14. listopadu 2009

Stopem do Itálie - den sedmý /III. část/ - capujský zázrak


Kousek od královského paláce v Casertě vede Via Appia, nejznámější římská antická silnice, vlastně její první prodloužení z města Capua do Beneventa. Na ní už lze stopovat směrem na dálnici Autostrada del Sole, jež je moderním spojením do Říma. Už na nádraží v Casertě jsme si našli vlak, kterým bychom mohli jet na sever, kdybychom do večera nic nestopli. Odjezd měl ve 22.20. Bylo asi 18h., a tak jsme neváhali a složili na starodávné silnici batohy, že se najíme a pak začneme pomalu stopovat, možná při chůzi, protože jsme stále byli uprostřed městské zástavby.

Tady se konal první malý zázrak. Sotva jsme složili batohy, už nám zastavila Dacie, již pilotoval sympatický zrzek a ptal se, kam jedeme a že nás může vzít na nájezd na dálnici. Hned nám taky vyprávěl, že sám dostopoval až do Portugalska a že staví každému, kdo vypadá, že by potřeboval někam popovézt. Jel do Capuy, ale na tohle město jsme už neměli čas. Nicméně nás navnadil, že se nám bude líp stopovat na nájezdu z Capuy, že tam proudí lidé od moře na sever. Situace vypadala více než slibně.

Darovali jsme Luigimu (takhle pěkně italsky se jmenoval) 80 centů na ten krátký úsek po dálnici a dozvěděli se za to něco o dlouhých prstech Camorry. Ptal jsem se, jestli na lidi jako on má vůbec existence jihoitalské mafie nějaký vliv. Vysvětloval nám to na příkladu s toxickým odpadem, ten totiž Camorra za tučnou odměnu dováží do Campanie a zahlcuje s ním zdejší životní prostředí. Severní města a průmyslové podniky s množstvím nebezpečného odpadu tuto nabídku rády využijí a Camorra z toho má větší zisky než z prodeje drog.

Nájezd od Capuy vypadal rovněž jako ideální místo – ukazatel jen nahoru na Řím a dolů na Neapol a Reggio di Calabria. Jenže jsme netušili, že právě na ten jih odtud pravděpodobně mířila velká většina z proudu aut, která nás asi dvě hodiny míjela. S devátou hodinou padla kolem tma a na nás trudomyslnost. Rozhodli jsme se, že přejdeme na druhou stranu a změníme směr – dojedeme na capujské nádraží, protože přes to se do Říma určitě musí jet. Když z Caserty odjíždí vlak ve 22.20, měli jsme víc než hodinu na to dostopovat do města, podle kterého se jmenuje sjezd z dálnice, kde jsme se ocitli. Jenže neznalí místních reálií, nevěděli jsme, že ty všechny naše dedukce jsou od pravdy tak trochu těsně vedle, jako antická Capua od té moderní. Když nás tedy po půl hodině vzal Peter na místní nádraží, tam nám ještě při vystupování stačil výpravčí sdělit, že z Capuy jede první vlak až v pět ráno, že je neděle a že teď už nic nejede.

„A ten rychlík z Caserty?“ zkoušeli jsme to zoufale. „Ten tu nestaví. Ale támhle je hotel.“ Peter nás rychle vypakoval z auta, protože tušil, že bychom po něm mohli chtít něco, co by se mu nelíbilo.

Je 21.30, za 50 minut odjíždí vlak z Caserty a my jsme uprostřed jiného města. Po chvíli klení jsme naprosto oněměli. Neměli jsme slov a domlouvali jsme se akcí. Oba jsme mlčky vyrazili směrem ke kruhovému objezdu, který byl vidět už od nádraží, s tím, že buď uvidíme nebo se doptáme, která větev míří na Casertu.


