Pozor na Píďana

Včera k nám do Navenku přišel nový zájemce o ochotnické řemeslo. Jmenuje se Martin a je to povedenej ptáček. Není mu ještě patnáct let a strašně obdivuje Píďana. Poradil jsem mu, aby si v knihovně půjčil nějakou divadelní hru a četl si ji nahlas.

M: To nemusím, já mám doma her dost.
Já: Vaši kupujou divadelní hry?
M: No, mě to baví.
Já: A co třeba čteš teď?
M: Shakespeara!
Já: A kterého?
M: Ono jich je víc?
Já: No, 38.
M: Hm… Tak Williama…

Hlavně chce ale Martin hrát po boku Píďana, je to teď jeho idol, a tak by přijal i roli sluhy, o nějž si jeho pán bude otírat zablácené wellingtonky.



Píďan mi nedávno přivezl krabici se starými knihami z babiččiny knihovny a mezi nimi byly i tři díly Sborníku Lady z počátku 20. století. Přečetl jsem si tam život herečky Adelaidy Ristoriové (zejména o její rivalitě s pařížskou hvězdou Rachel) a taky poučky pro mladé dívky toužící po divadle a koncertech. Tam se také mluví o tom, jak zavrženíhodné důsledky může mít, když se mladá dívka vzhlédne v nějaké herečce – stane se povětšině směšnou a lidem odpornou. Ale může to být ještě horší. Tedy dívky, divačky, které jste měly tu příležitost vidět Případ Grendwal a naše dva hrobníky v akci, poslyšte:

Větší nebezpečí pro mír a štěstí často celého života tají se však v nadšení a horování, jež zanítil v duši mladé dívky divadelní umělec, zpěvák nebo herec. Neníť každý umělec také karakterem, a mimo tj. i ten nejvážnější, nejšlechetnější při všem mužem, jemuž horování a velebení mladého děvčátka příjemně lahodí a odvěkým kouzlem, jež spojuje muže s ženou, jej ovíjí. Každý neodolá s pokušením a nespokojí se pouze s oslavování z povzdálečí. Přijímá lásku a zbožňovaní úctu, veškerém ten žár mladé duše, který se mu nabízí.

Vznětlivý umělec však nebývá stálý a takové sblížení mívá po té pro dívku v zápětí jen zklamání a žal.

Jsou však také mnozí umělci tak nerozvážní a chlubní, že tajemství dívčí prozrazují, čímž nezkušená dívka jenom utrpí na své pověsti. Proto radím k opatrnosti.

Dále pak následuje pasáž o chorobné touze po jevišti, „bujném to výhonku ctižádostivé marnivosti, vyrážející z kořene podrážděné citlivosti dívčiny“. I takových k nám chodí dost, ale těm se jako teď už emeritní principál většinou nebráním – ovšem jsou-li mladinké a libé tváře, nechť si předtím přečtou shora uvedené řákdy.

Z listů J.K.Č.

Josef Čapek a Jarmila Pospíšilová začali svůj životní vztah korespondencí. Po několika dopisech se dvakrát viděli a o pár let starší Čapek, čerstvý absolvent Uměleckoprůmyslové školy, odjel na dlouhé měsíce či léta do Paříže. Není se tedy čemu divit, že další korespondence je poměrně divoká a plná mladistvého napětí. V jednom dopise se Čapek snaží spálit za sebou svou naprostou upřímností a naordinovaným klidem všechny mosty (ovšem při jeho důkladném psychologickém rozboru jsem došel k závěru, že ta upřímnost a klid jsou jen dva dlouhé pontony, které mají tu nádrž obav mezi oběma milenci naopak přemostit). Je to ale zajímavé čtení.

Hezky například píše o tom, co zůstává ze starých vztahů a přenáší se do těch nových (i když si uvědomme, že řeč je o vztahu, jenž zažil pouhá dvě dostaveníčka!), že víc ji bránit nemůže a ať na něj nebere ohledy a sbalí jeho pražského soka, o němž mu v posledním dopise psala:

Budete mne proti své vůli nalézat v náhodně připomenutých slovech, mezi dvěma stisky ruky, jež vyměníte s oním šťastnějším, pocítíte mne někdy v jeho přítomnosti ve vzpomínce jako kontrastní barvu, jako rezonující zvuk, jako podobenství, jako paralelu, jako nepohodlí. Zanechal jsem po sobě několik rýh; tyto nezahladíte, hleďte se tedy ubránit ohledům a nechtějte se připoutávat ústupky.

