domlouvali jsme se akcí. Oba jsme mlčky vyrazili směrem ke kruhovému objezdu, který byl vidět už od nádraží, s tím, že buď uvidíme nebo se doptáme, která větev míří na Casertu.
Tam jsme si stoupli a tupě mávali rukou. Já jsme začal na kus čtvrtky psát lihovkou CASER.. a než jsem dopsal, troubil na nás nějaký starý fiat jedoucí v protisměru. Uvnitř seděli ještě starší Italové, babička s dědečkem a po italsku gestikulovali. Došlo nám, že se pro nás vracejí, že jenom objedou kruhák a jsou u nás. Objali jsme se s Věruškou v euforii. Měli jsme 35 minut, to by mělo stačit.
Pohádková babička s dědečkem uměli sice jenom italsky, ale my už jsme dokázali v téhle řeči vyprávět svůj dosavadní příběh i svůj plán do budoucna, ale hlavně svou akutní potřebu být za půl hodiny v Casertě na nádraží. Na to konto dědeček za volantem očividně znervózněl, protože jsme byly v kololně aut a ta každou chvíli zastavovala. Průměrná rychlost byla tak 30km/h. A k tomu spousta křižovatek a semaforů. Euforii vystřídala nervozita a když jsme stále nevyjížděli z města, tak se nás ve 22.10 zmocnila nová vlna deprese. Vždyť po dálnici jsme to valili stovkou dobře deset minut otevřenou krajinou. Takovéhle existenciální amplitudy emocí jsme snad ještě nezažili.
O to víc nám vyrazilo dech, když jsme se, aniž jsme stále zaznamenali, že jsme někde na chvíli opustili město, najednou minuli ceduli Caserta a ocitli se na nám důvěrně známých místech. Jedna zatáčka doprava, jedna doleva a ve 22.15 jsme vykládali batohy před nádražím. Stihli jsme si nechat dědečka zapsat i do zápisníku, ovšem je to nečitelné. Tak to u zázraků bývá. Koupili jsme si lístek do Padovy a v běhu nasedli do nočního rychlíku.
To zjevení babičky a dědečka na kruháku v Capuy by sice asi biskup z Caserty jako zázrak neuznal, ale pro nás to už navždy zůstane jednou z nevysvětlitelných krás našeho pobytu na zemi. I když tahle mapa je důkazem, že jsme ani z urbanistické zástavby vyjet nemohli.