Tam jsme si stoupli a tupě mávali rukou. Já jsme začal na kus čtvrtky psát lihovkou CASER.. a než jsem dopsal, troubil na nás nějaký starý fiat jedoucí v protisměru. Uvnitř seděli ještě starší Italové, babička s dědečkem a po italsku gestikulovali. Došlo nám, že se pro nás vracejí, že jenom objedou kruhák a jsou u nás. Objali jsme se s Věruškou v euforii. Měli jsme 35 minut, to by mělo stačit.

Pohádková babička s dědečkem uměli sice jenom italsky, ale my už jsme dokázali v téhle řeči vyprávět svůj dosavadní příběh i svůj plán do budoucna, ale hlavně svou akutní potřebu být za půl hodiny v Casertě na nádraží. Na to konto dědeček za volantem očividně znervózněl, protože jsme byly v kololně aut a ta každou chvíli zastavovala. Průměrná rychlost byla tak 30km/h. A k tomu spousta křižovatek a semaforů. Euforii vystřídala nervozita a když jsme stále nevyjížděli z města, tak se nás ve 22.10 zmocnila nová vlna deprese. Vždyť po dálnici jsme to valili stovkou dobře deset minut otevřenou krajinou. Takovéhle existenciální amplitudy emocí jsme snad ještě nezažili.

O to víc nám vyrazilo dech, když jsme se, aniž jsme stále zaznamenali, že jsme někde na chvíli opustili město, najednou minuli ceduli Caserta a ocitli se na nám důvěrně známých místech. Jedna zatáčka doprava, jedna doleva a ve 22.15 jsme vykládali batohy před nádražím. Stihli jsme si nechat dědečka zapsat i do zápisníku, ovšem je to nečitelné. Tak to u zázraků bývá. Koupili jsme si lístek do Padovy a v běhu nasedli do nočního rychlíku.

To zjevení babičky a dědečka na kruháku v Capuy by sice asi biskup z Caserty jako zázrak neuznal, ale pro nás to už navždy zůstane jednou z nevysvětlitelných krás našeho pobytu na zemi. I když tahle mapa je důkazem, že jsme ani z urbanistické zástavby vyjet nemohli.

12. listopadu 2009

Straka na hrušce


Minule jsem se zmýlil, asi právě kvůli tomu špačkovi. Kadaňská straka nesedí na révě, ale na hrušni. Milena mi poslala důkaz.


Tak jsem zase trochu pátral. Hrušku jsem našel třikrát v díle Dürerově (dvě malby a jednu rytinu), vždycky ji měla v ruce buď Madona nebo Ježíšek. Tady ji Ježíšek dokonale ohryzal, nebo spíš uhryzl.


Tady Ježíšek utrhnul štopku.


Rovněž holandský mistr (zvaný záhadně Mistr ženy na půl), aktivní ve 30. letech 16. století, namaloval Madonu s děckem, kde mají hrušku v ruce oba.


Pak jsem hledal hrušku v tzv. herbariu na klenbě klášterního kostela Michelsberge v Bambergu, které pochází až ze 17.století, ale vychází z pozdněgotické tradice. Když už jsem myslel, že ji mám, na popisku stálo, že jde o tykev (Kürbis).


Ale hruška na tom bohatém stropě určitě je, tedy tzv. pichlavá hruška, která prý symbolizuje trnovou korunu. Jen jsem ji nenašel.

Na některých místech ve Starém zákoně se prý mylně překládaly některé druhy ovoce jako hrušky, ale z toho neplyne asi nic podstatného pro umění. George Ferguson v knize Znamení a symboly píše, že hruška se často objevuje jako Vtělený Kristus s odkazem na Jeho lásku k lidem.

Tak nevím, hruška a straka mi moc dohromady nejdou. Je jedna anglická koleda, kde křepelka na hrušce symbolizuje Krista, ale je až z 18. století (i když prý pochází z francouzštiny). Nicméně straka není křepelka. Moc jsem tedy nepokročil, jen jsem si tím hledáním hrušky naštval Věrušku. Jdu jí malovat straky na vrbě, abych nespadnul z višně.