[Paříž, 20.2.1911]

Podšívka slávy

Narazil jsem v knize Tao-tek-king (o jejímž prvním českém překladateli najdete na wikipedii kupodivu text pouze německy a slovensky) na kapitolu (XXVII.), která má opravdu co říct (v novém překladu Berty Krebsové ji najdete zde):

Umí-li kdo choditi, nezanechává kolejí ni stop,
umí-li mluviti, nemá chyb ni hany,
umí-li počítati, nemá počítadla,
umí-li zavříti, nemá závor a zámků a přece se nemůže otevříti,
umí-li kdo vázati, nemá vláken a vázání a přece to nemůže rozvázati.

Proto: Svatý člověk umí vždy pomáhati lidem, proto nepovrhuje lidmi,
umí vždy pomáhati bytostem, proto nepovrhuje bytostmi.
Tomu se říká dělání se podšívkou slávy (t.j. míti zásluhu, ale neukazovati ji).

Proto: Dobrý člověk jest nedobrého člověka učitel, nedobrý člověk jest dobrého člověka potřeba.
Nevážiti si svého učitele, nemilovati svoji potřebu, (takový), třeba byl moudrý, jest velmi zaslepený. Tomu se říká důležité a významné!

Čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat

Francie má čtyři zámořské departementy - jedním z nich je Martinique, kde se narodil Aimé Césaire a kde také dnes zemřel. Má tam rodný domek, letiště a odteď i hrob. Někdo o něm řekl, že používal slova jako čerstvý zbohatlík utrácí peníze. Přečetl jsem si jednu báseň a tohle ze mě potom vyrazilo jako břečťan po zdi.

začněme třeba takto:
nic nemá počátek!
vše, co se děje, nikdy nezačalo,
jenom to stále pokračuje
a jako tahle báseň se to neustále line
od okamžiku, který už stěží
můžeme považovat za teď,
protože jen se ho snažíme zachytit,
vyklouzne nám
jako nacucaný prs matky přírody
z příliš těsné blůzky člověčenství
a už je o pár řádků výš,
na chvilku se zamyslíme
a je tu dalších třicet úhozů,
přítomnost ubíhá pořád dál a dál,
až se k ní už nikdy nevrátíme
ani o ni pohledem nezavadíme,
a tak ani nemůžeme ukončit větu,
leda bychom pátrali
po jejím neexistujícím počátku
tečka chybí, je tu dvojtečka:
teď je jen vytržený trn z paty potom,
ale co bude potom, až dojdeme na konec?
konec předpokládáme,
protože předpokládáme začátek,
ale začátek se kroutí jako serpentina,
jedna zatáčka za druhou,
oči nám těkají jako krystalový oscilátor,
který je citlivý na sebemenší pohyb zeměkoule,
ale země se nehýbe, ona stojí a čeká
jako čeká starý pes na svůj příděl citu,
o který už vlastně ani nestojí,
všechno ho bolí a už by to raději ukončil,
ale konec je jenom poštovní známka
nalíznutá krutou myšlenkou prvopočátku
a nalepená rubem na svůj vlastní líc:
dopis chybí, je tu báseň
a ta, jako nikdy nezačala,
tak také nikdy nekončíc
bude spokojeně žít,
dokud nezemřete…

Milá Stařenečko

Dal jsem si přes týden pauzu v přepisování Vláďových namlouvacích dopisů Máně, ale dnes vyšlo další pokračování. Pro ty, kteří stránky sledují, bude další aktualizace v pondělí. A co se mezi našimi dvěma mladými lidmi za devatero horami, za devatero řekami a před devatero desítkami let odehrávalo?

Že Vláďa se chystá na Šumavu, to už jsem věděl dávno. Ale věren Vašemu dopisu a nechtěje zklamati Vaší důvěry, s jakou se ke stařečkovi obracíte, pokusil jsem se způsobem dosti resolutním vyhnat mu ty vrtochy z hlavy, pekelnými barvami jsem mu maloval to všeobecné vzrušení, které by povstalo jeho návštěvou v těch Vlachovicích, pokud má slova stačila, vynasnažil jsem se postaviti mu před oči ten jed nepříznivých špičatých jazyků lidských dnešní bláznivé doby – no a konec koncův si přece dal říci, ale jen proto, že má tu roztomilou Máničku tak rád; vymiňuje si pouze, že přijede neočekávaně a inkognito na Šumavu, aby aspoň na svá vlastní kukadla viděl ta místa, kde žije a kudy chodí šumná děva Máryš.

Jiný na jeho místě by si jistě dovolil nevinný žertík, že by totiž z Vlachovic poslal pohlední lístek Stařence do Březovic.