Navenek v azylu


O divadle Navenek není nějaký čas slyšet. Vypráví se, že je v krizi. Že se rozhádalo a před zánikem či štěpením ho zachrání jen zázrak. Je to ovšem jinak. Navenek se po několika ranách zasazených odchodem některých členů na studia a do ciziny, uchýlil do azylu. Ne přímo do katakomb jako křesťané za císařství, ale do soukromých bytů, jako disidenti za komančů. Nejsou to sice byty secesní jako ten Vlasty Chramostové, která dnes v Brně ukončí svou kariéru jako Anežka Česká, nicméně prostředí je podobné. Zkoušíme v nich jednak odlehčenou řachandu Večírek v režii tajemného Ladislava Schona, která se odehraje příští pátek na Střelnici, a jednak hru Sex noci svatojánské od Woody Allena, s níž na prkna vylezeme až příští rok. Zároveň se zkouší tři pohádky v různěvěkých ansámblech. A hlásí se noví členové a jsou další plány. Takže o krizi nemůže být řeč.


„A kde se berou ti horliví pěstitelé dramatického umění? Cestičky jsou vždy hojné. Student, kterému se znechutilo kázání zamračených professorů, mladý řemeslník, který se svého místa v galerii viděl herce jen plné záře a vavřínů, šička, která uvěřila, že tam na jevišti pouze je to pravé štěstí a ne v její těsné komůrce, nezkušení enthusiasté, které divadlo omamuje, opíjí - ti stále ťukají na dveře ředitelů. Divadelní satan je zavedl, chutě skáčí do tmy nejisté budoucnosti. Není-li rozumného přítele, který by je ochladil, nechávají svého zaměstnání a vrhají se v chaos. Sta a sta herců utonou v bědném postavení kočovnickém.

10. listopadu 2009

Klášter v Kladrubech



Klášter v Kladrubech, založený už v roce 1115, hodně utrpěl za husistkých válek. V době, kdy františkáni s Lobkovici dostavěli klášter v Kadani, ten kladrubský se teprve probouzel do své předhusitské slávy (vždyť v Kladrubech, nebýt Jana Nepomuckého, mohlo být biskupství). A jako proudili poutníci do Kadaně za 14 sv. Pomocníky, začali proudit i do Kladrub za Pannou Marií Růžencovou. Ta pak sama v roce 1967 putovala na Expo do Montrealu.


V ambitu se schovávají originály soch z Valče (tentokrát doslova, protože kvůli výmalbě je přikryli mikrotenovou folií). U jejich kopií jsme se s Věruškou vzali (ne u těch pár, co zdobí exit stanice metra Malostranská, ale u těch ve Valči).


Tenhle diblík mě donutil k úsměvu stejně jako mince s reléfem letopočtu 1987 sypajících se z jakéhosi rohu volnosti.



Klášter proslavila barokní gotika Jana Blažeje Santiniho. Klenba připomínala starý dobrý krasohled a krásně se odrážela i v nádržce se svěcenou vodou.




Za focení v klášteře jsem poctivě zaplatil dvě stovky (na rozdíl od tuctu dalších fotografů) a slečně průvodkyni jsem na konci za moc pěkný výklad, na který jsem se kvůli močopuzení nedokázal plně soustředit, dal stovku. Takovou radostmi už peníze dlouho neudělaly.


9. listopadu 2009

Alda Merini



Před týdnem zemřela největší italská moderní básnířka. Mám moc rád Milán a tahle žena, která v poezii snoubila horu Sinaj s Venušiným pahorkem, prožila v Miláně celý život. Pokusil jsem se přebásnit dvě její básně, každou z jiného soudku.

(originál zde)

Dítě, až nalezneš draka fantazie,
pusť jej po větru,
ale pevně ho přivaž ke svému rozumu.
Rozkvetou před tebou kouzelné zahrady,
v nichž se maminka stane květinou
a tě přikryje svými listy.
Ze svých rukou naděláš holubice,
které roznesou pokoj do všech koutů
a pořádek do všech věcí.
Ale dřív, než se naučíš psát,
nauč se číst na hladině svých citů.


(originál zde)

Pohybuji se jako stín
denním spánkem
a v mysli slepá
vidím dav,
jak se řadí před oltářem,
aby pozřel Kdovíkoho.
Myslím, že peklo
je osvětlené stejně
podivnými žárovkami.
Chtějí se nasytit mou bolestí,
protože zřejmě nikdy
nedokáží usnout.

8. listopadu 2009

Stopem do Itálie - den sedmý /II. část/ - Caserta


Když jsem se dozvěděl, že zemřel Claude Lévi Strauss, vzpomněl jsem si, že jsem si v Praze nedávno koupil jeho Smutné tropy. Hned v úvodu píše, že mu cestování přijde jako nutné zlo, aby se dosáhlo poznání (v jeho případě zkoumaných mýtů), čas naprosto ztracený a nehodný záznamu, hlušina, struska.

„V 5.30 ráno jsme uprostřed štěbetu racků vplouvali do recifské rejdy a kolem naší lodi hemžila se celá flotila prodavačů exotických květin“… zaslouží si takováhle ubohá vzpomínka, abych zvedl pero a zachytil ji na papír? ptá se autor.

A přece se vyprávění tohoto druhu setkávají s přízní publika, s přízní, která pro mne zůstává nevysvětlitelná, dodává hned na začátku dalšího odstavce.

Ani já si nedovedu vysvětlit, proč mi několik čtenářů soběpisníku, které znám osobně, nezapomnělo připomenout, že čtou většinou jenom nadpisy, „ale tu tvojí Itálii čtu poctivě, ta mě baví“. Tak aspoň to nepíšu jen pro sebe.

Minule jsme skončili v Casertě a tak dnešní díl věnuji čistě tomuto drahokamu jižní Itálie, rezidenci Bourbonů, když vládli obojí Sicílii.


Jak jsem psal, už jsme tu jednou byli s Lenkou, ale to jsme tenkrát jen večer prošli kolem a za štěkotu psů si šli hledat místo pro nocleh v některé z odlehlých ulic nikde neokončícího města (tenkrát jsem nevěděl pravdu, kterou odhalím v dalším díle tohoto seriálu).


Tentokrát jsme dorazili kolem čtvrté hodiny a tak jsme měli naději, že se stihneme podívat i dovnitř. Už byla otveřená jenom zahrada, a protože úschovna zavazadel v pět zavírala, měli jsme na to tři čtvrtě hodiny. Už při letmém pohledu na zahradu bylo jasné, že nic moc nestihneme. Věruška, ale zmerčila půjčovnu kol a čtyřkolek, a tak jsme s jedno to vozítko na půl hodiny půjčili (půjčovali je jen na hodinu, ale nám udělali výjimku. Volant jsme měli oba, ale jen jeden fungoval. Jak normálně neřídím, tady jsem si to nenechal ujít...


... zatímco Věruška jen předstírala.


Projeli jsme kus zahrady, přibrzdili u různých zákoutí...


... někde dokonce oba vystoupili...



... na konec s vodopádem sice nedojeli...


... ale přesto to pro nás byl takový zážitek, že jsme tam ani nemuseli.


Po vyzvednutí jsme ještě nechali bágly na schodišti a proběhli pár z dvanáctiset sálů a místností, na nichž byly nejhezčí rozlehlost a stropy.


Mě tam trochu pokousal lev (ó, jak jde na těch fotkách vidět, že mám bříško jako pražskej Turek!).


Cestou s Caserty nás čekal zázrak, jemuž stojí za to věnovat samostatnou kapitolu. Nashedanou při dalším dílu.

(ani to nevypadá, že to průčelí za námi má 247m)

Dědictví aneb Kurvasoudruzigutentag


Když jsem teď byl několikrát zaujat východním Německem, napsal jsem takové malé zamyšlení k 20. výročí svobody i na blog KZK.

A kdo nechce číst, pust si třeba krásný film Jiřího Trnky - Ruka (část 1. a 2.).