Hřbitovní fialky a jiné kvítí

All that fall (asleep)

Nikdy jsem neviděl Olgu Scheinpflugovou hrát, a tak pro mě vždycky byla spíš manželkou Karla Čapka než herečkou ze staré školy. Až do včerejška. Sice jsem ji zase neviděl hrát, ale stačilo, že jsem ji slyšel. Včera totiž dávali na Vltavě první rozhlasovou hru Samuela Becketta, kterou čeští herci nastudovali v roce 1964 pod názvem Všichni, kdož padají. Dvaašedesátiletá Olga Scheinpflugová v ní hrála hlavní roli osmdesátiletého metráčka paní Rooneyovou v její pouti na nádraží, kde chce překvapit svého slepého manžela. Hru jsem si sice musel nechat dozdát, ale díky Olze jsem neusínal v posteli, ale na ulici plné různých irských postaviček. Zamíchalo se mi to pak ve spánku asi trochu s Joycem a jeho Dubliňany, ale i tak jsem se probudil šťasten, o to víc, že jsem vedle sebe našel i v tenhle tak všední a nemile pracovní den svoji Věrušku. Ta mi teď ráno potvrdila, že s Olžiným výkonem měl člověk pocit, že je očitým svědkem všech těch setkání na ulici a na nádraží (o cestě zpátky taky nic netuší, usnula chvilinku po mě - asi jednou napíšu hru Všichni, kdož usínají při rozhlasových hrách). Stali jsme se tak očitými svědky rozhlasové hry o cestě naproti slepému manželovi. Děkujeme Vám, paní Olinko! Snad ještě někdy budeme mít tu čest.

Giacomo Joyce

Často se oznamuje v učebnicích a v různých esejích o románu (sám jsem se s tím svým trošku zadrhnul, ale nezapomněl jsem na něj), že James Joyce založil zcela nový styl, novou prózu, nový umělecký prožitek. Zatím jsem se vždycky setkal s názorem, že se jeho Odysseus nedá číst. „Kdyby Odysseus nebyl ke čtení, život by nemělo cenu žít,“ říkával Joyce. Jestli to tedy není opravdu tak, že se život nedá žít.

Překládal jsem Joycovu poesii, která romány předcházela. Do ruky se mi teď dostal jeho Giacomo Joyce, jenž byl také psán před rokem 1914, sled asi padesáti odstavců, napsaný jako báseň v próze a nikdy autorem nevydaný, jakýsi záznam vývoje vztahu ke své studentce angličtiny v Terstu (v době, kdy už měl s Norou děti) – jak důvěrně ke mně těch padesát odstavců mluví, od prvního po poslední, od zamilování přes pocit zatracení až po únikový východ! Proletěl jsem tím dílkem jako pírko průvanem… Život se dá žít, život se musí žít!

Myslím, že ten nový styl, to je opravdové propojení poesie a prózy, reality a fantasmagorie, života a umění, citu a intelektu, aniž by člověk musel přeskočit kanál, přejít po mostě, aniž by vůbec postřehl nějakou štěrbinu, jizvu nebo spáru.

Operována. Chirurgův nůž prohmatal její útroby a stáhl se, zanechav po sobě na jejím břiše syrově rozpolcený řez. Vidím její temnočerné, trpící oči, krásné jako oči antilopy. Ó krutá ráno! Prostopášný Bože!

Opět ve svém křesle u okna, bezstarostná slova na jazyku, bezstarostný smích. Ptáče čiřikající po bouři, šťastné, že jeho malý pošetilý život se vytřepotal z dosahu chňapajících prstů epileptického pána a dárce života, teď šťastně štěbetá, bezstarostně štěbetá a cvrliká.

…

Jan Pieters Sweelink. Nezvyklé jméno starého holandského hudebníka způsobí, že všechny krásy se zdají nezvyklé a vzdálené. Slyším jeho variace pro clavichord na starý nápěv: Youth has an end. V neurčité mlze starých zvuků se objeví slabý světelný bod: a nyní promluví duše. Mládí jednou skončí: ten konec je zde. Mládí už nikdy. To víš dobře. Co tedy? Napiš to, k čertu, napiš to! K čemu jinému se hodíš?

František WikiKriegel

Je milý, když ze dvou miliónů tří set tisíc a nějakých těch drobných, což je počet článků na anglické wikipedii, je zrovna ten váš na titulní straně.

Sice jen na pár hodin, ale i tak je to motivace pro další práci (fuj, málem ze mě vypadlo to odporné slovo „osvětový“). A když se tím daruje alespoň malý dárek nejen Františku Krieglovi, o němž ten článek je, ale snad i mému dědečkovi a ostatním osmašedesátníkům, je to nejen milý, ale je to přímo čest.

Škoda, že když jsem psal o Kadani, že mě to ještě nenapadlo – a tak vás žádám o pomoc: najděte nějaké téma, které souvisí s Kadaní a ještě není na anglické wikipedii zpracované! Já se ho pokusím napsat a zase prosadit do Did you know?

Pár mých studentů (dokonce i těch pět letošních) přispělo na wikipedii v rámci svých seminárních prací. Vím, že většinu z nich to asi nevzruší, že by taky mohli při troše té píle mít článek na hlavní stránce, ale i kdyby jeden zatoužil být mladým Diderotem, udělá mi to radost. A rozhodně si nepřestanu myslet, že svými seminárkami přispěli vzdělání jak svému tak všeobecnému víc než nějakým překládáním nebo spíš přepisováním anglických textů na papír.

Jsem gay

V souvislosti s křesťanskými tabu neexistují hezká slova pro něco tak krásného jako jsou pohlavní orgány. Ano, píča vzniklo možná z francouzské kočičky (petit chat), ale kočička to není. Když zalistujete Šmírbuchem jazyka českého, pizda, kunda, futrál, šuplík, popelník, škatule a tak dále... možná údolí lásky nebo pampeliška by ušly, ale kdy jste tomu tak naposledy řekli? U chlapů jakbysmet. Pak už jen odborné termíny a ty do krásy mají daleko.

Ze stejných důvodů, tedy pro pár hloupě vysvětlených řádků z knihy knih, neexistuje hezké slovo pro homosexuály. Teplouš, buzerant, buzna, bukvice… Je to horší v tom, že můj šulín se nemusí s žádným svým označením identifikovat, kdežto homosexuál jo. Gay je dneska asi nejpřijatelnější, teplouš je z těch českých asi nejtolerantnější, ale jak rád bych svejm teplejm kamarádům říkal nějak líp… ne, nic nevymejšlejte, tady to půjde jen tak, že přijmeme podstatu těch slov a uděláme z nich slova příjemný… jako třeba z kundičky, to slovo přece má poezii v sobě, záleží jen, jak ho řeknete…

Tohle je stylově někde jinde než já a asi i něž většina mých teplých kamarádů, ale text je jasnej a čistej.

Případ Grendwal (bez komentáře)

Další fotografie na stránkách divadla...

(a vzkaz pro Navenek:
sv. Antonín se slitoval, zahrabal ve svém pytli se ztracenými věcmi a obálku položil ve sklepě na stolek proti sekretáři:-)

Caine

Mám moc rád bubeníka ze Znouzectnosti. Všude to říkám a každýmu ho ukazuju. Vždycky když bubnuje oběma rukama na činely, vypadá jako Kristus na kříži. A není to jen tím výrazem.

Teprve dnes jsem zjistil, že Caine, jak si říká, má i svou vlastní sólovou dráhu (občas v triu) a na ní zpívá stejně úžasný písničky, trochu míň punkový, ale o to víc rozdírající punkový srdíčka. Za měsíc je v Žatci, tak plánuju překonat svůj odpor k čajovnám a půjdu se podívat. Letos chci pozvat přímo ZNC, ale příští rok v klubu na Střelnici to myslím jistí.

… tak jako v pohádce, kde tisíc a jeden den
ožívá cesta, aby i patník byl poutníkem…

Fin-du-millésime

Jan Neruda napsal v roce 1891 takové zamyšlení nad francouzským termínem fin-de-siècle – na šesti stránkách rozebírá, co tím chtěli Francouzi říct a co by tím mohli říct jiné národy. Hezký je popis původu vzniku toho slova – podle Nerudy jde o „dítko boulevardů“, které se zrodilo mezi třemi čtyřmi básnivými povaleči někde v pařížské pouliční kavárně, když kolem chodili roztodivní lidé a jeden z nich chtěl zhodnotit ubohost své doby. Inu, fin-de-siècle!

Vždyť to znáte ze zkušenosti:
Když je člověk sám, rodí se myšlénky.
Když jsou lidé po dvou, rodí se cit. Nejpověstnější vtipálek mezi čtyřma očima stává se cituplným!
Když jsou lidé po třech, rodí se vtip. Tentýž vtipálek, přistoupí-li osoba třetí, ihned se vrací ke svému řemeslu. A vůbec, každý se snaží, promluví-li, aby „něco řek“.
Když konečně jsou lidé v massách, rodí se čin. Lidstvo strhuje s sebou jednotlivce, jednotlivec třeba celé lidstvo.

Fin-de-millénaire, „konec tisíciletí“ byl termín, který jsem na vejšce razil pro naši snad ještě beznadějnější generaci, která prožila mládí v devadesátých letech 20. století – osvobozena z pout komunistické lži si byla nucena nalít pohár kalné pravdy o podstatě nespoutaného lidství. A tak co zbývá generacím po nás? I pro ně mám jeden termín, který mi pomohla dát dohromady jedna franštinářka: fin-du-millésime = „konec letopočtu“… to zní myslím stejně dobře jako konec dějin, o kterém jsem tu už také psal…

A na závěr Nerudovo krásné poselství pro nás hříšné Jeníky:

„Na třicet nás Janů je už svatých,
já myslím: to je dost!“